nastrojení a učlánkování hlavní se děje, kde totiž průlina, skrze kterou proud prochází, se zužuje nebo zahrazuje. Místo to jest buď nad hrdlem, nebo na podnebí, nebo na předním patře a horní dásni, nebo mezi rtem a protějšími zuby, anebo mezi oběma rty; a podle toho rozeznáváme hlásky:
1. hrdelné (gutturales) a, h, ch, g, k;
2. podnebné (palatales) i, j; ň, ď, ť; ž, š, č;
3. předopatrové a dásňové (alveolares), z nichž nazývají se
d, t, n zubnými (dentales, podle místa článkovacího),
z, s, c a ř sykavými (sibilantes, podle sykavého znění), a
l, r jazyčnými (linguales);
4. retozubné (labiodentales) v, f;
5. retné (labiales) u, b, p, m.
Obyčejně rozumějí se retnicemi také souhlásky retozubné.
Samohláska e je podle tohoto roztřídění hrdelněpodnebná, leží totiž mezi hrdelným a a podnebným i; když zvolna vyslovujeme ai, tu přecházejíce od hlásky prvé k druhé přestrojujeme mluvidla od a na i, a když jsme takořka v polovici tohoto přestrojování, zazní nám mimovolné e, místo ai slyšíme aei. Samohláska o leží zase mezi hrdelným a a retným u, vyslovujme zvolna au a uslyšíme aou; je to tedy hláska hrdelněretná. A podobně nalézáme samohlásku y mezi retným u a podnebným i, když vyslovujeme zvolna ui a uslyšíme uyi, a je to tedy podle známek těchto hláska retněpodnebná. Hlásky e, o, y vzhledem k těmto svým vlastnostem bývají nazývány lomenými. –
c) Další, třetí roztřídění hlásek je podle proudu, za jakého se článkují. Proud jest, jak nahoře vyloženo, zvučný nebo bezezvuký, a podle toho jsou i hlásky zvučné a bezezvuké.
Do nastrojení stejného může vstoupiti proud zvučný i proud bezezvuký. Tím vznikají hlásky stejné nastrojením, ale rozdílné zvukem; hlásek takových je vždycky po dvou, každá zvučná má k sobě příslušnou bezezvukou; na př. proti zvučnému z je bezezvuké s, proti zvučnému (hlasitému) a je bezezvuké (šeptané) a.
Hlásky bezezvuké vyskytují se dílem v řeči hlasité, dílem jen při šeptání.
V řeči šeptané jsou všecky hlásky bezezvuké.
V řeči hlasité jsou
1. hlásky bezezvuké: ch, k; t, ť; p; s, c; š, č; f (co při nich slyšíme, není zvuk ze svazů hlasových, nýbrž jenom šum);
2. hlásky zvučné: všecky ostatní. –
Hlásky bezezvuké ch, k, t, ť, p, s, c, š, č, f
