Žaltář poděbradský
Žaltář poděbradský z konce 14. století představuje pozdní samostatnou úpravu prvního překladu žalmů do češtiny.
1. Popis rukopisu
Žaltář poděbradský (zkratka ŽaltPod), zvaný dříve též Olešnický žaltář,[1] Nazýván byl tak podle dřívějšího uložení v knížecí knihově v Olešnici ve Slezku (srov. Šafařík 1842, s. 114). je zapsán v rukopise uloženém v Saské státní knihovně – Státní a univerzitní knihovně v Drážďanech na signatuře Mscr.Dresd.k.2.[2] Digitální kopie je dostupná online: https://digital.slub-dresden.de/werkansicht/dlf/251372/1. Rukopis foliového formátu o rozměrech 30 × 23 cm obsahuje nyní celkem 182 (recte 183) folií,[3] Patera (1899, s. VII) uvádí omylem (?) 172 listů. Za podrobný kodikologický popis celého rukopisu děkujeme Michalu Dragounovi. Srov. též popis rukopisu, který je dostupný online na stránkách Saské knihovny: https://katalog.slub-dresden.de/id/0-1655268287. číslování je uvedeno tužkou novodobou rukou v pravém horním rohu. Podle tohoto moderního číslování se text českého žaltáře nachází na ff. 9r–134v. Z dalších liturgických textů rukopis obsahuje kalendář (ff. 3r–8r), litanie a další modlitby (ff. 134v–174r). Rukopis je dnes neúplný. Před fol. 3 a 9 chybí po jednom pergamenovém foliu. Jedná se o počáteční list kalendáře a první list žaltáře. Na obou listech se nacházely iluminace, jejichž popis je dochován u Pavla Josefa Šafaříka: na prvním z nich (fol. 2 ter) bylo vyobrazeno Ukřižování s donátory spolu se dvěma štíty, na druhém listu (fol. 8 bis) byli v borduře zobrazeni donátoři adorující sedící Madonu s jedním štítem.[4] Šafařík 1842, s. 114–115; Patera 1899, s. VII–VIII. Další listy v rukopise chybějí po ff. 14, 167 a 172. Listy ve složce ff. 31–38 s žalmy 33–40 byly při převazbě rukopisu zpřeházeny, jejich náležité pořadí je následující: fol. 31, 32, 34, 33, 36, 35, 37, 38. Některá folia jsou navíc hůře čitelná kvůli odpadávání inkoustu (např. ff. 121r a 130r).
Rukopis psali gotickou minuskulí dva hlavní písaři. Jedna ruka zapsala kalendář a Žaltář (ff. 3r–134va), druhá pak zaznamenala další modlitební texty (ff. 134v–174r) a doplnila do Žaltáře několik nadpisů a snad i dvě marginální opravy na fol. 19r a 47v. Třetí ruka pak dopisovala rubrikou na okraj nebo na razuru staršího textu nadpisy k žalmům. Na ff. 20vb–21rb byl vyškrabán rozsáhlý text. Další dodatky na okrajích Žaltáře a na zbylých folií rukopisu pocházejí od různých rukou z konce 15. století až ze 17. století.
Žaltář byl podle explicitu na fol. 134va dokončen roku 1396: Tuto sě dokonává Žaltář pod léty božieho narozenie tisíc tři sta devadesát let a šest let. Vazba rukopisu není původní, během převazby patrně v 16. století došlo k ořezání některých listů rukopisu. P. J. Šafařík podle poděbradského a vartenberského erbu na nedochovaných foliích usoudil, že žaltář byl určen Elišce z Vartenberka (či spíše Alžbětě), manželce Jana z Kunštátu z poděbradské větve a dcery Petra z Vartenberka sezením na Kosti. Na základě výzdoby rukopisu pocházející z dílny „Mistra z roku 1398“ a souvislosti kalendáře s olomouckou diecézí přisoudil Tomáš Gaudek žaltář jiné donátorce, a to Keruši z Vartenberka z kumburské větve, manželce Smila z Kunštátu sezením na Líšnici. Její manžel nechal ve stejné dílně zhotovit dvoudílný latinský brevíř pro farní kostel ve Vyšehorkách, dokončený roku 1395 a 1397.[5] Gaudek 2015, s. 117–119.
Do drážďanské knihovny se rukopis dostal v roce 1886 dědictvím po smrti vévody Viléma Brunšvického ze zámecké knihovny v slezské Olešnici, která byla kdysi sídlem potomků českého krále Jiřího z Poděbrad a kde byl rukopis patrně uložen několik staletí.[6] Patera 1899, s. VII.
