1. Popis rukopisu

Žaltář kapitulní (zkratka ŽaltKap) je zapsán v pergamenovém rukopise uloženém dnes v Knihovně Národního muzea pod signaturou I E 65 na ff. 1r–82r. Jedná se o staročeský modlitební sborník středního rozsahu o celkem 100 listech většího osmerkového formátu o rozměrech 23,5 × 17,5 cm. Za žaltářem v rukopisu následují mariánské hodinky (ff. 82r–89v),[1] Vydáno anonymně v Časopise katolického duchovenstva([anonym] 1838–1839). Rozšířené znění podle muzejního rukopisu V H 36 vydal Patera 1901. adventní oficium (ff. 89v–92v), prolog Janova evangelia (J 1,1–14; fol. 92v) a staročeská skladba Sedm radostí sv. Mařie (ff. 92v–100v).[2] Vydáno anonymně v Časopise katolického duchovenstva([anonym] 1835). Odlišné znění z Hradeckého rukopisu vydal Patera 1881, s. 174–211. U rukopisu se zachovala původní vazba s částečně zachovaným kováním. Jako obal první složky, který je zároveň přilepen k přednímu přídeští, byl použit list liturgického rukopisu z 11.–12. století. Na předním přídeští se nachází vlastnický přípisek z konce 15. století (Magistri Iohannis de Cubbito), podle něhož rukopis patřil do knihovny pražského kanovníka Jana Herttembergera z Lokte (zemřel kolem 1498). Rukopis se pak stal majetkem pražské kapitulní knihovny, ale nejméně od roku 1878 byl na signatuře A 161/2 nezvěstný.[3] Srov. Patera – Podlaha 1910, s. 165, č. 267. Nalezen byl zřejmě ve dvacátých letech 20. století ve sbírkách Knihovny Národního muzea.[4] Podlaha 1928, s. 8 č. 267; Bartoš 1926, s. 40, č. 191.

Vznik rukopisu klade Eugen Rippl doprostřed druhé poloviny 14. století, do doby kolem roku 1370, podobně Josef Vintr jej umisťuje do 70. let 14. století, zatímco Vladimír Kyas asi do 80. let 14. století.[5] Rippl 1928, s. 11; Vintr 1988, s. 141; Kyas 1997, s. 34. Celý kodex napsal jeden písař gotickou minuskulí. Text je v rukopise zapsán jednosloupcově v zrcadle o rozměrech 16 × 11,5 cm. Na konci složek se nacházejí reklamanty, které uvádějí začátek textu na následující složce v rozsahu jednoho až dvou slov (např. -diegie ma 10r; ſemnu 20v; Genz pokriwa 79v). Foliace je moderní, psaná tužkou v horních vnějších rozích listů.

Jednotlivé žalmy jsou v žaltáři označeny rubrikou s latinským incipitem, zpravidla o dvou až třech slovech, které jsou ovšem zkracovány podle volného místa, proto je někdy ze slova zapsána jen první slabika. U prvního žalmu byl latinský nadpis zcela vynechán. Nadpisy chybějí také u posledních dvou žalmů, protože žalmy 149 a 150 jsou spojeny v jeden celek s žalmem 148. Na okrajích folií bývá u začátků žalmů novodobou rukou připsáno pořadové číslo příslušného žalmu. Občas jsou žalmy označeny také rukou 14.–15. století, a to v horním vnějším rohu listů nebo na okraji (např. psalmus XLus 22v, psalmus LXus 32r, psalmus LXXXus 45r). Žalm 118 je členěn na oddíly, které jsou označeny latinským incipitem prvního verše oddílu; novodobou rukou jsou k začátkům oddílů 118. žalmu připsány názvy písmen hebrejské abecedy, kterými je tento žalm obvykle členěn. Podle Rippla provedl toto označení P. J. Šafařík. U nadpisu stého žalmu je písařem česky připsáno, že zde začíná třetí padesátka žalmů (Padesát třetie Ps 100 v nadpisu). Malá doxologie v plném znění uzavírá pouze první žalm (Chvála otci i synu i duchu svatému. Jakož byla na počátcě i nynie i vždy i na věky Ps 1,6), dále již uvedena není.

Výzdoba rukopisu pochází z pera rubrikátora, který je zřejmě totožný s písařem. Tvoří ji ornamentálně iluminované iniciály a barevné majuskule na počátcích jednotlivých veršů. Na začátku prvního žalmu a potažmo celého žaltáře stojí zdobená červeno-modro-zelená iniciála B o výšce sedmi řádků, u dalších žalmů jsou iniciály již jednoduché a menší, o výšce dvou řádků. Na začátku nokturnů pak stojí opět větší zdobné iniciály o výšce čtyř až šesti řádků (Ps 26, 38, 52, 68, 80, 97, 109), provedené červeně nebo modře a v několika případech doplněné kresbou zeleným inkoustem. Jednotlivé žalmy jsou děleny na verše, které jsou uvozeny barevnou majuskulí, psanou střídavě červenou a modrou barvou. Od folia 2r bývají na okraji k iniciálám a majuskulím připsány reprezentanty, tj. malá písmenka jako pomůcka pro rubrikátora, aby do textu doplnil velké písmeno ve správném znění. Barevná velká písmena nejsou ale zapsána všude, i když je na plánovaném místě nebo na okraji reprezentanta zaznamenána. V některých případech rubrikátor (= písař?), doplnil jinou majuskuli, než jakou mu navrhovala reprezentanta, a změnil celé slovo a jeho význam. Jindy byl rubrikátor nucen doplnit kromě majuskule i další písmeno.[6] K problematice zápisu majuskulí v tomto žaltáři srov. Voleková 2021. Několikrát zasáhl i do zápisu českých žalmů a doplnil chybějící písmeno či slovo.

