|
|
|
čeledín, -a m. k čeled 1. kdo patří k „čeledi“ 1, člen rodiny n. služebnictva příslušejícího k domu, rodině, pánu ap. 2. čeledín, služebník, sloužící, kdo někomu slouží za mzdu n. z důvodu společenské podřízenosti 3. kdo slouží na královském n. šlechtickém dvoře, dvořan, písař, správce ap. 4. člen družiny krále, šlechtice ap. 5. člen nějakého společenství, sboru ap. 6. čí (Kristův) učedník, následovník 7. druh, blízký, důvěrný přítel Dolož. též jako vl. jm. osob. Čeledín. Sr. čeledník, dělník, podružník, služebník, úřědník Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 19. 6. 2025). 
čeledín, -a, masc., z adj. possess. čeledin, v. t; kdo k čeledi patří, jako její člen nebo služebník, Familiengenosse, Dienstbote. — Svatý Pavel, věrný křesťanóv czeledyn, zašel jest od nás Pass. 305. Až trpěl (Kristus) i od svého czeledína (Jidáše) zradu Štít Mus. 113a, až i zradu od svého trpěl czeledína ŠtítBud. 212. Kristovi čeledíné kterak sú ho následovali HusE. 1, 71. Czeledyn jménem Hovora Pulk. 37a. Czeledynowe Miroslavovi t. 89b. Ve cti také buď czeledín hospodě věren ŠtítMus. 32a. Czelcdyn familianus Prešp. 2268, czeledin commensalis MamA. 19a. — Příjm.: Erasmus dictus czeledyn Lún. ks. 1406, domina Barbora dicta czeledinowa t. 1418. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
čeledín m. příslušník rodiny (čeledi) jako její člen nebo služebník Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|