Listy s textem Žaltáře obsahují textové zrcadlo (19 × 15–16 cm, 20 řádků na stránce) rozdělené do dvou sloupců, přičemž v rukopisu je zřetelná silná tendence důkladně vyplňovat textová pole vertikálně i horizontálně. Za účelem vyplnění řádku se zpravidla na konci řádků vyskytují buďto písmena hebrejské abecedy bez zřetelného vztahu k obsahu textu, či zdvojené litery, kdy je písmeno zapsáno na konci řádku a následně je zopakováno na začátku dalšího řádku. Poslední písmena slov, která již přesahují předepsané zrcadlo, jsou na konci řádků nadepisována menší velikostí, aby graficky nevyčnívala.
Obsah a forma Žaltáře poděbradského je výrazně ovlivněna jeho liturgickým určením, kdy rukopis měl sloužit šlechtičně pro soukromou pobožnost hodinek. Na začátku rukopisu stojí kalendář, následuje Žaltář, který obsahuje 150 žalmů, 10 starozákonních a novozákonních chvalozpěvů, Athanasiovo vyznání víry a hymnus Te Deum. Kantika a hymnus jsou zapsány za 150. žalmem (fol. 124v–134v), Athanasiovo vyznání víry je vloženo doprostřed 118. žalmu mezi verše 32 a 33, tedy na konec té žalmové části, která se zpívá v neděli o první hodině, při níž je krédo citováno (stejně tomu je i v Žaltáři wittenberském,[7] Lutherstadt Wittenberg, Evangelisches Predigerseminar, sign. VI A 6. v nejstarším úplném zápisu prvního překladu žalmů). Na konci rukopisu následují další liturgické texty, které zpravidla žaltář ve středověku obsahuje, tj. litanie, větší modlitby (preces maiores), sedm kajících žalmů s modlitbami (septeny), hodinky za věrné zemřelé aj.
Pro lepší orientaci v textu žaltáře při jeho užívání sloužily uživatelce nadpisy, iluminované iniciály a barevné majuskule. Původně se v textu nacházely patrně jen nadpisy označující začátky jednotlivých hodinek, nokturnů a nešpor, které dopsal druhý hlavní písař (např. První hodina. Tuto sě počínají chvály v prvú hodinu Ps 117 v nadpisu, fol. 98v). U kantik bylo uvedeno běžné jméno chvalozpěvu a den, kdy se modlí (např. Chvála Mojžiešova, čtvrtek CantEx v nadpise, fol. 126v). Dodatečně byla většina žalmů navíc opatřena úvodní poznámkou, psanou červeným inkoustem, jejíž funkcí je přiblížit okolnosti vzniku žalmu, resp. kantika, či shrnout jeho obsah. Tyto nadpisy byly dopsány jinou rukou o něco později,[8] Jak prozrazuje výzdoba na fol. 131v, která zasahuje na spodní okraj folia a neumožnila písaři zapsat nadpis přímo pod příslušný sloupec, byly nadpisy do rukopisu doplněny až po provedení iluminovaných iniciál. nacházejí se buď na okraji folia pod textovým sloupcem se začátkem příslušného žalmu, nebo na místě původního nadpisu, který byl vyradován. Nadpis chybí u 116. žalmu a dále u žalmů 119–133. K spojeným žalmům 148–150 (viz dále) je doplněn pouze jediný nadpis. Zdroj nadpisů či jejich latinská předloha nebyly dosud určeny.
Začátek každého žalmu je signalizován barevnou iniciálou o velikosti dvou řádků, která je vyvedena modro-červeně a vyzdobena florálními a ornamentálními motivy. Začátky nokturnů (Ps 26, 38, 52, 68, 80, 97, 109) jsou pak značeny pomocí větší iniciály s figurální tematikou. Figurální iniciála je uvedena i u 51. žalmu. Žalm 118 je dělen na části podle toho, které verše se četly při jednotlivých hodinkách (srov. Třetí hodina počíná Ps 118,33), části jsou také uvozeny ornamentálními iniciálami jako ostatní žalmy. Naopak žalmy 148–150, zpívané každý den na konci ranních chval, jsou v rukopisu spojeny v jeden celek s jedinou iniciálou.
Žalmy i kantika jsou děleny na verše, které jsou uvozeny barevnou majuskulí, psanou střídavě červenou a modrou barvou. Na konec většiny žalmů a kantik je připsána malá doxologie, vždy ve zkrácené podobě (např. Chvála otci… Ps 2,13; Chvála otci i synu i svatému duchu, jakož… Ps 58,18).
Z interpunkčních znamének se v rukopisu objevuje tečka, kterou je občas značena žalmová cézura, rozdělení verše na dva poloverše.
V textu se vyskytují opravy (nejčastěji ve formě nadepsaných písmenek) soudobou či pozdější rukou (např. ztroſku<o>cze Ps 28,6 – písmeno o nadepsáno nad ostatní písmenka), v některých případech došlo třeba i k vyškrtání chybného písmene, ale nebylo dopsáno nové (např. ve slově člověčími /Ps 30,20/ zapsaném původně jako czlowyenymy bylo vyškrtáno chybné n, ovšem náležité cz nebylo dopsáno).
