editor: Černá, Alena M.
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. VII G 14, 2. polovina 15. století
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Uložení, stav a obsah pramenného rukopisu
Za zadním přídeští vazby z prkénkových desek téměř čtyřsetstránkového rukopisu z Národní knihovny České republiky, sign. VII G 14 je přilepen lístek, na němž je zapsán editovaný zlomek lékařského textu. Kodex celkem obsahuje 14 textových jednotek, které jsou zapsány především v latině, v menší míře česky. Největší část (fol. 9v–357r) zaujímá latinsky psaný Nový zákon s českými, černě a červeně zapsanými glosami a česky psaným kolofonem na fol. 357r (Aj, toť konec, připraviž za tu (sic!) mazanec, buoh to daj.). Česky je dále zapsána nábožensko-politická báseň z doby Jiřího Poděbradského (fol. 1v–2r). Rukopis je popsán v Truhlářově katalogu (J. Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque Universitatis Pragensis asservantur, tomus I. Praga 1905, s. 515, č. 1361). Digitalizovaná verze rukopisu je vystavena na internetových stránkách Manuscriptoria (http://manuscriptorium.com, http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=AIPDIG-NKCR__VII_G_14____3OZBK62-cs#search).
Zlomek lékařské knihy je část dietetického pojednání. Prezentuje známé podobenství lidského života k lampě (svíci), jejíž hoření je ovlivněno kvalitou a kvantitou knotu a oleje. Pojednání je věnováno šesti věcem, které život člověka ovlivňují; zlomek však dokládá jen část pasáže pojednávající o dobré a klidné mysli při stolování. Traktát o šesti věcech podporujících lidské zdraví je v lékařských knihách připisován tzv. mistru Akvinovi (Atvinovi). Pojednání často instruuje člověka, jak se chovat v době zvýšeného nebezpečí nemoci, např. v době morové nákazy (srov. např. lékařský sborník Czartoryských, Polsko, Krakov, Biblioteka Książąt Czartoryskich, sign. B 1497, s. 99–107; elektronická edice je dostupná ze stránek Vokabuláře webového).
Čitelnost editovaného textu je snížena jednak vyblednutím a místy i rozpitím inkoustu, jednak faktem, že list papíru byl nalepen na dřevěnou desku vazby, která je prasklá, a částečně i na přehyb koženého přebalu vazby. Nerovnosti podkladu způsobily potrhání papíru, zvláště při horním okraji nalepeného listu.
Dosavadní ediční zpřístupnění
Rukopis zaujal filozofa a knihovníka Ignáce Jana Hanuše, který v šedesátých letech 19. století řídil univerzitní knihovnu v Praze. Přišel mu do rukou patrně při novém zpracování katalogu knihovny. Česky psané texty (resp. jejich ukázky) z toho rukopisu vydal ve svém Malém výboru ze staročeské literatury (Praha 1863). Poděbradskou píseň výbor otiskl na s. 30 a 31, dochovaný závěr lékařského zlomku (od Tuto se vypisuje, když chceš za stuol siesti…) se nalézá na s. 93. Hanušova edice již zdaleka neodpovídá standardům vydávání středověkých česky psaných textů, i když se I. J. Hanuš programově snažil (na rozdíl od svých předchůdců) respektovat jazykový a do jisté míry i grafický stav pramene. V Předmluvě k výboru na s. VI píše, že se snaží ponechat co možná diplomaticky nejvěrněji phonetickou čásť rukopisní, neboť tak má badatel možnost získat informace o jazykových proměnách, které by neměl k dispozici, kdyby vydavatel jazyk normalizoval podle současných pravidel (mluvozpytec bystroskumný i tím kolotáním pravopisným lépe sezná, co hýbalo as phonetického staročeským písařem, než kdybych byl obvlékal vše v těsné šatstvo grammatiky našich dnů).
Ortografická charakteristika
Zlomek je zapsán drobnou, vcelku dobře čitelnou bastardou. Překážku v jednoznačné interpretaci textu představuje fyzické poškození listu (viz výše). Jedinou výzdobou je rubrikace písma, červeně vyvedená písařská iniciála C (Chceš li kto život…) a podtržení nadpisů.
Text je zapsán spřežkovým pravopisem mladšího typu, v němž se nesystematicky vyskytují diakritická znaménka (tečky nad grafémy z, i a j). Interpunkční znaménka nejsou zachycena, místy se v textu nalézají červená znaménka (čárky) dělící text do nižších syntaktických celků. Vokalická délka není značena diakritickým znaménkem, avšak občas se k jejímu vyjádření užívá gemináta (mdlee) či spřežka ij (horzij). V textu se vyskytují běžné písařské zkratky (g<eſ>t, ne<b>o, cžlo<wie>k, wyp<ra>wug). Hláska ž je občas zapsána jako z + i (zie, ziadoſti).
