I. Obecné otázky vydávání starších textů

1. Vydávání starších textů a vytváření podmínek pro porozumění jim je nutno vidět ve dvou aspektech: jednak je to prostředek poznání a tím i předpoklad pro další úvahy nebo pro další bádání, jednak je to výsledek složitého a rozsáhlého úsilí přípravného. Pro uživatele je to zpřístupnění textu jako dokumentu a zahájení jeho nového života jako památky své doby, pro editora je to pak vyvrcholení a uzavření filologického přístupu k textu. Jen tehdy, je-li u editorské práce splněna podmínka filologické odbornosti, pracovní svědomitosti a zasvěcenosti do vší problematiky s vydávaným textem spjaté, je zajištěna hodnota edice pro etapu jejího využití.

2. Aby byla usnadněna činnost editora, zobecnil jsem formou směrnic vlastní dosavadní práci a zkušenosti s texty z různých dob. Samozřejmě jsem přitom využil všeho, co je dostupné jako projev již téměř stoletého úsilí o vytvoření a zdokonalení edičních zásad a pravidel. Opíral jsem se o tyto materiály:

Pravidla pro vydávání pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku, jak byla dle návrhu komisse třetí třídou schválena dne 31. prosince 1892, Věstník ČA 2, č. 1, 1893, s. 41–46.

Pravidla pro vydávání pramenů k poznání literárního života československého, jak byla podle návrhu komise třetí třídou schválena dne 31. prosince 1892 a pozměněna dne 6. června 1923 – zpráva ve Věstníku ČA 32, č. 5–6, 1923, s. 19–20, změny na s. 21, upravená pravidla otištěna u Strakova vydání Řečí nedělních a svátečních Tomáše Štítného z roku 1929.

Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů, Věstník ČA 52, č. 1, 1943, s. 1–5.

Směrnice pro jednotnou úpravu českých textů Památek staré literatury české (z roku 1945), jen rozmnožená instrukce.

A. Dostál, K ediční metodice staroslověnských textů, Slavia 19, č. 1–2, 1949, s. 28–53.

Transkripční pravidla, platná pro středočeské texty (z let asi 1406–1750), pro potřebu Státního ústavu historického zpracovala komise (prof. Vl. Šmilauer) kolem roku 1950 a dala k dispozici v opisech.

Směrnice pro úpravu starších českých textů. Doplněk k směrnici pro úpravu starších českých textů, pořídila redakční komise Památek staré literatury české roku 1954 a distribuovala v opisech.

Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém, Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957, s. 25–35.

O. Svejkovská, Jak vydáváme literární dokumenty, Sborník Národního muzea C – literární historie 7, 1962, č. 3, s. 93–102.

Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století. Výbor z české literatury husitské doby 1, Praha 1963, s. 31–41.

A. Škarka, Edičně textologické zásady pro vydávání českých spisů J. A. Komenského, z roku 1964, rozmnoženo pro interní potřebu redakční rady pro vydávám spisů J. A. Komenského.

Editor a text. Úvod do praktické textologie, Praha 1971.

3. Snad by bylo možno očekávat, že si badatelské středisko zaměřené na husitství a husitské tradice vypracuje směrnice pro vydávání pramenů především z husitské doby. To by však byl nesprávný přístup k úsilí o co nejlepší zvládnutí edičního programu. Vždyť texty týkající se husitské doby, literární památky i ostatní písemné prameny, netvoří žádný izolovaný okruh, nejsou uzavřeny v žádnou etapu s neprostupným ohraničením, a to ani z hlediska literárního, ani z hlediska vývoje jazyka. Literatura husitské doby je přece organicky spjata se starším literárním vývojem a současně tvoří odrazový můstek pro literární vývoj pozdějších etap. Pokud jde o český jazyk, ten i v době vzmachu husitského myšlení, i v etapě doznívání husitského radikalismu plnil stále, tak jako dříve, funkci kulturního jazyka v rámci vývoje tzv. staré češtiny, jazyka už vyspělého, který pozvolna směřoval k tomu, aby se rozestoupil v dva dialekticky spjaté, leč řadou distinkčních znaků od sebe výrazně odlišené celky, jež tvoří na jedné straně jazyk běžného denního styku a na druhé straně jazyk kulturního života a literární tvorby. Navíc prameny k studiu husitských tradic pocházejí také z dob, kdy se už vysloveně spisovná podoba jazyka v nových podmínkách kulturního rozmachu (renesance) i technického zdokonalování (knihtisk) zřetelně formovala a z jazyka jako celku vyčleňovala s posláním vědomě a uvědoměle reprezentovat národní pospolitost a být nástrojem její kultury. Jistě není možno vytrhnout práci s texty různých těchto dob z plynulé řady vývoje prostředků k jazykovému ztvárňování myšlenek a nelze usilovat o časově omezené ediční směrnice jako jen výseč z obecných zásad ediční práce a její odpovědné realizace. Proto je zde předložena obecná směrnice pro vydávání starších textů vůbec.

4. Z obecných otázek editorské problematiky je především třeba připomenout, že k tomu, co se vydává, je možno přistupovat dvojím způsobem: za prvé jako k textu – to znamená, že se respektuje jeho stav jakožto výraz doby, kdy vznikla ta jeho realizace, kterou má editor před očima, tj. kdy byl text napsán nebo opsán; za druhé jako k památce – to znamená, že se konkrétní ztvárnění promítá do doby, kdy vznikla daná památka, tedy kdy byl napsán archetyp, tj. předloha (autorská podoba), z níž se opisováním její text vyvíjel až k té podobě, kterou jako konkrétní zápis (nebo tisk) máme k dispozici. Možnost rozlišovat přístup k textu a přístup k památce má také svou speciální problematiku v otázce autenticity. Jsou texty, které jsou naprosto prvotním vyjádřením obsahu sdělení jednostranně věcné povahy – jsou to texty neliterárního charakteru. Ale jsou texty jiné, ve kterých jde o opisy, někdy i několikáté generace; v nich je nutno předpokládat řadu posunů, ne-li v rovině obsahové a stylistické, tedy zpravidla zcela nepochybně v rovině jazykové – to je především maximální množství památek literární povahy. Na volbě přístupu k textu závisí také rozhodnutí o postupu při ediční přípravě.

5. Při práci s textem je dále třeba stále vycházet z nutnosti odlišovat v rámci obecného rozporu mezi obsahem a formou jeho jevy relevantní pro význam sdělení a jevy obsahově nerelevantní, týkající se jen problémů jazykového vyjádření daného obsahu, nanejvýš zasahující oblast stylu vyjádření. Uvnitř této široké problematiky se skrývá i dílčí problém, až kam sahá oblast grafiky (jakožto jevu formálního) a odkud začíná problematika jazyka (jakožto jevu obsahového). Je to problém někdy velmi svízelný, ale zdaleka ne jediný. Je nebezpečné se domnívat, že editorská instrukce začíná a končí na jediném požadavku: aby vydávání znamenalo plnit pokyn, jak se má co přepisovat. Takhle nelze editorskou problematiku zjednodušovat. Bylo by to přímo její vulgarizování. Pro každého editora je velkým svízelem to, co mu práci komplikuje a co ji často i zavádí. A to je všechno, co charakterizuje právě písemné vyjadřování, ať už jde o opisování předloh (v široké škále od mechanického opisování až po volnou a zcela záměrně upravenou nebo aktualizovanou reprodukci), nebo je to koncipování podle formulářových vzorů či snad dokonce samostatné stylizování převzatých nebo vlastních myšlenek. Především je tu ve hře nepevnost v jazyce a neustálý, tu volnější, tu zas překotnější pohyb ve všech jeho plánech. Ale mimoto má tu své důsledky také nejen nedostatek normy, nýbrž někdy i nedostatek pocitu, že je pro kulturní jazyk třeba něčeho takového, jako je norma. Dále je to tradice grafického vyjadřování měnících se jazykových jevů a navíc – to se týká především opisování – interference, a to i jazyka předloh a jazykového povědomí písařů i grafiky předloh a grafických návyků opisovačů. K vyřešení těchto obecných problémů a stanovení jejich dosahu pro ediční práci nelze dát žádný konkrétní návod – samozřejmě kromě návodu nejzákladnějšího, že problémy je nutno řešit, nikoli obcházet nebo přenášet na někoho jiného.

6. Třetí zásada editorské práce a editorského rozhodování je nutnost orientace ve vývojových tendencích jazyka a schopnost určit postavení jazyka vydávaného textu ve vývojové řadě. Editor je samozřejmě povinen respektovat stav jazyka vydávaného textu, ale přitom také musí umět rozpoznat, jakou vývojovou tendenci tento stav v sobě má. Je mnoho momentů, které narušovaly (a stále narušují) přímočarý vývoj. I ty je třeba respektovat, mají-li charakter tendencí, ať už jejich působením text směřuje k nové kvalitě vývojové, nebo naopak ať se jimi omezuje pronikání pokrokových jevů vývoje. Takovými narušujícími tendencemi, které je třeba respektovat, jsou analogie všeho druhu, často také analogie, která propojují různé plány jazyka. Vždy posunují vyjadřování ve smyslu nějaké tendence do nějaké vývojové roviny. Ovšem vedle analogií se uplatňují také jejich patologické formy, tzv. zvratné anologie, někdy nazývané hyperkorektnosti; jsou-li čistě formální, říká se jim také hyperkorektnosti písařské. Ty jsou výrazem chaosu v jazyce a zejména v myšlení o jazyce. A samy také působí, pokud docházejí uplatnění, v jazyce chaos. Jevy jimi působené není editor povinen respektovat, zejména jsou-li formálního charakteru a není-li naopak důvod je zdůraznit.