3. Znění žaltáře
Znění Žaltáře poděbradského vychází z prvního překladu žalmů, ale některá archaická slova prvního překladu již jsou nahrazena běžnějšími, např. substantivum kněz místo původního pop, sloveso zaviniti místo popestiti, sloveso zhynúti místo nzieti apod.,[12] Srov. Šafařík 1842, s. 115. některá revidovaná čtení převzal upravovatel ze znění Knihy žalmů nejstaršího českého překladu celé Bible, jehož zpracovatel vycházel z textu prvního překladu žalmů a upravoval ho především tam, kde se vyskytovalo čtení podle jiné latinské verze, než bylo Psalterium Gallicanum.[13] Vintr 1988, s. 142–143. Ve stejné tendenci postupoval i upravovatel Žaltáře poděbradského, který se držel především prvního překladu, z druhého překladu přebíral poměrně málo a hlavně se snažil jednotit rozkolísanou slovní zásobu, omezit nedůslednosti starších překladů a přiblížit text latinskému Galikánskému žaltáři.[14] Srov. Vintr 1988, s. 140, 142–145. Mnohá společná čtení má Žaltář poděbradský i s Žaltářem kapitulním, revizí druhého překladu, zvl. v žalmech 45–76.[15] Srov. Kyas 1962, s. 21. Jistý vliv třetího překladu na Žaltář poděbradský shledal Vladimír Kyas.[16] Kyas 1962, s. 21–22
V textu žalmů a kantik se několikrát objevují variantní překlady pro latinský výraz, které prozrazují práci upravovatele s textem, např. hlas, zvuk za lat. sonus (Ps 41,5), stienka, mšicě za lat. ciniphes (Ps 104,31), přirozenie a pokolenie za lat. generatio (CantDt 32,20); ve tmě a v temnici za lat. in tenebris (CantL 1,79).
Problematická je otázka úpravy textu zohledňující uživatele ženského rodu. Průkazné slovesné tvary ženského rodu jako v Žaltáři wittenberském se v tomto prameni v žalmech nevyskytují.[17] Srov. Vintr 2012, s. 60–61. Lexém sluha je ještě v několika případech původní femininum, např. jáz sluha tvá, jáz sluha tvá a syn roby tvéj Ps 115,7; sluha tvá jáz sem Ps 118,125, zaplať sluze tvéj ŽaltPod Ps 118,17, sluha tvá miloval jie Ps 118,140.[18] Gebauer 1929, s. 123. Není tedy jasné, zda se jedná o aktualizaci pro čtenářku, jako tomu nastává v druhé části rukopisu s modlitbami,[19] V této části, psané druhým hlavním písařem, jsou slovesné tvary v ženském rodě velmi časté. nebo o oživený archaismus.
4. Popis jazyka
4.1 Pravopis
Žaltář je psán spřežkovým pravopisem. Kvantita vokálů se zpravidla nenaznačuje, jen výjimečně je značena digrafem (např. zlee /zlé/ Ps 7,5; zlaa /zlá/ Ps 20,12, Czekaach /Čekách/ Ps 54,9, Wzbydlee /Vzbydlé/ Ps 55,7, vzbaal /vzbál/ Ps 63,10; dnee /dné/ Ps 89,10; dnyy /dní/ Ps 90,16). Některé hlásky jsou psány různými způsoby:
Konsonant č je zpravidla psán spřežkou cz (např. treſkczy /treskci/ Ps 6,2), v některých případech, zpravidla u krátkých slov, je zapisován trigrafem czſ (např. oczſy /oči/ Ps 17,28; byczſy /biči/ Ps 37,18) či czz (např. Oczzy /oči/ Ps 24,15; oczzy /očí/ Ps 30,23; Cczte /Čte/ Ps 70 v nadpisu), zcela výjimečně pouhým grafémem c (např. welycſtwye /veličstvie/ Ps 144,12).
Konsonant f je zpravidla psán spřežkou ff (např. vffagy /úfají/ Ps 2,13), ve slovech cizího původu často spřežkou ph (např. pharaonowy /faraonovy/ Ex 15,4) nebo grafémem f (např. filiſteom /filisteóm/ Ps 140 v nadpisu).
Konsonant j je zpravidla zapisován jako g (např. geſt Ps 3,9), též jako y (např. yſte /jste/ Ps 4,3; ymenv /jménu/ Ps 19,8), někdy i spřežkou yg (we ygmenu /ve jménu/ Ps 19,6; oblyczeyge /obličeje/ Ps 23,6; Wzpodygaly /Vzpodjaly/ Ps 92,3).
