Pravopisná charakteristika a specifika pramene

Starý tisk CestKabTD je tištěn bratrským pravopisem. Pro tisk byla využita kombinace diakritického a spřežkového pravopisu, přičemž pravopis diakritický převažuje.

Tisk spolehlivě rozlišuje ostré a tupé sykavky a fonémy r a ř. Při zápisu fonémů č, ž, ř malým písmenem k odlišení od ostrých protějšků a r slouží diakritické znaménko mající většinou podobu háčku (čyſté F7v, wážyli D4r, dwéře E1r); v případě hlásky š převážně digraf ſſ (zawěſſený B7r), resp. na konci slova -ſs (groſs G6v), řidčeji tisk na konci slova a na morfologickém švu užívá též graf s umlautem, tj. s̈ (damas̈ſkau C8r). Koncové -c tiskař řídce tiskne ligaturou tz (kopetz C4v, nitz F5v). Problematičtější je tisk velkých písmen, neboť tiskař nedisponuje velkými grafy s diakritickými znaménky. Využívá tudíž převážně spřežek (Rzjmané B1v, Sſtukwerkem B3v, v titulu tisku Czech A5r, jinde Cžłowěk A6v), pro zápis fonému Ž pak vícero různých kombinací: nejčastěji samotné Z (Zołdneeřy H3v), popř. kombinaci grafů Zi (Ziołdánowi K2r) nebo velké litery Z a diakritikovaného vokálu (Zȧteč B7r, Zěny I7r).

Měkkost konsonantů ť, ď, ň před samohláskami e, popř. a, a retnic b́, ṕ, v́, ḿ ve slabikách bě, pě, vě, mě signalizují různá diakritická znaménka (nejčastěji háček či tečka) umístěná převážně nad následujícím vokálem nebo mezi oběma hláskami[7] Nejen u těchto fonémů, ale i v případě zápisu řady dalších hlásek grafy s diakritikou je nezřídka velice obtížné až nemožné určit, jaké diakritické znaménko bylo při tisku použito. Pro sazbu jednoho fonému tisky někdy užívají více liter s různým diakritickým znaménkem. Některé vokály (zejména á) jsou tištěny grafy s čárkou dvojího typu (čárka má různou délku a tloušťku). Zároveň výslednou podobu diakritického znaménka ovlivňuje technologický proces sazby. Námi uváděné údaje tudíž nemusejí být vždy zcela správné a vyčerpávající. (Křeſtȧn B2r, Křeſtâné, wbohatěyſſiem měſtě obé C6r),[8] Petr Voit, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí 2. Praha 2017, s. 381, upozorňuje, že ne vždy se jedná o ligatury – někdy jsou při tisku těchto hláskových kombinací použity dvě samostatné litery. méně často je diakritické znaménko situováno přímo nad příslušným konsonantem (ḋaablom F4r, mėſſṫan F8v). U hojně užívaného slova křesťan tisk upřednostňuje formy s diakritikou, zvláště s tečkou nad a (Křeſtȧn B4r), jakkoliv užívá i uzualizovaný tisk pomocí spřežky ti (křeſtian K3r). V ostatních pozicích je měkkost konsonantů ď, ť, ň signalizována převážně háčkem (ochraňował A6r, ryňk B5v, zwłáſſť A6v), v případě ť i tečkou (dėſſṫ I3v); v pozici před i, í, ie je pak za dostatečný znak měkkosti považována sama přítomnost vokálu (vdidła H6v, podiewati I1v, včynił D4r, pro změněnij K4r).

Tisk používá dvojí (kulaté a dlouhé) s v běžné distribuci (by ſe … neprawoſt ſtała D4r, vnás A6r), dvojí (střední a tvrdé) l[9] Užití dvojího l považuje Petr Voit, o. c. v pozn. 8, s. 382, pro období od r. 1534 za „obligatorně symptomatický projev Oujezdeckého dílny.“ (ležíj C2r, wyſłali A6v), jehož užití se s nečetnými odchylkami (nayłepſſie A6r, łázně … lázni I8v) řídí pravidly popsanými J. Gebauerem,[10] Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého 1. Hláskosloví. 2. vydání. Praha 1963, s. 360–364. a dvojí r – obvyklý graf (dworu H3v) a redukované r (r s redukovaným obloučkem: ſmꝛdij D7r).[11] Pro odlišení od základního r v tabulce i v uváděných transliterovaných příkladech používáme znak neodpovídající podobě grafému. Distribuce tohoto fakultativně užívaného grafu nemá pevná pravidla (Cžyſtern, čyſteꝛny obé E8v). Dvojí b se nevyskytuje. Ostatní konsonanty jsou tištěny obvyklým způsobem. V tiscích zaznamenáme nepříliš četné gemináty (Daffinowé B5r, Gallaty C2v).[12] Jejich množství oproti rukopisu výrazně klesá.