7. Tímto konstatováním, které je na příslušných místech vtěleno do těchto edičních zásad, se otvírá problematika, která dosud nedocházela teoretického uvažování, ač se v ediční praxi fakticky uplatňovala, třeba jen v jisté míře. Jde o standardizaci jazyka nebo aspoň některé jeho stránky, je-li pro to vážný důvod. Standardní podobou jazyka v tom či onom jevu se nazývá taková podoba, ke které lze dospět rozborem téhož jevu v celé vývojové řadě, přitom s přihlédnutím k etymologii slova a k původu i vývoji jeho tvaru, jakož i s respektováním u něho také způsobu jeho tvoření. Řadu desítek let, ba snad i několik století naše edice tradovaly standardní staročeskou kvantitu samohlásek ve slovech a jejich tvarech podle toho, co se o této kvantitě vědělo. Nebylo možno postupovat jinak a ani nadále jinak postupovat nelze, když staré zápisy rozdíly ve vyslovované kvantitě samohlásek graficky nevyjadřovaly, popř. vyjadřovaly je jen zcela ojediněle a s výkladem tohoto vyjadřování byly a jsou přitom značné potíže. Požadavek standardizace je však třeba vnést i do jiných jevů, např. do transkripce souhlásek skupin, kde různý způsob psaní je ve výslovnosti realizován stejně. Při editorské práci musíme mít sílu také rozhodnout, kdy a v čem je standardizace na místě a čím je zdůvodněna. Každé počínání a každé rozhodnutí tohoto druhu musí být nanejvýš racionální.

8. Ediční práci se nelze naučit pouhým osvojením edičních zásad a s nimi i transkripčních pravidel. Každá ediční práce a v jejím rámci každá transkripce má své problémy zcela osobité. A to proto, že každý tvůrce textu měl své zvyklosti a sklony, že se ani on při psaní nebo při tiskařské činnosti neřídil předem danými jednoznačnými pravidly. Ba známe dost případů, kdy jeden písař a jeden tiskař v různé době a v různé míře ve své jazykové praxi a ve své grafické manýře kolísali. Pravopisné systémy a posuny v nich i proměny ve fonologické struktuře a v gramatické stavbě jazyka se vždy prosazovaly jako tendence, které daný písař nebo tiskař realizoval pod tlakem různých vlivů, jako bylo jeho vlastní jazykové povědomí, nepevný písařský úzuz, různá úroveň jazykových znalostí a písařské dovednosti i technického vybavení tiskařského, různá úroveň znalostí latiny a latinské gramatiky atd. U opisů také nemalý tlak vykonávala předloha. Nutno vzít v úvahu konečně i to, že na úroveň práce původců textů mělo vliv pracovní prostředí, velmi často stále se měnící, nebo popřípadě spěch, někdy i osobní postoj k zapisované skutečnosti, k opisované předloze i k práci vůbec.

9. Má-li editor všechny tyto předpoklady a požadavky na mysli, přistupuje k přípravě edice, a to podle rozhodnutí, k jakému typu edice se přikloní.

II. Typy edic

10. Starší české texty, a to jak texty neliterámí povahy, přinášející přímá sdělení, většinou z denního života, tak také texty literární povahy, které podávají zobecňující a typizující sdělení obrazná nebo literárně uspořádaná, se vydávají ze dvou důvodů. Za prvé vydání jako takové slouží vědeckému bádání, a to jak přímo, že samo o sobě je předmětem vědecké úvahy, tak také nepřímo, že poskytuje materiálový podklad, umožňující další analýzu a interpretaci. Za druhé vydání seznamuje širší veřejnost s tou či onou památkou jakožto se součástí kulturního dědictví.

Podle toho se rozlišují edice vědecké (či vědecko-informativní) a čtenářské (nebo kulturně vzdělávací). Obojí typ edic má však společného jmenovatele: nejen vědecké, ale i populárně zaměřené čtenářské edice musí být pořízeny podle vědeckých zásad. Není-li tomu tak, není možno mluvit o vydání (edici), ale o parafrázi, která je teoreticky na úrovni překladu, fakticky bývá něčím mezi edicí a překladem a často hluboko pod úrovní dobrého překladu. Vzhledem k tomu, že editorská práce je obtížná, a také k tomu, že poznávání pramenů nedochází vždy širokého uplatnění, je třeba doporučit, aby vydání starých textů a zejména památek v nejvyšší možné míře sloužila oběma cílům.

11. K vědeckým účelům se starší české texty a památky vydávají dvojím způsobem: buď přepsány moderním (diakritickým) pravopisem, nebo paleograficky.

Základní formou zpracování textu pro vydání je jeho transkripce moderním pravopisem se vším tím, co k takové transkripci patří. Vydání paleografická mají cenu jen pro bádání filologické. Filologickým oborům, zejména speciálně orientované historické jazykovědě, však plně vyhovuje především studium příslušného rukopisu nebo starého tisku. Možnost takového studia se neustále zvětšuje a usnadňuje zdokonalováním techniky fotografování a fotografické reprodukce rukopisů, fototypickými vydáními nejdůležitějších rukopisů základních památek a soustavným budováním archivů snímků rukopisů. Se zřetelem k tomu je třeba, aby byly s největší odpovědností vybírány památky, které by měly být paleograficky vydány. Měly by to být nanejvýš jen památky z rukopisů; tisky by neměly poskytovat materiál pro taková vydání památek, ale jde-li o tiskařské kuriozity, je na místě reprodukce takového vzácného tisku fotografickou cestou. Čtenářská a populárně informativní vydání přinášejí vždy text transkribovaný.

12. Pokud se texty a památky vydávají přepsány diakritickým pravopisem, platí pro taková vydání, ať jde o vydání k vědeckým účelům, nebo o vydání čtenářské, jednotné transkripční zásady. Zvláštní charakter vědeckého vydání se neprojevuje odlišností ani transkripce, ani ostatní úpravy jazykové stránky textu, nýbrž jen rozsahem, uspořádáním a úpravou poznámek k němu.

13. Při vydávání je třeba rozlišovat základní charakter vydávaného textu. Jde-li o texty neliterární povahy, je jejich charakter velmi často dán jejich autenticitou: jde v převážné míře o protografy (autografy); výjimku tvoří listy a některé jiné texty, pokud jsou dochovány v kopiářích. Jde-li o literární památky, setkáváme se u nich s autografem (protografem) zcela vzácně, zejména pokud jde o starší dobu (počítajíc v to i 15. století). I protografy i opisy je třeba před přípravou jejich vydání a před stanovením konkrétního postupu při transkripci textu podrobit mnohostranné analýze. V této analýze je třeba postihnout i grafiku textu i jeho grafematické vlastnosti a zvláštnosti, i spolehlivost jeho zapsaných sdělení, pokud jde o pravdivost a pravděpodobnost jejich věcného obsahu vzhledem k záměru (zpravidla jen předpokládanému) jejich původce.

14. I u protografů i u opisů je třeba především stanovit míru jejich spolehlivosti. Jinými slovy: je třeba zjistit, jak je obsah textu a jeho jazyková výstavba porušena chybami, vzniklými při psaní (u protografů) nebo při opisování (u opisů). To má význam pro rozhodnutí, zda se porušená místa budou upravovat, či nikoli. U protografu s ojedinělými písařskými chybami, které zasahují jen oblast grafiky, bude vydavatel opatrný tam, kde se kontext bude zdát porušený nějakou anomálií morfologickou nebo syntaktickou – předpoklad osobité formy vyjádření bude zde větší než v opise, který se hemží zřetelnými opisovačskými chybami a omyly. Vydavatel celkově spolehlivého zápisu nesáhne k emendování problematických míst a různě formovaných i deformovaných tvarů slov, ale spíše k upozorňování na skutečné problémy jen formou poznámek. Naproti tomu u textu hemžícího se formálními nedostatky se vydavatel nebude rozpakovat porušená místa upravit, ovšem se samozřejmým upozorněním v poznámce, jakou podobu daného místa má textový pramen.

Praxi v tomto případě ovlivňuje způsob, jak je vydávaný text dochován. Je-li znám jen z jediného zápisu a jde-li přitom o neliterární text, psaný zkušeným písařem, je situace zcela jiná než v případě, že jde o literární památku s bohatým rukopisným dochováním. V tomto druhém případě může být textologická analýza podložena ještě kritikou textu a vydavatel může usilovat o to, aby jeho vydání přineslo kritický text, tj. takový, který je vypracován na podkladě analýzy textových pramenů, a může být proto považován za věcně (obsahově) i formálně (jazykově) nejlepší a předpokládanému protografu (autografu) za nejbližší. Musí si být ovšem vědom toho, že úsilím o kritický text dospívá jen k jeho jakémusi modelu, a to s maximální autenticitou obsahu, ale jen s přibližnou autenticitou jazykovou: ať řeší problém dobového kolísání v jazykových jevech a v grafickém úzu jakkoli, přikloněním k některé variantě nebo ponecháním stavu některého zápisu jako výchozího, vždy se – vzhledem k samému faktu kolísáni v jazyce při pozvolném a plynulém přechodu od jedné jeho kvality k druhé – skutečnému stavu autorské předlohy může jen přiblížit, ale nikdy ho nemůže dosáhnout. Nutno zdůraznit, že k vypracování a vydání kritického textuje u literárních památek podstatně více příležitosti (ač ani tam nejsou ojedinělé případy dochování v jediném textovém pramenu) než u textů věcného sdělení povahy neliterární. Navíc nutno zdůraznit, že účelem vypracování kritického textu není rekonstrukce archetypu (pokouší-li se vydavatel o ni, je to tedy jen práce navíc, která tak musí být jasně označena a také podle toho hodnocena), nýbrž vědecky podložená a věcně rektifikovaná i jazykově v nutné míře emendovaná úprava konkrétně dochovaného textu. Emendace a komparační zpracování jiných textů (zápisů), které jde za tuto hranici nutnosti, je vždy jen součástí poznámkového aparátu. U textu solitérně dochovaného má editor právo a povinnost (samozřejmě s užitím poznámek) usilovat o vypracování takového jeho znění, ve kterém jsou na základě věcné kritiky a filologické interpretace opraveny zjevné omyly a chyby písařovy, komolící jeho podobu a význam.

