Zásady transkripce

Při přepisu vycházím z Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů Aleny M. Černé a Borise Lehečky (Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2015).

Grafika a pravopis

Pro záznam českých pasáží František Šolc používá českou novogotickou kurzívu. Latinské citáty jsou psány humanistickou kurzívou. Pro zvýraznění jednotlivých částí textu, zejména chronogramu na f. 9v, je použito tučné písmo. Na f. 11r se vyskytuje jediný pokus o ozdobnou iniciálu.

Předlohový text se skládá z jednotlivých zpráv oddělených od sebe vodorovnými čarami, jež v tanskripci nejsou zachyceny. Původní dělení na zprávy je nahrazeno členěním na odstavce.

Interpunkční znaménka jsou v textu ojedinělá. Autor se při jejich psaní pravděpodobně neřídí syntaktickými ani pauzovými principy (např. <Nato Pak Hned w Roku 1727. tež roku 1728. y take 1729. y 1730. welky Mor na dobytek Powſtal tak že Skrzety leta Pořžade Byllo Slyſſetj žie namnoha miſtech teměřž ſkoro dogednoho wyhynullo> 1v). V rukopisu se vyskytují běžná dobová interpunkční znaménka (tečka, comma, virgule, otazník a rozdělovník v podobě =). Závorky jsou v souladu s dobovým územ označeny virgulí či kombinací dvojtečky a virgule (např. </wezauczy geg do prahy tak ranieneho:/> 1v). Přímá řeč a citace jsou uvedeny čárkami (např. <abyſe řžikalo, miſto, deg Pan buh dobre gitro dobreg den, dobreg wecžir atak dale, miſto toho wždycky, Pochwalen bud Gežiſſ Kryſtus> 4v). Odstavce jsou povětšině zakončeny čárkou či virgulí (např. <Jtem gminuleho Roku 1731. tež w Bludech na Ohradie Piet Woluw hrom Zabil Panſkych/> 2v, <leta 1674. Na Kwietnau Nediely gezdily take Na Saniech Namnoho mil,> 7r).

Hranice slov jsou bezvýhradně upraveny podle dnešního úzu. Transkribuji tedy <Ktereſe> jako které se 1r, <Za Opatřženj> jako zaopatřeni 1r, <w Prostřžed> jako vprostřed atd.

Pro Některé památky je příznačný nadměrný výskyt velkých písmen typický pro český písařský úzus „dlouhého“ 18. století. Šolc zaznamenává s majuskulí necelých 90 % všech substantiv, zejména propria a konkréta, dále též více než polovinu abstrakt (např. <w Mnieſtie Cžaſlawj> 9r, <Zwon Noweg po Shořženj> 9r, <Placže Nařžikanj od Matek aod Rodicžu bylo, až Srdcze bolelo> 9r). S velkým písmenem jsou u Šolce psána i některá další plnovýznamová slova, mj. přibližně 70 % adjektiv, 40 % sloves, 40 % adverbií či 10 % zájmen (např. <Zamek Noweg> 10r, <Pamiet Bud žie w tom to 1734 Rocze Pocžitaloſe let> 10r, <Welmj mnoho> 10r, <a Niektery> 10v). Předložky a spojky jsou zaznamenány s majuskulí především v případech, kdy jsou psány dohromady s následujícím slovem (např. <Kdežtoſe> 2v, <Zczely Zemie> 10v). V edici je psaní velkých písmen upraveno v souladu se současnou pravopisnou normou; majuskule jsou důsledně uplatněny u výrazů označujících nomina sacra (např. Pán Bůh 4v, kostelu Svaté Trojice 10r).

