editor: Černá, Alena M.
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. 54 S 841, 1588
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2018–2024
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Uložení a obsah pramenného tisku
Text Těhotných žen a porodných bab ruoženná zahrádka je obsažen v lékařském sborníku věnovaném porodnictví a dětskému lékařství s názvem Kníha lékařství mnohých v stavu manželském potřebných. Vytiskl ho v Olomouci v roce 1588 Bedřich Milichthaler (srov. Knihopis, č. 4048); starší vydání vyšlo rovněž v Olomouci, v roce 1558 u Jana Günthera (srov. Knihopis, č. 4047, v čtenářské edici jej vydaly J. Ratajová a L. Storchová, Děti roditi jest božské ovotce: Gender a tělo v českojazyčné babické literatuře raného novověku. Praha, Scriptorium 2013, Rösslinův text na s. 11–78). Vydání z roku 1588 v moderní době znovu publikováno nebylo. Knihopis eviduje tři dochované výtisky tohoto vydání; základem této edice je jediný kompletní exemplář, který je uložen ve fondu Národní knihovny ČR.
O autorovi textu Euchariovi Rösslinovi starším a jeho díle viz ediční poznámku k elektronické edici E. Rösslina a M. Klaudyána Zpráva a naučenie ženám těhotným a babám pupkořezným netoliko prospěšná, ale také potřebná, Mladá Boleslav, M. Klaudyán 1519 (http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni). Předlohou pro překlad vydání z roku 1558 a pozdějších byla latinská verze spisu De partu hominis z roku 1532, kterou z původního německého znění pořídil Rösslinův syn Eucharius Rösslin mladší (digitální kopie díla viz https://books.google.cz/books?id=IndVAAAAcAAJ&hl=cs&pg=PP1#v=onepage&q&f=false).
Ruoženná zahrádka je rozdělena do dvanácti kapitol, které jsou věnovány položení dítěte v děloze a plodovým obalům, přirozenému a nepřirozenému porodu a lehkému a těžkému porodu, chování rodičky před porodem a během porodu, přípravkům usnadňujícím porod, odchodu porodního lůžka, poporodním komplikacím, potratům a mrtvému plodu, ošetření novorozence, výběru a vlastnostem kojné a dětským nemocem. Přímo k textu se vztahuje 21 dřevorytů, které představují zejména položení dítěte (dětí) v děloze a také porodnické křeslo.
Ortografická charakteristika
Po tiskařské stránce se jedná o běžný, úpravný tisk s málem tiskových chyb. Tiskař užívá typů s diakritikou (tečkou nad písmenem) při označení minuskulních tupých (polo)sykavek (jen hláska š je tištěna spřežkou ſſ či – na konci slova – ſs) a hlásky ř; pro majuskule Č, Ř a Š je užíváno spřežky Cż, Rż a Sſ. Pro označení palatálních hlásek na konci slova jsou užívána rovněž písmena s tečkou (vċiṅ; teḋ G1r ap.). Písmena s čárkou či kroužkem jsou tištěna na místě dlouhých vokálů (blíže viz pasáž o vokalické kvantitě). Na místě dnešního písmene ů se vyskytuje jak ů (s kroužkem), tak ú (s čárkou). Dlouhé í je tištěno buď ligaturou ij (Dijtě G1v), méně často jako j (pṙjhodách A2v). Ligatury jsou rovněž užívány pro skupiny dě, tě, ně, bě, pě, vě, fě, Že (např. wěcy B2v; hṙbetě; Zěny G2r ap.). V tisku se nacházejí běžné zkratky vycházející z písařského úzu – zkratka gt s obloučkem pro jest (A3r), zkrácené zakončení deklinačních koncovek (geo B4v), t. pro totiž atp. Zkráceně, s různou variabilitou, jsou tištěny opakující se výrazy, např. kapitola (Kapit: G4r, Kapito: F5v; Kapi: H2r, Kap: G6r, ka: A2r), podobně kventík a jména lékařských autorit (Avicena, Hipokrates). Tiskařský úzus tohoto Milichthalerova tisku nevykazuje žádné znaky, které bychom od podobných tisků neočekávali.