Distribuce grafů i, í, y, ý se řídí pravidly bratrského pravopisu (také mi p(ra)wili C8r,[13] Rozepsání zkratek signalizujeme jejich umístěním do závorek. cyzých A6v, wſſyckni F4r), příležitostně se ale objeví po sykavce i i (včinił D4r).[14] Po velkém Ž se y nepíše (ZidéE7v, Zidowka H2v). Po ř se vyskytuje jak y, tak i (přyrozeného A6r, přiwětiwý A8r). Ve srovnání s předlohovým rukopisem tisk není tak důsledný v psaní y po tvrdých konsonantech ve vlastních jménech cizího původu: kolísá zejména způsob zápisu jména Kristus (kriſta i kryſta obé E2v), neboť Adam bakalář a/nebo tiskař pravděpodobně již znali latinskou formu lexému. Tisk velice dobře rozlišuje původní dlouhé ú a ů vzniklé z ó (rozmłúwanije A6v, twarohůw F6r).[15] Jen zcela výjimečně se setkáme s chybným zápisem slova (púžitkyD8r, púžitek E5v místo náležitého půžitek).

Kvantita vokálů je v převážné části případů značena čárkou (vnás A6r, podlé D4r, giných F8v), nepoměrně řidčeji zdvojeným písmenem (ginaače A6r, Swateeho G4v), nestandardně a zřídka nevhodně kombinací obého (neprawowanaá F7r); v případě fonému í spřežkami ij, íj (Setnijk H6v, kúpíj H2r), řidčeji pouhým j (ſwolenjm A7v). Na základě celkového charakteru a úpravy tisku předpokládáme, že zdvojení litery pro označení samohláskové délky je nezřídka motivováno sazečovou snahou o dosažení vyrovnaného okraje sazby (chléb, o řádek níže chleeb obé D4r), k tomuto účelem se ale užívají i jiné než jen vokalické kombinace grafů (Cýſař, o řádek níže Cýſarz obé B1r). Kvantita vokálů není značena příliš spolehlivě: v tisku se vyskytují jak příklady kvantity nadměrné (žáłował D2v, přitáhnau … woyſkém H7v), tak neznačené (býwa I3v, wemnoha milech B1r). Znak pro dlouhé ó tiskař k dispozici nemá.

V tisku zaznamenáme případy zvratné analogie, konkrétně zápis fonému í digrafem ie (newěřiem B5r, klieče E3r).

Tisk užívá běžné zkratky a ligatury. Stanovování hranic slov a psaní velkých písmen se oproti předlohovému rukopisu značně přiblížilo k novodobému úzu – velká písmena nenaznačují již jen výrazy, které chce tiskař tímto způsobem zdůraznit, ale příležitostně a nedůsledně i začátky nových větných celků. V předmluvě jsou pravidelně s velkým počátečním písmenem tištěny výrazy bratr, sestra označující příslušníka/příslušnici nebo stoupence/stoupenkyni jednoty bratrské. Předložky jsou ve shodě se soudobou praxí nezřídka tištěny dohromady s následujícím slovem.

V tisku je užívána dobová třístupňová interpunkce, zahrnující virguli, tečku a dvojtečku. Konec věty či souvětí se označuje dvojtečkou, popř. tečkou, uprostřed vět se užívají tečka a virgule. Interpunkční znaménka jsou používána nedůsledně a převážně na základě pauzového, nikoliv skladebného principu. Slova na konci řádku jsou dělena většinou bez jakékoliv signalizace, někdy za použití spojovníku (rozdělovníku) majícího podobu mírně zešikmeného rovnítka.

Stejně jako v případě předlohového rukopisu i při editaci starého tisku je velmi problematické stanovení hranic větných a souvětných celků a rozčlenění textu na odstavce. V předmluvě a v počátečních pasážích cestopisu tiskař užívá odstavce, popř. zřetelné vizuální odsazení textu s novým tématem (jakoby nový odstavec v rámci jednoho řádku). Přibližně od čtvrtiny tisku je veškerý text vysazen lineárně bez jakéhokoliv členění na dílčí celky. Hranice nižších i vyšších výpovědních celků tedy určujeme zejména na základě tematických souvislostí textu, interpunkci doplňujeme podle novočeských zvyklostí. Vzhledem k tomu, že tisk zachovává mluvený charakter předlohy s řadou anakolutů, přístavků atd., námi zvolené členění textu není v řadě případů nesporné a lze oprávněně uvažovat i o jiném dělení.

