Pravopisná charakteristika a specifika pramene

Starý tisk CestKabTS je tištěn bratrským pravopisem. Pro tisk byla využita kombinace diakritického a spřežkového pravopisu, přičemž pravopis diakritický převažuje. Tisk je po stránce typografické i pravopisné sice formálně velice blízký staršímu tisku CestKabTD, ale není jeho pouhým přetiskem – oba tisky se od sebe navzájem mírně liší zvláště ve způsobu značení některých fonémů a preferenci některých koncovek.[6] Předpokládáme, že sazbu nepřipravoval stejný sazeč.

Tisk spolehlivě rozlišuje ostré a tupé sykavky a fonémy r a ř. Při zápisu fonémů č, ž, ř malým písmenem k odlišení od ostrých protějšků a r slouží diakritické znaménko mající většinou podobu háčku (včenie D4r, kniežat G4v, potřeba D4r/v), případně tečky nebo podobného znaku (ċaſtá A2r);[7] Nejen u těchto fonémů, ale i v případě zápisu řady dalších hlásek grafy s diakritikou je nezřídka velice obtížné až nemožné určit, jaké diakritické znaménko bylo při tisku použito. Pro sazbu jednoho fonému tisky někdy užívají více liter s různým diakritickým znaménkem. Některé vokály (zejména á) jsou tištěny grafy s čárkou dvojího typu (čárka má různou délku a tloušťku). Zároveň výslednou podobu diakritického znaménka ovlivňuje technologický proces sazby. Námi uváděné údaje tudíž nemusí být vždy zcela správné a vyčerpávající. v případě hlásky š převážně digraf ſſ (geſſtě F4v, wſſecky G1r), resp. na konci slova -ſs (Goliáſs D4r, nayſpieſs G4v), řidčeji tisk na konci slova a na morfologickém švu užívá též graf š (groš B3r, Damašſkau D3r). Problematičtější je tisk velkých písmen, neboť tiskař nedisponuje velkými grafy s diakritickými znaménky. Využívá tudíž převážně spřežek (Rzekowé A4v, Sſamłaty B4v, v titulu tisku Czech A4r, jinde Cžtenářy A3v) a pro zápis fonému Ž kombinaci grafů Zi (Ziateč B4v, Ziołdánem H1r), popř. předchází-li majuskule před i, samotné Z (Zidowka K3r).

Měkkost konsonantů ť, ď, ň před samohláskami e, popř. a, a retnic , ṕ, , ḿ ve slabikách bě, pě, vě, mě signalizují různá diakritická znaménka (nejčastěji háček či tečka) umístěná převážně nad následujícím vokálem nebo mezi oběma hláskami (ohněm C1r, wprawdė D2r, křeſtâné F1v, wbohatěyſſíjm měſtě D1v),[8] Petr Voit, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí 2. Praha 2017, s. 381, upozorňuje, že ne vždy se jedná o ligatury – někdy jsou při tisku těchto hláskových kombinací použity dvě samostatné litery. méně často je diakritické znaménko situováno přímo nad příslušným konsonantem (ḋábłom H1r, Mėſſṫanuom L1v). Uzualizovaný je tisk slova křesťan pomocí spřežky ti (skřeſtiany D2v), jen zřídka se v tisku objeví forma s diakritikou (křeſtâné F1v). V ostatních pozicích je měkkost konsonantu ň signalizována háčkem (Fraňkrayſké A3v, proměňugijce B3r), měkkost hlásek ď, ť tečkou (nechoḋ A4v, tohoṫ F4v) nebo čárkou nad písmenem (zwłȧſſt̄ A2r). V pozici před i, í, ie je za dostatečný znak měkkosti považována sama přítomnost vokálu (diwná B4v, nenie H1r, čyſtíj B3v).

