editor: Černá, Alena M.
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. XI C 2, polovina 15. století
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2013–2023
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Z česky psaných středověkých lapidářů se největší pozornosti dočkal lapidář z kodexu vodňanského, který je zapsán na fol. 161r–166r rukopisu sign. II F 2 Knihovny Národního muzea v Praze. Vodňanský lapidář byl v transliteraci vydán Emilem Šedivým (Lapidář rukopisu Vodňanského. Literární a kulturně historická studie k dějinám drog ve XIV. století v Čechách. Časopis českého lékárnictva 25, 1906, s. 129–148, 186–187, 236–238, 275–276, 295–297, 321–323, 341–342, 369–370, 381–382, 405–409) a v transkripci Václavem Hankou a Janem Krejčím (Lapidarius český, o drahém kamení. Živa 7, 1859, s. 268–274). Identifikaci staročeských názvů kamenů a hornin provedl nejnověji Karel Tuček (O kamenech prvního českého lapidáře. Časopis Národního muzea, řada přírodovědná, 152, 1983, s. 37–60).
Z 15. století máme zachovány kromě lapidáře vodňanského další tři lapidáře. Vodňanskému lapidáři je nejbližší lapidář zaznamenaný na fol. 292r–295r ve sborníku neznámého františkána, uloženém pod sign. XI C 2 v Národní knihovně v Praze. Další dva lapidáře sice vycházejí ze shodné české předlohy, avšak jejich vztah k lapidáři vodňanskému i františkánskému je volnější. Jedná se o lapidář zapsaný na s. 217–251 rukopisu sign. B 1497 z krakovské Knihovny Czartoryských a lapidář zapsaný na s. 564–589 rukopisu sign. II H 4 z Knihovny Národního muzea v Praze. Naopak, vzájemný vztah mezi lapidářem Czartoryských a lapidářem muzejním je velmi těsný; ze společných chyb, vynechávek, zkomolených míst i z dalších indicií soudíme, že muzejní rukopis byl přímo opsán z rukopisu, který se dnes nalézá v Knihovně Czartoryských v Krakově.
Lapidář z františkánského sborníku je fragmentární, nedochoval se jeho začátek a konec. Abecední soupis názvů kamenů s komentářem počíná názvem diakod a končí názvem kvamdros. Všechny nám známé staročeské soupisy názvů kamenů jsou zjevně chybové; obsahová výjimečnost textu působila opisovačům velké potíže, řada názvů je evidentně zapsána zkomoleně, nespolehlivý je i ostatní text. Jsme si vědomi, že naše transkripce a časté emendování textu, které opíráme o variantní zápisy, nemusí být nezpochybnitelné. Původní český překlad vznikl pravděpodobně ve 14. století, dochované lapidáře jsou opisy ze století patnáctého. Klasická staročeština je na mnohých místech textu zachovávána, např. skupina -čr- bez průvodních vokáků (črvená 292r), zachovávání pobočných slabik (jmá 292r), převaha jmenných tvarů adjektiv (činí člověka mila 293r), četná adjektiva ve funkci genitivu singuláru (hlava ještěrová 292r, krápě vodné 292v), jednoduché slovesné časy (imperfektum nosiechu 292r) atp. Většinou je však již promíchána s pozdějším vývojovým stavem jazyka. Značným problémem je transkripce samotných názvů kamenů, které většinou pocházejí z cizích jazyků (latina, řečtina) a u nichž nelze jednoznačně rozhodnout, zda je již považovat za do češtiny přejaté lexikální jednotky, nebo za lexémy citátové. Jedná se téměř výhradně o termíny doložené pouze v těchto lapidářích.