15. V transkribovaných vědeckých vydáních i ve vydáních čtenářských, která mají současně sloužit k vědecké práci, se zpravidla nepřipouští normalizace textu, odstraňující mluvnické odchylky a kolísání. Památka se tedy v zásadě vydává jako dochovaný rukopis. Výjimku mohou tvořit takové případy, kdy se z pozdního rukopisu vydává památka s bohatým rukopisným dochováním nebo když jsou jiné objektivní okolnosti vydat památku jakožto památku, a nikoli jako rukopis. V takovém případě je možnost rekonstrukce a normalizace jazykových jevů se zřetelem k době vzniku památky, ale vždy jen v souhlase s tendencemi, které vyplývají z rukopisů. Ve vydáních vědeckých a ve vydáních, která mohou sloužit vědecké práci, je vždy ovšem nutno zásady případné rekonstrukce a normalizace přesně a podrobně objasnit. Tento způsob vydávání je také přípustný v literárních chrestomatiích a v takových podobných příručkách jazykových, kde může být na závadu dochování starobylé památky v pozdním opise.

16. Čistě vědecká vydání se doporučuje opatřovat snímky některých charakteristických partií rukopisu. Pokud se v nich texty vydávají v přepise diakritickým pravopisem, doporučuje se připojit v úvodu, který je věnován problémům ediční techniky, nebo ve zvláštní příloze ukázku v původním pravopise. V úvodu k edici se přehledně vyznačí, kterými ekvivalentními znaky dnešního pravopisu diakritického jsou pravidelně nahrazovány znaky pravopisu původního; závažné odchylky od pravidelnosti nebo zvláštní případy transkripce jsou vyznačovány v poznámkách k textu.

Ve vydáních smíšených jsou tyto údaje, v stručnější podobě, zahrnuty do ediční poznámky nebo do úvodu k poznámkám k textu apod.

V edicích populárního zaměření neboli čtenářských (v nich není podrobný textověkritický poznámkový aparát vůbec nebo je jen v omezeném rozsahu) by měl vydavatel vždy, aspoň v stručné ediční poznámce objasnit své základní ediční zásady. Jestliže je v čtenářské edici vydávána památka, která nebyla jinak vydána, a jestliže text vydání je zpracován podle jednotných edičních zásad a řídí se jednotlivými zásadami transkripčními, doporučuje se vydavateli, aby v některém odborném časopise otiskl podrobné objasnění své aplikace těchto zásad, jakož i textové poznámky k jednotlivým místům.

17. U památek s bohatým dochováním v textových pramenech (v rukopisech a tiscích) si editor všestrannou textologickou analýzou stanoví, který z pramenů je se zřetelem k typu edice pro vydání nejvýhodnější. Ten je pak základem edice a z něho se vychází při zpracování textu kritického. Ostatní slouží jako materiál, který pomáhá řešit místa v základním pramenu zkomolená (někdy je také pomáhá objevit) a který formulačními obměnami ukazuje, jak se rozumělo textu v různých dobách (vcelku bližších době vzniku díla, než je doba přípravy edice).

Motivem pro výběr základního rukopisu nemusí být jen textologická výhodnost vzhledem k edici, ale jaké zřetele jiné, např. stáří rukopisu, jeho význam pro poznání života vydávaného díla apod. Pochopitelně může být editorovi také uloženo vydání konkrétního stanoveného pramene.

Textového materiálu ostatních textových pramenů (tj. mimo vybraný základní rukopis edice) se užívá jako objasňovacích nebo argumentačních prostředků v poznámkách k textu. Lze jich také použít k objasnění, jak se text díla měnil – to se děje soupisem různočtení. Soupisy různočtení mohou být úplné nebo výběrové. U výběrových soupisů je vhodné, když se editor drží objektivních kritérií výběru a ty uživatelům edice objasní.

Ediční poznámky mají zpravidla standardní charakter: jsou dvoudílné a obě části jsou od sebe výrazně graficky odděleny (nejčastěji skobou ]). V první části je forma daného čtení, jak je v edici, upravená editorem; u této formy je údaj, oč se úprava opírá (jiný text téhož díla, paralelní místo z jiné formulace v témž textu, u překladů a citátů odkaz na předlohu apod.). V druhé části poznámky je ta podoba toho místa (v paleografickém opisu), jaká je v základním pramenu. Doporučuje se, aby úpravy, které vycházejí jen z úvahy editorovy, byly označeny zkratkou jeho jména (objasněnou mezi zkratkami a značkami); je to praktičtější a poctivější než tichý předpoklad, že úpravy ničím neoznačené jsou automaticky úpravy editorovy. Jménem jsou označeny také ty úpravy, které vycházejí z odborných studií jiných autorů.

Poznámkový aparát, jeho rozsah a úprava se řídí typem edice a možnostmi, které jsou editorovi dány k dispozici. Ediční poznámky mají vždy svou cenu, i když je to třeba jen sumární poznámka v úvodu. Zejména u edice k vědeckým účelům je třeba mít na mysli, že poznámkový aparát k textu jednak má objasňovat metodu editorovy práce a jednak má umožňovat kritiku této práce.

18. Poznámky k textu vznikají při zpracovávání textu. Základní součástí tohoto zpracování je transkripce. I ta má své zásady a svá pravidla.

III. Transkripční pravidla pro edice vědecké i čtenářské

19. Přepisem do diakritického pravopisu, užívaného v nové češtině, odstraňujeme starou grafiku se vší její primitivností, neustáleností a nedůsledností. Píšeme jednotně „š“ za „s“, „s“ s tečkou, vysoké (gotické) „s“, „sz“, popřípadě i za jiný způsob psaní vydávaného pramene, jestliže to odpovídá poměrům v jazyce doby vzniku vydávaného textu a vyplývá to z rozboru grafiky daného písaře. Se zřetelem k stejným okolnostem rozlišujeme stejně psané „c“ a „č“ (např. „cztucze“ v transkribované podobě „čtúce“). Zavádíme i moderní pravopis v užším smyslu slova (psaní velkých písmen, interpunkce). Přitom se zásadně nenormalizuje hlásková stránka jazyka a neodstraňuje hláskové kolísání (mimo zdůvodněné případy – viz v č. 15), neodstraňují se zvláštnosti jazykové, ať už dobové, nebo nářeční, popřípadě takové, jež za ty nebo ony mohou být považovány.

20. U každého jednotlivého jevu je třeba pečlivě uvážit, jde-li o záležitost grafickou, či jazykovou, tj. hláskovou (zvukovou) nebo mluvnickou.

Možnost takové úvahy předpokládá bezpečné znalosti z historické mluvnice, rozhled po dějinách jazyka a zkušenosti se starými textovými prameny (rukopisy a tisky). Jen tyto znalosti a o ně se opírající komplexní analýza grafiky každého jednotlivého zápisu může dospět k takovým rozhodnutím při transkripci, jež mají právo na to, aby byla považována za odpovědná, a jež mohou být hodnocena jako správná. Nelze dát nikomu žádný návod k tomu, jak má jednou pro vždy transkribovat ten či onen znak. Vždy je nutno se rozhodovat jednotlivě podle zvyklostí i nahodilého úzu písaře konkrétního textu. Nikdy nelze např. říci, že spřežku dvou vysokých „s“ je třeba přepisovat důsledně „š“. Nelze přece transkribovat mechanicky „mašo, spašiti, spašitel“. Ba, je-li důsledně nebo často psáno „spassiti, spassitel“, nelze ani psané „spassen, spassenie“ transkribovat jako „spašen, spašenie“, protože zcela bezpečně dvě vysoká „s“ jsou tu vyvolána tlakem písařské analogie a je na místě je tedy hodnotit jako jev formální. Na konci 15. století a v první polovině 16. století se u řady slov prosadila grafika se zdvojeným „ss“ (i vysokým) jako odraz zvláštní výslovnosti hlásky /s/ (dlouhá souhláska). Označuje se to jako nová geminace. I tuto grafiku je těžké respektovat, třebas je někdy důsledná. V tom případě je vhodné na ni upozornit v ediční poznámce, popřípadě vyložit, oč může jít. Někdy ovšem je problém, zda jde už o novou geminaci, či je to pozůstatek ještě staré grafiky s tradičně geminovanou souhláskou. Tak, jako se tlakem analogie psalo „spassen“, „spassenie“ i „spassiti“, „spassitel“, tak se zase tlakem celé čeledi slov a tvarů slov kolem slovesa „spasiti“ ostré „s“ prosazovalo a prosadilo (jak vidíme i z dnešního stavu jazyka) tam, kde podle pravidel morfologie by mělo být tupé „š“, tak jako je např. od „prositi, hasiti“ náležité „prošen, hašen“. V takových případech je transkripce „spasen, spasenie“ zcela odpovědná, i když ji snad někdo může prohlašovat za nesprávnou nebo problematickou. Je rozhodně zodpovědnější než mechanická transkripce „spašiti, spasitel“.

