editor: Černá, Alena M.
Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. 28 G 55, 1529
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2014–2023
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Krátký tisk pojednává o epidemii tzv. anglického potu, která v roce 1529 udeřila ve čtvrté, nejhorší vlně na Anglii a kontinentální Evropu. Neznámý tiskař užívá jednu sadu písma, která obsahuje diakritická znaménka (háčky, tečky i čárky), avšak v tisku jsou užity i spřežky. S tečkou je tištěna hláska č (ċaſu A2r), s háčkem ž (kohož A2r), ř (peřyn A2v); spřežka ſſ, ſs se užívá pro hlásku š (ſſatmi A2v, nemáſs A3r), cz pro hlásku c (nemocz A4v), výjimečně též rz pro ř (rzeč A3v). Po těchto hláskách tiskař tiskne ypsilon (žydowiny A3r, čyſtě vtřýn A4r). Délka samohlásek často není žádným způsobem značena (druheho A4v), ale nezřídka se k vyznačení délky užívá čárka nad písmenem (přycházý A2r, déle A3v, býti A4r). Samohláska í je většinou tištěna ligaturou ij (třeſenijm A2r), výjimečně se objevuje gemináta ee pro hlásku é (ſtudeneeho A3r). Pro ě je užito buď diftongu ie (niekterzý A3v), nebo (častěji) ligatury vě (powědijno A3r), mě (ſmělých A2v), ně (Páně A4v), tě (Wytiſſtěno A4v), dě (naděgi A4r); háček je umístěn doprostřed slitku. Palatála ň je jednou zachycena pomocí znaménka – tildy (truňk A4r), jednou s doprovodnou jotou (poſylniuge A3r). Tiskař užívá dvojího typu pro hlásku b, avšak bez jakýchkoli pravidel.
Hláskosloví zachycuje výjimečně již dlouhé ů < uo (růžové A3r) a pravidelně í < ie (vítr A2v). Tautosylabické aj se ještě nezměnilo v ej (vajce A4r) a ještě neproběhla diftongizace ú > ou (vytáhnúti A2v).
Zpráva se specifickým obsahem uvádí několik lexikálních jednotek, které nemáme doložené ze staré češtiny a v materiálových pramenech k češtině doby střední se vyskytují jen řídce nebo až z mladších textů, případně vůbec (např. perné šaty ‚peřiny‘ A2v, pocen(n)á nemoc A2r, A4v, sovek ‚sypek‘ A2v, konvent ‚lehké pivo‘ A3r, novopraný A4r).
Některé formulace a nezvyklá syntaktická spojení poukazují na to, že zpráva byla do češtiny přeložena z jiného jazyka. Dle G. Gellnera je autorem spisu Jan Berka z Chocně, srov. Gellner, Gustav: Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellovské, Praha 1935, s. 125.