Chybovost tisku je vcelku nízká, nejvíce nedostatků nalézáme ve značení kvantity. Převážná část gramatických, syntaktických i stylistických nedostatků textu je převzata již z předlohového rukopisu – tyto jsou s výjimkou doplněných slov a oprav nepochybných omylů ponechávány bez emendace i komentáře, protože spoluvytvářejí specifický styl pramene reflektující dobový mluvený jazyk. Zapříčiněny jsou autentickým, nestylizovaným zápisem pro foro interno.

Tabulka fonémů a jejich grafických realizací

Pokud lze nějaký způsob zápisu označit za jednoznačně převažující, je v tabulce označen tučně. Rozepsaná zkratka je umístěna v závorce.

foném	grafická realizace	příklad(y)
a	a	pohané C6v, zahrady E4v, dała H2v
	á	žáłował D2v, tám E1r
á	a	býwa I3v, powěz nam t., ḋabły F4v
	á	takowá D4r, trápenij E8r, vwás I3v
	á se slabší čárkou nad písmenem	Lukás̈ A7r, Zołdánowu H2v
	aa	wytiſſtėnaa A5r, ginaače A6r, traapij E8r
	aá	neprawowanaá F7r
aj	aj	ſayra F6r, rayžy I6r
b	b	nebude E4r, był gſem H3v
c	c	otcy E4v, wždycky H2v
	-tz	kopetz C4v, nitz F5v, tiſýtz G3r
č	Cz (v titulu tisku)	Czech A5r
	Cž	Cžłowěk A6v, Cžeſkého t., Cžtwrtek E4r
	č	proč A5v, ginaače A6r, čyſté F7v, rozličnee H3v
d	d	když H6v, woda ſe ſtydne I3v, drahně K4r
ď	d	vdidła H6v, podiewati a ... widěti I1v
	ḋ	ḋaabłom F4r, teḋ F4v, geḋ I3r
e	e	ſme přigeli F1r, geden H3v, obyčege K4r
	é	přitáhnau … woyſkém H7v
	ě	přigěli ſme F1r, wedně F2v, tkanicěmi H7r
é	e	ſwědkowe A7v, wemnoha milech B1r, leſowe F4v
	ee	Leetha A5r, Geruzaleema E8v, Swateeho G4v
	é	ſławné A6r, podlé D4r, Geruzaléma E8v
	ė	dėſſṫ I3v
ej	ej	Mincmeyſtra A5v, Leyk A6r
	ije	mijeſta złatnicſké(ho) H2v
	ě	powěděti B6v, chtěł G1r, země I3v
f	ff	Daffinowé B5r, fformana C2v, Jozeffa F4r
	f	fedrownij A7r, fortna C3r, Jozef E3v, Faraona F4r
g	g	Angaria B7r, Gardyán E1r, zGázy F3r, gros̈ H2v
h	h	drahně D3v, khradu G1v
ch	ch	ſtrachu D4v, chodie E4v, chowá H3v
i	i	včinił D4r, vkřižowán D8v, čtyři H2r, Zidowčina H2v
	y	Y také obyčeguow A5r, přyrozeného A6r, zpřijčyny t., cyzých A6v, wynałožyti A8r, wſſyckni F4r
	ij	gſem ſe diewał płacij gich I8r
í	i	knižka A6r, přitomníj A7v, wemnoha milech B1r, diwał H3v, vgiti K4r
	ij	Setnijk H6v, počijtał K4r, mijle t.
	íj	kraaſníj C1v, kúpíj H2r, magíj H6v
	j	čtyřj mužij A7r, ſwolenjm A7v, kteřjž I3v
	ý	cyzých A6v, wſpiſých A7r, Antyochý C2r, Betaný C5v, wiſýcý G3v
	ie (jen případy zvratné analogie)	přy náboženſtwie A6r, píjſma … wyprawugie A6v, newěřiem B5r, klieče E3r, vžiewagíj F2v
ie	ie	Bratřie ſtarſſie A6v, wiec D4r, biedné E8v
	ije	nayłepſſije A6r, rozmłúwanije mijewali A6v
j	g	vmýwagij B6v, můg D4v, naywěrněgſſij t., gezdij I3v, obyčege K4r
	y	yazyku A6r, nayłepſſije t., přiyali D4v, měy E8v, hoyný H3v
k	k	vkřižowán D8v, kterak I3v
	c	Dactile G4v, Caſiafiſtule t.
l	l	ſſkolnijm A6r, wyſłali A6v, ležíj C2r, lampách E2v
	ll	Gallaty C2v, Dactille H2r
	ł	nemohł A5v, wyſłali A6v, zazłee magij C1v, ſpołkem E8r
m	m	mramorowé D8v, zyma I3v
n	n	nepráwě D4r, neneſe F5v, zřetedlný F6r