Tisk používá dvojí (kulaté a dlouhé) s v běžné distribuci (na ſłuncy doſuſſij C1r, lecyakés F1v, sté ſkáły F3v), dvojí (střední a tvrdé) l[9] Užití dvojího l považuje Petr Voit, o. c. v pozn. 8, s. 382, pro období od r. 1534 za „obligatorně symptomatický projev Oujezdeckého dílny.“ (rozličná B4v, zčłowěka H1r), jehož užití se s nečetnými odchylkami (ſe … ſtala E1v) řídí pravidly popsanými J. Gebauerem,[10] Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého 1. Hláskosloví. 2. vydání. Praha 1963, s. 360–364. a dvojí r – obvyklý graf (čtyry aſpry H2r) a redukované r (pꝛwnie Cieꝛkwe A2r).[11] Pro odlišení od základního r v tabulce i v uváděných transliterovaných příkladech používáme znak neodpovídající podobě grafému. Distribuce tohoto fakultativně užívaného grafu nemá pevná pravidla (Cžyſtern, čiſteꝛny obé G2v). Dvojí b se nevyskytuje. Ostatní konsonanty jsou tištěny obvyklým způsobem. V tisku zaznamenáme nepříliš četné gemináty (ffedrowníj A2v, doGallaty C3r, kašſſe M3v).[12]1 Jejich množství oproti rukopisu výrazně klesá.

Distribuce grafů i, í, y, ý se řídí pravidly bratrského pravopisu (také mi prawili F3v, nepřeſkočyti D3v, nayſylněgij G4v, žyduom E3r).[13]1 Po velkém Ž se y nepíše (Zidé A4v, Zidowka K3r). Po ř se vyskytuje jak y, tak i (Cžtenářy A3v, čtyři B4v). Ve srovnání s předlohovým rukopisem tisk není tak důsledný v psaní y po tvrdých konsonantech ve vlastních jménech cizího původu, např. kolísá způsob zápisu jména Kristus (Kriſtus i kryſta obé E3v),[14]1 Zápisy s grafem y však stále převažují. neboť Adam bakalář a/nebo tiskař pravděpodobně již znali latinskou formu lexému. Tisk velice dobře rozlišuje původní dlouhé ú a ů vzniklé z ó (okrúhłý B3r, komůrka F3v), pouze výraz půžitek je výjimečně vytištěn nenáležitým způsobem (púžytek F4v).

Kvantita vokálů je v převážné části případů značena čárkou (zRáge G3r, chléb D4r, mnohých dobrých lidíj A1v), nepoměrně řidčeji zdvojeným písmenem (Paany I2r, wſſecko zlee D4v) nebo tečkou (zwłȧſſt̄ A2). V případě fonému í se užívají spřežky ij, íj (magij N3v, zemíjch H1v), popř. zřídka graf í (srozumíno N4r). Na základě celkového charakteru a úpravy tisku předpokládáme, že zdvojení litery pro označení samohláskové délky je nezřídka motivováno sazečovou snahou o dosažení vyrovnaného okraje sazby (chléb, o řádek níže chleeb obé D4r), k tomuto účelem se ale užívají i jiné než jen vokalické kombinace grafů (Cýſař, o řádek níže Cýſarz obé B1r). Kvantita vokálů není značena zcela spolehlivě: v tisku se vyskytují jak příklady kvantity nadměrné (w Práze F1v, g(eſ)t zkamené K3r), tak neznačené (nawratili E1r, kteréžto vdole D4r). Znak pro dlouhé ó tiskař k dispozici nemá.

V tisku zaznamenáme případy zvratné analogie.[15]1 Vyskytují se zde mírně častěji než ve starším tisku CestKabTD. Většinou jde o zápis fonému í digrafem ie (newiedaná B1v, prawie(m) I3) nebo hláskovou kombinací ije (nabożnėyſſíjech M4r), ojedinělý je zápis opatruoj (L1v) místo náležitého opatrúj.