Konsonant ř je zpravidla psán spřežkou rz (např. neprzatele /nepřátelé/ Ps 6,11); v některých případech pouhým r (např. rozſſyryly /rozšířili/ Ps 34,21; rozproſtrel /rozprostřel/ Ps 104,39) nebo digrafem rſ (např. neprſieſtyezy /nepřěstěži/ Ps 61,7) či trigrafem rſſ (např. zetrſſe /zetře/ Ps 57,6, zetrſſyenye /zetřěnie/ Ps 59,4; prziehorſſkym /přěhořkým/ CantDt 32,24).
Konsonant s je psán zpravidla grafémem ſ (např. gſy /jsi/ Ps 3,4), na konci slova grafémem s (např. hlas /hlas/ Ps 5,4). Méně často je psán digrafem ſſ (např. naſſ /nás/ Ps 10 v nadpisu; ſſpadl /spadl/ Ps 57,9; ſſkopczy /skopci/ Ps 113,6), nezřídka také grafémem z (např. morzke /morské/ Ps 8,9, okrzle /okrsle/ Ps 17,16, zemzke /zemské/ Ps 21,28; wozk /vosk/ Ps 57,9; ſamutte /zamuťte/ Ps 82,17). Několikrát se také objevuje zápis hlásky s spřežkou zſ (např. zſtolecz /stolec/ Ps 88,38; zſtrzieczy /střieci/ Ps 118,44). V pozicích, kde můžeme předpokládat asimilaci znělosti s v z, přepisujeme grafém z jako konsonant z (např. z bohem /z bohem/ Ps 77,8).
Konsonant š je psán zpravidla digrafem ſſ (např. duſſy /duši/ Ps 3,3), zřídka grafémem z (např. rozkozny Ps 33,9; dzcze /dšče/ Ps 104,32; tbaz /tbáš/ Ps 143,3).
Konsonant t je psán zpravidla písmenem t (např. wſtal /vstal/ Ps 3,6), případně geminátou tt (např. ttwey /tvéj/ Ps 85,11), výjimečně se objevuje spřežka th, zvláště na konci krátkého slova (např. obyeth /obět/ Ps 49,5; Sobothny Ps 97 v nadpisu).
Vokál u je zpravidla psán grafémem u (např. gſu /jsú/ Ps 3,2; lydu /lidu/ Ps 3,7), nezřídka i grafémem v (např. vſſyma /ušima/ Ps 5,2; chvdy /chudí/ Ps 21,27), v iniciální pozici je vokál u psán též jako w (např. wſſima /ušima/ Ps 16,2; Wſlyſſ /Uslyš/ Ps 19,2).
Konsonant v je psán grafémem w (např. hlawu /hlavu/ Ps 3,4), výjimečně i písmenem v (např. mluvyly /mluvili/ Ps 21,8; nenavyſtnyky /nenávistníky/ Ps 43,7) nebo u v případě majuskule (např. Uelika /Veliká/ Ps 20,6; Uſtan /Vstaň/ Ps 67,2; Ueſelte /Veselte/ Ps 67,5). Skupina vú je ojediněle psána jako w (ſw /svú/ Ps 57 v nadpisu). Skupina hlásek kv je vlivem latinského pravopisu zapisována jako qu (např. ſquetlo /skvetlo/ Ps 27,7).
Konsonant z je psán zpravidla grafémem z (např. gezero /jezero/ Ps 29,4), zřídka digrafem zz (např. zzezrze /zezře/ CantDt 32,22) nebo grafémem ſ (např. vſrzym /uzřím/ Ps 8,4; ſnam /znám/ Ps 50,5; ſnamenye /znamenie/ Ps 59,6, ſalm /žalm/ Ps 63 v nadpisu).
Konsonant ž je psán zpravidla grafémem z (např. pokaze /pokáže/ Ps 4,6), zřídka digrafem zz (např. genzz /jenž/ Ps 6,6; zzeru /žerú/ Ps 13,4; ſlozz /slož/ Ps 58,12; muzz /muž/ CantRg 2,9) nebo ſſ (např. nyſſyem /nižiem/ Ps 87,6).
Také některé další konsonanty jsou výjimečně psány geminátou: konsonant d (przieddeyde /přědejde/ Ps 67,32), konsonant l (Hnulla /Hnula/ Ps 17,8; bylla /byla/ Ps 67,24; vczynyll /učinil/ Ps 98,4) nebo konsonant m (ſtrommowe /stromové/ Ps 79,11) a n (bezdennowe /bezdenové/ Ps 35,7). Ojediněle je i slabikotvorné l psáno geminátou ll (např. pllny /plný/ Ps 106,27).
