1. Dochování a popis rukopisu

Rukopis Bible drážďanské byl zničen za první světové války. Podrobnosti o rukopisu a jeho obsahu známe z detailních popisů Josefa Dobrovského (1798, s. 244–245) a Josefa Vraštila (dochováno pouze ve výpiscích Josefa Vašici), také se zachovaly opisy několika biblických knih a velmi cenné fotokopie některých folií. Historie rukopisu je známa až od 16. století, kdy byl vzácný kodex převázán nákladem paní Anny Šlejnicové z Leskovce. Na konci 18. století byl již uložen v kurfiřtské knihovně v Drážďanech (dnes Die Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek) pod signaturou O e 85. V červenci roku 1914 byl rukopis zapůjčen do belgické Lovaně k ofotografování, zde však rukopis při německé invazi shořel v univerzitní knihovně. Zachovány zůstaly pouze fotografie s třetinou folií rukopisu (Kyas 1997, s. 38).

V opisech a na fotokopiích je zachována přibližně třetina textu Bible drážďanské. Fotokopie totiž zahrnují jen recta druhé části rukopisu (folia 301–681). Mikrofilmy, vzniklé přefotografováním původních snímků z roku 1914, jsou uloženy ve Staročeské sbírce Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. (inv. č.: Arch. fot. 121, 122, 123, 2455). V téže sbírce jsou uloženy i fotokopie Vraštilova přepisu Žaltáře i s kantiky (inv. č.: Arch. fot. 124) a Tobiáše s čtveroevangeliem a úryvky z epištol, Skutků apoštolských a Zjevení (inv. č.: Arch. fot. 120; srov. Kyas 1997, s. 37). Kopie z těchto fotokopií jsou dostupné i v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Pergamenový rukopis o velikosti 40 × 28 cm čítal celkem 685 listů v 70 složkách. Text byl psán v zrcadle 28 × 18 cm ve dvou sloupcích po 42 nebo 43 řádcích. Na vzniku rukopisu se podílelo sedm písařů. Mimo zápisy hlavních písařů se v zápise objevuje drobné kurzivní písmo korektorů. Výzdoba bible byla poměrně jednoduchá, na počátku biblických knih a na začátcích jednotlivých oddílů Žaltáře byly barevné, většinou ornamentální iniciály, jen devět bylo figurálních. Podrobně popis rukopisu viz Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. 1. Evangelia, s. 15–18; Kyas 1997, s. 38–42.

Rukopis není datován. Doba sepsání kodexu se upřesňuje podle různých hledisek (srov. Sichálek 2017, s. 72–73). Písmo všech hlavních písařů rukopisu odpovídá gotické minuskuli, kterou se psalo v druhé polovině 14. století (Kyas – Pečírková 1993, s. 392; Kyas 1997, s. 40, zpřesňuje na dobu od 50. do 80. let 14. století). Iluminace vznikly v dílně Mistra Křižovnického brevíře, prominentním ateliéru druhé třetiny 14. století, podle provedení některých detailů zřejmě až v druhé polovině 60. let (Stejskal 1993, s. 414; Gaudek 2019).

Bible drážďanská obsahovala všechny knihy obvyklé ve středověké Vulgátě, též Modlitbu krále Manasse a Druhou knihu Ezdrášovu (3 Esd). Na konci Knihy žalmů jsou zapsána tři starozákonní kantika a Athanasijské vyznání víry. Měla též několik předmluv (Kyas 1997, s. 38–39; Staročeské biblické předmluvy, 2019, s. 19–20).