Vokalická délka není v Šolcově rukopisu značena. Při záznamu grafému «u» jsou v textu v souladu s dobovým územ použita rozličná diakritická znaménka. Při zápisu vokálů /u/ či /ú/ na začátku slova nebo předložky u jsou důsledně použity minuskulní graf <u> a majuskulní graf <V> (např. <umiel> 3v, <u Sſtatuge> 14v, <Vtopilo> 10r, <V Cholticz> 10r). Při záznamu fonémů /i/ a /í/ po grafémech «d», «n», «t», «b», «f», «m», «p», «w» je u Šolce přibližně v 95 % případů v souladu s doporučeními raně novověkých mluvnic uplatněno etymologické či fonetické psaní; po grafémech «g» a «ř» jsou zpravidla zaznamenávány grafémy «i» či «j»; po grafémech «h», «ch», «k», «r», «c», «s», «z» je v necelých 100 % případů použit grafém «y». Odchylky od popsaného postupu při záznamu fonémů /i/ a /í/ ve zmíněných pozicích jsou spíše vzácné (např. <Minyſtra> 1v, <ſStirech> 3r, <přžyſſla> 16r). Největší rozkolísanost se projevuje při volbě grafému «y», «i» či «j» v pozici po «č», «š», «ž» a «l»: v těchto případech dosahují odchylky od psaní doporučeného dobovými gramatikami hodnoty 50 % i více (např. <w Koncžyczych> 1r, <lyde> 1r, <Praſſywecz> 5v). Diftong /ou/ je vždy zaznamenán digrafem <au>.

Psaní konsonantů v Některých památkách odpovídá raně novověkému písařskému úzu, pro nějž vedle základní varianty záznamu jednotlivé hlásky byl příznačný omezený výskyt dalších možností jejího zápisu. Základní variantou záznamu souhlásky /c/ je u Šolce spřežka <cz>, kromě toho se ojediněle vyskytují podoby <tz> či <tcz> (např. <Chytitz> 10r, <fforegſſytczu> 11r). Dominantní variantou zápisu konsonanty /č/ je digraf <cž>, vedle nějž se vyskytuje spřežka <cz> (např. <Czeſky> 10v). Základní podobou záznamu fonému /ř/ je spřežka <řž>, vzácně se též vyskytují digrafy <rz> či <rž> (např. <Rzezatj> 1r, <Ržemeny> 3v). Foném /ž/ se nejčastěji zaznamenává pomocí grafému «ž», ojediněle se v pozici před konsonantem nebo na konci slova objevuje grafém «z» (např. <Knezſtwo> 12r), v pozici před vokály /a/ či /e/ jsou časté spřežky <ži> a <zi> (např. <držiel> 3r, <Zieny> 10v). Konsonanty /ď/, /ť/, /ň/ v pozici před vokálem /e/ a hláskové kombinace bě, vě, mě, mně apod. jsou ve více než 90 % případů zaznamenávány pomocí i-ových spřežek, kromě toho se v Některých památkách objevují i další možnosti jejich zápisu (např. <Mateg> 6r, <temeřž> 7r, <Zaněg> 6r, <dwě> 5v). Hlásky /ď/, /ť/, /ň/ v pozici na konci slova jsou zapisovány pomocí grafémů «d», «t», «n» (např. <bud> 4v, <Zlaſſt> 15r, <Ohen> 5r). Pro označení konsonantu /j/ je důsledně uplatňován grafém «g»; majuskulní graf <J> se používá v souladu s doporučením mluvnic pro zápis vlastních jmen cizího původu, případně názvů měsíců přejatých z latiny (např. <Junij> 1v, <Jana> 2r). Grafém «g» se dále používá pro záznam konsonantu /g/ (např. <gregczary> 4r). Při záznamu hlásek /l/ a /f/ se vedle dominantních podob «l» a «f» vyskytují gemináty <ll> a <ff> (např. <Bylla> 1r, <fforyru>11r). Zmíním i ojedinělé užívání grafu «с» pro označování hlásky /k/ (např. <Cadie> 3v, <Cunſſowty> 12r). Ve všech vyjmenovaných případech při transkripci upravuji Šolcův úzus v souladu s dnešní pravopisnou normou. Ve shodě s původním zněním však ponechávám nejednotný zápis náslovného /j/ ve tvarech slovesa být (např. zabiti sou byly 2r, byla jsou 2r).

Arabské číslice nerozepisuji. Číslovky psané slovy ponechávám v původní podobě. Proto se v edici mohou vyskytovat číslice a slovní záznam číslovky vedle sebe (např. Dole 2 setnice a nahoře dvě světnice 5v).