4.2 Hláskosloví
Rozšířeným jevem na hláskoslovné rovině Žaltáře poděbradského je zjednodušování vybraných souhláskových skupin: dd > d (např. podán Ps 36,7); dln > dn (např. nespravednosti Ps 54,4), dln > dl (např. spravedlosti Ps 118,124) či dln > ln (např. smrtelné Ps 114,3); nn > n (např. vlný Ps 10,7); ptsk > psk (např. ejipskéj Ps 77,12); tc > c (např. skuciech Ps 76,13), nejčastěji k této změně dochází ve tvaru otci > oci v malé doxologii na konci žalmů (Ps 18, Ps 70 aj.); td > d (např. neodaluj Ps 21,20); předpona vz- > z- (např. zchválím Ps 55,11) a vz- > v- (např. vdivil Ps 30,22, vžádaj Ps 49,15, vraduje sě Ps 53,7; vžéře CantDt 32,52); zdň > zň (např. prázněte Ps 45,11); žs > s (např. mnoství Ps 5,8, kněstvo Ps 138,17), výsledná zjednodušená hláska je nezřídka psána grafémem z, v takovém případě přepisujeme písmeno jako hlásku z (např. muzky Ps 26,14).
Dochází k odpadání náslovného j- před hláskou m (např. mieti místo jmieti Ps 17,3; v ménu Ps 53,3) a k zjednodušování plnovýznamového tvaru jest slovesa býti (co je člověk Ps 8,5). V souhláskových skupinách se dále setkáváme se změnami tc > ts (např. otsové Ps 41 v nadpisu) a ts > cs (např. bohacství Ps 36,3).
Mezi další vybrané jevy typické pro jazyk rukopisu patří:
- pravidelné zachování skupiny šč před změnou v šť (např. zemščí Ps 2,2; navščievil Ps 64,10), které se šíří i na nepůvodní pozice (např. výščie Ps 18,7);
- regresivní asimilace znělosti (např. těškého Ps 4,3; prozbu Ps 6,10; zborcóv Ps 15,4; litských Ps 16,4; prostřětka Ps 56,5; neskálenéj Ps 100,6), i na hranici slov (např. přěz den Ps 21,3; z bydlijícími Ps 119,5);
- neutralizace na konci slov (např. uslyšiš Ps 101,3);
- disimilace znělosti, především ve skupině sykavek na začátku slova ss > zs (např. zstúpí Ps 7,17, zsálových Ps 8,3; z sádlem CantDt 32,14);
- změna předložky ot > od / prefixu ot- > od- (např. od Ps 1,4; neodhrnul Ps 65,20);
- odpadání koncového -l u participií (aby … vystřieh Ps 7 v nadpise);
- doklady na původní slabiku ňe, které jsou v rukopisu psány jako ne (např. učiňen jest Ps 9,10, skrze ňen Ps 52 v nadpise).
Co se týče vokálů, nacházíme:
- četné doklady na monoftongizaci ie > í, a to v kořenech (např. hříšných Ps 1,1; knížata Ps 2,2; dřívie Ps 95,12) i v pádových i osobních koncovkách (např. v smutcích Ps 45,2; ostaví Ps 48,11; vychodíše Ps 67,8; slyšíše Ps 98,6; protivích Ps 100,5). Často je v rukopise v případech monoftongizovaného í dodatečně nadepsáno -e- (např. mluvieše [mluwiſſe rkp., -e- nadepsáno] Ps 98,7; slyšieše [ſliſſyſſe rkp., -e- nadepsáno] Ps 98,8). Objevují se pak i případy nenáležité analogie, kdy původní í (příp. ý) je psáno jako ie (např. w nepoſſkwrnyenye /v nepoškvrnění/ Ps 100,2). Nezřídka bylo chybné -e na konci slova vyradováno (např. w ſpaſenye [-e vyradováno] 1 Rg 2,1). Dochází i k paralelní změně ě > i v krátkých slabikách (např. zneduživile Ps 87,10);
- ztrátu jotace v dlouhých slabikách ie > é (např. čéšě Ps 15,5; sémě Ps 20,11; vašé Ps 104,11; čéši Ps 115,4) a v krátkých slabikách po labiálách (např. rozumejte Ps 49,22; vežě Ps 60,4; zemenín Ps 118,19);
- rozvinutou změnu ó > uo (např. vuole Ps 1,2; buoh Ps 5,5; od rohuov Ps 21,22), objevuje se i v krátkých slabikách (spuolu Ps 24 v nadpise), následná monoftongizace v ů není zachycena;
- vokál ú před změnou v ou (např. púšči 67,8);
- ojedinělou přehlásku ’o > ě (bojevati Ps 2 v nadpise);
- provedenou přehlásku ’u > i, která zasahuje i tvarotvorné sufixy (např. připuzije Ps 34,5; zproščiješ Ps 34,10);
- výjimečnou změnu ý > ej (zamúcenej Ps 50,19; vejvoda Ps 54,14).
