Přízvuk.*
486. Slabiky, které přízvuk mají, jsou přízvučné; slabiky pak, které hlasem jen obyčejně mocným vyslovujeme, jsou nepřízvučné. Přízvuk jest na slabice celé a vyslovují se tedy hlasem mocnějším hlásky její všecky; ale rozdíl síly hlasové nejeví se při souhláskách tak patrně jako při samohláskách, přízvuk jeví se nám hlavně a takořka jen na samohláskách.
Chceme-li přízvuk slova českého označiti také v písmě, činíme to znaménkem ˋˋ (pro přízvuk silnější, hlavní) nebo ˋ (pro přízvuk slabší, vedlejší); na př. ruka, louka, rána, měsíc, kazatel, neobyčejný.
487. Přízvuk rozeznáváme slovný a větný. Slovný jest ten, kterým jistá slabika ve slově nad ostatní vyniká, jako na př. první slabiky ve slovích lékař, léčiti, uzdravovati. Přízvuk pak větný jest, kterým přízvučná slabika jistého slova ve větě nad přízvučné slabiky slov ostatních vyniká, na př. lékař léčí, Bůh uzdravuje (slabiky s přízvukem větným označeny písmem tučným).
Přízvuk slovný napomáhá tomu, aby slabiky v slovní jednotu se vázaly; a přízvuk větný váže zase slova do jednoty větné. Bez přízvuku věta a slovo rozsýpají se ve směsici slabik bez souvislosti a bez významu.
O tom snadno jest se přesvědčiti. Slyšme na př. čtenáře, který čte něco, čemu nerozumí; nerozuměje věci nerozděluje přízvuk způsobem náležitým, a my mu jen ztěžka anebo nic nerozumíme, neboť slyšíme jen řady slabik, které sotva že do slov spojujeme a jejichžto spojení větné právě pro nedostatek náležitého přízvuku je nám nesnadné nebo dokonce nemožné.
Výklad zevrubnější o přízvuku větném náleží do větosloví; zde v §§ dalších jednáme o přízvuku slovném.
488. Přízvuk slovný je ve slovanštině nynější nestejný: v češtině,