V Některých památkách se objevují české a latinské zkratky, pro jejichž označení je zpravidla použita dvojitečka, případně tečka. Veškeré zkratky jsou při transkripci rozepisovány: <A. 1732> jako anno 1732 1v, <NB> jako Nota bene 4v, <S.te> jako Svaté 5r, <Swiet.> jako světnice 5v atd. Kromě toho rozepisuji symboly označující měnové jednotky.

Hláskosloví

V Některých památkách se podobně jako ve většině českých pramenů „dlouhého“ 18. století projevují systémové hláskoslovné změny. Protetické /v/ se vyskytuje u necelých 7 % lexémů s původním iniciálním /o/, především u jednotlivých sloves a substantiv, zpravidla konkrét použitých ve vyprávění o lokálním dění, i u českých toponym (např. <Woleſſniczy> 2r, <awobily> 2v, <wobořže> 3r, <newopatrnoſtj> 8r). Diftongizace původního iniciálního /ú/ je v Šolcově rukopisu provedena důsledně (např. <neauroda> 1r, <Aumyſl> 14v). Záznam diftongu /ej/ < /ý/ a vokálu /í/ < /é/ v pozici uprostřed slova se u Šolce objevuje ve vybraných kmenech či slovech s předponou vý-, jejichž variantní záznam byl připouštěn v jazykově reflexivních textech 17. a „dlouhého“ 18. století i v soudobých tiscích (např. <degmu> 1v, <lytat> 5r, <Chlywy> 5v, <wegřžewnie> 6v, <Skolypkau> 10r, <Oſegpalo> 16r). Lexémy, u nichž novější varianta s úžením nebyla považována za přijatelnou, jsou ojedinělé. Patří mezi ně například adverbium <taky> 17v či nominativ plurálu substantiva <lydj> 1v. Pokud jde o diftongizované a zúžené koncovky, je poměr starších a novějších podob flexí poněkud jiný. Diftongitace /ej/ < /ý/ je zastoupena v průměru v 50 % koncovek a zúžená podoba /í/ se vyskytuje v 74 % koncovek s původním /é/. Přitom v definitivních koncovkách jsou hláskové změny zaznamenány častěji než v pozici před konsonantem.

Kromě toho se v Šolcově rukopisu objevují rozličné typy asimilace či zjednodušení hláskových skupin (např. <czery> 2r, <ſStirech> 3r, <Wkapcze> 3r, <aſedum> 4v, <Skratonoch> 5r, <Arczybiſkupowe Praſſtj> 7v, <Zlaſſt> 15r).

Hláskové jevy, jež pravděpodobně odrážejí nářeční výslovnost, jsou v Některých památkách zastoupeny vzácně. Lze mezi ně zařadit zánik samohlásky /i/ či /í/ mezi /n/ a sykavkou ve vybraných výrazech (např. <kſſybenczy> 3v, <penze> 4r, <Pſſencze> 12r) příznačný pro většinu českých nářečí, nebo ojedinělý výskyt koncovky dativu singuláru životného maskulina -oj (<Janog Maſopustog> 5v) charakteristické pro severovýchodočeské nářečí.

Hlásková podoba jednotlivých výrazů je v edici povětšině ponechána v souladu s původním textem. Upravuji ji podle dnešního úzu pouze v případech, kdy nelze s jistotou určit, zda se jedná o variantní zápis některého fonému či fonetický záznam nebo písařskou chybu. Transkribuji tedy <Rzezſatj> jako řezati 1r, <Chotieſyczych> jako Chotěšicích 8r, <bauřžſka> jako bouřka 8v atd.

Morfologie

František Šolc stejně jako řada soudobých autorů nejednou používá alomorfy vybraných koncovek či tvaroslovných podob výrazů patřících k jednotlivým slovním druhům.