Celkově je tisk z r. 1542 mírně konzervativnější než tisk z r. 1539: zatímco starší tisk preferuje progresivnější způsob zápisu slova křesťan s diakritikou a mírně experimentuje s možnostmi značení velkého Ž,[16] Opouští praxi signalizace měkkosti předcházejícího konsonantu pomocí grafu i a tiskne buď pouze Z (Zołdán, Zołdnéř), nebo používá vokály s diakritikou (Zȧteč B7r, Zěny I7r). – U hojně se vyskytujících lexémů, forem, výčtů koncovek atp. neuvádíme lokaci. tisk z r. 1542 nadále udržuje starší zápisovou praxi pomocí spřežek a uvádí (nejčastěji, nikoliv však výhradně) křestian, pod. Ziateč B4v, Ziołdneřy G4v, Ziołdánem H1r.

V tisku jsou užity běžné ligatury a zkratky. Stanovování hranic slov a psaní velkých písmen se oproti předlohovému rukopisu značně přiblížilo novodobému úzu – velká písmena nenaznačují již jen výrazy, které chce tiskař tímto způsobem zdůraznit, ale příležitostně a nedůsledně i začátky nových větných celků. V předmluvě je pravidelně s velkým počátečním písmenem tištěn výraz bratr označující příslušníka nebo stoupence jednoty bratrské. Předložky jsou ve shodě se soudobou praxí nezřídka tištěny dohromady s následujícím slovem.

Užívána je dobová třístupňová interpunkce, zahrnující virguli, tečku a dvojtečku. Konec věty či souvětí se označuje dvojtečkou nebo tečkou, uprostřed vět se užívají tečka a virgule. Interpunkční znaménka jsou používána nedůsledně a převážně na základě pauzového, nikoliv skladebného principu. Slova na konci řádku jsou dělena většinou bez jakékoliv signalizace, někdy za použití spojovníku (rozdělovníku) majícího podobu mírně zešikmeného rovnítka.

Stejně jako v případě předlohového rukopisu i při editaci starého tisku je velmi problematické stanovení hranic větných a souvětných celků a rozčlenění textu na odstavce. Cca v první třetině tisku tiskař užívá odstavce, popř. zřetelné vizuální odsazení textu s novým tématem (jakoby nový odstavec v rámci jednoho řádku), posléze už ale v dodržování této praxe není zcela důsledný a zejména v poslední třetině tisku nacházíme i pasáže vysazené lineárně bez jakéhokoliv členění na dílčí celky. Hranice nižších i vyšších výpovědních celků tedy určujeme zejména na základě tematických souvislostí textu, interpunkci doplňujeme podle novočeských zvyklostí. Vzhledem k tomu, že tisk zachovává mluvený charakter předlohy s řadou anakolutů, přístavků atd., námi zvolené členění textu není v řadě případů nesporné a lze oprávněně uvažovat i o jiném dělení.

Chybovost tisku je vcelku nízká, nejvíce nedostatků nalézáme ve značení kvantity. Převážná část gramatických, syntaktických i stylistických nedostatků textu je převzata již z předlohového rukopisu – tyto jsou s výjimkou doplněných slov a oprav nepochybných omylů ponechávány bez emendace i komentáře, protože spoluvytvářejí specifický styl pramene reflektující dobový mluvený jazyk. Zapříčiněny jsou autentickým, nestylizovaným zápisem pro foro interno.

Tabulka fonémů a jejich grafických realizací

Pokud lze nějaký způsob zápisu označit za jednoznačně převažující, je v tabulce označen tučně. Rozepsaná zkratka je umístěna v závorce.