Je někdy jediné východisko pro transkripci problematických grafických tlumočení některých fonémů (zejména /s/ a /š/, /z/ a /ž/, /c/ a /č/, /ň/, /ř/) a skupin fonémů (např. /sš/, /cs/ nebo /čs/, /čšs/ apod.), totiž přidržet se standardních transkribovaných forem, vycházejících z etymologie a respektujících způsoby tvoření slova. Např. nezbývá nic jiného, než konstatovat, že grafickou podobu adjektiv na „-ssky“ (dvě vysoká „s“) je správnější transkribovat jako „-šský“, protože podoba „-šký“ by byla značně podivná i problematická a v podobě „-ský“ by prakticky grafika vůbec nebyla respektována. Za standardní se považují takové podoby slov a tvarů slov, které v době vzniku textu (nikoli v době vzniku památky) byly podle poučení historické mluvnice výsledkem vývoje předchozího a východiskem dalších změn v systému zvukových prostředků a gramatických forem jazyka.

21. Texty se přepisují latinkou. Jsou-li latinské citáty nebo cizojazyčná slova psána odchylným písmem, uvede se to jen v poznámkách, popř. při popisu rukopisu (tisku) v úvodu k edici. Střídání různých velikostí typů v originále se zanedbává (mimo nadpisy). Je-li drobnějšími typy vyznačen citát nebo přímá řeč, užívá se místo toho uvozovek. Uvozovkami se označuje zpravidla přímá řeč. V edicích, kde je vhodné vyznačit citáty z autorit, činí se tak uvozovkami; v těch se pak přímá řeč uvozovkami nevyznačuje.

Římské číslice se nahrazují arabskými, kde jsou obvyklé i v nové češtině (při udávání množství, peněžních částek atp.), naopak tam, kde jsou v nové češtině obvyklé jen římské číslice (označení panovníků, papežů apod.), užívá se římských číslic i v transkripcí.

Vydávaný text se opatří interpunkcí. Je to interpunkce v podstatě obvyklá v nové češtině, ale je třeba ji adaptovat tak, aby respektovala jak zvláštnosti výstavby projevu v starším jazyce, tak členění textu, které se často objevuje, byť jen v náznacích a třebas motivováno jiným principem, ve vydávaném textovém pramenu (znaménka různě motivovaného členění, funkční užívání velkých písmen, různé prvky písařské nebo iluminátorské výzdoby apod.). Mechanické členění textu interpunkčními znaménky jen podle zásad nové češtiny je vzhledem k vlastnostem staré syntaxe stejně nemístné jako důsledné lpění jen na značkách členění textu v starém zápise. Je třeba najít takové řešení, aby se moderními grafickými prostředky (tečkami, čárkami, středníky, dvojtečkami, pomlčkami) vystihly zvláštnosti starších větných a souvětných útvarů. Starší způsob vyjadřování využíval nejen bohatě rozvinutých vět a souvětí, ale také polovětných vazeb, parentetických vložek, přímé i polopřímé řeči apod., a všechny tyto prostředky kombinoval, vrstvil a kupil někdy až k nepřehlednosti. Úkolem doplněné interpunkce je, aby se text stal přehledným a srozumitelným. Interpunkce tedy vychází z interpretace a interpretaci umožňuje.

22. Tištěný text je podle uzavřených celků (kapitol, hlav, knih apod. – podle povahy textu nebo památky) na okraji očíslován po pěti řádcích nebo verších. Podle tohoto číslování jsou uspořádány poznámky (a také vysvětlivky), ať jsou umístěny kdekoli. Text tedy není rozbíjen odkazovými číslicemi nebo značkami.

Paginování je vyznačeno rovněž na okraji. Čísla na okraji se vztahují k svislicím uvnitř řádku, označujícím konec listu, stránky nebo sloupce rukopisu (tisku). Pro označení listů foliovaných rukopisů se užívá arabských číslic, pro označení stránek těchto listů se užívá malých písmen (a, b) a pro označení sloupců také arabských číslic – typ la1. U rukopisů s číslovanými stranami (paginovaných) se arabskou číslicí udává strana a velkým písmenem sloupec – typ IA. Pokud je v textu vložka z jiného rukopisu (mimo emendovaná jednotlivá slova), je na okraji značkou rukopisu a číslem příslušné strany v něm udáno, odkud z kterého rukopisu je přijaté místo vzato. U foliace tisků se užívá systému příslušného tisku – nejčastěji to bývá písmeno složky, číslo listu ve složce (číslování je dotaženo i v druhé části složky, kde čísla nebývají v tiscích uvedena) a přední nebo zadní strana malým písmenem – typ Ala.

Pokud je třeba v textu nebo v poznámkách označit konec řádku, označuje se svislicí |. V poznámkách se užívá svislice s číselným označením v případech, kdy je třeba vyjádřit, že se nějaký jev nebo problém objevuje na přechodu ze strany na stranu (např. „boha|(27b)hatý“ pro označení toho, že písař na rubu listu napsal ještě jednou slabiku „ha“, na líci téhož listu již jednou zapsanou).

23. V poznámkách k textu se k veškerému výkladu užívá kurzívy. Citovaná slova textu se tisknou antikvou, a cituje-li se přímo textový pramen, cituje se v podobě netranskribované. O složení poznámek k textu viz zde v č. 17.

24. Dochované starší české texty a památky jsou psány čtverým pravopisem:

a) Pravopis jednoduchý – užívaný pro zápis českých slov a později i souvislého textu před koncem 13. století (částečně také později). Je to využití písmen latinské abecedy, kterých je však méně než českých hlásek. Písaři si pomáhali tím, že pro české hlásky, pro které není v latinské abecedě zvláštní písmeno, používali písmen pro hlásky příbuzné bez jakéhokoli označení. Při transkripci těchto textů dostává text v maximální míře standardní podobu.

b) Pravopis spřežkový – užívaný od sklonku 13. století (náznaky jsou už z 12. století). Pro hlásky, pro které nemá latinská abeceda zvláštní znaky, užívá se spřežek, tj. spojení znaku pro hlásku příbuznou s jiným znakem, který v podstatě signalizuje odchylnou výslovnost. Spřežkový systém nebyl v průběhu svého užívání nikterak ustálený. Lze rozlišovat zhruba dva jeho vývojové typy: starší více usiloval o rozlišení ostrých a tupých sykavek, mladší pak, mnohem méně jednoznačný, respektoval hlavně rozdíly mezi souhláskami znělými a neznělými. Jednotliví písaři si tento pravopis individuálně upravovali. Je dost textů, u kterých se lze po odpovědné analýze grafiky a jazyka značně přiblížit pravděpodobné dobové (nebo krajové, popř. i osobní) výslovnosti, avšak v mnoha případech se transkribovaný text musí omezit jen na standardní vyjádření zvukových prostředků.

c) Pravopis Husův (diakritický) – místo psaní spřežek je snaha uvést v soustavu ojedinělou praxi některých písařů a užívat diakritických znamének, „nabodeníček“. Jsou to buď tečky (punctus rotundus) pro označení souhlásek palatálních (popř. i palatalizovaných), tupých sykavek a tvrdého /!/, nebo čárky (virgula) pro označení délky samohlásek. Někdy čárky od teček nejsou k rozeznání a časem se místo tečky psal (a tiskl) také háček. Tento pravopis nebyl vlastně v starší době (v 15. století) nikdy dodržován důsledně. Buďto se psalo dál pravopisem spřežkovým, nebo se oba systémy kombinovaly. Existuje mnoho zápisů z 15. století, ve kterých se v užívání diakritických znamének projevuje silná inflace a tato znaménka nemají prakticky žádnou platnost. Dokonce je nutno dát pozor na rukopisy, kde jsou diakritická znaménka dodělávána dodatečně a často mnohem později. U rukopisů, psaných poměrně solidní modifikací pravopisu spřežkového, se dospěje k relativně věrné podobě jazyka; častěji je nutno počítat s tím, že se výsledek bude víc blížit standardní podobě dobového jazyka.

d) Pravopis bratrský – užívaný od konce 16. století až do 18. století. Je to v podstatě pravopis Husův s některými ustálenými tradičními jevy spřežkového pravopisu. Byla od něho zavedena určitá pravidla o psaní „i“ a „y“ (v starších pravopisných systémech se znaků „i“ a „y“ užívalo nejčastěji bez rozlišení platnosti, postupem 15. století lze pozorovat vytváření úzu již pravidelného, a ten byl pak pravopisem bratrským doveden k normě, jež v podstatě přetrvala až do úpravy v době obrozenské). Bratrský pravopis se ustálil zásluhou náměšťské Gramatiky české z roku 1533 a pro upevnění jeho užívání měly velký význam kralické tisky. Byl to pravopis především tisků, do rukopisů pronikl až jejich vlivem (s výjimkou označování kvantity samohlásek – ta v rukopisech vlastně nezevšeobecněla nikdy). Transkripcí, respektující úzus textu a schopnou tento úzus interpretovat a vyvodit z něho konkrétní pravidla přepisu daného textu, lze u tohoto systému dospět k relativně věrné podobě dobového jazyka.