ň	n	včynił D4r, łázně I8v, łázniech t., pro změněnij K4r
	ň	ochraňował A6r, ryňk B5v, hliňe(n)né E7v, daň F8v, koňſkým I8v
o	o	hrob D8v, ozdob E4r, toho H3v
ó	o	zmýti ſe powoli B3r
ou	au	tau trubau B6v, domłauwał D4r, poraubíj F5v, shlédnauti G1v
p	p	prawili I3v, do Egipta H3v
r	r	proſtřed Kłáſſtera E1r, Cžyſtern E8v, dworu H3v, drwy I8v
	ꝛ	ſmꝛdij D7r, čyſteꝛny E8v
ř	rz	Przedmluwa A5v (v titulu), Rzecſkých A7v, Rzjmané B1v, rziekáme D6v, potrzebij geſt G3r
	ř	dwéře E1r, žołdneeř H3v, řeky I3v
s	ſ	naſłuncy B8r, by ſe … neprawoſt ſtała D4r, powěſt H4r, ſetnik H6v
	s	vnás A6r, stakowými lidmi A6v, shlédnauti G1v, rausſký t.
	S	Seſtrau A6v, Střełau B7r
	sſ	Impresſora A5v, zasſe E2r
š	ſſ	ſſtukwerkem B6v, zawěſſený B7r, Kłáſſter E1r, pěſſky H4r
	Sſ	Sſtukwerkem B3v, Sſa(m)młaty B7r
	-ſs	nebudeſs A8v, groſs G6v
	s̈	Lukás̈ A7v, damas̈ſkau C8r, towaris̈ E8v, gros̈ H2v, wys̈ſſij H6v
	s̈ſſ	kas̈ſſe I6r
t	t	złatých A7v, teče B6v, bohatij H3v
	tt	złatto G5r, złattých H3v
	th	Leetha A5r, Lithomyſſle B1r, žerth H8r
ť	t	powěděti B6v, křeſtȧny C6v, doſti H3v, čiſtě I8v
	ti	křeſtianuo(m) K3r, křeſtian t.
	ť	zwłáſſť A6v, měſſťan F8v
	ṫ	vṫał E4v, dėſſṫ I3v
u	u	vſuzuge A5v, klenutá F8r, muž H3v
	v	vnás A6r, včinił D4r, provmenſſenij E8v
ú	u	ſu C4r
	v	vřednijcy B4r, načtyřy vhły D8v
	ú	rozmłúwanije A6v, ſwatú t., wełbłúdy G1r, berú I3v
uo	uo	Ziduo B1v, žołdnéřuow G1r, khuoře G1v
ů	ů	prewétů B6v, komůrka E4v, můg E8v, twarohůw F6r
v	w	welmi weliké D4r, młuwili G1r, chował H3v
y	y	čtyřy prſty B7r, Gerycho F1r, yakoby H3v, drwy I8v
	i	towaris̈ E8v, Dactile G4v
	ý	yakoby řekł čeſký złoděgj B5r, vměł geſt rausſký G1v
ý	y	něyaky A7r, z hoſtinſkych B4r, některych I3v
	ý	vmýwagij B6v, giných F8v, Nýlus G1r
	ij	lid neznámíj C2r
z	z	zbázně D4r, bezpeněz E4r, zyma I3v
ž	z	potěch zlabiech teče [woda] C5r
	Z	Zidé E7v, Zołdánowých G1r, Zołdneeřy H3v
	ž	wážyli D4r, žádných E4r, wěže H2v, žołdneeř H3v, když I3v
	Zi	Ziołdánowi K2r
	Zě	Zě když H6r, Zěny I7r
	Zȧ	Zȧteč B7r

Hlásková a morfologická stránka pramene

Tisk zachycuje hláskosloví češtiny v pokročilejším stadiu vývoje než předlohový rukopis. Příznačný je pro ně hojný paralelní výskyt jevů dokládajících starší i mladší vývojový stav a široká škála doložených vývojových variant.

Vzhledem k povaze a rychlosti šíření hláskových změn z centrální oblasti do okrajových území, ke stáří tisku a poloze Litomyšle nepovažujeme proces hláskových změn ie > í, ó > uo > ů, ú > ou v této době za již nezpochybnitelně završený a neinterpretujeme všechny výskyty (di)grafů ie, uo, ú jen jako alografové varianty fonémů í, ů a ou, užité z důvodů omezených technických možností tisku, záměrné archaizace tiskařského úzu spočívající v nápodobě úzu rukopisného[16] K tomu více Karel Kučera, Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století. Slovo a slovesnost 59, 1998, s. 178–206. a/nebo potřeby dosáhnout vyrovnaných okrajů sazby.[17] Jakkoliv ani tuto možnost nemůžeme beze zbytku vyloučit.