foném	grafická realizace	příklad(y)
a	a	ani chleba B4v, čekał G2v
	á	napámátku D1v, yázyka E1r, w Práze F1v, hłádká N1v
á	a	bezprawíj A2r, nawratili E1r, nemało F2v, kaplička malička F4r
	á	kázał B4v, vděłána F4r, zRáge G3r
	á se slabší čárkou nad písmenem	žádán A1v
	aa	Paany I2r, Araabi L4v
	ȧ (a spíše s tečkou než s čárkou)	zwłȧſſt̄ A2r, Pȧnem A2r
aj	aj	ſe ... zmayti B2r, wayſſe M2r
b	b	kbožiemu hrobu D3v, nepřeberau G4r
c	c	Cieꝛkwe A2r, což C1r, owotce H2r
č	Cz (v titulu tisku)	Czech A4r
	Cž	Cžtenářy A3v, Cžtwꝛtý G4v
	č	pagačky teničké C1r, včenie D4r, činij H1r
	c	ſwrchu řeceným A2r
	ċ (c spíše s tečkou než s háčkem)	ċaſtá A2r
d	d	Odtud B4v, woda dobrá G3r
ď	d	diwná B4v, děłagíj C1r
	ḋ	nechoḋ A4v, ḋábłom H1r
e	e	chleba B4v, welmi G4v
	é	g(eſ)t zkamené K3r
	ě	pěníjze F2v
é	e	ſwědomie ſweho A2r, kteréžto vdole D4r, kterež F4r
	ee	Galilee D3v, chleeb D4r, wſſecko zlee D4v
	é	kteréž C1r, chléb D4r, Oliwétſká F4r
ej	ej	Mincmeyſtra A2v, Leyk A2v
ě	ie	nedaleko mieſta złatníjcſkého K3v
	ě	widěł B4v, měſta C1r, odpowěděł D4r
f	ff	ffedrowníj A2v, Jozeffa H1r
	f	Fraňkrayſké A3v, Faraona H1r
g	g	pagačky C1r, Rámotgalat D3v
h	h	draho G4v, hádage H1r
ch	ch	giných C1r, pachołek D3v
i	i	čtyři B4v, také mi prawili F3v, kaplička F4r
	y	Cžtenářy A3v, muſyli ſme C1r, nepřeſkočyti D3v, Boſácy D3v, žyduom E3r
	ij	nayſylněgij G4v, złatníjcſkého K3v, pṙíjtahnau L3r
	ie	křiewě E1r
í	i	přiwětiwý A3v, čtyři biłé peníjze B1v, miſta ſwatá F4v
	ij	lidij A3v, magij N3v, počijtał N3v, vgijti N3v
	íj	Kabátníjk A1v, zemíjch H1v, dogíjti N3v, míjle N3v
	ý	pecý C1r, pařezý G1r
	í	srozumíno N4r
	ie (jen případy zvratné analogie)	mielech A4r, newiedaná B1v, prawie(m) I3r
	ije (jen případ zvratné analogie)	nabożnėyſſíjech M4r
ie	ie	řádu pꝛwnie Cieꝛkwe A2r, kniežat G4v
	ije	nabożnėyſſíjech M4r
j	g	dogíjti A2r, gečme(n) C1r, dodáwagíj H2r
	y	yá B4v, proday mi D4r, naywyšſſijch G4v
k	k	kámen B4v, kaplička malička F4r
	c	Casiaffistule I3r
l	l	rozličná B4v, welmi H3v, mijle I2v
	ll	doGallaty C3r
	ł	včinił A3v, nakłade C1r, zčłowěka H1r
m	m	zato mám C1r, wmořy H1r
n	n	nuzná B4v, netoliko G3v, giného H2r
ň	n	ohněm C1r, pilně H1r, nenie H1r, nic H2r
	ň	Fraňkrayſké A3v, proměňugijce B3r
o	o	yako B4v, ozdobena F4r
ó	o	zmýti ſe powoli B1v
ou	au	wyſednau D3v, přitáhnauti G4v, zaumyſła H1r
p	p	nepytlugij C1r, palmowíj H2r
r	r	čtyry aſpry H2r
	ꝛ	řádu pꝛwnie Cieꝛkwe A2r, dowꝛchu H1v
ř	rz	Rzekowé A4v, Rzíjmané A4v, Cýſarz B1r
	ř	zbořeno D3v, potřeba D4r/v, příjkład H1v
s	ſ	Własſké A3v, na ſłuncy doſuſſij C1r, ſpuſtnauti F4v
	s	lecyakés F1v, sté ſkáły F3v, shuory F4v
	S	Swátoſti F1v, Syna L2v
	sſ	Impresſora A1v, masſa D1v, zasſe D4r
š	ſſ	doſuſſij C1r, geſſtě F4v, wſſecky G1r
	Sſ	Sſamłaty B4v
	-ſs	Goliáſs D4r, nayſpieſs G4v
	š	groš B3r, Damašſkau D3r, Gidaš F3v, wyšſſíj F4v
	šſſ	kašſſe M3v
t	t	oſtatek C1r, toho měſtečka H2r
	tt	złatto I3v
	th	Lijthomyſſle A1v, mýth N2r, Létha N4v
ť	t	vſtawěti B4v, chtěli C1r, křeſtâné F1v
	ti	Křeſtian B2v, Křeſtianuo C4v, skřeſtiany D2v
	ṫ	tohoṫ F4v, Měſſṫanuom L1v
	t̄	zwłȧſſt̄ A2r, námt̄ C1r, mnět̄ D3v, rozt̄ali E2r
u	u	Odtud B4v, putugiece D3v
	v	vpokogiti A2r, vkaždé ſtolice B4r
ú	v	vředníjcy B2r, vmyſł B2v, vdolij D4r
	ú	okrúhłý B3r, pekú C1r
	uo (jen případ zvratné analogie)	opatruoj L1v
uo	uo	krawincuo C1r, muož D4r
ů	ů	kdež kto můž C2r, komůrka F3v
	ú	púžytek F4v
v	w	pꝛwnie Cieꝛkwe ſwaté A2r
y	y	ceſty B4v, wyſoké H1v, płoty H2r
ý	y	toliko ſamy berany M3r, ſlychał N1v
	ý	mnohých dobrých lidíj A1v, týden H1v
z	z	země B4v, zdruhého H2r
ž	Z	Zidé A4v, Zidowka K3r
	Zi	Ziateč B4v, Ziołdneřy G4v, Ziołdánem H1r
	ž	než D3v, kniežat G4v, žid H1r