25. Přehled problematických znaků v jednotlivých systémech pravopisu:

	Užívané znaky v pravopise
Hláska	jednoduchém	spřežkovém	Husově	bratrském
á	a	a, aa, a	á	á
é	e	e, ee	é	é
ě	e, i	ie, ye	ie, íe, e, ě	ě
ie	e, i	ie, ye; iee, yee; yie, ije, íje	ié, íé; ýe, ýé; iě, ye	–
i/y	i, y	i, y, (často) í (s vlasovou čárkou)	i, y, í	i/y (rozlišuje se ale „y“ jako spojka a po „c“, „z“, „s“)
í/ý	i	i, y, ĭ, y, í, ý; y, ii, íí, ij, yy, yí, ýj, yg	í, ý	j; ij ý
ó	o	o, oo, o°, ó	ó	–
u	u	u, v, w	u, v, w	u, v-
ú	u	u, ú, uu, uv, vv	ú	v-
ou	–	–	au; ou	au
r	r	r ev. se zvl. fon. realizací: er, re, ri, ur, ru, ro	r	r
l	1	1 ev. se zvl. fon. realizací: el, li, il, lu, ul, lo	l, l	l, ł (rozlišeno)
ř	r, rs	rz, rs, rzs, rzss; zr, sr, zrs; rzz, rź, rz, rsz; rzy (po zániku jotace)	ṙ, ř	ŕ, ř
ň	n	ny; ni (po zániku jotace) n, nh; yn; ng	ṅ	(ně, ńe, ni)
t	t	t, tt, th	t	t
ť	t	t, th, tt; ty, ti (po zániku jotace); tg	ṫ, ť; t	(tě, te, ti)
ď	d	d, dh, dd; dy, di (po zániku jotace); dg	ḋ, ď, d	(dě, de, di)
v	v, u	u, uu, v, vv, w, wu	w, v, u	w
f	f	f, ff, ph, pf	f, ff, ph	f
k	c, ch	k, c, ch, ck	k	k
ch	h	h, ch	ch	ch
s	s, z	z, zz, ſ; s, sz, szz, ss	s, ſ	s, ſ
z	z, s	z, s, zs, ss	z	z
c	c	ch, cc, cz, cs; ts	c	c
š	s, z, ſ	s, z; ss, ſ, ſſ	ṡ, š, ſ	-š, ſſ
ž	z, ſ	z, s, zz, ſ	ż, ž	ź, ž
č	c, s, ſ	cs, sc, zs, sz; ch, chz, sch; cz	ċ, č	ć, č
j	i, y	i, y, g; gh, gi, gy (po zániku jotace)	g, y	g, ale ya
g	g	g	g	ğ

26. Označování délky samohlásek zdvojením znaku se objevuje v textech velmi starobylých. Její označování diakritickým znaménkem není záležitostí až diakritického pravopisu, ale objevuje se už v řadě zápisů, psaných pravopisem spřežkovým. Ani texty, psané Husovým pravopisem, neoznačují však délku samohlásek pravidlem a důsledně. Totéž platí i o rukopisech a tiscích (ve značné míře), pokud užívají pravopisu bratrského.

Pokud textový pramen neoznačuje dlouhé samohlásky a grafickými prostředky neodlišuje dlouhé samohlásky od krátkých a naopak, užívá se v transkribovaném textu standardní staročeské kvantity, resp. té její modifikace, která se považuje za typickou pro danou vývojovou etapu, tj. pro dobu vzniku textu. Jestliže rukopis nebo starý tisk označuje dlouhé samohlásky, je třeba dodržovat jeho kvantitu, ale systémově. Vychází se přitom z předpokladu, že naznačení délky svědčí o délce, hlavně je-li označena čárkou (virgula), neužívání znaménka pro délku nesvědčí o ničem, ani o délce, ani o krátkosti. Kuriózní naznačování délky (zejména v některých zahraničních tiscích – Benátky, Norimberk – z první poloviny 16. století) se nemusí a někdy ani nemůže respektovat, je však třeba zmínit se o existenci takových případů v sumární ediční poznámce.

U cizích, hlavně biblických jmen vlastních je nutno opatrně rozhodovat, kdy zdvojené samohlásky naznačují délku a kdy odpovídají zdvojené výslovnosti, popřípadě jsou jen výrazem grafické tradice; důležitým kritériem je tu psaní těchto jmen v souvěkých textových pramenech latinských. V takových případech bývá na místě ponechat v transkribovaném textu zdvojenou samohlásku.

V některých rukopisech, hlavně z první poloviny 15. století, téměř pravidelně je každé „i“ opatřeno vlasovou čárkou. Jde o grafickou manýru, která nemá žádný význam pro řešení kvality hlásky /i/, ani její kvantity.

27. V transkribovaných textech se zásadně užívá velkých písmen jen na začátku vět po tečce a u skutečných vlastních jmen. Přídomky a přezdívky ještě za vlastní jména vždy považovat nelze: zpravidla se v nich ještě udržuje sémantický obsah slov. Také pojmenování bytostí a institucí, požívajících úctu (bůh, bůh otec, výsost, království, země atp.) byla ještě po celý středověk výrazně spjata s významem užitých výrazů – je proto správné je psát s malými písmeny na začátku. Jestliže se však v pozdějších textech užívá velkých písmen podle vyhraněné zásady (např. v oslovování), lze tuto zásadu přenést i do edice textu. Rozhodně však např. psaní každého podstatného jména s velkým písmenem na začátku takovou zásadou není.

28. Poznámky k jednotlivým hláskám a k jejich grafickému vyjadřování.

A – Není-li provedena přehláska /a/ v /ě/ popř. v /e/, nelze to v žádném případě považovat za záležitost grafickou. Jde buď o analogii podle jiných tvarů téhož slova nebo podle slov příbuzných, kde podmínky pro přehlásku nebyly, anebo o regionální odchylku. Při transkripci se tu musí respektovat textový pramen.

V slovech cizího původu se někdy objevuje dvojznak „ae“. Ten se transkribuje „e“, jde-li o slovo přejaté nebo o zčeštěnou podobu (např. „premonstrátský“). V citátových slovech latinských se transkripce řídí zásadami, platnými pro vydávání textů latinských.

V slovech německého původu, zejména ve vlastních jménech, se rukopisné „aj“ ponechává, i když je místo původní německé dvojhlásky „eu“ (např. „Najštat“), protože nepochybně odpovídá zdejší (i nakonec německé) výslovnosti těchto slov.

Dvojhláska /aj/ se od konce 15. století objevuje v podobě změněné v /ej/. Toto /ej/ si písaři spojovali také s novým „ej“, vzniklým diftonogizací z dlouhého /ý/ popř. /í/. Vznikaly tak různé tvary, které asi v podobě, jak byly zapsány, neodpovídaly dobové výslovnosti. Tato situace se řeší tak, jak se zachází se zvratnými analogiemi u nástupnických fonémů /ie/ a /í/ a jak je zásada zacházet se zvratnými analogiemi. V transkripci se užívá podoby, která odpovídá jazykové tendenci té doby, ale nerespektuje se vybočení z vývojové řady zvratnou analogií. Rukopisné „mlýn“ nebo „mlejn“ se ponechává tak, jak je psáno (tištěno) v textovém pramenu, hyperkorektní „mlajn“ se transkribuje „mlejn . Stejně se respektuje podle pramenu koncovka „dobrý“ i „dobrej“, avšak „dobraj“ se transkribuje jako „dobrej“. Podle pramenů se přepisuje „vejvoda hejtman“, ale upravuje se na tuto podobu zvratnou analogií vzniklé „vajvoda, hajtman“, a tím spíše také eventuální „vývoda, hýtman“. Respektujeme rukopisné „tajný i „tejný“, protože nejde o zásah zvratné analogie, nýbrž o ústup regulérní změny hláskové působením analogie podle „tajiti“ apod.

Rukopisné i v tiscích se pravidlem vyskytující „au“ (na místě staršího a původního „ú“) se podle svědectví mluvnic vyslovovalo (asi od samého začátku pronikající diftongizace, jak se to dá také teoreticky podle zákonitostí přestavby systému dlouhých samohlásek předpokládat) jako /ou/. Proto je také jednotně bez poznámky jako „ou“ transkribujeme. Samozřejmě v slovech a zejména ve vlastních jménech německého původu se ponechává „au“ (např. „Maulvic, Granauer“) protože nejde o střídnici starého /ú/.

B – V českém materiálu není problémů. V slovech (i vlastních jménech) německého původu se někdy střídá „b“ a „p“. Vydavatel přepisuje v těch případech jednotně podle toho, která podoba se v daném textu vyskytuje častěji.

C – V slovech latinského původu, avšak zdomácnělých, se eventuální „c“ (ostatně vyslovované jako /k/) přepisuje jako „k“ (např. „kontrakt, kontribucí“). Pokud takové slovo zcela podržuje původní cizí tvar (objevuje se v textu jako citátové slovo latinské), píše se podle zásad transkripce latinských textů (srov. např. „contractus“ proti „kontrakt“, „conversio“ proti „konversí“ nebo „konverzí“).

V slabice „cy“ se při transkripci píše jen „i“ , kromě ovšem těch případů, kdy „cy“ je vžité (např. „Cyril, cylindr“).

Pokud se v textech, zejména starších (ze 14. a 15. století) objevuje „c“ místo „t“ (vyslovovaného /ť/) (např. „cis’úc, cělestný“), je třeba v transkripci zachovat jako projev tendence k asibilaci. Jde-li však o výrazné matení znaků „t“ a „c“ a o zvratnou písařskou analogii, nelze psaní „t“ místo „c“ a naopak respektovat.

Velké množství textů nerozlišuje dobře /c/ a /č/. Kde je dobré rozlišení těchto dvou hlásek, přepisuje se podle pramene a eventuální (ojedinělé) nepochybné odchylky se upravují podle naprosté většiny (s poznámkou). Kde grafické rozlišení není nebo kde kolísání je zcela běžné a nelze z něho nic vyčíst, přepisuje se k standardní podobě slov a tvarů.

Znak „c“, užitý v českých slovech, kde není pochybnosti o výslovnosti /k/, se přepisuje jako „k“ (např. „crag“ jako „kraj“, „Colda“ jako „Kolda“).

Objevuje-li se v cizích vlastních jménech nebo i v cizích slovech vůbec „-c“ místo „-z“ (např. „Franc“ místo „Franz“), přepisuje se podle většiny v daném textu.

