O spise mistra Albranta

Staročeské spisy věnované koňskému lékařství vycházejí z překladu německého díla Roßarzneibuch, které napsal štolba, kovář a koňský lékař mistr Albrant (působil okolo poloviny 13. století). Mistr Albrant pocházel z Německa a v pozdějších rukopisech a tiscích se jeho jméno objevuje především v podobě Albrecht, ale též Alebrand, Albret, Hilbrant, Hildebrand a Anton. O jeho životě nemáme téměř žádné informace. Je známo, že působil na dvoře císaře Fridricha II. Štaufského a v druhé čtvrtině 13. století pobýval v Neapoli (v mladších tiscích byla Neapol mylně zaměněna za Konstantinopol). Jeho spis o léčení původně obsahoval 36 návodů léčby nemocí a obtíží koní. Léčba byla založena na zkušenostech práce s koňmi, využívala především rostlin a dalších přírodních léčiv (bahno, voda atp.). Původně v nich nebylo obsaženo léčení pomocí magie (zaříkávání), které v pozdějších textech již nalézáme. Původní německé texty byly přeloženy do latiny a do češtiny. Z období středověku a novověku máme zachováno několik česky psaných rukopisů a tisků. Rovněž z mladších období 17.–19. století se zachovaly rukopisy a tisky, které denně sloužily kovářům a štolbům; tyto texty se však již odchýlily od původního Albrantova znění, rozrostly se dopisováním návodů na základě zkušeností pozdějších uživatelů a jejich empirický charakter narušily návody vycházející z magie a lidového léčitelství.

Český překlad Albrantova koňského lékařství je zapsán ve středověkých rukopisech Knihovny Národního muzea v Praze, sign. IV H 28 (1444), I H 29 (2. polovina 15. století) a I F 10 (konec 15. století) a Národní knihovny ČR, sign. XI C 2 (polovina 15. století). Mladší opisy chová Národní knihovna, sign. XVII E 42 (1554) a Knihovna Národního muzea, sign. IV C 11 (1633), III G 6 (17. století), II G 16 (1694), V G 62 (1755) a II H 8 (18. století). Dochovalo se rovněž množství starých tisků různých vydání; kopie nejstaršího známého tisku od Jana Pekka z Plzně z roku 1527 jsou uloženy v Národní knihovně ČR (originál sign. Med 4° 00045/01 (06) Forschungsbibliothek Gotha, Německo). Vydávanému tisku z Královské kanonie premonstrátů na Strahově v Praze, sign. AA XV 44 má nejblíže tisk sign. AC VI 81 z téže knihovny.

Ediční poznámka

Text lékařství přepisujeme podle jediného známého exempláře tohoto vydání, který je uložen v knihovně Královské kanonie premonstrátů na Strahově v Praze pod signaturou AA XV 44 (srov. Knihopis Digital K00114). Digitální kopie tisku jsou přístupné z internetových stránek Manuscriptoria (www.manuscriptorium.com). Tisk není opatřen ani údajem o jménu tiskaře, ani o místě a době vytištění; je však zjevné, že pochází přibližně ze stejné doby jako jiný nedatovaný tisk o koňském lékařství z tiskárny Karla Josefa Jauernicha (Královská kanonie premonstrátů na Strahově, signatura AC VI 81, Knihopis Digital K00117, též www.manuscriptorium.com), tj. z druhé poloviny 18. století. V Historii literatury české J. Jungmanna nalézáme na s. 82 informaci o tisku, který má 64 stran a který byl vytištěn v Pardubicích – mohlo by se jednat o vydávaný tisk. V porovnání s Jauernichovým tiskem je tento tisk spolehlivější, avšak rovněž obsahuje chyby. Místy je vysázeno slovo, které je sice smysluplné, ale neodpovídá významovému kontextu (např. na s. 3 je místo Kůň s špičatýma ušima hbitější jest vysázeno … zbitější jest… nebo na s. 7 místo připal to místo je vysázeno přival; tyto chyby jsme emendovali, většinou podle znění v tisku K. J. Jauernicha či podle znění ve starších rukopisech koňského lékařství). Vyskytují se též chyby z nepozornosti, např. vysázené Htáchu místo Hráchu na s. 11 atd. Prokázaná chybovost tisku působí problémy při transkripci textu zvláště v oblasti vokalické kvantity a značení palatál. Nelze jednoznačně rozhodnout, zda tisk prezentuje rozkolísanou podobu češtiny v barokním období, či zda se jedná o chybu tisku. U tisku písmen i/j někdy není vzhledem ke stáří a kvalitě tisku možné nepochybně stanovit, o který grafém se jedná. Situaci rovněž ztěžuje fakt, že barokní tisk má kompilační charakter a navazuje na starší tisky a rukopisy, z nichž se do něho mohla přenést hlásková podoba jazyka, která již neodpovídá stavu v 18. století. Výsledný obraz jazyka pak zákonitě není jednotný a vykazuje kolísání různého druhu.