Hlásková a morfologická charakteristika pramene

Tisk zachycuje hláskosloví a tvarosloví češtiny v pokročilejším stadiu vývoje než předlohový rukopis. Příznačný je pro něj hojný paralelní výskyt jevů dokládajících starší i mladší vývojový stav a široká škála doložených vývojových variant.

Vzhledem k povaze a rychlosti šíření hláskových změn z centrální oblasti do okrajových území, ke stáří tisku a poloze Litomyšle nepovažujeme proces hláskových změn ie > í, ó > uo > ů, ú > ou v této době za již nezpochybnitelně završený a neinterpretujeme všechny výskyty (di)grafů ie, uo, ú jen jako alografové varianty fonémů í, ů a ou, užité z důvodů omezených technických možností tisku, záměrné archaizace tiskařského úzu spočívající v nápodobě úzu rukopisného[17] K tomu více Karel Kučera, Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století. Slovo a slovesnost 59, 1998, s. 178–206. a/nebo potřeby dosáhnout vyrovnaných okrajů sazby.[18] Jakkoliv ani tuto možnost nemůžeme beze zbytku vyloučit.

V textu souběžně zaznamenáme všechna stadia změny ó > uo > ů (po vóli B1v, komuorky B1v i komůrka F3v, muož i můž, buoh N1r, ojediněle též bůh G3v), přičemž ó je doloženo již pouze ojediněle v tomto spojení[19] Jedná se ovšem pouze o naši interpretaci – tisk neužívá graf ó.); původní ú i diftongizované ou (pekú C1r i pekou M3r), nemonoftongizované ie i monoftongizované í (najviec M1r i víc D4r),[20] Ale jen biedný, piesek. nezúžené é i zúžené í (obilé C2r i obilí F4r). Tisk zachycuje vývojový mezistupeň změny ý > aj > ej (sajra H2v, se … zmajti B2r, vajše M2r)[21] V koncovkách se užívá stále pouze ý. a zakončení -ěn > -ín u n-ových participií (zazdien D2v, srozumíno N4r). Kromě běžně se vyskytujícího náslovného ú- (úředníci B2r, úzkost N3v) zaznamenáme ojedinělý případ jeho diftongizace v ou- (z oumysła H1r). Změna tautosylabického aj > ej zůstává nerealizována (najprvé D3v, najvětší H2r).