V textech souběžně zaznamenáme všechna stadia změny ó > uo > ů (po vóli B3r, komuorky i komůrky obé B3r, muož i můž,[18] U hojně se vyskytujících forem, výčtů koncovek atp. neuvádíme lokaci. přičemž ó je doloženo již pouze ojediněle v tomto spojení[19] Jedná se ovšem pouze o naši interpretaci – tisk neužívá graf ó.), původní ú i diftongizované ou (nesłúží E2v i słouží D1r), nemonoftongizované ie i monoftongizované í (najviece C1r i najvíc I7r),[20] Ale jen biedný, piesek. nezúžené é i zúžené í (obilé E6v i obilí E4v). Tisk zachycuje vývojový mezistupeň změny ý > aj > ej (sajra F6r, rajži I6r)[21] V koncovkách se užívá stále pouze ý. a zakončení -ěn > -ín u n-ových participií (vidien I3r, srozumieno K4v). Kromě běžně se vyskytujícího náslovného ú- (úmysł K4v, úzkost E7r) zaznamenáme ojedinělý případ jeho diftongizace v ou- (z oumysła F4r). Změna tautosylabického aj > ej zůstává nerealizována (najviec C8r, najméně I4r, najprvé S D3v).

Stejně jako v rukopisu se i v tisku paralelně vyskytují formy se zachovaným počátečním j- v pobočných slabikách i tvary bez něj (jsme i sme, jsou i sou), podoby téhož lexému s náslovným o- i s protetickým v- (osm B3v i vosmi B5v, osły B6r i vosły D6r) a nadto nově kromě základních forem lexikálních jednotek též jejich dobově podmíněné varianty (něco I7v i nětco F7r).

Zápisy typu rozmłúwanije A6v, zrozkázanij Zołdánowa H6r, dijwaníj náſſe G2r ukazují na zachování staročeské harmonie kvantity.

Rozkolísaný stav hláskosloví se projevuje i na úrovni morfologické, zejména ve jmenné deklinaci. Nejpočetnější repertoár tvarů vykazuje gen. pl. mužských u-, o- a jo-kmenů: doloženy jsou koncovky -uov, -uo, -ův i -ů (domuov, křesťanuov, potokuov, obyčejuov; židuo, křesťanuo, vozuo, kupcuo; domův, křesťanův, hrobův; křesťanů, potoků, národů), přičemž preferovány jsou vývojově starší tvary: častěji se vyskytují formy se zakončením na -uov, -uo než -ův, -ů.

V dat. pl. mask. již nepředpokládáme zachování původního zakončení -óm, formy typu paſtýřom D7r tedy interpretujeme jako podoby se sekundární nářeční koncovkou -om a přepisujeme jako pastýřom. Koncovka -uom se v tisku D vyskytuje zřídka, zakončení -ům není doloženo vůbec.

Lok. pl. mužských o- a jo-kmenů se v porovnání s rukopisem vyznačuje nápadnou vývojovou progresí: původní koncovka -iech je sice ještě stále užívána (žlabiech, młýniech, bratřiech), v řadě případů ji však už nahradila mladší hlásková forma -ích, které zcela převažuje (spisích, słúpích, vozích, vełbłoudích).

Pod vlivem staršího rukopisu zůstávají zachovány tvary duálu (početně mírně redukované), plusquamperfekta i aoristu.

Úpravy Adama bakaláře

Vlastní text Kabátníkova vyprávění je v tisku z r. 1539 tlumočen dle rukopisného originálu velice věrně, jen s malým množstvím úprav nepodstatného rozsahu a dopadu na celkový rozsah, styl i vyznění textu.