V nominativu plurálu všech vzorů životných a neživotných maskulin se vedle starších koncovek -y, -i, -é přibližně v 25 % případů vyskytuje flexe -ové (např. <Deſſtiowe> 2v, <Hoſpodařžowe> 5v, <Koſtkowe> 6r, <Stromowe> 7r). V genetivu singuláru maskulin v jednom případě je použita vzácnější koncovka -ův (<Klupko Sſpagatuw Sycze Smocženyho> 15r). V genetivu plurálu maskulin starší koncovka -ův převažuje nad novější flexí -ů v poměru přibližně 6 : 4 (např. <domuw adomkuw> 1r, <Woluw> 2v, ale i <Czentnyřžu> 5r, <Spowiedniku> 15r). V instrumentálu plurálu substantiv, adjektiv a zájmen se vedle jednoznačně převládajících starších flexí ojediněle objevují nepůvodní duálová zakončení -ma/-ama či koncovka -ami (např. <tiema> 2r, <latinſkyma Terminama> 9r, <odpuſtkamj> 15r). V lokálu plurálu substantiv označujících párové orgány je použita koncovka -ouch rozšířená v raně novověkých památkách (např. <Narukouch> f. 8v).

Řada výrazů v Některých památkách v souladu s dobovým územ má jiný gramatický rod než v dnešní češtině (<Na Compasi> 8v, <Kcžeſkymu Canczalaržj> 15v).

U infinitivních tvarů Šolc preferuje starší příponu -ti, jež je zastoupena v necelých 90 % případů. Ve 3. osobě préterita se přibližně ve 3 % případů vyskytuje pomocné sloveso býti (např. <Gmena gegich Byllagſau> 2r, <to ge bylo wſkutku w Nowinach> 16r).

Ve všech zmíněných případech text neupravuji a ponechávám v edici starší či neobvyklé morfologické tvary v souladu s předlohou.

Lexikum

Více než 95 % lexémů vyskytujících se v Některých památkách je zachyceno v lexikografických příručkách 16. století a dalších pramenech ze stejného období. Mezi slova doložená nejpozději ve slovnících a textech vznikých v 17. a 18. století patří především politické, finanční a vojenské termíny charakterizující nové reálie nebo uplatněné jako synonyma již existujících českých pojmů, přičemž se zpravidla jedná o zdomácnělé přejímky z němčiny či latiny: magistrát 6v, plesírováno 11r, novele 12v, atakýroval 12v, rostak 14r, regruty 14r, oringle 16v, minister (ve významu „vyšší státní úředník“) 17r, satisfakcí 17r atd.

Kromě toho Šolcovo dílo dokládá několik výrazů, jež dosud nebyly zachyceny v českých raně novověkých památkách: počtovtr („vyslanec“) 3r, albusy (pravděpodobně „bílé groše“) 4r, betrakty (pravděpodobně „jednorázová daň“ či „součet“) 12r, mejnštajr („obecná daň“) 15v, štilštandt („příměří“) 16r.

Syntax

Sloveso je v Některých památkách často kladeno na konec věty hlavní (hned v roku 1727., též roku 1728. i také 1729., i 1730. velký mor na dobytek povstal f. 1rv, hrubě mnoho téhož roku se o hromu povídá 7v, město Beroun za Prahou také od týchž paličů ze štyr stran zapáleno a skoro tři díly schořelo 15r). V textu se však vyskytují i četné případy, kdy sloveso v hlavní větě není uplatněno ve finální pozici (V roku 1733. dne 5. januarí umřela ve špitále chlumeckým jedna žena jménem Markéta 4v, V Kouřimě nasušili švestek suchejch 3 000 korců vpravdě 12r, V roku 1670. u Vopuky taky voda vzala splav celej i z gruntem 17r). Četnější je výskyt slovesa na konci vedlejší věty (šafář, kterej již 8 let v očistci pro 30 krejcarů byl, že je děvečkám s kornoutku ubral 4v, přívalů, kterejch velmi mnoho těma časy bylo 10r, princ Eugenius, kterej mnoho slavných vítězství v bitvách obdržel 17r). V opisném pasivu se v textu projevuje konkurence příčestí trpného a adjektiva (jest prorokovaný 9r, K paměti hodno také jest 12r).

Pokud jde o postavení přívlastku shodného vůči rozvíjenému jménu, v Šolcově díle převažuje antepozice (svýho nejpřednějšího ministra 1r, Tomu velkýmu zvonu 5r, svý obvzláštní kázání 14r). Nejsou ovšem ojedinělé ani případy postpozice přívlastku (dobyl zem majlandskou, jinak vlaskou, skoro celou 8v, s princeznou starší císaře Karla 6. 16r) či postavení rozvíjeného jména mezi částmi postupně rozvíjejícího přívlastku (z celý země český 10v, třetí zvon velkej 17v).