Objevují se hláskoslovné varianty lexémů (např. okrsl a okršl; všitky a všicky), některé jsou ve staré češtině ojedinělé: útečišče (Ps 9,10, Ps 17,3, Ps 30,3) vedle útočišče (Ps 30,4, Ps 31,7, Ps 45,2 aj.); pelušě (Ps 16,12) vedle pelešě (Ps 103,22).
4.3 Morfologie
Ve skloňování substantiv, adjektiv a zájmen nacházíme tyto nestandardní a progresivní jevy:
- u substantiv se objevuje ve funkci vokativu tvar nominativu (např. hospodin, milost tvá na věk 137,8);
- lexém dásně (f.) se skloňuje podle i-kmenů (nom. pl. dásni: zmlkly učiněny jsú dásni mé Ps 68,4) i podle o-kmenových neuter (dat. pl. dásnóm: jazyk mój přilnul k dásnóm Ps 21,16);
- nom. pl. dné substantiva den (Ps 77,33; Ps 138,16 aj.) a jo-kmenové koncovky u den (instr. sg. dněm Ps 62 v nadpisu);
- i-kmenová koncovka -ech v lok. pl. u ja-kmenových feminin (na mezech Ps 64,9) a u neuter (v srdcech Ps 77,18; v ložech Ps 149,5); a naopak o-kmenová koncovka -iech v lok. pl. t-kmenů (v kniežatiech Ps 117,9);
- koncovka gen. pl. -óv u o-kmenových neuter (ščeňátkóv Ps 56,5);
- koncovka gen. sg. f. -éj u adjektiv podle dativu (cěsty pokojnéj Ps 13,3; oběti mozkovatéj Ps 65,15);
- spojka jenž v absolutním tvaru (všichni, jenž úfají veň Ps 33,23).
Nezřídka je zachován duál (např. na zemi nepravdu ruce vaše kládáta Ps 57,3; omdlele oči moji Ps 118,82; zámutek a núze nalezle mě Ps 118, 143). Někdy však jen částečně, kdy např. participium je v duálu, ale pomocný tvar slovesa býti v plurálu (prut tvój a kyj tvój, ta mě utěšila jsú Ps 22,4).
Zachovány a dále rozvíjeny jsou v Žaltáři poděbradském jednoduché minulé časy, je jich celkově více než v 1. překladu.[20] Srov. Kreisingerová – Voleková 2022.
Částice má kromě tvaru -ť (aniť Ps 43,4) také podobu příklonného -ti (žeti Ps 9,21; nebti Ps 40,5, onti Ps 43,22, vstanuti Ps 56,9) a -tě (ačtě Ps 40,7).
4.4 Lexikum
Žaltář poděbradský obsahuje bohatou slovní zásobu. Díky inovačním snahám upravovatele je v něm zachyceno velké množství ojedinělých slov: bezvod (Ps 105,4, 106,4), bezvoden (Ps 77,40), blahovati (Ps 9,24), budujúcí (Ps 15, nadpis), čstenstvie (Ps 71,19), dědinsky (Ps 118,111), dobrozvěstovník (Ps 67,12), dvojnásoba (Ps 108,29), jedinák (Ps 24,16), malcha (Ps 77,14, 118,83), mrzkovánie (Hab 3,8), Múřínsko (Ps 67,32), nadějně (Is 12,2), nenávistničí (Ps 105,10), nepokálený (Ps 118,80), nepřětrpělivý (Ps 123,5), nespravedlník (Ps 49,21, 72,3), neplodstvie (Ps 34,12), obkľučějúcí (Ps 3,7), obláščě (Ps 67,13), oděvačka (Ps 101,27), okolochoźenie (Ps 139,10), olišiti (Ps 77,30), oprzn (Ps 29,10), okvetnúti (Ps 102,14), otzovovati (Ps 101,25), ováhati (Ps 88,39), ovodněti (Ps 77,20), pichlánie (Ps 15,10), poroďúcie (Ps 47,7), prochozovati (Ps 100,2), prospěně (Ps 44,5), přědstupník (Ps 118,158), přimílenie (Ps 48,8), připlovovati (Ps 61,11), púščinný (Ps 101,7), putujičstvie (Ps 118,54), roztajovati (Ps 147,7), sbořec (Ps 15,4), třěskota (Ex 15,15), udarmiti (Ps 131,11), úkorník (Ps 43,17), ukorující (Ps 68,10; 118,42), umazanec (Hab 3,13) veličstvo (Ps 70,8), vydobytý (Ps 110,2), výbojníkový (Ps 126,4), vyvoleník (Ps 104,43), vzhrditi (Ps 21,25), zaplameniti (Ps 96,3), zeškřvieti (Ps 96,5), zhubujúcí (Ps 119,4), zneduživěti (Ps 87,10), zrositi (Ps 6,7).
