O spise mistra Albranta
Staročeské i mladší spisy věnované koňskému lékařství vycházejí z překladu německého díla Roßarzneibuch, které napsal štolba, kovář a koňský lékař mistr Albrant (působil okolo poloviny 13. století). Mistr Albrant pocházel z Německa a v pozdějších rukopisech a tiscích se jeho jméno objevuje především v podobě Albrecht, ale též Alebrand, Albret, Hilbrant, Hildebrand a Anton. O jeho životě nemáme téměř žádné informace. Je známo, že působil na dvoře císaře Fridricha II. Štaufského a v druhé čtvrtině 13. století pobýval v Neapoli (v mladších tiscích byla Neapol mylně zaměněna za Konstantinopol). Jeho spis o léčení původně obsahoval 36 návodů léčby nemocí a obtíží koní. Léčba byla založena na zkušenostech práce s koňmi, využívala především rostlin a dalších přírodních léčiv (bahno, voda atp.). Původně v nich nebylo obsaženo léčení pomocí magie (zaříkávání), které v pozdějších textech již nalézáme. Původní německé texty byly přeloženy do latiny a do češtiny. Z období středověku a novověku máme zachováno několik česky psaných rukopisů a tisků. Rovněž z mladších období 17.–19. století se zachovaly rukopisy a tisky, které denně sloužily kovářům a štolbům; tyto texty se však již odchýlily od původního Albrantova znění, rozrostly se dopisováním návodů na základě zkušeností pozdějších uživatelů a jejich empirický charakter narušily návody vycházející z magie a lidového léčitelství.
Český překlad Albrantova koňského lékařství je zapsán ve středověkých rukopisech Knihovny Národního muzea v Praze, sing. IV H 28 (1444), I H 29 (2. polovina 15. století) a I F 10 (konec 15. století) a Národní knihovny ČR, sign. XI C 2 (polovina 15. století). Mladší opisy chová Národní knihovna, sign. XVII E 42 (1554) a Knihovna Národního muzea, sign. IV C 11 (1633), III G 6 (17. století), II G 16 (1694), V G 62 (1755) a II H 8 (18. století). Dochovalo se rovněž několik starých tisků různých vydání; kopie nejstaršího známého tisku od Jana Pekka z Plzně z roku 1527 jsou uloženy v Národní knihovně ČR (originál sign. Med 4° 00045/01 (06) Forschungsbibliothek Gotha, Německo). Vydávanému tisku z Královské kanonie premonstrátů na Strahově v Praze, sign. AC VI 81 má nejblíže tisk sign. AA XV 44 z téže knihovny.
Vybraná literatura
Černá, Alena M.: České překlady Albrantova (Albrechtova) koňského lékařství. Dějiny věd a techniky 47, 2014, č. 3, s. 176–197.
Eis, Gerhard: Meister Albrants Roßarzneibuch im deutschen Osten. Reichenberg: Sudetendt. Verl. Franz Kraus, 1939.
Jungmann, Antonín Jan: Nawedenj o konjch. W Praze: Frant. Fetterle z Wildenbrunu, 1818.
Jungmann, Antonín Jan: Koňský Lékař, aneb, Potřebné nawedenj o konjch, kterak totiž pěkných a dobrých konj se dochowati kdo může …: knjha pro konjře, pro hospodáře … W Hradcy Králowé: Jan Pospjssil, 1825.
Pečírka, Josef. Úplný dobytčí lékař, to jest, Zřetelné poučení o spráwném léčení wssech nemocí koňů, howězího, skopowého a wepřowého dobytka, psů i drůbeže: s přídawkem Kterak se má pomáhati při těžkém telení, hřebení a bahnění. W Praze: Tisk a náklad Jaroslawa Pospíssila, 1858.
Poznámka k transkripci
Text lékařství přepisujeme podle jediného známého exempláře tohoto vydání, který je uložen ve knihovně Královské kanonie premonstrátů na Strahově pod signaturou AC VI 81 (srov. Knihopis Digital K00117). Digitalizovaný starý tisk je dostupný rovněž ze stránek Manuscriptoria (www.manuscriptorium.com). Tisk není opatřen datací, takže jeho stáří odhadujeme jen podle působnosti tiskaře Karla Josefa Jauernicha, jehož samostatná činnost spadá do let 1755–67. V edici ponecháváme dvojí značení listů, tj. průběžnou foliaci listů v konvolutu (117r–148v), které je v souladu se stránkováním digitální kopie tisku zveřejněné v Manuscriptoriu, a označení stran pomocí archů (A1r–D8v); toto značení doprovázíme pro lepší přehlednost zkratkou st. (= starý tisk).