Při přepise se opíráme, jak je uvedeno výše, o obecně uznávaná transkripční pravidla a zásady vydávání starších českých textů (např. J. Daňhelka, Směrnice pro vydávání starších českých textů, Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301, J. Vintr, Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Zvláštní poznámku věnujeme zachovávání naznačené vokalické kvantity (tj. délky i krátkosti) a zachycení palatál.

V přepise ponecháváme variantní podobu u slov, která v historické češtině v záznamu měkkosti hlásek či délky vokálů kolísala již ve starších obdobích (např. konský s. 1/koňský s. 2; prve 23/prvé 42; čelisti 36/čelísti 6; píva 9; varúj 6, přivazúj 7, kúj 42; jinák 11/jináč 12; lekařství 1, ulečíš 7, lečiti 11). Rozkolísanost kvantity se v období baroka zvyšovala, stav v tiscích byl mj. ovlivněn stavem v nářečích a v běžně mluvené řeči. V textu koňského lékařství se objevují téměř všechny typy krácení či dloužení, o nichž se pojednává v odborné literatuře věnované hláskosloví a zvláště kvantitě barokní češtiny (srov. např. M. Janečková, K jazyku českého baroka. Hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity, Praha, Nakladatelství ARSCI 2009, zvl. s. 107–153, kde je uvedena i další literatura k vokalické kvantitě). Proto jsme se rozhodli přistupovat k textu i přes jeho chybovost s respektem a zachovat většinu záznamů kvantity, která se v mnohých případech liší od kvantity v současné češtině i od kvantity doby staročeské a humanistické. Zachováváme nepochybnou délku, která je reprezentována diftongem ou < ú, ej < ý (roupy 15, vystrouhati 16; vymej 19, mejdla 21, dejchavičného 22). V případech, kdy se v textu vyskytují obě podoby slova (s krátkostí i s délkou), ponecháváme obě varianty, nesjednocujeme je ve prospěch jedné (byť převažující) podoby. Pokud pro určitou lexikální formu nemáme žádnou oporu v odborné literatuře ani ji nemáme doloženu z jiných textů, považujeme takový tvar za chybné znění a opravujeme ho formou emendace jako nedostatek tisku způsobený absencí potřebných tiskařských typů či nepozorností sazeče. Pokud váháme, zda je daný tvar odůvodnitelný, přepisujeme jej podle podoby ve starém tisku (známení 2); v některých případech na možný chybný záznam v tisku upozorňujeme v poznámce.

Z hláskových jevů mimo vokalickou kvantitu poukazujeme na častý výskyt lexikální formy vzdy(cky) 10×, zatímco podoba se -ž- je pouze 2×. Upozorňujeme také na častý záznam lexému kůň bez palatálního ň (kůn) – 16, 24, 26, 28, 30, 42, 43, 47, 48, 49, 51, 52, 53, 58, 59 aj.; tento zápis ponecháváme, neboť se může jednat o analogii k lexikální formě konský a neboť tvrdé zakončení lexému máme doloženo i z nářečí. Podotýkáme však, že lexémy kůn a konský jsou tištěny výhradně (až na jednu výjimku na s. 26) v nadpisech jednotlivých návodů, kde je užito jiného (většího) typu písma než v hlavním textu; je tedy možné, že absenci palatály způsobil nedostatek tiskařských typů.