Původní záměr Adama bakaláře byl ale zjevně jiný – první folia tisků svědčí o tom, že zamýšlel text formálně, obsahově i syntakticky upravovat. Úvodní pasáže textu jsou členěny na odstavce, případně jsou nová témata opticky oddělena v rámci jednoho řádku alespoň pomocí několika vynechaných liter. Text je nezřídka krácen (než to viem, že tu ještě dobré bydlo za penieze sobě učiniti muož, ktož je má, a svobodně sobě činiti v jiedle a v pití K 184v – než ještě dobré bydło muož sobě učiniti v jídle a v pití za peníze, kto je má D B4r, než žádný žid, Řek ani křesťan K 183r – žid ani křesťan D B2r). Adam též koriguje a upravuje faktografické údaje podle svých znalostí (… z Krakova do Lvova, také jest mil padesát K 182v – až do Krakova, jest cesta snadná. Potom se bráti do Lvova, jest mil 60 D B7r) nebo představ a domněnek (v tom stole čtyrmezcétma rour meděných K 184r – osm rour měděnných D B3v). Přistupuje i k inovacím skladebným – záměrně redukuje zvláště množství vztažných vět (A odtud jsme jeli do jednoho města, kteréž slove Angarie. K 187r – Odtud sme jeli do jednoho města řečeného Angaria. D B1r), a potlačuje zaměření promluvy na posluchače, na nějž se původní vypravěč obracel prostřednictvím 2. os. sg. (když vytrhneš z které [roury] šátek K 184r – když vytrhne… D B3v).

Přes prvotní nepochybnou snahu o úpravu předlohy ve smyslu jejího zhodnocení a uvedení do souladu s osobní představou kultivovaného textu Adam bakalář ale znění cestopisu zásadním způsobem formálně ani obsahově nepřepracovává, neinovuje, nezkvalitňuje ani neobměňuje a již po krátké době a úpravě nemnoha folií od svého původního záměru upouští zcela. Nadále pak do textu zasahuje pouze úpravami jednotlivostí a detailů, a to většinou způsobem nepříliš kreativním. Provádí především úpravy pravopisné, hlásko- a tvaroslovné a nerozsáhlé (rozsahem i dopadem) změny skladebné a lexikální. Ne všechny provedené změny jsou ale náležité a prospěšné – na základě neznalosti reálií Adam bakalář text na řadě míst upravuje chybně (když po něm [písku] jedeš, tehdy se velmi práší K 302v – … jdeš… D F6r, tvář jejie [muslimské ženy na veřejnosti] jest všecka zakryta čistým tafartem černým K 216r – červeným D I7v). Mění zvláště jména zemí, a to nejenom exotických (do země adzamské K 187r – adryánské D B7v, kteréžto město dělí zemi múřenínskú s zemí turkmanskú K 188v – tureckú D C2r, a ten [sultánův dvořan] byl jest z země vlaské K 201v – vałasské D H3v). Neznalost cizího jazyka je také příčinou kuriózní chyby v pojmenování žirafy (v Ejiptě viděl sem zvieře velmi divné, kteréhož sem prvé nikdy neviděl ani o něm slyšal, kterémuž zvieřeti řiekají diavant K 216v – diamant D K1r). Kompozici, strukturu ani obsah textu Adam bakalář neupravuje.

V důsledku toho si výsledný text cestopisu i nadále zachovává autentický mluvený styl vyprávění obsahující množství případů porušení gramatické shody, opakujících se, nadbytečných či naopak chybějících větných členů, vyšinutí z větné stavby, atypicky užitých příklonek, přístavků, obsahových dodatků, nedokončených výpovědí atd.

Převážná část gramatických a syntaktických nedostatků předlohy zůstává neopravena, oproti rukopisu se ale jednoznačně zvyšuje pravopisná a hláskoslovná úroveň textu – doplněna jsou mnohá chybějící slova, potlačeny a opraveny jsou některé chyby a částečně i nejednotnosti zápisu, odstraněny jsou výskyty nenáležité znělosti konsonantů. Z případů usnadnění artikulace a zjednodušení souhláskových skupin v proudu řeči jsou v tisku doloženy už pouze ty, které se ukázaly být vývojově progresivní (křesťané řečští K 196r – řečtí D D7v, kupečstvie K 204r – kupectvie D F6v, dvanáste K 205r – dvanácte D D7v), kdežto u substandardních forem byla restituována náležitá složitější hlásková struktura slova (K: cnosti, městkým, praské, vdycky, otud, mnostvie, přehléd – D pouze: ctnosti, městským, pražské, vždycky, odtud, množstvie, přehlédl; zachována zůstává toliko forma ejipský, užívaná souběžně s podobou ejiptský).

Tendence k dosažení vyššího standardu („zespisovnění“) textu se projevuje i v odstranění poklesu jotace (K: dřév času, césařská, kněžé – D: dřieve času, císařská, kněží), depalatalizovaných podob (K: meděných, dřevené, veže – D: měděnných, dřevěnné, věže) a přehlásky ’o > ě (ohniev K 215r – ohňuov D I5r).