Stejně jako v rukopisu se i v tisku paralelně vyskytují formy se zachovaným počátečním j-v pobočných slabikách i tvary bez něj (jsem i sem, jsou i sou) a podoby téhož lexému s náslovným o- i s protetickým v- (osły B3v i vosłom D3v).[22] Ale jen osm B2r, osmi B3v. Neurčité zájmeno něco je užíváno pouze v dobově podmíněné variantě nětco (F4v, H3r aj.).

Zápisy typu obýwanie C2r, dijwanij náſſe I1v ukazují na zachování staročeské harmonie kvantity.

Rozkolísaný stav hláskosloví se projevuje i na úrovni morfologické, zejména ve jmenné deklinaci. Nejpočetnější repertoár tvarů vykazuje gen. pl. mužských u-, o- a jo-kmenů: doloženy jsou koncovky -uov, -uo, -ův i -ů (domuov, křesťanuov, potokuov, kupcuov; domuo, křesťanuo, potokuo, kupcuo; domův, křesťanův, prorokův; ale jen žołdnéřů C1v, zvonů F1r), přičemž tisk výrazně[23] Ještě více než starší tisk CesKabD. preferuje vývojově starší tvary se zakončením na -uov, -uo – koncovku -ův používá málo, -ů velice zřídka.[24] Pouze ve dvou výše uvedených případech.

V dat. pl. mask. již nepředpokládáme zachování původního zakončení -óm, formy typu vředníjkom I2r tedy interpretujeme jako podoby se sekundární nářeční koncovkou -om a přepisujeme je úředníkom ap. Koncovka -uom se v tisku vyskytuje přibližně stejně často jako zakončení -om, koncovka -ům není doložena.

Lok. pl. mužských o- a jo-kmenů se v porovnání s rukopisem vyznačuje nápadnou vývojovou progresí: původní koncovka -iech je sice ještě stále užívána (bratřiech, młýniech, úřadiech), v řadě případů ji však už nahradila mladší hlásková forma -ích, které zcela převažuje (spisích, słoupích, vozích, vełbłoudích).

Pod vlivem předlohového rukopisu zůstávají zachovány tvary duálu (početně mírně redukované), plusquamperfekta i aoristu.

Vzájemný vztah tisků z r. 1539 a 1542

Jakkoliv se oba tisky vyznačují téměř totožnou grafickou úpravou a četnými shodami na úrovni celé řady jazykových plánů, není mladší tisk pouhým přetiskem tisku staršího. Nejedná se ale ani o samostatnou, novou adaptaci předlohového textu (ať již primárního rukopisu, nebo staršího tisku), ale pouze o novou sazbu s dílčími, nerozsáhlými úpravami formy i obsahu.

Tisk z r. 1542 vykazuje mírně konzervativnější přístup k jazyku na úrovni pravopisné, hláskoslovné i tvaroslovné, než zaznamenáme u tisku z r. 1539. Kromě četných jednotlivě se vyskytujících archaičtějších forem pravopisných, hláskoslovných a tvaroslovných, na něž jsme upozornili již výše, se větší míra konzervativnosti tohoto pramene projevuje ještě v dalších dvou případech: v uvádění nezjednodušených souhláskových skupin typu řečští, turecský[25] Oproti rukopisu a nezřídka i tisku D se vlastně jedná o rekonstruování staršího stavu. (CestKabTD: řecké, řečtí, turecký, proroctvie, kupectvie, ejiptské i ejipským – CestKabTS: řecské, řečští, turecský, ejiptské; proroctvie, kupectvie) a v preferenci starších tvarů čeledi slovesa dlažiti (CestKabTD: vydłážděno, dłáždění obé B6v – CestKabTS: vydłaženo, dłažení obé B4r). V tisku CestKabTS se také vyskytuje více případů zvratné analogie. Ostatní pravopisné, hláskoslovné i morfologické rozdíly mezi oběma tisky jsou podružného charakteru.