V zápisu se objevuje dost dalších zásahů, z nichž jistě některé pocházejí již od hlavního písaře. Četné jsou razury a opravy původního znění, u nichž nelze spolehlivě určit autora. Některé zásahy byly provedeny asi jinýma rukama píšícíma bastardou 15. století. Jedná se zejména o přípisky na okraji folií (např. na fol. 2v je připsán variantní překlad ne v rydu k frázi v rozlícení Ps 6,2 ne in furore). Na levém okraji fol. 80v jsou zeleným inkoustem připsány mladší rukou 15. století latinské incipity 5. až 9. žalmu. Rukopis byl na několika místech poškozen vlhkostí. Černý inkoust prvního folia byl tak vybledlý, že písmena byla mladší (?) rukou obtažena výrazněji tmavším inkoustem. Podobně jiná ruka zasáhla na dalších místech, kde byl inkoust příliš vybledlý, zvl. na fol. 50. Možnost, že by rukopis sloužil jako učebnice psaní, aby se žák obtahováním písmen učil jejich tvar, se jeví jako málo pravděpodobná.

2. Dosavadní ediční zpracování

První ukázku z Žaltáře kapitulního (Ps 103) otiskl Pavel Josef Šafařík.[7] Šafařík 1842, s. 129–131. Z jeho věrného opisu rukopisu uloženého v jeho pozůstalosti (dnes Knihovna Národního muzea, sign. III E 36) excerpoval doklady pro svůj slovník Jan Gebauer, který jej cituje pod zkratkou „ŽKap.“.[8] Srov. Lístková kartotéka Jana Gebauera (prameny) [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka [cit. 2. 12. 2021]. Dostupné z: https://bara.ujc.cas.cz/bara/img/70/298779664_236685?db=3. Text Žaltáře kapitulního je dochován též v rukopisném přepisu Františka Ladislava Čelakovského z poloviny 19. století,[9] Rukopis je uložen v Knihovně Národního muzea, sign. III D 15; srov. Bartoš 1926, s. 125. který z něj čerpal doklady pro své Dodavky ke slovníku Josefa Jungmanna (Čelakovský 1851; uvádí jej pod zkratkou „Ž. kap.“). Doklady z Žaltáře kapitulního se mají podle Zdeňka Tyla také nacházet ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna (1835–1839), a to pod zkratkou „Ps. mus“.[10] Srov. Tyl 1991, s. 31. Kritický paleografický přepis vydal Eugen Rippl v roce 1928, doplněný podrobným úvodem (s. 1–33) a seznamem všech slov z žalmů (s. 131–248).[11] Recenzi na Ripplovu edici vydal Vašica 1930, v níž také zabýval otázkou, k jakému překladu žaltář patří. Staročeský slovník užívá pro tento pramen zkratku „ŽaltKap“.[12] Staročeský slovník 1968, s. 117.

3. Znění žaltáře

V Žaltáři kapitulním je zachováno zvláštní zpracování druhého překladu. Míra úprav původního znění má vzestupnou tendenci: v 1.–6. žalmu se text v podstatě shoduje s Žaltářem klementinským (zkratka ŽaltKlem),[13] Národní knihovna České republiky, sign. XVII A 12. s hlavní památkou druhého překladu z poloviny 14. století; v žalmech 7.–27. se již objevují samostatná čtení, od 28. žalmu se objevují varianty shodné s prvním překladem žaltáře. Od 32. žalmu narůstá odklon od Žaltáře klementinského a od 48. žalmu je možné pozorovat první shodná místa s Žaltářem poděbradským z roku 1396.[14] Dresden, Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden, sign. Mscr.Dresd.k.2. Srov. Rippl 1928, s. 21; Vašica 1930, s. 403; v lexikální zásobě ke shodám dochází i dříve, srov. níže oddíl Lexikum.

Žaltář kapitulní je cenným pramenem pro znění druhého překladu u žalmů, kde je druhý překlad v Žaltáři klementinském vyradován a nahrazen jiným zněním. Jedná se především o úvodní folia Žaltáře klementinského s prvními žalmy (Ps 1,1–2,7). Razury menšího rozsahu najdeme i v dalších žalmech (např. Ps 11,1: umňeny sú spravedlnosti ŽaltKap × umenšeny [-enš- mladší rukou na razuře] sú pravedlnosti ŽaltKlem). V Žaltáři klementinském a v Žaltáři kapitulním nacházíme některé stejné vynechávky (např. ve verši Ps 19,10 chybí v obou žaltářích ekvivalent za lat. et exaudi nos). Autor úpravy v kapitulním rukopise ponechává též některé chyby a nepřesná čtení druhého překladu (např. zprosti mě, někda [nequando lat.] uchopí jako lev duši mú Ps 7,3, srov. zprosť mě, někda uchopí jako lev dušu mú ŽaltKlem; jenž právy činíš [facit lat.] pravého srdcě Ps 7,11, srov. jenž zdrávy činíš pravého srdcě ŽaltKlem).

Na to, že autorem některých úprav je přímo písař Žaltáře kapitulního, a ne jeho předloha, ukazuje úprava slova vylapí (Ps 33,8): písař nejprve napsal wyp-, zřejmě začátek slova vyprostí (tak ŽaltKlem), poté však škrtl -p- a dopsal llapi, čímž inovoval původní znění verše vsielá anděl boží v okolek těch, ješto sě ho bojie, i vyprostí jej (ŽaltKlem) na posielá anděl hospodinóv v uobchodě bojícím sě jeho a vylapí jě (ŽaltKap).

4. Popis jazyka

4.1 Pravopis

Text Žaltáře kapitulního je psán mladším spřežkovým pravopisem. Kvantita vokálů zpravidla značena není, výjimečně je použit digraf či spřežka pro vokál í (např. Giiz /Jíž/ Ps 11,5, myloſrdij /milosrdí/ Ps 12,6, oczii /očí/ Ps 17,25; plnyi /plní/ Ps 72,10), vokál é (např. myſlee /myslé/ Ps 9,23; zelee /zelé/ Ps 36,2), vokál á (zlaa /zlá/ Ps 20,12; kaal /kál/ Ps 105,45) a vokál ú (např. ſuud /súd/ Ps 36,30; Prziweduu /Přivedú/ Ps 44,15; wezmuu /vezmú/ Ps 138,20).