Příklonky se a si bývají kladeny před sloveso (A od téhož dejmu tři lidi se udusili 1v, pořáde skrze noviny se slyšelo 14r), častejí se však vyskytují v pozici za prvním přízvučným slovem ve větě (kterej se ale předce z hříchův vyznal 1v, tak se zabitejch v novinách psalo na 10 000 11v, že se jim nový konfirmírovati budou 15v). Ve stejné pozici se poměrně důsledně objevují i zájmenné příklonky (Tak ho zavřeli v hrdelní světnici 3v, On jí jednu ruku uťal 8v, i také mu po kolikráte mnoho lidu pobila a zajala 15v).

Dále jsou frekventované případy vypuštění předložky typické zejména pro dobovou rukopisnou produkci (král svým lidem 3v, který sebou měli 15r).

Stylistické prostředky

Tropy jsou v zápiscích Františka Šolce poměrně vzácné. Jako prostředky emfáze při popisu vybraných mimořádných událostí se používají především hyperboly (takže skrze ty léta pořáde bylo slyšeti, že na mnoha místech téměř skoro do jednoho vyhynulo 1v), perifráze (některý dokonce o životy přišli 4r) či alegorie (pravili, že by byl měl lítat nad městem prašivec, aneb rarášek, jako by se tomu neštěstí radoval 5rv).

Často používanou figurou v Některých památkách je synonymie. Amplifikační synonymie, tj. postavení dvou domácích výrazů s podobným významem vedle sebe (nechtíc a nerad zastřelil 1v, štyrech naháňkách, aneb honbách 3r), přitom převažuje nad synonymií vysvětlující, tj. užíváním českého a cizojazyčného lexémů ve stejné pozici (Po bedlivém vyšetření a egzamenu 6v). Hojně se vyskytuje i figura distributio, tj. rozšiření či upřesnění údajů o jednotlivých událostech (tři lidi se udusili: dvě ženský a chlapeček 1v, hrom zabil jednoho pana radního /jmenoval se pan Ciran, mladej pán, asi 40 let/ 3r). Frekventovaná je též figura enumeratio, jež bývá kombinována s polysyndetem (hned v roku 1727., též roku 1728. i také 1729., i 1730. velký mor na dobytek povstal 1rv, aby cizí penze /albusy, polský grejcary, šestáky, brumly a ty maličký grejcary/ všecky vyplemenili 4r, obilí, pšence, žita, ječmeny, ofesy, hráchy a všechno obilí v hojnosti bylo 12r). Kromě toho lze u Šolce identifikovat rozličné varianty figury repetitito, tj. opakování jednotlivých slov či příbuzných výrazů, jež je někdy spojeno se syntaktickým paralelismem (některý na galeráž, některý do cuchthauzu a některý na vojnu, a některý dokonce o životy přišli 4r, hrom zabil jedno děvče a krávu najednou, nebo to děvče tu krávu páslo 8r, naříkání bylo od rodičů pro děti a od žen pro muže, a od dětí 8r). Specifické postavení příklonek v některých větách lze interpretovat jako figuru zeugma (Koval ho ten zvon Václav Procháska 9r). Ojediněle se v Některých památkách vyskytuje i pleonasmus (pořáde ustavičný dešťové byly 2v) či přímá řeč (A jistý dni sobě řekli: „Kdy sou takový regruty bráti měli?“ 8r).

Literatura

ČERMÁK, Kliment (1912): Z pamětí kantora Fr. Ant. Šoltce (1726–1749). Čáslav: Kliment Čermák.

ČERNÁ, Alena M.; LEHEČKA, Boris (2015): Metodiky přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů. Praha: oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

LINDA, Jaromír; STICH, Alexandr; FIDLEROVÁ, Alena; ŠULCKOVÁ, Martina (2003): Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách. Díl I/1, A–F. Praha: Karolinum.

RICHTER, Karel (2010): Chlumec v příbojích válek. Chlumecké listy, roč. 40, č. 4, s. 34–36.

TIMOFEJEV, Dmitrij (2018): Jazyk českých knih historiografických zápisků „dlouhého“ 18. století. Nepublikovaná disertační práce. Praha: Univerzita Karlova.