Jazyková charakteristika
Hláskosloví
Rovněž hláskoslovný stav tisku neobsahuje žádné nečekané jevy. Některé změny dlouhých vokálů a diftongů, které probíhaly ve středověké češtině, již tisk zachycuje v jejich výsledných podobách – na místě diftongu ie se již vyskytuje pouze í (dítě A1r), na místě dlouhého ó se sice ještě často vyskytuje diftong uo, ale také již ů (spůsobem A2v; k kolenuom A3r) Výskyt diftongu považujeme za projev tiskařského úzu, nikoliv za odraz faktického stavu v jazyce, kde změny již proběhly. Rovněž tak změna ú > ou je v tisku zachycena v obou možnostech, které se přitom často vyskytují v jedné syntaktické konstrukci, patrně z důvodů stylistického či grafického rozrůznění (dítě s vydutou, skloněnou neb skřivenou hlavú C3v; mízkou jitrocelovú E3r; v mléce zahuštěnú a vocukřenou G8r). Úžení é > í je doloženo jak v kořeni, tak v koncovkách, ovšem nedůsledně (na kolínkách A3r; raménka C2r; pečitýho, pečenýho B2v; uhlé C7r). Co se týče změny tautosylabického aj > ej, v textu je sice tištěno téměř výhradně aj (najbližší A3v), avšak tento záznam nepovažujeme za odraz jazykového stavu. Jako ay je totiž často tištěno i ej, které vzniklo diftongizací z původního í/ý (kejchání, tištěno kaychánj B6r; k vejchodu, tištěno k waychodu A5v). Je tedy zřejmé, že obě hláskové skupiny se vyslovovaly stejně (jako ej) a tiskař nebyl schopen náležitě odlišit a v tisku zachytit průběh a výsledek obou změn. Diftongizaci ý > ej tisk odráží spíše výjimečně, a to jak v kořeni, tak v koncovkách (bejvá A5r; porod nepřirozenej A6r). Oba stupně změny ý > ej jsme také zaznamenali v jednom syntagmatu (duch dobrej, silný a mocný B1v). Poměrně často se v tisku vyskytuje protetické v- (vohnuté jest jako vokrouhlá A3r; vostrost A3v; v déšťové neb v vocelné vodě E5r). Různým způsobem je v textu zachycena asimilace znělosti – v některých případech se zachovává znělost či neznělost hlásek podle výchozí hláskové formy (způsobem A7r; nazpět C4r), jindy je zachycena asimilace znělosti (spůsob B4v; naspět C1v).
Text zaznamenává vokalickou kvantitu (tj. délku či krátkost), a to pomocí diakritických znamének a ligaturou ij. V mnohých případech se zaznamenaná kvantita liší od kvantity staročeské i novočeské (takový záznam nazýváme nestandardní kvantitou). Nestandardní kvantitu zásadně neopravujeme bez upozornění – v textu je buď ponechána, nebo je emendována s uvedením znění pramene. Pokud je v textu taková nestandardní kvantita označována důsledně (např. obklíčuje, oblíčej A3r aj.) či ve velké míře (déšťový F8v), v textu edice ji ponecháváme (např. zdloužení v imperativu 2. os. sg. u ova-kmenů pomazúj H6v; záměny tvarů osobního zájmena ona – má se ji učiniti D3v, dat. sg. × tak dlouho jí táhnouti G2v, akuz. sg.), stejně tak i v případech, kdy je možné nestandardní kvantitu zdůvodnit z jazykového hlediska – např. vyrovnávání paradigmatu (hráchu E2v). V jiných případech nestandardní kvantitu emendujeme, a to i tehdy, jedná-li se o jev v tiscích 16. století dost běžný, např. krácení v 7. sg. feminin i-kmenů a ja-kmenů (pod tú lavicí, tištěno lawicy D7r; před polovicí, tištěno polowicy E6v). Časté je vytištění délky u (od původu zpodstatněných) neuter typu horko (od velikého horka, tištěno horká F1v; v teplé zimě teplu (tištěno teplú) přivyklo F2v ap.). V tisku je lexém baba tištěn vždy s krátkostí; vzhledem k tomu, že u tohoto lexému je možná obojí kvantita vokálu a/á, přidržujeme se tisku a v edici přepisujeme výraz ve formě baba. V některých případech se nestandardní kvantita liší od tisku z roku 1558 (vzíti, tištěno wzyti, v tisku z roku 1558 vzíti C7v), jindy se shoduje (pryskejřem, tištěno Prýſkayṙem, tak i v tisku z roku 1558).