Většina konsonantů bývá psána různými způsoby:

Hláska c je psána prostým grafem c (např. otwraciyes /otvraciješ/ Ps 12,1; Obraceny /Obráceni/ Ps 118,79), dále spřežkou cz (např. ſtoliczy /stolici/ Ps 9,8), která může mít na konci krátkých slov též podobu cs (např. pomocs /pomoc/ Ps 7,11; pecs /pec/ Ps 20,10; wiecs /viec/ Ps 102,16; nycs /nic/ Ps 22,1, 55,8) nebo czs (např. moczs /moc/ Ps 62,3). V krátkých slovech se objevuje též spřežka cſ (např. cſo /co/ Ps 72,25; nocſy /noci/ Ps 76,7).

Hláska č je psána zpravidla spřežkou cz (např. wieczna /věčná/ Ps 23,7), na konci krátkých slov též trigrafem czs (např. Aczs /Ač/ Ps 43,21; W ny weczsz /V ni večž/ Ps 57,8; vczs /uč/ Ps 118,12).

Hláska k je psána pravidelně jako k (např. krali /králi/ Ps 5,3; kak /kak/ Ps 8,2), výjimečně písmenem c (iaco /jako/ Ps 87,5). Spojení hlásek kv bývá zaznamenáno jako qu (např. ſquarczi /škvarci/ Ps 101,4).

Slabikotvorné hlásky r a l jsou většinou psány digrafem rr, ll (např. ſrrdczi /srdci/ Ps 9,1; myloſrrdie /milosrdie/ Ps 16,7; nepoſkwrrnen /neposkvrňen/ Ps 17,24; obrr /obr/ Ps 18,6; ſtwrrzen /stvrzen/ Ps 87,8; wllnny /vlnný/ Ps 10,7; hlltagy /hltají/ Ps 13,4; Naplln /naplň/ Ps 19,7). Jen ojediněle se digrafy objevují i pro zápis neslabičného r a l (např. rrzy /rži/ Ps 4,8).[15] Srov. Rippl 1928, s. 5. Digraf rr byl P. J. Šafaříkem nesprávně interpretován jako dva grafémy r a i, z jeho opisu pak převzal tvary pro svou excerpci Jan Gebauer.[16] Jak upozornil Rippl 1928; srov. ale Gebauer 1963, s. 287.

Hláska s je psána pravidelně grafémem ſ a na konci slova grafémem s (např. koſti /kosti/ Ps 6,3; hlas /hlas/ Ps 5,4), často též spřežkou ſſ (např. noſſytele /nositele/ Ps 9,21; ſſrrdcem /srdcem/ Ps 11,3).

Hláska š je psána spřežkou ſſ (např. uſſlyſſal /uslyšal/ Ps 4,2), někdy též prostým ſ a na konci slova jako s (např. myſlenye /myšlenie/ Ps 118,92; nas /náš/ Ps 11,5). Před vokálem u též je výjimečně užita kombinace ſi (např. gieſiutna /jěšutna/ Ps 88,35), v níž se však může odrážet písařovo váhání nad zápisem slova, v němž probíhá přehláska ’u > i.

Hláska ř je psána zpravidla spřežkou rz (např. hrzieſſiti /hřěšiti/ Ps 4,5; ſbierz /sběř/ Ps 7,8), výjimečně spřežkou rzſ (např. gitrzſnye /jitřnie/ Ps 129,6), která má na konci slova podobu rzs (např. opatrzs /opatř/ Ps 19,3).

Hláska z je psána zpravidla grafémem z (např. wzmodli /vzmodli/ Ps 5,4; zloſtiwy /zlostivý/ Ps 5,6) a jen výjimečně se objevuje digraf zz (např. zzſechl /zsechl/ Ps 101,12).

Hláska ž je psána většinou grafémem z (např. boze /bože/ Ps 5,3; zywot /život/ Ps 7,6), ojediněle též grafém s (gijs /jíž/ Ps 113,25).

Oproti staršímu Žaltáři klementinskému již písař až na nepočetné výjimky neznačí palatalizované konsonanty spřežkou s písmenem i (např. protiv́úcie Ps 3,8: protywiucie ŽaltKlem × protiwuczie ŽaltKap) a naopak pravidelně píše slabiku -ňe- jako ne (např. uczynen /učiňen/ Ps 9,10).

Písařské zkratky jsou užívány výjimečně, písař je užívá obvykle jen na konci řádku, aby se zkracované slovo vešlo na příslušný řádek (např. twe(m) Ps 9,20; maliczky(m) Ps 18,8; dielo(m) Ps 105,35; je(st) Ps 111,4), a pak pravidelněji v latinských nadpisech. Výjimku představuje 135. žalm, ve kterém se v jednotlivých verších opakuje fráze nebo na věk milosrdie jeho. Ta je nejprve zkracována na počáteční slabiky, poté jen na počáteční tři slova nebo na věk či pouhé nebo.

4.2 Hláskosloví

Na hláskoslovné rovině nacházíme doklady na hláskové změny probíhající ve 14. století. Přehláska ’a > ě je provedena na všech náležitých místech (např. dušě Ps 129,4; žeřěvie Ps 17,9). Tvary po přehlásce ’u > i jsou celkově mnohem početnější než tvary bez přehlásky (mezi tvary před přehláskou patří např. tisúcě Ps 3,7; v uobezřěňú Ps 5,9; u veličenstv́ú Ps 28,4; cuzí Ps 53,5; v neškodlenstv́ú Ps 77,72; lov́úcích Ps 90,3; všu Ps 104,16). K přehlásce dochází také na morfologických švech (povyšijící Ps 3,4; vzmodli sě Ps 5,4; nevzdalij sě Ps 70,12; zamucijí Ps 12,5). Přehláska ’o > ě není provedena pravidelně, ale je vcelku velmi početně zastoupená (např. hrnčieřěvý Ps 2,9; vzvyšěvati Ps 12,3, pokušěval Ps 16,2), a to i v dlouhých slabikách, tj. ’ó > ie (např. telciev Ps 49,9; konciev Ps 64,6).