„Editor“ Adam bakalář neprokazuje při přípravě předlohového textu k tisku příliš inovativní přístup, naopak k němu přistupuje se značnou pietou – text v zásadě nemění, ale jen v detailech pozměňuje. S výjimkou zásahů z počáteční pasáže textu, průběžně prováděných drobných úprav zejména kontextové spojitelnosti a četných oprav pravopisných a hláskoslovných se v případě dalších inovací omezuje na změny izolované, nekonceptuální, nesystematické a nedůsledně aplikované, a nemající tudíž valného dopadu na úroveň výsledného textu. Přesto řada drobných realizovaných inovací textu prospěla, neboť zásahy odstranily některé chyby a přes zachování četných archaických prvků přiblížily jazyk spisu dobovému úzu 16. století.

Inovace textu oproti rukopisné předloze (podle jednotlivých jazykových rovin)

Z textových variant jsou hojně doloženy především inovace hlásko- a tvaroslovné.[22] Níže uvedené příklady uvádíme vždy ve sledu „rukopis (CestKabK) – tisk z r. 1539 (CestKabTD)“.

Inovace na úrovni hláskoslovné

nejčastěji dokládají náležitý fonetický vývoj jazyka: hólkami – hůlkami, muož – můž; kúpil – koupił, sebú – sebou; ciesarský – císařský, položenie – połožení, až do sie chvíle – až do sí chvíle, činie – činí; kajklérstvie – kajklířství; rynk – ryňk. Ne všechny zachycené alternace jsou progresivní (koupil – kúpił) nebo náležité – v tisku zaznamenáme případy zvratné analogie (znamenitějším, křtění, narození, chvíle, stříká – vytištěno znamenitějšiem, křtěnie, chviele, střieká).

Dále jsou doloženy hláskové varianty jednotlivých lexikálních jednotek (neb, hned, najlép; mamalík – aneb, nebo, ihned, najlépe; mamałúk) a hláskové zjednodušení slov odrážející změny v proudu řeči (jsme – sme, ale též sme – jsme; vzróst – zrost).

Alternace morfologické

Hláskoslovný vývoj se odráží i v různočtení tvaroslovném: Turkóv … a židóv – Turkuov … a židuo; žoldnéřóv – žołdnéřů; v žernoviech – v žernovích, Betánie – Betaní, do najprvnějšie ulice – najprvnější, třetie úředníci – třetí úředníci, scházie se – schází se; poberú – poberou; jiného typu jsou alternace hledámy, smy – hledáme, sme. Různočtení příležitostně odstraňuje deklinačně nenáležitý nebo sekundární tvar předlohy: stkve – stkví, kýve – kývá.

Tisk někdy užívá jiných koncovek téhož tvaru než jeho předloha (múřené – múřeninové; obuojkové – obojky; jazyku – jazyka; velblúdovi – vełbłoudu; o tom městě – městu; v tom domě – domu; [množství] kuchyň – kuchyní; rozlé se – rozlije se; šneky divně ztočené – šnekové divně ztočení), přičemž některá alternující zakončení jsou sekundární a příslušejí primárně k jiné deklinaci (zemiech – zemiech, zemích, zeměch; na hosti – na hostě).

Ojediněle jsou duálové tvary předlohy nahrazeny plurálem:

byla se nám dva pacholky roznemohla – byli se nám dva pachołci roznemohli.

Opakovaně se mění vid užitého slovesa (častěji je nahrazováno sloveso nedokonavé verbem dokonavým): neb sú mi se ho nebránili dotýkati – neb sou mi ho nebránili dotknouti; domnieval sem se – domněł sem se; neodpustie křivdy učiniti – činiti; až mi i jiné věci porúčel – poručił; zvieře velmi divné, kteréhož sem prvé nikdy neviděl ani o něm slyšal – kteréhož sem prvé nevídał ani o něm słýchał.

Někdy (nepříliš často) dochází k náhradě lexému výrazem stejnokořenným, ale příslušejícím k jinému deklinačnímu typu (z kamenie – z kamene; drev málo mají – dřieví; pomoranče – pomorančí).

Alternace skladebné

Převážná část alternací syntaktického plánu se realizuje na úrovni věty, nepoměrně méně jich obměňuje skladbu souvětí a s výjimkou úprav spojovacích výrazů na počátku tematických celků nedochází k zásahům do nadvětné syntaxe.

Inovace souvětné struktury se vyskytují převážně v počátečních a koncových pasážích textu a nejsou nikterak časté.

S výše zmíněnou redukcí vztažných vět, opakovaně uplatňovanou v první čtvrtině textu, se znovu ojediněle setkáme i ke konci tisku, tentokrát je ale věta vedlejší transformována nikoliv do podoby větného členu, ale věty hlavní:

o těch sem slyšal, že jsú najvyší úředníci, ješto mohú každého súditi i trestati – … sou najvětší úředníci a mohou každého souditi.