K lexémům doloženým jen v prvním překladu žaltáře patří: dučějě (Ps 41,8), opravidlo (Ps 98,4), otrpčiti (Ps 9,25), potřěbenstvie (Ps 9,10), prosvěta (Ps 118,130), zlobivník (Ps 91,12), zneduživěti (Ps 87,10); k lexémům doloženým jen v biblických textech patří: nadějúcí (Ps 31,10), omluvujúcí (Ps 43,17), otučniti (Ps 140,5), poplz (Ps 34,6), piesncě (Ps 143,9). Mezi slova řídká, doložená kromě žaltáře ojediněle i v jiných staročeských památkách, patří: nesboženstvie (Ps 13,3), oblomovánie (Ps 54,3), obrama (Ps 139,6), pód (Ps 118,25), přěchvátiti (Ps 78,8), přimíleti sě (Ps 34,14), vščěvovati (Ps 8,5), ztroskati (Ps 4,5, 28,6, 29,13), zvuknúti (Ps 82,3).
Některá slova jsou považovaná za výpůjčky ze staré chorvatštiny, kterou mluvili benediktinští mniši kláštera Na Slovanech v Praze, např. krevník (Ps 50,16), úkorník (Ps 43,17) a robyně (Ps 122,2).[21] Vintr 1990, s. 270–271.
4.5 Syntax
Na syntaktické rovině se například setkáváme s archaickým použitím participia na místě pozdějšího kondicionálu (např. nenie, kto vykúpě ani kto spasena učině Ps 7,3 non est qui redimat, neque qui salvum faciat; neby, kto hřeba Ps 78,3 non erat qui sepeliret).
Není vždy dodržena shoda podmětu s přísudkem (osidla hřiešných opletly sú mě Ps 118,61; kniežata stíhali sú mě darmo Ps 118,161).
Ve slovosledu se napodobuje pořadí větných členů v latinské předloze, zvl. shodné přívlastky jsou převážně v postpozici podle latiny (např. hospodin v chrámě svatém svém Ps 10,5 in templo sancto suo; nenávist tvá Ps 78,5 zelus tuus).
5. Ediční zásady
V edici užíváme pro označení listů novodobou foliaci, která je o jednotku vyšší než foliace uváděná v Paterově edici: doplněné listy označujeme jako „bis“ (tj. ff. 8 bis, 14 bis), zpřeházená folia (ff. 33–36) řadíme nikoliv podle jejich současného pořadí, ale podle textové návaznosti.
Text chybějících folií 8 bis a 14 bis rekonstruujeme podle znění transliterované edice Paterovy z roku 1899 s přihlédnutím k rukopisnému Šafaříkově přepisu, který je uložen ve sbírce Knihovny Národního muzea na signatuře I E 16. Tato folia chyběla již při pořizování Paterovy edice, tedy i on sám patrně rekonstruoval podle Šafaříkova rukopisu. Co se týče prvního listu žaltáře (fol. 8 bis), mohl Patera přihlédnout k jisté kopii, která byla podle jeho slov ve sbírce Národního muzea (podle ní zřejmě i rozdělil na sloupce text na fol. 8 bis, protože Šafařík ve svém opisu folia neznačí). Pro rozdělení folia 14 bis na recto a verso a na jednotlivé sloupce nám scházejí informace.
V poznámkovém aparátu neupozorňujeme na opakující se litery na konci řádku a začátku dalšího (t|twem Ps 6,2) nebo na hranicích folií (g|geſt Ps 142,3), stejně jako na hebrejská písmena vyplňující konce některých řádků.
Emendujeme zjevné písařské chyby.[22] Na rozdíl od Staročeského slovníku (s.v. ottrhnúti 3) se neuchylujeme k emendaci rukopisného porziczy na porziezy (tj. pořěži) za lat. concidam ve verši 88,24, ale zápis čteme jako tvar 1. os. sg. ind. préz. akt. poříci slovesa pořútiti ‚porazit, srazit‘: i poříci přěd ním nepřátely jeho. Případy nenáležité jotace emendujeme (wſſieho /všeho/ Ps 104,21), kromě kořene všě- v odvozeninách (např. Všěliký člověk Ps 115,2), lexikalizovaného mier vedle mír (např. u mieru Ps 75,3; mierem Ps 147,3), adjektiva křěsťanský (např. držal křěsťanskú vieru Athanas 1) a číslovky třětí (např. třětí den vstal z mrtvých SymbAth 1,36).
Opravy a doplňky chybějících slov provedené písařem, korektorem a soudobou rukou přijímáme bez upozornění.