Inovace textu tisku z r. 1542 oproti primárnímu rukopisnému záznamu Kabátníkova cestopisu se v zásadě shodují s inovacemi tisku z r. 1539 (detailně o inovacích všeho typu v CestKabTD pojednává ediční poznámka k tomuto vydání); oba tisky se vzájemně liší pouze nečetnými změnami slovosledu, řídkými nerozsáhlými alternacemi rozsahu textu ap.

Transkripční zásady

Editovaný text není formálně strukturován způsobem, který by bylo možné beze zbytku převzít, proto jsme ho rozčlenili do odstavců, souvětí a vět podle pojednávaných témat a na základě syntaktických principů současné češtiny; toto námi předkládané dělení však na řadě míst považujeme za diskutabilní.

Při přepisu používáme novočeskou interpunkci, v případě potřeby jsme na několika místech doplnili uvozovky označující přímou řeč, zachycenou v textu. Diakritická znaménka převádíme na novočeskou normu, římské číslice nahrazujeme arabskými. Velká počáteční písmena píšeme ve shodě se současným pravopisným územ. Typografické zkratky, jejichž repertoár se nikterak neodlišuje od běžné dobové praxe, rozepisujeme bez signalizace. Emendujeme zjevné chyby tisku, na zvláštnosti textu, jeho dodatečné úpravy, možnost jiné interpretace atp. upozorňujeme poznámkou. Hranice slov stanovujeme ve shodě se současným stavem češtiny; adverbiální spřežky přepisujeme v podobě, v jaké jsou zapsány v prameni.

Nezachováváme jevy povahy čistě pravopisné,[26] Tj. foném rtištěný jako r nebo ꝛ transkribujeme jako r; tištěné spřežky s háčkem umístěným uprostřed ligatury jako spojení s háčkem nad druhým písmenem; grafy i, í, y, ý užité po sykavkách podle novočeských ortografických zásad, neboť nepředpokládáme zachování dočasného fonologického rozdílu i vs. y po depalatalizovaných sykavkách (srov. Jan Gebauer, o. c. v pozn. 10, s. 212–213; Arnošt Lamprecht – Dušan Šlosar – Jaroslav Bauer, Historická mluvnice češtiny. Praha 1986, s. 119–120, též 92n.) atp. jevy povahy hláskoslovné uchováváme v míře odpovídající povaze a době vzniku pramene.

Zachováváme všechny fáze vývoje českých vokálů doložené v prameni. Proces hláskových změn ie > í, uo > ů, ú > ou nepovažujeme za nezpochybnitelně dokončený, i při transkripci textu tisků tudíž zachováváme ve shodě se zněním pramene formy s ie, uo, ú a obdobně ojedinělý výskyt starého dlouhého ó v lexikalizovaném spojení po vóli („powoli“ – po vóli B1v).[27] Nepředpokládáme tedy, že příslušné grafy a digrafy jsou jen alografovou variantou fonémů í, ů a ou. – Pro zřetelnost a vzájemné odlišení citací uvádíme v této pasáži transliterovanou podobu citovaného slova či spojení v uvozovkách, transkribovanou kurzivně. V případě zvratné analogie však digraf ie nebo hláskovou skupinu ije transkribujeme jako í („prawiem“ – pravím A4v, „newiedaná“ – nevídaná B1v) a digraf uo jako ú („opatruoj“ – opatrúj L1v). Tautosylabické aji přechodový diftong aj vzniklý z ý přepisujeme ve shodě se zněním pramene („naywiec“ – najviec M1r; „wayſſe“ – vajše M2r).