V rukopise se několikrát objevuje monoftongizace ie > í, zvláště po labiálách (např. není Ps 6,6; nebíše Ps 36,36; jětí /ak. sg./ Ps 52,7; zbíleni Ps 67,15; hlas hromoví tvého Ps 76,19; víčciem Ps 131,4), zachycena je i změna ě > i (zprostřil Ps 17,37), též po labiálním v (např. vidúcím Ps 35,11 [za lat. scientibus]; človičí Ps 36,3; človik Ps 38,6) a ztráta jotace ie > é (lepšé Ps 62,4), častěji po labiálním v (pravedlenstvé Ps 70,19; dřievé Ps 95,12).

Diftongizace ó > uo je v prameni doložena po bilabiálách (např. buoh Ps 17,32; muoy Ps 17,48; muoře Ps 103,6), ale i v jiných pozicích (např. súduov Ps 118,120), objevuje se i v krátkých slabikách o > uo (vuosk Ps 21,15; buožieho Ps 67,3). V pozici po předložce dochází výjimečně k následné monoftongizaci (ó >) uo > ů (v ůkole Ps 48,2; v ůpocě Ps 60,3; srov. Gebauer 1963, 243), a ojediněle se setkáváme také se změnou (o >) uo > u (skut Ps 35,7).

Několikrát je v rukopisu naznačeno dloužení vokálu po předložce (např. v uosidle Ps 9,16; s uobličějem Ps 15,10; z uobličějě Ps 16,2; z úlic /zuulicz rkp./ Ps 54,12; z Éjipta /zeegipta rkp./ Ps 67,32; v Éjiptě /weegyptie rkp./ Ps 77,43; v Éjiptě /weegiptie rkp./ Ps 105,7; v Ízrahel /wyizrahel rkp./ Ps 77,5; k Ábrahamovi /kaabrahamowi rkp./ Ps 104,9; 104,42).[17] Srov. Gebauer 1963, s. 141, 234–236 aj.

Labializace předložky v před labiálou se někdy projevuje zvláštním zápisem předložky prostřednictvím spřežky wu – přepisujeme ji jako u (u /wu rkp./ peklo Ps 54,16; u /wu rkp./ myšlení Ps 138,20).

Na vokalické rovině dochází též k náhradnímu dloužení ij > í (např. přídú Ps 36,13) a výjimečně je zaznamenán průvodní vokál u slabikotvorného r (vychrič Ps 34,3).

Co se týče konsonantů, v žaltáři dochází často ke zjednodušování souhláskových skupin, například čs > c (cnosti Ps 23,10), tc > c (ocě Ps 67,6), zda > za (ožídal sem, za by kto spolu žělal Ps 68,21), vz > v (vdivil Ps 15,3; vhrzěl Ps 77,59), zde především ve skupině vzs > vs (nevstyzi sě Ps 24,20; vslavím Ps 26,6) či skupině vzš > vš (všel Ps 17,9).

Jednoslabičná slova jsou nezřídka stažena: staženou spojku li a spojku že přepisujeme zvlášť s apostrofem (dnes uslyšíte l’ hlas jeho Ps 94,8), (ž’ by byl chtěl Ps 50,18), zatímco pomocný tvar slovesa býti (jsi > -s) píšeme podle dnešního úzu dohromady s přecházejícím slovem (např. tys, hospodine, učinil ji Ps 108,27).

Nezřídka se v prameni setkáváme s regresivní asimilací znělosti (např. kdašto Ps 2,12; vskrmí Ps 54,23; vschváli Ps 55,11; vsslavi Ps 107,4; vežda Ps 70,6) a neutralizací znělosti na konci slov (např. uslyšiš Ps 101,3), méně častá je disimilace znělosti v rámci slova, např. ř – ř > ž – ř (žeřěvie Ps 17,9) a změna r > ř před předním vokálem (třeskci Ps 49,8).

V textu se setkáváme s četným kolísáním. Již sice dochází ke změně -tva > -tba (modlitbu Ps 4,2; modlitbě Ps 141,7), ale původní podoba je též dochována (modlitva Ps 34,13). Objevuje se nástupnické ihned (Ps 69,4) vedle staršího inhed (Ps 39,16) a kolísání v násloví slov s kořenem -prav-: pravedlnost (Ps 97,9 aj.) oproti spravedlnost (Ps 97,2).

Mezi archaické jevy v Žaltáři kapitulním patří například zachování souhláskové skupiny čř- (čřěnovníky Ps 57,7).

4.3 Tvarosloví

V skloňování podstatných jmen se v Žaltáři kapitulním nezřídka setkáváme s kolísáním. Např. lexém dásn se skloňuje podle i-kmenů (srov. dat. pl. dásnem Ps 118,102), i podle ja-kmenů (srov. nom. pl. dásně Ps 68,4, dat. pl. dásniem Ps 21,16; 136,6) a původní i-kmenové substantivum zlob přechází k a-kmenům (zlob Ps 51,5 × v zlobě Ps 51,3). Četné jsou také novotvary, například novotvar -iech lok. pl. u jo-kmenových neuter (v srdciech Ps 4,5, v ložiech Ps 13,22) a i-kmenových feminin (v sieniech Ps 115,10), dále novotvar -í gen. pl. u s-kmenových neuter (nebě nebí Ps 148,4), novotvar -ích gen. pl. u ьjo-kmenových neuter (např. cěstě spravedlenstvích tvých Ps 118,27; podlé zlosti nalezeních jich Ps 148,4), novotvar -ech v lok. pl. ja-kmenových feminin (u věžech Ps 121,7) a ija-kmenových feminin (na lodech Ps 106,23), novotvar -ovi dat. sg. u n-kmenového substantiva den (den dnovi Ps 18,3) apod.