Ve skupině „cs“ je třeba značné opatrnosti. V textech ze 14. a 15. století, kde není jasně graficky rozlišeno „c“ a „č“, je správné se držet standardní podoby slov (např. „dědičstvie“); rozlišuje-li pramen , c“ a „č“, je možno – zejména v textech z konce 15. a ze 16. století – transkribovat podle rukopisu „cs“ (např. „dědicství“). Samozřejmě se nerekonstruuje tato skupina ani v té, ani v oné podobě, je-li podle výslovnosti zjednodušena v „c“ (např. „dědictví“); zjednodušení v „č“ není pravděpodobné a svědectví grafiky nebývá průkazné (souvisí s celkovým kolísáním při užívání znaků pro hlásky /c/ a /č/).

V pramenech z 15. a 16 století, kde se v koncovce „-ice“ někdy píše „icze“, se v transkripci užívá jen podoby „-ice“ (např. „Bratronice“).

Č – O rozlišování hlásek /č/ a /c/ podle jejich grafiky je pojednáno v předchozím odstavci.

Pokud prameny zaznamenávají změny v původních skupinách „šč“ a „tč“, ponechává se stav nebo kolísání podle předlohy (např. „ščastný“ i „šťastný“, „nebožčík“ i „nebožtík“, „větší“ i „větčí“ nebo „věčí“); je třeba ovšem dát pozor na blízkost znaků „c“ a „t“ a na opisovačské matení jich.

D – V některých slovech se dlouho a tradicí psalo „d“ zdvojené (např. „radda“); transkribuje se s jednoduchým „d“ („rada“).

Pokud jde o slabiku psanou „dia“ a „tia“ nebo „dya“ a „tya“, je třeba rozborem grafiky posoudit, zda v slovech cizího původu jde ještě o dvojslabičnou výslovnost (/di-á-bel, křes-ti-an/) a její grafické vyjádření, nebo zda už tato výslovnost splynula s výslovností domácích slov (např. /mlá-ďát-ko/). Podle toho je nutno transkribovat. Pro 15. století je transkripce „diábel“ a „křestian“ už zcela bezpečně anachronismus.

E – Hlavním problémem u hlásky /e/ je její historické střídání s dvojhláskou /ě/. Na místo této dvojhlásky nastoupila samohláska postupně ve všech pozicích (nejprve po /j/ a /ň/, dále po /ď/, /ť/ – tu se i dnes píše tradičně „ě“, ač se po /ď/, /ť/ a /ň/ vyslovuje samohláska, ne dvojhláska – pak postupně po /ž/, /š/, /č/ a konečně po /z/, /s/, /c/ a /ř/. Zůstala a vyslovuje se podnes po retnicích /b/, /p/, /m/, /v/ a také /f/; ovšem i tu v některých krajích pronikla výslovnost samohlásková (např. /pekný, mesto, veďet/). U textů, vzniklých do první poloviny 15. století, se ponechává znak pro dvojhlásku /ě/ tam, kde je jotace naznačena v rukopise. Od poloviny 15. století lze nedbat na jotaci, zejména zjistí-li se při rozboru grafiky, že psaní znaků „ie“ a „ye“ je buď ojedinělé, nebo se neřídí žádnými pravidly, že je to tedy jev grafický, nikoli jazykový. Grafickou tradicí se nejdéle drželo psaní dvojhlásky ve zvratném zájmenu „sě“, ač se tam nepochybně už dávno dvojhláska nevyslovovala.

V době zanikání jotace a v době kolísání výslovnosti samohláskové i dvojhláskové pronikalo někdy psaní znaků „ie“ nebo „ye“ (zpravidla bez rozlišení mezi nimi) na místa, kde nikdy dvojhláska nebyla; mluví se o nenáležité jotaci. Ta se při transkripci nerespektuje, nezaznamenává a na těch místech se transkribuje „e“ (podle povahy edice, buď bez poznámky, nebo s paušálním konstatováním, u vědeckých edic k účelům filologickým s upozorněním na jednotlivé případy).

Jestliže se v rukopisech objevují stopy zaniklé jotace po retnicích, transkribují se taková místa se samohláskou (může jít o nářeční jev ve shodě s tendencí vývoje jazyka).

Dvojhláska /ej/ se v souvislosti s přestavbou systému dlouhých samohlásek v češtině objevuje od konce 15. století místo /ý/ a /í/, např. „bejti, celej, dotejče se, cejtit“. Při transkripci se to respektuje. I když jde o jev, který nepronikl do spisovné podoby nové češtiny, je v souladu s vývojovou tendencí jazyka.

Při transkripci se ponechává také střídání „é“ a „í“ podle pramene (např. „myšlénka“ popř. „myšlenka“ i „myšlínka“ popř. „myšlinka“). Ponechává se také „e“ vložené na místech, kde to není dnes obvyklé (např. „dotekl se“).

F – V přejatých slovech se píše jednoduché „f“ tam, kde staré rukopisy mají zdvojené „ff“ („offiera“ se přepisuje „ofěra“). Totéž se týká českého „ufati“.

Jako „f“ se transkribuje v domácích a zdomácnělých slovech i psané „ph“.

G – V českých slovech se vyskytující znak „g“ transkribuje jako „j“. V cizích slovech je třeba při transkripci přihlédnout k přizpůsobení podoby slova českému jazyku a jeho prostředkům, k pravděpodobné starší výslovnosti i k dosvědčené výslovnosti pozdější. Grafika ukazuje na pravděpodobnou staročeskou výslovnost /Ejipt/, rukopisné „gindrzich“ se bez rozpaků přepisuje „Jindřich“, v 15. a 16. století není představitelná výslovnost /relijion/, a proto se přepisuje „religion“. Tisky pak ukazují na pozdější (a snad knižnější) výslovnost /Egypt/ tím, že se důsledně tiskne „gy“; v takových případech se grafika respektuje.

U slova „evangelium“ se užívá podoby s „g“ všude, kde není důvod pro jiné psaní, závislé na výslovnosti. Takový důvod může být přechod k zaznamenávání výslovnosti /evandělium/; jestliže se taková výslovnost vyskytuje, pak může jít jen o střídání /evandělium/ a /evanjelium/. Také v případech, že je výslovnost „g“ v ostatních slovech vyjádřena znakem „g“ s háčkem a u „evangelium“ nikoli, je nutno přepisovat „evanjelium“.

Jde-li o záměnu (vlivem výslovnosti) „k“ a „g“, nechává se psaní podle pramene nejen „kde“ i „gde“ a „kto“, kdo“ i „gdo“, ale i později „krunt“ i „grunt“, „markrabství“ i „margrabství“ apod. Nemůže-li mít (zejména na konci slov) psané (tištěné „g“ oporu ve výslovnosti, přepisuje se jako „k“: např. „retuňg“ se přepíše „retuňk“.

H – Aspirované „th“ se v českých i v zdomácnělých cizích slovech nerespektuje, rukopisné „dorotha“ se přepisuje „Dorota“. U slov německého původu, zejména vlastních jmen se při kolísání („Purkhart“ a „Purkart“ i „Purkarth“) v přepise užívá jednotné podoby, a to té, která má v daném prameni většinu.

I – Rozlišování znaků „i“ a „y“ (jde o jednu hlásku /i/) se řídí etymologií a gramatickou analogií, tedy zásadami, platnými v nové češtině.

V cizích slovech a v cizích vlastních jménech se transkribuje podle dnešního úzu, ale s přihlédnutím k možné odchylné výslovnosti (vedle „Augustin“ je možná i podoba „Augustýn“, svědčí-li pro ni grafika pramene). Při kolísání se volí jedna podoba, zpravidla která má většinu.

Dlouhé /í/ se střídá s dvojhláskou /ie/, výchozí je přitom historicky původní dvojhláska /ie/. Znak „ie“ nebo „ye“ už ve starobylých rukopisech bývá nahrazován prostým znakem „i“ nebo „y“, tedy znakem pro prostou samohlásku. Až do konce 14. století to lze považovat za grafickou odchylku, popřípadě za písařskou chybu. Při transkripci je třeba na takových místech psát „ie“ (s poznámkou). V průběhu 15. století a spíš v jeho druhé polovině je nutno respektovat pronikající změnu původního /ie/ v /í/. Ani v starších textech (ze 14. století), ani v mladších (z 15. století a pozdějších) nelze respektovat, jestliže se zvratnou analogií objevuje nenáležité „ie“ na místě původního „í“. V těch případech se přepisuje zásadně „í“, a to buď s paušální poznámkou, nebo (zejména ve vědeckých edicích k filologickým účelům) s poznámkami k jednotlivým místům. Jestliže pramen ukazuje na to, že je znak „ie“ nebo „ye“ jedním ze znaků pro vyslovované dlouhé /í/, přepisuje se důsledně jen s „í“. Pozornosti zaslouží ty případy nenáležitého „ie“ v koncovkách, kde je morfologickou variantou vedle „-iej“: pak tu (v rukopisech, kde se /íl a /ie/ rozlišuje) je třeba takové tvary s redukovaným „-ie“ respektovat.

V zdomácnělých vlastních jménech cizího původu se „ei“ přepisuje jako „ej“ (např. „Valdštejn“).

J – Problém je hláska /j/ na začátku slov před souhláskou, kde toto /j/ tvořilo tzv. pobočnou slabiku. Často odpadalo. Ponechává se nebo není zaznamenáno podle stavu pramene. Transkribuje se také na místech, kam bylo vloženo (zpravidla ve shodě s výslovností a závisle na ní), např. „nejni“.