Při transkripci grafů i, y užitých po souhláskách obojetných vycházíme z etymologie, slovotvorné skladby a morfologické struktury slova. Ve shodě s převažujícím územ tisku píšeme v slovních základech po tvrdých souhláskách y, a to i ve slovech cizího původu („Antyochý“ – Antyochí C2v, „Nýlus“ – Nýlus M2r) s výjimkou jména Kristus („Kryſta“ – Krista C3r), u něhož zohledňujeme pozvolný příklon k latinské či latinizované formě slova projevující se mj. v rozkolísané praxi tisku („Kriſtus“ i „kryſta“ obé E3v).[28] Tisk užívá podoby s i i y.

Kvantitu vokálů uvádíme v souladu s poznatky o jejím dobovém stavu. Konkrétní podoby zachycené v prameni její rekonstrukci příliš neusnadňují, neboť tisk ji signalizuje dosti nespolehlivě („bezprawíj“ A2r, „miſta ſwatá“ F4v, „ſlychał“ N1v, „yázyka“ E1r aj.). V případě kolísajícího způsobu zápisu téhož lexému volíme přepis s kvantitou nepříznakovou („hładká“ H2v, „hłádká“ N1v – obé hladká) s výjimkou jevů nářeční povahy, u nichž zachováváme i zkrácené nářeční podoby (tj. ve shodě se zněním pramene přepisujeme „Kabátníjk“ – Kabátník A1v, „mauřenijny“ – mouřeníny C2v, „zaníjm“ – za ním L1r, „za gedníjm“ – za jedním I2r i „Kabátnikowi“ – Kabátnikovi A1v, „múřeniné“ – múřeniné D1v, „snim“ – s nim L3r, „sgednim“ – s jednim K4r).[29] Srov. Quido Hodura, Nářečí litomyšlské. Litomyšl 1904, s. 12 a 13. V zakončení mužských osobních zájmen a rodových číslovek podoby s krátkým i v tisku výrazně převažují. Základní nepříznakovou, ale nedoloženou kvantitu nerekonstruujeme („měſſtěnin“ – měštěnin A1v).

Předložky a předpony s, z ponecháváme ve znění podle pramene, pokud toto není v rozporu s fonologickými principy češtiny („ſté łázně“ – s té łázně B2r). Graf g před předními vokály ve slovech domácího i cizího původu transkribujeme jako j („gečme(n)“ – ječmen C1r, „w Egiptě“ – v Ejiptě I2r). Zachováváme dvojí l (střední l a tvrdé ł), neboť respektujeme předpoklad, že praxe tisků odráží odlišnou lokální výslovnost fonémů[30] Srov. Jaroslav Porák, Humanistická čeština. Praha 1979, s. 81–83. K vývoji a distribuci l, ł srov. Jan Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 353–364, k následnému nářečnímu vývoji srov. Jaromír Bělič, Nástin české dialektologie. Praha 1972, zvl. s. 28; František Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech. Praha 1967, s. 34; Český jazykový atlas 1. Praha 1992, s. 60–61. – Existenci nářečního rozdílu mezi l a ł dokládají v tiscích i podoby lexémů blíštěti se, blískati se (místo obvyklého blyštěti se, blýskati se: „blijſkaa ſe“ D F6r, „ſe ... blíjſſtíj“ S B4v), zachovávající etymologicky původní netvrdé l (srov. Jan Gebauer, dílo cit. v pozn. 10, s. 364). („leſowé welicý“ – lesové velicí H2r, „ſłyſſeł ſe(m)“ – słyšeł sem K2r).

Slova přejatá přepisujeme ve shodě s českým fonologickým systémem („Casiaffistule“ – kasiafistule I3r, „mýth“ – mýt N2r); výjimku představuje exkluzivní výraz text, který ponecháváme ve znění použitém ve všech třech variantních exemplářích památky („text“ – text I3v).

Neetymologické a neslovotvorné gemináty doložené ve slovech domácích i cizích v přepisu nezachováváme („ffedrowníj“ – fedrovní A2v „kašſſe“ – kaše M3v) s výjimkou dobově příznačných podob látkových adjektiv („měděnných“ – měděnných B2r, „dřewěnného“ – dřevěnného M2r).