Naopak kolísání nepředpokládáme u slova stien/stieň, kde podle průkazných jo-kmenových tvarů (např. prostřěd stieně smrti Ps 22,4; v stieni smrti Ps 87,7; z stieně smrti Ps 106,14) dáváme přednost i v ostatních případech substantivu stieň před o-kmenovou podobou stien.

U skloňování slova cizího původu synagoga podle a-kmenů nedochází ke změně g > z (v synagogě Ps 81,1).[18] Srov. Gebauer 1960, s. 176.

Latinské proprium Moyses se v textu objevuje v těchto počeštěných podobách: Mojzes – nom. sg. substantiva (Ps 98,6; 105,23; 105,32), Mojzesovi – dat. sg. substantiva (Ps 102,7), Mojzesě – ak. sg. substantiva (Ps 104,26; 105,16), Mojzesově – ak. du. přivlastňovacího jména (Ps 76,21).

Mezi zvláštnosti ve skloňování zájmen patří tyto tvary: dat. nem osobního zájmena my (Ps 43,26; 59,13 aj.), dlouhý tvar jíž vztažného adj. již nom. pl. m. (těch, jíž sú byli Ps 86,6) či zpodstatnělé zájmeno nic (vzniklé ze zájmene ničs) z ustáleného spojení k nicu (Ps 72,22; 77,59; 107,14) za latinské ad nihilum, které je skloňováno podle neživotných o-kmenů.[19] Gebauer 1960, s. 85, 468. Vztažné zájmeno jenž se v Žaltáři kapitulním objevuje též v absolutním tvaru (např. národové, jenž zapomínáte hospodina Ps 9,18; jenž ze rtóv mých vychodie, neučini jěšutna Ps 88,35).

Co se týče časování sloves, oproti Žaltáři klementinskému je často stahován tvar jsi druhé osoby jednotného čísla pomocného slovesa býti v pouhé -s (např. hvězdy, jěžs ty založil Ps 8,4), nejednou se pak objevuje v jedné výpovědi opakovaně (např. známys učinils Ps 15,10; jenžs otpudils ny Ps 59,12), nebo naopak zcela chybí (např. ty pobil si všěchny …, zuby hřiešných zetřěl Ps 3,8; uslyšal mě, hospodine Ps 16,6; ty, hospodine, poznal vše novitké i stálé Ps 138,5), tyto zápisy respektujeme a pomocné sloveso nedoplňujeme. Pouze v případech, kde je -s nenáležité, zápis emendujeme (např. popadeni bývají v radách, jimiž [gymzs rkp.] myslé Ps 9,23; pro dni, jimižs nás ponížil, pro léta, v nichž [nychzs rkp.] jsmy viděli zlá Ps 89,15). Pomocný tvar slovesa býti výjimečně chybí i u pasivních tvarů (např. učiňen hospodin útočišče chudých Ps 9,10; otnošeni súdové tvoji ot lícě jeho Ps 9,26). Pokud chybí pomocný tvar slovesa býti pro první osobu, kvůli jasnější interpretaci jej doplňujeme (pustil <sem> Ps 80,13, srov. dimisi lat.).

Pro vyjádření futura jsou několikrát použity perifrastické tvary složené z l-ového participia a pomocného tvaru budu (např. chválili sě budem v chvále v tvéj Ps 105,47). Užívány jsou především v případech latinského futura exacta (např. vstaňte, až seděli budete Ps 126,2 surgite postquam sederitis). Časté jsou v Žaltáři kapitulním též slovesné tvary s prefixem po- a vz- ve futurální funkci (např. pochváli jmene tvého na věk Ps 85,12; praví dědičiti budú zemi a vzbydlé věky věkóm na niej Ps 36,29; zpievati budu hospodinu v životě v mém, vslavím bohu mému, kak dlúho sem Ps 103,33).

Co se týče zvláštních nebo zajímavých tvarů v časování sloves, registrujeme zde občasné zachování duálových tvarů (pomračta sě oči jich, aby neviděle Ps 68,24), ojedinělý tvar spojovacího výrazu aby pro 3. os. pl. s původní koncovkou aoristu (abychu nepili Ps 77,44), imperativ 3. os. sg. slovesa vyjíti v podobě vyniď (Ps 108,7) či nástupnické koncovky 1. os. sg. -ím u sloves 4. prézentní třídy (zbavím Ps 90,13; obráním Ps 90,13).

4.4 Lexikum

Druhý překladatel žaltáře usiloval „o určitou vznešenost staročeského textu užíváním řady učených slov a novotvarů“.[20] Vintr 2012, s. 43. Volba překladových ekvivalentů je v druhém překladu žalmů neustálená a svědčí o nejistotě překladatele při interpretaci významu latinských abstrakt. Překladatel hledal odpovídající ekvivalenty, za latinské výrazy volil více synonymních slov nebo české slovo se širší nejednoznačnou sémantikou.[21] Srov. Vintr 2012, s. 50. V překladu se také setkáváme se stylistickou variací, kdy totéž latinské slovo je v blízkém kontextu do češtiny překládáno různě (např. Ps 113,17–18: … adiutor eorum et protector eorum est … adiutor eorum et protector eorum est – … pomocník jich, obráncě jich jest… pomocitel jich a obranitel jich jest).