Zřídka dochází k úpravě poměru mezi větami v souvětí a snad i ke změně hranic souvětí:

tu brány na tom miestě potřebie nic nebylo jest, neb jest mezi domy. A slóve až do dnes… – neb té brány na tom miestě nic potřebí nebyło. Jest mezi domy a słove až dodnes…

Častější jsou změny realizované v rámci větné struktury. Editor či tiskař mění rekci předlohy:

strážný tlumači odpověděl – strážný k tłumači odpověděł;

co se jim nedostává – čeho se jim nedostává;

přísudek jmenný se sponou nahrazuje slovesným:

vydávali o mně to svědectvie před žoldánem, že sem hodný – že se hodím;

neosobovou konstrukci osobovou:

v jiném v žádném domě vody přivedené nenie ve všem Ejiptě – vody … nemají;

a neshodný posesivní atribut přívlastkem shodným:

od žoldána kancléř – žołdánuov kancléř.

Vzhledem k nejisté a sporadicky značené kvantitě předlohového rukopisu lze jen hypoteticky uvažovat o ústupu jmenných tvarů adjektiv užitých jako jmenná část přísudku a jejich náhradě tvary složenými: v Ejiptě drev málo mají a jsú velmi dráhy (?)– … a drahá sou.

V poslední třetině tisku editor s oblibou nahrazuje určitý slovesný tvar neurčitým:

vodu berú z Nilusa a roznášejí po Ejiptě a prodávají ji – vodu berou z Nýlusa a roznášejíc po Ejiptě, prodávají ji;

což by člověk … chtěl kúpiti sobě – což by člověk … chtěje sobě kúpiti;

krám nese na hlavě – krám nesa na hlavě

tamtéž je také doložena ojedinělá změna slovesného způsobu:

než doma se, ženy, bohu modlte! – než doma se ženy bohu modlí.

Celkově je ale počet skladebných inovací všech těchto typů nízký.

Nepoměrně více změn než ve větné a souvětné struktuře bylo realizováno v oblasti slovosledu a rozsahu textu.

V průběhu celého textu se setkáme s četnými, většinou drobnými úpravami slovosledu:

v těch pohanských zemiech všech žádné svině neviděl sem – svině žádné;

do toho [koryta] voda z trub teče – teče voda z trub;

a někde města i vsi se nalézají na cestách – někde také města i vsi na cestách se nalézají;

když by se kterému křivda dála – když by kterému křivda se dáła.

Ne každá editorova textová úprava je zdařilá:

do kterýžto [vepřóv] dopustil jíti Pán Krystus ďáblóm – do kterýchž dopustił jíti ďábłom Pán Kristus.

Inovace rozsahu textu – jeho krácení a rozšiřování

Inklinoval-li editor v počáteční partii tisku ke krácení a kondenzaci textu (příklady viz výše; vypuštěna je také celá závěrečná autentická Kabátníkova datace výpravy: Výjezda má Martina Kabátníka na cestu do Jeruzaléma a do Ejipta z Čech z Litomyšle léta syna buožieho tisícého čtyřistého devadesátého prvnieho, měséce března etc. A příjezda má zase do Litomyšle léta druhého, měséce listopada etc.), brzy tuto jeho snahu vystřídala tendence protichůdná – přibližně od třetiny tisku Adam bakalář text již nekrátí, ale naopak rozšiřuje. Opět se vždy jedná o úpravy nerozsáhlé a obsahově nepříliš podstatné:

mnoho svatých a dobrých lidí – mnoho svatých prorokuov a dobrých lidí;

i přišel sem, kdež… – i přišeł sem až k tomu miestu, kdež…;

a těm [nejvyšším] úředníkom žoldán věří najviec – a těm úředníkom žołdán věří najviec, a těch jest najviec při žołdánu;

sedlo jest na dromedáři hluboké, když v něm sedí, jest jemu skoro do paží, že vypadnúti nemóž – sedło na dromedáři hłuboké, když v něm sedí, jest mu skůro do paží, a k tomu sedłu ještě popruhy přiváží, že vypadnouti nemuož.

Návaznost textu

V průběhu celého textu Adam bakalář v řadě případů chvályhodně vypouští spojky a, i, popř. jiné funkčně nepotřebné výrazy užité v původním rukopisu na začátku nových tematických celků, souvětí či vět: A odtud – Odtud; A země ta – Země ta; a jestliže – jestliže; Pak opět dne jiného – Opět dne jiného; A teď nedávno před tiem – Nedávno před tím…