Ediční poznámka a transkripční zásady
Maiestas Carolina, sborník státního a trestního práva a zčásti též práva procesního a soukromého, byl sepsán na podnět a zčásti snad vlastním úsilím Karla IV. ve 2. polovině 14. století. Původní latinské znění již v roce 1355 shořelo, proto překlady do jiných jazyků i vydání latinského textu (např. Pavla Ješína z r. 1617) musely vycházet z dochovaných opisů originálního latinského textu.
Kromě nejstaršího a úplného českého překladu se dochovaly české překlady neúplné. Jedním z nich je překlad obsažený v tzv. Právním sborníku Jana Trubače, datovaném podle vpisku na zadním přídeští rokem 1518. Tento sborník se nachází v Knihovně Národního muzea v Praze pod signaturou IV E 28. Překlad zapsaný v Právním sborníku Jana Trubače označujeme siglou E. Stejně jako nejstarší překlad Maiestas Carolina i překlad E klade předmluvu až za několik odstavců textu, jinak znění překladu MajCarE vykazuje ve srovnání s nejstarším překladem značnou samostatnost a také nezanedbatelnou míru krácení textu.
Text je zapsán mladším spřežkovým pravopisem. V transkripci uvádíme jotaci v krátkých i dlouhých slabikách, kde je historicky náležitá a kde je v rukopisu naznačena. Kvantitu samohlásek přepisujeme dle značení v prameni, případně ji rekonstruujeme podle historických mluvnic a staročeských slovníků (Staročeský slovník, Elektronický slovník staré češtiny).
Souhláskové skupiny a předpony i předložky s a z přepisujeme podle znění pramene. Slova buoh, pán píšeme s malým počátečním písmenem. Jména osob, míst a státních útvarů píšeme s velkým počátečním písmenem.
Celkově respektujeme hláskoslovné, morfologické a lexikální varianty a nijak je nesjednocujeme.
Hranice slov stanovujeme dle novočeského úzu. Nezachováváme psaní předložek dohromady s následujícím slovem nebo psaní předpon zvlášť. Příklonné li píšeme samostatně a bez spojovníku. Bez mezery za předcházejícím výrazem píšeme částici -ž (což, kdož).
Slova mechanicky krácená kvůli úspoře místa jsou rozepsána, běžné zkratky jsou rozvedeny bez upozornění. Interpunkce je užívána podle novočeských pravidel s ohledem na zvláštnosti staročeského textu.
V krajních případech doplňujeme do textu výrazy potřebné k odstranění defektní syntaxe; tato doplnění vycházejí ze těch znění starších variantních rukopisů, která jsou danému místu textově nejbližší.