Žaltář kapitulní ponechává některé biblické termíny druhého překladu (např. Domini – hospodinóv / boží; Deus – bóh / hospodin, firmamentum – tvrdost; holocaustum – obět; psalmus – sláva), ale někdy volí odlišný překlad (např. electus – vybraný, zvolený ŽaltKap × vyvolený, vzvolený ŽaltKlem). Mezi ojedinělá slova druhého překladu žaltáře, které přebírá i Žaltář kapitulní, patří substantivum tekúcost ‚tok, proud‘ (za lat. decursus, Ps 1,3; srov. všěcky tekúcosti tvé ŽaltKlem Ps 41,8), tvořené neústrojně od adj. tekúcí sufixem -ost; dále sem patří sloveso uvěhlasiti ‚poučit se, získat poučení‘ (za lat. erudiri, Ps 2,10), sloveso přisvietiti ‚přinást světlo‘ (Ps 96,4) a fráze u co za latinské ut quid (např. U co, bože, otpudils nás Ps 73,1).

Žaltář kapitulní má některá společná čtení s prvním překladem, např. jen v těchto pramenech se objevuje sloveso semčieti ‚smést‘ (Ps 1,4; v ŽaltKlem bylo znění druhého překladu příslušného verše vyradováno a nahrazeno mladším překladem) a substantivum obidstvie (Ps 29,7 = obizstvie, spleteno s obidou ‚potupa‘?). Do společné slovní zásoby s Žaltářem poděbradským patří pak sloveso zasypovati (Ps 43,23, iterativum od zaspati, jiné je zasypovati od zasýpati). Dalšími okrajovými lexémy známými jinak jen z nejstaršího překladu celé bible jsou: poplzka (Ps 55,13), skodlúčiti (Ps 15,4) či snízati sě (Ps 2,1).

Zvláštní úprava druhého překladu zachovaná v Žaltáři kapitulním je specifická i kvůli ojedinělé slovní zásobě, která čítá přes 100 hapax legomen (adjektiv, substantiv, sloves a adverbií). Pouze v tomto prameni jsou doloženy tyto lexémy: bezpomocitelný (Ps 71,13), bezpomocný (Ps 108,17), dědičiti (Ps 36,9.11.22.29; 81,8), domoskyna (Ps 101,7), dušel (Ps 144,16), hlasovitý (Ps 26,7), holet (Ps 77,47), hromovie (Ps 76,19), jednúkrát (Ps 88,36), kameničatý (Ps 77,48), kapavka (Ps 71,6), křivedlnost (Ps 138,24), křivovinník (Ps 71,4), lazik (Ps 68,35; 103,25), letačka (Ps 49,11; 77,27; 78,2), liknovatelný (Ps 13,1), lúzajúcí (Ps 43,17), lúzanie (Ps 73,22), lúzati (Ps 41,11; 73,18; 101,9), měřidlný (Ps 38,6), nadienie (Ps 118,43), nadnadieti sě (Ps 118,81; 118,147), naprositedlný (Ps 89,13), náruk (Ps 43,4; 70,18; 76,16; 88,11; 135,12), neběný (Ps 78,2; 103,12), nebný (Ps 77,23), nemilostenstvie (Ps 72,6), nepravedlenstvie (Ps 31,5; 36,7; 57,3), nepřětrpědlný (Ps 123,5), neráčenstvie (Ps 29,5; 77,49; 101,11), neškodlenstvie (Ps 77,72; 83,13; 100,222), nevodina (Ps 77,40; 106,4), nevšak (Ps 43,22, 59,12), obuzný (Ps 118,121), obvodněti (Ps 77,20), otdvihnúti (Ps 144,14), otžehrávanie (Ps 37,15), ovocěnosný/ovoconosný (Ps 51,10; 106,34), opožďovati (Ps 39,18), oveličiti (Ps 125,3), pamětidlo (Ps 134,13), peřěvatý (Ps 77,27), plývanie (Ps 41,8; 54,23; 64,8; 87,8; 92,3; 106,25), podložovati (Ps 36,24; 103,3), podstati (Ps 139,11), polap (Ps 16,12), pomocitel (Ps 30,3; 77,35), popeščený (Ps 74,5), potčivý (Ps 32,17), pozvelíčěvati (Ps 39,17), pravodějný (Ps 85,15), protiřěčený (Ps 80,8), prvorodec (Ps 77,51), přěbydliti (Ps 71,5), přěbydlovati (Ps 60,8; 101,13; 118,89), přědpoložiti (Ps 136,), přědzaměstnávati (Ps 94,2), přěnalezovánie (Ps 80,13; 98,8), přiemiti (Ps 139,12), přimodlovati (Ps 95,9), puščitedlný (Ps 119,4), ránec (Ps 118,147), rozhynúti (Ps 82,11), rozpatřiti (Ps 42,1), roztesati (Ps 7,13), samosobně (Ps 140,10), senzieti sě (Ps 111,10); sezpěvovati/zezpěvovati (Ps 49,19), sezřievati (Ps 54,2), slzovatý (Ps 83,7), spastviti (Ps 48,15; 79,14), stěsňovati (Ps 34,5), stradedlný (Ps 110,9), strašidlivý (Ps 46,6), strhovati (Ps 37,21), súdolé (Ps 107,8), svatedlnost (Ps 92,5), úběh (Ps 90,9; 143,2), učiňúcí (Ps 67,21), uhotovánie (Ps 64,10), vběh (Ps 90,6), vbořovati sě (Ps 61,4), veličenstvie (Ps 28,4), veličenstvo (Ps 67,35), veličný (Ps 103,24), vpoložiti (Ps 43,15) vpútiti (Ps 77,31), vylapovati (Ps 34,10), vyostřovadlný (Ps 77,8), výrytek (Ps 77,58), vzkysěliti (Ps 77,41), vzkyšovávati (Ps 77,40), vzplameniti (Ps 72,21; 104,19), vzvyšěvati sě (Ps 12,3), zbodovati (Ps 31,4), zdivniti (Ps 16,7; 30,22), zčičrati (Ps 40,4), zdrobniti (Ps 28,6), zlokřivedlný (Ps 88,23), zóhňeniti (Ps 118,140), zpravedliti (Ps 142,2), zpravedlňovati (Ps 81,3), zpravedlovánie (Ps 104,45; 118,24), zpravovadlenie (Ps 118,48), zpřěmovánie (Ps 98,4), zpřiemiti (Ps 89,16; 89,17; 101,29).