V textech ze 16. století a později se objevuje „j“ u zvratného zájmena „se“ („jse“). Je to věc čistě grafická a není vhodné ji respektovat.

K – V cizích slovech počeštěných se transkribuje tak, jak bylo vyslovováno: „sequestr“ se přepisuje „sekvestr“, „inkvizicí“ se píše za „inquizicii“.

L – Někdy se „l“ střídá s „r“ – transkribuje se podle pramene (např. „alkýř“, „pulkrabský“, ale také „arkýř“, „purkrabský“, podle toho, jak je psáno v rukopise).

Slabičné (slabikotvorné) /l/ a /r/ bývá ve staročeských rukopisech psáno buď prostým „l“ a „r“, nebo s průvodními vokály, umístěnými před souhláskou nebo za ní. Jde o zvláštní způsoby fonetické realizace těchto slabičných hlásek. Při transkripci se tyto průvodní vokály zachovávají a umísťují se ve shodě s rukopisným způsobem psaní. Např. „posskwernyenye“ se transkribuje „poškverněnie“, „nalezel“ = „nalezel“, „wurba“ = „vurba“, „wlytawa“ = „Vlitava“.) Nerozlišuje se však původní psaní „i“ a „y“ („ssridcze“ i „ssrydcze“ = „sridce“), zejména v těch rukopisech, ve kterých se jedné nebo druhé litery užívá bez rozlišení. V čistě čtenářských edicích, kde se průvodní vokály objevují zcela ojediněle, lze na jejich zaznamenávání rezignovat.

Některé tisky a zřídka i rukopisy z 16. století důsledně užívají tvrdého „ł“ k odlišení od netvrdého „l“. V kralických tiscích je toto rozlišení opřeno o výslovnost (bezpochyby krajovou). Někteří autoři (Rosa) i tiskaři si vytvořili vlastní systém rozlišování obou znaků. Rozlišení dvojího „l“ v transkripci je žádoucí jen u edicí speciálně filologicky orientovaných.

M a N – Někdy se navzájem zaměňují – ponechává se podle pramene (např. „hamfešt“ i „hanfešt“).

U slov cizího původu na „-unk“ (z „-ung“) se objevují varianty s „ň“. Přepisuje se tak, jak dosvědčuje pramen (např. „retuňk“ i „retuňk“), a to jednotně podle většiny.

O – V textech ze 14. století není podstatných problémů. Jakmile se diftongizuje /ó/ v /uo/ (to se pak dál monoftongizovalo v /ů/), dochází k přesahování této monoftongizace i ke krátkému /o/; tyto přesahy se jakožto analogie respektují (např. „buoha, buoží“).

Tam, kde je /ó/ plně diftongizováno, je třeba dobře zvážit transkripci slov a tvaru, kde se vyskytovalo dříve dlouhé /ó/, jež se zkrátilo v krátké /o/. Je vhodné dávat přednost krátkým variantám (např. nevyskytuje-li se v daném textu, který jinak „uo“ má, podoba „sluove“, „chlapuom“, je lépe přepisovat „slove“, „chlapom“).

Tzv. přehláska /o/ v /ě/ (např. „oráčěvi“) a v /ie/ (např. „oráčiem“) se respektuje.

Je-li v textech z 15. a 16. století na začátku slov diftong „ou-“ (zpravidla psaný „au-“ – např. „auterý“) místo staršího a pak zachovávaného /ú-/, nechává se v transkribovaném textu (tedy: „outerý“).

R a Ř – Někdy může být velmi obtížné tyto dvě hlásky rozlišit – grafika není jednoznačná. Není-li rozlišení možné podle jejich grafiky nebo je-li grafika v zřejmém rozporu s nepochybnou výslovností, je třeba sáhnout k standardní podobě, podle potřeby s poznámkou. Pozornosti je třeba tam, kde uvnitř skupiny „rz“ probíhá nějaký šev (např. „drz-núti“, „dr-žěti“ – dvojí – vedle „dřieti“ – vše psáno „drzyety“). Povětšině se ovšem „rz“ přepisuje jako „ř“.

V slabice „ry“ se v cizích slovech podržuje psaní s „y“ (např. „frystung“), ale ve vlastních jménech je lépe se přidržet úzu, který se vžil a udržel do nové češtiny (např. „Fridrich“).

O slabičném ,,r“ viz u „l“.

S – V psaní hlásky /s/ existuje mnoho pestrosti, proto je třeba věnovat rozlišení hlásek /s/ a /š/ důkladnou úvahu, opírající se o podrobný rozbor rukopisu (a někdy i tisku). Také rozlišení mezi /s/ a /z/ nebývá, a to zvláště v starších rukopisech, zcela snadné.

V textech zejména z 15. století i pozdějších bývá původní hláska /s/ na začátku slov, dále jako předložka (nevokalizovaná) a předpona velmi často zaměňována s hláskou /z/, a to i ve výslovnosti, i v písmu. Příčinou toho vedle nevyhraněnosti grafiky je také spodoba znělosti v souhláskových skupinách. Časem se však toto zaměňování vymklo všem zákonitostem a pravidlům. Při transkripci je proto, zejména pokud jde o texty z 15. století a pozdější, vhodné se přidržet původu tohoto /s/ a /z/; respektováním původu se text činí aspoň srozumitelným. Je to zvláštní případ standardizace. Samozřejmě se přitom musí dbát všeho, co mělo vliv na vývoj takové formy, tedy i původu předpony: podle významu se mezi sebou musí dobře rozeznávat původní „s-“ „z-“ (jež navíc je buď původní „z-“, nebo zjednodušením souhláskové skupiny vzniklo ze „vz-“). Jak bude formulována ediční poznámka, popřípadě do jaké míry budou zaznamenány jednotlivé úpravy proti prameni, to záleží na stavu pramene i na účelu a dosahu edice.

Podoba zvratného zájmena „jse“ v textech ze 16. století a později je zvratná analogie formální a není vhodné ji respektovat.

Š – O rozlišování hlásek /s/ a /š/ a o jejich grafice bylo mnohé řečeno výše (srov. v předchozím odstavci a v č. 20). Vodítkem rozlišení musí být podrobná analýza grafiky. V sporných a nerozhodných případech je nutno sáhnout k standardní podobě textu. U cizích slov a jmen záleží také na stupni počeštění.

Pokud se v některých slovech střídá „š“ a „č“, při transkripci se to respektuje (např. „čtvrtek“ i „štvrtek“).

T – V předložce a předponě „ot“ se ponechává „t“ nebo „d“ podle pramene, a to i tam, kde je nové „od“ jako výraz provedené spodoby znělosti při výslovnosti, i tam, kde se tato změna prosadila analogií (proto „ote“ i „ode“).

V slovech latinského původu, ale včleněných do slovní zásoby češtiny, se původní latinské „t“ přepisuje podle výslovnosti jako „c“ (např. „designací“). Je-li latinského slova užito jako citátového, řídí se psaní „t“ a „c“ směrnicemi pro vydávání textů latinských.

Záměnu znaku „t“ a „c“ je nutno respektovat, jde-li o výraz změn ve výslovnosti („cis’úc“ jako projev asibilace, „František“ vedle „Francišek“ jako vítězství nové výslovnosti, bezpečně doložené a potvrzené přetrváním). Avšak zřetelné matení znaků „t“ a „c“, zejména písařskou zvratnou analogií („t“ místo „c“) patří jen do poznámek, popřípadě do obecné charakteristiky grafiky pramene.

U – Pro znak „u“ a pro hlásku /u/ je třeba vždy předchozího rozboru, co znak znamená a jak se hláska /u/ vyjadřuje.

Řada zvláštností je u znaku „w“. Může znamenat kromě „u“ a „v“ také „vu“ a „vú“ (např. „zwk“ – „zvuk“, „dw“ – „dvů“) nebo dokonce i „v + o“ (např. „wbraziech“ – „v obraziech“, „when“ = „v oheň“ nebo „v óheň“ – je třeba přitom respektovat stav mezi -ó- a -ů- v daném textu, může totiž jít o možnost čtení „vůheň“ apod.). Přepisuje se podle fonetické analýzy znaku „w“ a ve vědeckých edicích se způsob psaní poznamenává, buď sumární poznámkou v úvodu k edici, jde-li o manýra rukopisu, nebo v jednotlivých poznámkách, jde-li o ojedinělé případy výskytu.

Na počátku slov označuje znak „v-“ stejně „u-„ jako „ú-“, a to i v textech, které kvantitu označují (např. „vpaliti“ = „upáliti“, „vmyssl“ = „úmysl“). Dosazuje se standardní kvantita; přitom je si třeba uvědomit, že nemusí být vždy přesně zachycena dobová výslovnost.

Jako krátké „u“ se přepisuje znak „v“ v platnosti předložky (a předpony) před retnicemi (např. „u městě“), ale jen tehdy, jestliže v prameni má „v“ platnost „u“ na začátku slov.

V – Pro rozlišení od „u“ platí, co bylo řečeno při „u“.

Prothetické „v-“ před „o“ se v přepise zachovává (např. „vokno“, „von“). Splývání předložky „v“ s „v“ na začátku slova se upravuje. Ukazuje-li rukopis na čtení „býti vězení“, upravuje se na „býti v vězení“, nikoli však na „býti u vězení“.

Y – Srov. poznámky k hlásce /i/.

V textech psaných bratrským pravopisem se samozřejmě upravuje psaní spojky „y“ na „i“ a znaku iota se užívá také po „š“ a podle zásad rozlišení (se zřetelem k etymologii a gramatické analogii) též po „c“, „z“ a „s“. Nelze měnit pramenné „y“ v „i“, jde-li o morfologické rozdíly staršího jazyka proti jazyku dnešnímu, např. adj. „ryzý, ryzá, ryzé“ (s tvrdým skloňováním), přežívající staročeský akuzativ a instrumentál plurálu, „přátely nepřátely“, nebo o rozdíly nářeční.