U kolokací obsahujících výrazy stejné gramaticko-syntaktické charakteristiky se v některých případech střídají možnosti zápisu koncových (dvoj)hlásek. Jedná se jak o varianty ortografické, tak o varianty hláskoslovné – Onen ma tielo ržidke mdlee onen huſte zſedlee; ſlozienie tiela ſwe<h>o lepſſie neb horſſij (vyznačila AMČ).
Jazyková charakteristika
Pro výzkum jazykové stránky textu neposkytuje krátký fragment dostatek materiálu k bádání, zmíníme tedy jen některé rysy. Čeština lékařského zlomku nevykazuje jevy, které by nebyly pro středověkou češtinu 2. poloviny 15. století standardní a očekávané. Dosud probíhají změny dlouhých vokálů – hláska ó se již v zápise neobjevuje, na všech (13) odpovídajících pozicích se vyskytuje pouze diftong uo (zpuosoben, v uoleji); monoftongizovaný stupeň (ů) v textu ještě nenalézáme. Změna ú > ou ještě v textu není zaregistrována; jedenkrát se vyskytne doklad na monoftongizaci ie > í (ktož má složenie … horší). Výskyt nenáležité jotace (srov. níže) však svědčí o tom, že v živém jazyce tato změna již probíhala a že písař neměl pro náležitý písemný záznam spolehlivou oporu ve výslovnosti.
Jotace v krátkých slabikách je zachována v pozicích shodných s dnešní češtinou a ve skupině, která obsahuje grafém z (dobrzie = dobřě, potrziebie = potřebě). Vzhledem k faktu, že jota se po grafému z vyskytuje i jako grafický znak (viz výše) a nenese gramatický význam (srov. např. psaní spojky že jako zie), domníváme se, že se nemusí jednat o záznam jotace, nýbrž pouze o grafický úzus písaře. I přes tento soud v edici záznam jotace v historicky náležitých pozicích, tedy i po grafému z, zachováváme, v nenáležitých pak záznam odstraňujeme formou emendací. Jotace v dlouhých slabikách je zachována a záznam nedokládá její pokles (ie > é). Zápis digrafu ie se však vyskytuje i v místech, kde je historicky náležitá hláska í (*poziewal = požíval; *pieſſe = píše), výjimečně krátké i (*prziehazy = přihází); tuto nenáležitou jotaci rovněž odstraňujeme formu emendací.
Ve zlomku se opakovaně vyskytuje skupina ct a čt na místě etymologické hlásky c a č (nětco, človětčí); jedná se o jev, který je doložen i z jiných středověkých rukopisů.
Text je příliš krátký na to, aby bylo možné sledovat stav jazyka ve vyšších rovinách. Po stránce lexikální nezaznamenáváme žádné lexémy, které by budily lingvistovu pozornost. Lze konstatovat, že se jedná o kultivovaný, po syntaktické stránce logicky vystavěný, srozumitelný text a vypracovanou argumentací (A protož když člověk přirozeného cíle duojde, nemoha již dále přes ten cíl jíti, tehdy umře a zhasne jako sviece, když dohoří, bez přěkážky umře.).
Ediční poznámka
Transkripci textu pořizujeme dle obecně uznávaných zásad pro vydávání staročeských textů a s přihlédnutím k specifikům pramene. Členění textu do odstavců a syntaktických celků a užívání interpunkce a velkých písmen uvozujících větu vychází z naší interpretace pramenného textu; k naznačené interpunkci přihlížíme, avšak neřídíme se jí důsledně. Velká písmena doplňujeme na místa, kde jsou obvyklá dle současných pravidel pravopisu. Jotaci zachováváme v historicky náležitých pozicích. Emendací odstraňujeme tzv. nadbytečnou jotaci v krátkých i v dlouhých slabikách. Zkratky rozepisujeme bez zvláštního upozornění. Formou poznámky upozorňujeme na nejistou interpretaci textu, příp. na fyzické poškození rukopisu, které mělo na nejednoznačný výklad vliv.
Použitá literatura a další zdroje
J. Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c. r. bibliotheca publica atque Universitatis Pragensis asservantur, tomus I, Praga 1905
I. J. Hanuš, Malý výbor ze staročeské literatury, Praha 1863
Vokabulář webový – webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny, http://vokabular.ujc.cas.cz
Manuscriptorium – http://www.manuscriptorium.com