Některé ojedinělé lexémy jsou doslovnými překlady latiny, jako např. nadnadieti sě za lat. supersperare (v slovo v tvé nadnadál sem sě Ps 118,81 in verbum tuum supersperavi, pod. Ps 118,147), jiné mají nejasný původ: lúzati (Ps 41,11 aj.), náruk (Ps 43,4). U některých slov se také uvažuje o možném staroslověnském či církevněslovanském původu, Vladimír Kyas našel celkem tři staročeské výrazy, které lze motivovat církevněslovanským a starochorvatským výrazem: holet ‚jinovatka‘ (Ps 77,47), hradobit ‚krupobití‘ (Ps 104,32; 148,8) a hramotina ‚vzdělání, učenost‘ (Ps 70,15).[22] Srov. Kyas 1962, s. 15; 1999, s. 34. Na něj navázal Josef Vintr nálezem dalších nápadných paralel se Sinajským žaltářem, jako je slovesné adjektivum zatykující ‚zacpávající (uši)‘ (Ps 57,5), interjekce blazě ‚jaké blaho!‘ (P 34,5) a často se opakující spojení veš den ‚celý den‘ (Ps 24,5; 31,3; 34,28; 36,26 aj.).[23] Vintr 1990, s. 271–273. Dalšími výrazy motivovanými církevní slovanštinou nebo mluvenou charvátštinou mnichů z Emauzského kláštera by mohly být substantivum stzě ‚stezka‘ (Ps 43,19; 77,50 aj.), adjektivum milovatedlný ‚milosrdný‘ (Ps 110,4) a sloveso rozhřěšiti ‚rozvázat, zbavit pout‘ (Ps 101,21; 104,20; 145,7)[24] Srov. Voleková – Kreisingerová 2021, s. 185–188. a snad také domoskyna ‚obydlí, příbytek‘ (Ps 101,7). Většinu těchto slov lze však podle jiných badatelů vykládat jako původně českou.[25] Vykypěl – Karlíková – Janyšková – Boček 2021, s. 28, 44, 48–49 aj.

4.5 Syntax

V předložkových spojeních dochází velmi často k opakování předložky před jednotlivými členy rozvité fráze, především před přivlastňovacími zájmeny (např. v rydu v tvém Ps 37,2; na lid na tvuoj Ps 82,4; chodě v cěstě v nezkálenéj Ps 100,6), předložka se opakuje i v případě neshodných přívlastků (např. přěd otci přěd jich Ps 77,12; nebudu obcěvati s vybranými s jich Ps 140,4).[26] S tímto jevem se setkáme i u překladatele prorockých knih první redakce, srov. Kyas 1971, s. 38.

Jako latinismus hodnotíme spojku nad s akuzativní vazbou i v případě, kdy se vyjadřuje jako místo děje či stavu prostor nacházející se výše, tu bývá ve staré češtině zpravidla instrumentál: král veliký nade všě bohy – rex magnus super omnes deos (Ps 94,3) – může zde být ale chápáno i jako akuzativ srovnávací.

Vedle pravidelné konstrukce adnominálního genitivu je několikrát užita konstrukce s adnominálním dativem: objekt verbálního substantiva je vyjádřen dativem (např. naklonil sem srdce mé k čiňeňú spravedlnostem tvým na věk Ps 118,112 inclinavi cor meum ad faciendas iustificationes tuas in aeternum), nebo je adnominálním dativem vyjádřen nositel vlastnosti (slunce u moc dnovi Ps 135,8).

Záporka ne- se obvykle nachází u hlavního slovesného tvaru, v analytických tvarech se výjimečně s ní setkáme u pomocného tvaru slovesa býti (např. nejsi pomohl jemu u boji Ps 88,44).

Ve slovosledu se napodobuje pořadí větných členů v latinské předloze, zvl. shodné přívlastky jsou převážně v postpozici podle latiny (např. hospodin v chrámě svatém svém Ps 10,5 in templo sancto suo; hněv tvuoj Ps 78,5 zelus tuus).

5. Ediční zásady

Zápis je poměrně chybový, místy jsou vynechaná písmena (lewie místo ledvie Ps 15,7; kohu místo k bohu Ps 17,7), chybějí též celá slova, zvláště určitý slovesný tvar (např. Který užitek ve krvi méj, když <…> v ztroskotánie? Ps 29,10, Quae utilitas in sanguine meo, dum descendo in corruptionem?). Výjimečně chybí delší větný úsek (srov. Ps 70,18; 114,3; 137,7; 138,12) nebo celý verš (Ps 15,6; 101,17; 113,19; 135,7), k vynechání došlo ve většině případů z důvodu tzv. homoioteleutonu. Někdy je naopak slovo zapsané dvakrát (např. ohnem ohnem Ps 11,7). Nenáležitou jotaci emendujeme (např. na lozie /na lože/ Ps 40,4; gielen /jelen/ Ps 41,2; střěže /ſtrziezie/ Ps 145,9). Třikrát se v rukopisu setkáváme se zvláštním zápisem předložky v před labiálou (v rúšě v [wz rkp.] pozlaceném Ps 44,10; žalm tobě řku v [wz rkp.] pohaniech Ps 56,10; v [wz rkp.] přinalezováních v svých Ps 105,29). Pokud chyba vznikla vlivem konce řádku, naznačujeme tento případ svislicí, např. „léta] le| rkp.“. Na písařské autokorektury, razury a opravy provedené rubrikou (jedná se především o doplněná písmena) zpravidla neupozorňujeme,[27] Všechny tyto zásahy uvádí ve své paleografické edici Rippl (1928). pouze pokud se jedná o prokazatelně jinou ruku. V poznámkovém aparátu neupozorňujeme na chybné dělení slov (např. iakzs my místo iakz smy Ps 32,22) a na případy, kdy je na hranici řádku zdvojen grafém (např. ot|temne /ote mne/ Ps 101,3). Na nejasných a špatně čitelných místech přihlížíme k Ripplovu paleografickému přepisu.