Vynechaný text oproti latinskému originálu doplňujeme podle prvního překladu ve znění Žaltáře wittenberského (ŽaltWittb), nakolik je toto doplnění vzhledem ke kontextu možné, případně volíme znění Bible drážďanské (BiblDrážď),[23] Rkp., zničen, dříve Dresden, Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek, sign. O e 85. Žaltáře kapitulního (ŽaltKap),[24] Praha, Knihovna Národního muzea, sign. I E 65. nebo Bible boskovické (BiblBosk),[25] Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci, sign. M III 3, ff. 235r–264r. pokud mají bližší znění. V poznámce pak připojujeme znění klementinské Vulgáty.[26] The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Ps.html; citován stav z 31. 1. 2020. V případě celého chybějícího verše (např. Ps 71,3), znění nedoplňujeme a vynechávku naznačujeme trojtečkou (…). Pokud text chybí i v Žaltáři wittenberském, upozorňujeme na to, co má latinská předloha navíc, v poznámce (+ lat.). Jedná-li se o text, který je vypuštěn i ve variantních latinských pramenech, tuto skutečnost uvádíme v poznámce (+ lat., nemá var.). Dále upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle několika zdrojů (v komentáři je nerozlišujeme): jedná se o Psalterium Gallicanum, Psalterium iuxta Hebraeos[27] Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, 1983, s. 770–955. a Psalterium Romanum[28] Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html; citován stav z 29. 3. 2022. a latinské znění Žaltáře wittenberského z poloviny 14. století.
Rezignujeme na vyznačení středověkého členění veršů, které je v rukopisu značeno majuskulemi, ale které nezřídka neodpovídá dnešnímu veršovému dělení žalmů. Čísla žalmů a veršů uvádíme podle klementinské Vulgáty. Žalmy často začínají až od 2., respektive od 3. verše, protože počáteční verš je tvořen nadpisem (lat. titulus), který se objevuje jen ve třetím českém překladu žalmů. Latinské znění v tomto případě nedoplňujeme, klademe pouze upozornění, že verš nebyl přeložen.
Odlišná čtení Paterovy edice v poznámkovém aparátu neuvádíme (např. roſadyl ſy Ps 79,9 × wſadyl ſy Patera 1899, s. 63; od prawey wyery Ps 80 v nadpisu × od prawey myery Patera 1899, s. 64; na wiecznoſt Ps 88,53 × na wiecznoſti Patera 1899, s. 70; v prawye Ps 97,9 × w prawye Patera 1899, s. 74; w radoſty Ps 99,2 × a radoſty Patera 1899, s. 75; by neſtal Ps 105,23 × aby neſtal Patera 1899, s. 81; Chwala oczy Ps 141 v doxologii × Chwala otczy Patera 1899, s. 104; v pokogy CantIs 38,17 × w pokogy Patera 1899, s. 109; ſwogy CantDt 32,11 × ſwoy Patera 1899, s. 112).
Literatura
Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, ed. Robert Weber et al., Stuttgart 1983.
The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2021).
Gaudek, Tomáš: O nedochovaném díle neznámého mistra a zapomínané roli žen v dějinách kultury, in: Setkávání. Studie o středověkém umění věnované Kláře Benešovské, J. Chlíbec, Z. Opačić (eds.), Praha 2015, s. 110–121.
Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba, Praha 1929.
Kreisingerová, Hana – Voleková, Kateřina: Jednoduché minulé časy v staročeských žaltářích, Clavibus unitis 11/2, 2022 (v tisku).
Kyas, Vladimír: Česká předloha staropolského žaltáře, Praha 1962.
Kyas, Vladimír: První český překlad bible, Praha 1971.
Kyas, Vladimír: Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Řím 1997.
Patera, Adolf: Žaltář poděbradský podle rukopisu drážďanského, Praha 1899.Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html (citován stav z 29. 3. 2022).
Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.
Šafařík, Pavel Josef: I. O nejstarších rukopisech českého Žaltáře, in: Rozbor staročeské literatury čítaný ve schůzkách Královské české společnosti nauk, sekci filologické, r. 1840 a 1841. Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften V/2, Praha 1842, s. 111–131.
Vintr, Josef: Filiační rozbor lexika v žaltáři Bible Drážďanské, Wiener Slavistisches Jahrbuch 34, 1988, s. 137–149.
Vintr, Josef: Lexikalische Einflüsse der Prager glagolitisch-kroatischen Emaus-Klosters im alttschechischen Psalter, in: Croatica – Slavica – Indoeuropaea. Festschrift zum 60. Geburtstag von Radoslav Katičić, ed. Georg Holzer, Wien 1990, s. 269–274.
Vintr, Josef: Staročeský žalm – dvousetleté hledání srozumitelnosti a poetičnosti, Listy filologické 135, 2012, s. 43–62.
V edici byla využita databáze Czech Medieval Sources online a data Vokabuláře webového, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná MŠMT ČR (projekt č. LM2018101).