Tvarosloví
I po stránce morfologické se editovaný text shoduje s podobnými tisky 16. století a nevykazuje žádné zvláštnosti. Duálové tvary přetrvávají (ovšem nedůsledně) pouze ve spojení s číslovkou dvě, obě a substantivem označujícím párový orgán (oběma rukama G2r; teplými rukami E4r), v jiných případech je v duálu jen číslovka, ale substantivum má tvar plurálový (se dvěma hlavami A7r), bez číslovky je substantivum označující párovou část těla v plurálové formě (Přišlo-li by dítě nohami i rukami C4r). Jedinkrát se doložen tvar supina (když se spat klade G5v). Novočeský výraz žebro je doložen ve starší (variantní) podobě tvaru feminina žebra (do prostřední žebry G2r), který se do současné češtiny nedochoval.
Specifický charakter naučného textu, navíc textu založeného na cizojazyčné (latinské) předloze, se více projevuje ve vyšších jazykových rovinách – především v lexiku, kde můžeme sledovat mj. formování české porodnické terminologie. Tomuto tématu je věnován samostatný publikační výstup (srov. níže A. M. Černá, 2018).
Ediční poznámka
Transkripci textu pořizujeme dle obecně uznávaných zásad pro vydávání starších českých textů a s přihlédnutím k specifikům pramene. Emendací odstraňujeme chyby tisky a také naznačenou či absentující vokalickou délku, která nemá oporu v kvantitě staročeské či současné, příp. která se v textu vyskytuje ojediněle vedle kvantity považované v odborné literatuře za standardní. Jsme si vědomi toho, že i tato nestandardní kvantita nemusí být chybou tisku, nýbrž výsledek vlivů, které nedokážeme jednoznačně definovat a verifikovat (např. mluvená řeč, nářečí, vyrovnání paradigmatu atd.). Zkratky rozepisujeme bez zvláštního upozornění. Bez poznámky zjednodušujeme gemináty, mj. u výrazů cizího původu (zasſe > zase E6r; radda > rada F4v; Auicenna > Avicena A4r ad.). Lexém gales považujeme za citátový v případech, kdy lexikální forma neprokazuje začlenění do českého jazykového systému; v opačném případě (puol druhého kventíku tlučeného galesu H4r) jej považujeme za součást českého lexika. Číslovky, které jsou v textu vytištěny římskými číslicemi, nahrazujeme za arabské (xxxvj. = 26 A2v).
Použitá literatura a další zdroje
Černá, A. M.: Porod bídný i veselý (K lexiku humanistického porodnického spisu). Korpus – gramatika – axiologie, 2018, č. 18, s. 3–21.
Manuscriptorium [online]. [cit. 1. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.manuscriptorium.com.
Ratajová, J. – Storchová, L.: Děti roditi jest božské ovotce: Gender a tělo v českojazyčné babické literatuře raného novověku. Praha, Scriptorium 2013.
Rösslin, E. – Klaudyán, M.: Zpráva a naučenie ženám těhotným a babám pupkořezným netoliko prospěšná, ale také potřebná. Mladá Boleslav, M. Klaudyán 1519 (http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni).
Roztočil, A. a kol.: Moderní porodnictví. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha, Grada Publishing 2017.
Vokabulář webový: webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka. [cit. 1. 5. 2018]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz.
Gellner, G.: Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellovské. Praha, Královské čes. společ. nauk 1935.
Zíbrt, Č.: Staročeská tělověda a zdravověda. Praha, Sfinx 1924.