Vynechaný text oproti latinskému originálu doplňujeme podle druhého překladu ve znění Žaltáře klementinského, nakolik je toto doplnění vzhledem ke kontextu možné, v poznámce pak připojujeme znění klementinské Vulgáty.[28] The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Ps.html; citován stav z 31. 1. 2021. Pokud chybí celá věta nebo celý verš, znění nedoplňujeme a vynechávku naznačujeme trojtečkou (…). Pokud text chybí i v Žaltáři klementinském, upozorňujeme na to, co má latinská předloha navíc, v poznámce (+ lat.). Jedná-li se o text, který je vypuštěn i ve variantních latinských pramenech, tuto skutečnost uvádíme v poznámce (+ lat., nemá var.). Dále upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle několika zdrojů (v komentáři je nerozlišujeme): jedná se o Psalterium Gallicanum, Psalterium iuxta Hebraeos[29] Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, 1983, s. 770–955. a Psalterium Romanum[30] Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html; citován stav z 29. 3. 2022. a latinské znění Žaltáře wittenberského z poloviny 14. století.[31] Lutherstadt Wittenberg, Evangelisches Predigerseminar, sign. VI A 6.

Rezignujeme na vyznačení středověkého členění veršů, které je v rukopisu značeno majuskulemi, ale které nezřídka neodpovídá dnešnímu veršovému dělení žalmů. Čísla žalmů a veršů uvádíme podle klementinské Vulgáty. Žalmy často začínají až od 2., respektive od 3. verše, protože počáteční verš je tvořen nadpisem (lat. titulus), který se objevuje jen ve třetím českém překladu žalmů. Latinské znění v tomto případě nedoplňujeme, klademe pouze upozornění, že verš nebyl přeložen. Co se týče nadpisů žalmů, přepisujeme pouze latinské incipity psané rubrikou.

Literatura

[anonym]: Sedmero radostí panny Marie, Časopis katolického duchovenstva 8, 1835, s. 641–655, 666–672.

[anonym]: Vzácný a starožitný rukopis, Časopis katolického duchovenstva 11, 1838, s. 525–529; 12, 1839, s. 171–177.

Bartoš, František Michálek: Soupis rukopisů Národního musea v Praze. Svazek I., Praha 1926.

Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, ed. Robert Weber et al., Stuttgart 1983.

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2021).

Čelakovský, František Ladislav: Dodavky ke slovníku Josefa Jungmanna, Praha 1851.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví, Praha 1963.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování, Praha 1960.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování, Praha 1958.

Kyas, Vladimír: Česká předloha staropolského žaltáře, Praha 1962.

Kyas, Vladimír: První český překlad bible, Praha 1971.

Kyas, Vladimír: Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Řím 1997.

Patera, Adolf: Hradecký rukopis, Praha 1881.

Patera, Adolf: Hodiny sv. Mařie ze XIV. století, České muzeum filologické 7, 1901, s. 86–103, 351–363.

Patera, Adolf – Podlaha, Antonín: Soupis rukopisů knihovny Metropolitní kapitoly pražské. První část: A–E, Praha 1910.

Podlaha, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. Král. hlavní město Praha: Hradčany. II, Poklad Svatovítský a knihovna kapitulní. Část druhá, Knihovna kapitulní, Praha 1903.

Podlaha, Antonín: Doplňky a opravy k soupisu rukopisů knihovny Metropolitní kapitoly pražské, Praha 1928.

Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html (citován stav z 29. 3. 2022).

Rippl, Eugen: Der alttschechische Kapitelpsalter: Einleitung, Text mit kritischen Anmerkungen, Wörterbuch, Praha 1928.

Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

Šafařík, Pavel Josef: I. O nejstarších rukopisech českého Žaltáře, in: Rozbor staročeské literatury čítaný ve schůzkách Královské české společnosti nauk, sekci filologické, r. 1840 a 1841. Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften V/2, Praha 1842, s. 111–131.

Tyl, Zdeněk: Na okraj nového vydání Jungmannova Slovníku česko-německého, Naše řeč 74, 1991, s. 30–34.

Vašica, Josef: [recenze], Listy filologické 57, 1930, s. 402–405.

Vintr, Josef: Filiační rozbor lexika v žaltáři Bible Drážďanské, Wiener Slavistisches Jahrbuch 34, 1988, s. 137–149.

Vintr, Josef: Lexikalische Einflüsse der Prager glagolitisch-kroatischen Emaus-Klosters im alttschechischen Psalter, in: Croatica – Slavica – Indoeuropaea. Festschrift zum 60. Geburtstag von Radoslav Katičić, ed. Georg Holzer, Wien 1990, s. 269–274.

Vintr, Josef: Staročeský žalm – dvousetleté hledání srozumitelnosti a poetičnosti, Listy filologické 135, 2012, s. 43–62.

Voleková, Kateřina: Majuskule v staročeském Žaltáři kapitulním, in: Bibliotheca Antiqua 2021. Sborník z 29. konference 3.–4. listopadu 2021 Olomouc, ed. Rostislav Krušinský, Olomouc – Praha 2021, s. 49–56.

Voleková, Kateřina – Kreisingerová, Hana: Palaeoslovenisms in the Second Translation of the Old Czech Psalter, in: Old Church Slavonic Heritage in Slavonic and Other Languages. Eds. Ilona Janyšková – Helena Karlíková – Vít Boček, Praha 2021, s. 179–191.

Vykypěl, Bohumil – Karlíková, Helena – Janyšková, Ilona – Boček, Vít: Staroslověnské dědictví ve staré češtině, Praha 2021.

V edici byla využita databáze Czech Medieval Sources online a data Vokabuláře webového, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná MŠMT ČR (projekt č. LM2018101).