Při přepise se opíráme o obecně uznávaná transkripční pravidla a zásady vydávání starších českých textů (např. J. Daňhelka, Směrnice pro vydávání starších českých textů, Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301, J. Vintr, Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tiskař tiskne dvojí znak pro „l“ (l a l s kličkou ℓ; Poli A1v × Djlu A1v, hrdℓo A1v × rychℓý A2r, ſlabého těℓa A2r), jejichž distribuce však nemá žádná pravidla a neodráží ani soudobý, ani minulý hláskový vývoj češtiny, proto tento rozdíl v přepise nezachováváme.
Zvláštní poznámku věnujeme přepisu naznačené vokalické kvantity. Užívání diakritických znamének pro zachycení kvantity vokálů není v tisku důsledné a v mnohých případech se liší od kvantity, kterou předpokládáme pro období staročeské a humanistické a kterou známe ze současné češtiny. Naznačená kvantita není důsledně užívána ani u stejných slov či stejných typů výrazů. Tuto nedůslednost jsme se rozhodli respektovat, neboť odpovídá stavu značení kvantity v barokních tiscích, jak ji popsala např. M. Janečková v publikaci K jazyku českého baroka. Hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity (Praha, Nakladatelství ARSCI 2009, zvl. s. 107–153; tam i další literatura k tématu). V případech, kdy se v textu vyskytují obě podoby slova (s krátkostí i s délkou), ponecháváme obě varianty, nesjednocujeme je ve prospěch jedné (byť převažující) podoby. K opravám tisku formou značené emendace se uchylujeme jen v případech, kdy oporu pro krátkost či délku nenalézáme v odborné literatuře ani v dobových tiscích. Pokud váháme o náležitosti daného tvaru, ponecháváme podobu, která je v tisku. Níže uvedeme v příkladech typy krácení či dloužení, které se v textu opakovaně vyskytují a o nichž se zmiňuje i odborná literatura či doklady z nářečí:
U substantiv registrujeme např. krácení v instr. sg. feminin (s soli A5r), v gen. pl. (těch srsti A1v, devět dni B3r, kolenuv A7v). Ponecháváme délku v zakončení akuz. pl. a-kmenů (slaniný 138r, lněniný 143v) a o-kmenů (strupý 147r). Kořenná samohláska se někdy krátí (šip B3r, šiji C5r, hnuj C7v), jindy dlouží (hráchu A6r, chléba B2v – tendence vyrovnat kvantitu v paradigmatu, cíbule A7v). Krácení je doloženo v deminutivním sufixu maskulin (řepiček B4r).
U adjektiv se velmi často krátí flektivní afixy celého paradigmatu tvrdého i měkkého typu skloňování (dřevěny A7r, konskym B3v). Kořenná samohláska se také někdy krátí (litý B4r).
Běžné je krácení u zájmene ten (tim A7r) a zájmene pro 3. osobu (do ni A7r).
U sloves je doloženo např. krácení v 3. os. sign. préz. akt. (neprovali A4r, ochváti C5r; pojíma A2r), krácení (či zachování krátkosti) samohlásky ve slabice pro prefixu (nabijej A8v, provleci C8v). Naopak často se vyskytuje i jinde běžné dloužení imperativních tvarů 6. slovesné třídy (nevytahúj A3r, varúj A3v) i jiných tříd, zvláště před enklitickým -ž (směsíž B6v, protáhní C8r). Méně frekventované je dloužení 2. os. sing. préz. akt. u 2. třídy (zhustné B2r).
U adverbií máme doloženo dloužení koncové samohlásky (běhá rychlé A2r).
Z hláskových jevů mimo vokalickou kvantitu poukazujeme na kolísání ve značení palatál na konci slova, kde ponecháváme jejich variantní značení (omasť A8v × omast D3r, kůň A2v × kůn A2v, učiň A8v × učin A4v).