Z – O rozlišení hlásek /z/, /ž/ a /s/, popřípadě i /š/ platí to, co řečeno v poznámkách k hláskám /s/ i /š/.

29. Tyto poznámky lze shrnout do několika obecných zásad:

a) Opatrně a zásadně se posuzují a rozlišují rozdíly jazykové, týkající se hláskové stavby jazyka i morfologie, a rozdíly grafické čistě formálního charakteru, bez dosahu významového (ať jde o význam gramatický nebo lexikální).

b) Variabilita se při transkripci textů připouští tam, kde je výrazem zákonitého pohybu v jazyce a odráží přechod systému zvukových prvků i gramatických prostředků od jedné kvality k druhé. Za zákonitost se přitom považuje i analogie.

c) Za dublety se nepovažují formy vyplývající z působení zvratné analogie, vybočující ze systému a ze systémového charakteru změn, dokládající nejistotu a působící chaos v jazyce.

d) Registrování dublet při transkripci textů je sevřenější u textů starších, naopak otevřenější úpravám je u textů mladších (počínajíc 15. stoletím, zejména jeho druhou polovinou).

e) Čím lepší a pečlivější byla práce písaře nebo tiskaře vydávaného textu, tím méně problémů řeší editor a tím méně jeho zásahů je třeba. Edice takových textů, pečlivě pořízených a odpovědně zpracovaných, se také co nejvíce přibližují objektivnímu obrazu jazyka dané doby.

f) Při kolísání v jevech, které jsou v souvislosti s včleňováním cizích lexikálních prvků do českého jazyka, může být kritériem výběru také početnost jejich výskytu.

g) Na to, jak a do jaké míry bude aplikace obecných zásad transkripce na konkrétní text doprovozena a objasněna poznámkami, má vliv také charakter edice.

30. Vydavatel je povinen obezřetně postupovat na základě zevrubné analýzy grafiky při řešení problémů transkripce, a také při vyjadřování zvukové podoby jazyka vydávaného textu. Ale daleko více je povinen dbát obezřetnosti při řešení těch vydavatelských problémů, které se týkají jevů gramatických, a to jak morfologických, tak syntaktických.

V žádném případě nelze gramatické formy upravovat, a to ani ve smyslu archaizace se zřetelem k době vzniku památky nebo se zřetelem k představě ideální podoby staré češtiny, ani směrem modernizace, ba ani vyrovnáváním kolísání v témž tvaru. Lze a je nutno emendovat jen zřetelné chyby písařské (u protografu) nebo opisovačské (u opisů). Nelze zapomínat na to, že i bizarní útvary vznikaly různými analogiemi, vyrovnáváním morfologických typu, někdy naopak snahou o jejich různě motivované rozlišení. Editor musí být natolik znalý historické mluvnice a zákonitostí i tendencí ve vývoji jazyka, aby dovedl rozhodnout, kdy už daný tvar, danou konstrukci nebo daný větný útvar nelze vyložit jinak než jako chybu – jen pak má právo sáhnout k emendaci, a to k takové, která vychází z povahy chyby písařovy nebo opisovačovy. Např. vynechání písmena lze opravit jen jeho doplněním, chybnou koncovku lze opravit jen tou koncovkou, s níž mohla být užitá zřetelně chybná koncovka zaměněna atp.

Také posouzení otázek, týkajících se slovní zásoby, význam slov, jejich vazebných vlastností, jejich spojitelnosti s jinými slovy atd., to vše vyžaduje značné zkušenosti s jazykem jednotlivých etap jeho vývoje. V lexikální oblasti je třeba ještě více osobní zkušenosti editorovy, protože se nemůže opírat a žádné úplné a zevrubné zpracování slovní zásoby, jaké pro oblast historické mluvnice představuje dílo Jana Gebauera, doplněné dnes už moderními pracemi Fr. Trávníčka, M. Komárka, V. Vážného, A. Dostála, A. Lamprechta, D. Šlosara, J. Bauera, J. Poráka a dalších.

IV. Úprava textu netranskribovaných vydání

31. U textů, z vážných důvodů vybraných pro vydání paleografická, se zachovává způsob psaní rukopisu, pokud je možno jej tiskem vystihnout. Přitom se dodržují tyto zásady:

a) Nedbá se individuálních návyků písařových, pokud nemají žádný význam pro text (ozdobné vyplňování konců řádků, užívání různých variant písmen bez významové platnosti, vyznačování písmen barevně apod.), je však třeba se o nich zmínit obecně v úvodu při popisu rukopisu.

b) Zkratky se rozvádějí. A to i tehdy, když jde o ustálené, přesné grafické vyjádření (např. v případě trojhlásek „pro“, „pra“, „pri“ apod.), i tehdy, kdy jde o skutečnou zkratku, která někdy může být při plném vyjádření pravopisně nebo hláskoslovně nejednoznačná („capla“ = „kapitola“ nebo „kapitula“ nebo i lat. „capitola“). Rozvedení zkratky je nutno v textu graficky vyznačit: vše, co není vyjádřeno písmeny, dává se do kulatých závorek, např. ,,p(ro)“, „p(ri)“, „p(ra)“, cap(ito)la“ nebo „cap(itu)la“ atp. Pokud se rozvádění zkratek neodchyluje od této zásady nebo pokud se drží v mezích, stanovených – pro individuální případy – v úvodu k edici, neobjasňuje se rozvádění jednotlivých zkratek v poznámkách k textu.

c) Číslice se vzhledem k nejednoznačnosti nechávají v původní grafice.

d) Samostatná slova se píší odděleně ve smyslu základních tendencí jazyka díla, i když rukopis píše některá samostatná slova dohromady (předložky se jmény apod.). V případech, kdy není jasno, zda jde ještě o předložku se jménem nebo o příslovečnou spřežku (kritérium je především význam), dává se přednost psaní zvlášť.

e) Do textu se vkládá interpunkce, odpovídající členění vět a souvětí, a to podle zásad, obvyklých v moderní češtině. Výjimky tvoří případy, kdy rukopis (zpravidla texty a památky pozdější) má interpunkci podle vlastního systému; pak se ovšem respektuje tato interpunkce a užívá se jejích znaků (kolmic, teček na dolní nebo horní úrovni řádek, různých ozdobných pomlček apod., moderní interpunkce se pak nedoplňuje). Uvozovek se v netranskribovaných edicích zpravidla nepoužívá. Interpunkce se nedoplňuje, jestliže je ve vydání také text transkribovaný s interpunkcí.

f) Velká a malá písmena se ve vydání nechávají podle stavu v rukopise.

32. Všechny emendace na místech porušených vinou písaře nebo pokažených vlivem špatného dochování rukopisu, pokud se jich editor v paleografické edici odvažuje (srov. č. 14), musí být na první pohled patrny. Části textu, převzaté do vydání odjinud než ze základního rukopisu, jsou tištěny kurzívou. Opravy v jednotlivých slovech jsou vyznačeny stejným způsobem: opravené slovo (nikoli jen jeho jednotlivé písmeno) je tištěno kurzívou. V případech, kdy je emendace vyspekulována a nemá opory v jiném rukopise, je emendované slovo (které je fakticky dodáno editorem) tištěno diakritickým pravopisem (mimo případy, kdy emendace vyplývá přímo z opravy špatně čteného příbuzného znaku – tu užívá se transliterace, a to včetně písmena, které se dodává náhradou), je tištěno rovněž kurzívou a dáno do špičatých závorek <>. Ke každému emendovanému místu je podáno vysvětlení v poznámkách k textu. Pokud emendace záleží v tom, že ze zápisu v rukopise editor doporučuje něco vypustit (slovo nebo skupiny slov jsou psány dvakrát, písař omylem opsal místo, které do textu nepatří, apod.), vypuštěná část se do textu nedává, ale je zaznamenána v poznámce a tam je její vypuštění podle potřeby zdůvodněno. Nechává-li z nějakého důvodu vydavatel v textu nadbytečné prvky, dává je do hranatých závorek [ ] (tzv. athetačních).

33. Rozčlenění textu, označení řádek a vyznačení foliace (paginace) pramene je stejné jako u edic transkribovaných a řídí se stejnými zásadami (srov. v č. 22).

V. Závěr

34. Ve vydání starých textů nelze vidět jen pomocný prostředek k získávání materiálu pro další odborné studium různého zaměření, ale také velmi odpovědnou a poměrně obtížnou činnost, která je vyvrcholením mnohostranné filologické práce a přípravy. Současně však nelze v potřebě a ve vědomí potřeby dořešit všechny otázky, s kterými je editorské zpracování textu spjato, vidět překážku rozvíjení ediční práce. Dořešit leckteré otázky a dál dovést názory na četné filologické problémy umožňuje právě vydávání pramenů a využívání jich k studiu jazyka jednotlivých vývojových etap. Ovšem v každém případě musí být edice, má-li plnit svůj aktuální úkol i své další poslání, na úrovni veškerého soudobého vědění o jazyku a o době, které se vydávaný text nebo vydávaná památka týká.

35. Tyto směrnice byly připraveny k projednání na III. husitologickém sympoziu v Táboře. Tam jsem 13. září 1983 přednesl referát o zásadách, na kterých byly zpracovány. K textu zpracovaných směrnic se vyjádřili zkušení editoři dr. M. Nedvědová, dr. K. Hádek a doc. dr. J. Porák. Jejich připomínky, za něž je jim třeba vyslovit dík, byly včleněny do této relativně konečné verze. Ta byla dokončena v říjnu 1984.