2. Specifika biblického překladu

Na nejstarším překladu celé bible do staré češtiny se podílelo asi deset překladatelů, které je možné rozdělit podle jejich typické terminologie na dvě skupiny (srov. Kyas 1971, s. 56; Kyas 1997, s. 43). První skupina používala termíny: sacerdos – pop, benedictus – blahoslavený, adorare – klaněti sě, blasphemare – (po)rúhati sě; druhá skupina užívala odlišná slova: sacerdos – kněz, benedictus – požehnaný, adorare – modliti sě, blasphemare – haněti, potupně mluviti, posuzovati aj. Obě skupiny překladatelů zřejmě pocházely z odlišného prostředí, kde byly tyto termíny takto ustálené. Překladatelé první skupiny tlumočili Oktateuch, knihy Paralipomenon, Ezdráše, Judit, Ester, Joba, sapienční knihy a evangelia, do druhé skupiny patřil tzv. neznámý dominikán, významný spisovatel a autor překladu Pasionálu a Života Krista pána, který pro bibli převedl Tobiáše, Skutky apoštolské a snad i knihy Královské, další překladatelé druhé skupiny, asi příslušníci dominikánského řádu, pak přetlumočili knihy prorocké a Makabejské, epištoly a Zjevení sv. Jana. Žaltář byl převzat z upravené verze nejstaršího překladu žalmů z přelomu 13. a 14. století. Jsou to převážně poměrně zdařilé a volné překlady, které se snaží o dobrou srozumitelnost více než o doslovnost (srov. Kyas 1997, s. 44).

2.1 Překlad evangelií

Čtyři evangelia tlumočila podle Vladimíra Kyase (1971, s. 39; 1997, s. 46) jediná osoba z první překladatelské skupiny (sacerdos – pop). Překlad je hodnocen jako povedený, „vážný, ale výběrem slov srozumitelný a málo se lišící od mluvené řeči“ (Kyas 1971, s. 39). Překladatel zavedl jednotnou terminologii a usiloval o jednolitost překladu na všech konkordantních místech. Zčásti se v terminologii přidržoval slov nejstaršího českého evangeliáře, která měla většinou původ v staroslověnském překladu, jako beatus – blažený, benedictus – blahoslavený, daemonium – běs nebo ďábel, discipulus – učenník nebo učedlník, sacerdos – pop; pro další užívá víceméně jednotné ekvivalenty, např. amen – věrně, blasphemare – (po)rúhati sě, evangelium – zvěstovánie, leprosus – trudovatý, parabola – příklad, paralyticus – zlámaný dnú, Pharisaeus – duchovník, publicanus – nepravý těžieř, scriba – mudrák; a pro některá neměl ustáleného ekvivalentu, např. hypocrita – licoměrník, pochlebník, pochlebný, pokrytec, synagoga – božnicě, modla, modlitebnicě, kostel, škola, obec (Kyas 1997, s. 46–47). Překlad obsahuje i lexikální archaismy (např. chvorý, blahati, jadati, obihati, snábděti, stkmieti; Kyas 1971, s. 41; Kyas 1997, s. 47) a slova doložená jen v pramenech první biblické redakce (otščváti, popřietiti, přihrabati sě, svrtnúti). V překladu evangelií najdeme jak řadu obratů z živého jazyka, tak i nápodoby latinských syntaktických vyjádření. K osobitostem překladatelova stylu patří překlad latinského infinitivu účelového konstrukcí složenou z přechodníku slovesa chtieti a infinitivu plnovýznamového slovesa (např. vyjidú, chtiece jej zadržěti BiblDrážď 560ra, Mc 3,21: exierunt tenere eum), užívání spojky že za latinské quia nebo tázací zájmeno čemu za latinské utquid (Kyas 1971, s. 42–43).

3. Ediční zpracování

Bible drážďanská byla zásluhou Vladimíra Kyase zpřístupněna v paleografickém znění v kritické edici Staročeské Bible drážďanské a olomoucké (1. díl: Evangelia vyšel v roce 1981, 2. díl: Epištoly, Skutky apoštolů, Apokalypsa v 1985, 3. díl: Genesis–Esdráš v 1988, 4. díl Tobiáš–Sirachovec dokončen J. Pečírkovou v 1996), poslední díl byl připraven kolektivem pracovnic oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR pod vedením Jaroslavy Pečírkové (5. díl, 1. část: Izaiáš–Daniel, 2. část: Ozeáš – 2. Makabejská 2009). Text biblických předmluv byl zveřejněn v kritické edici těchto textů (Staročeské biblické předmluvy, 2019; Prol. ad Gn, Prol. 4 ad Mt, Prol. 3 ad R, Prol. 3 ad 2 C, Prol. 2 ad G, Prol. 2 ad Ph, Prol. ad 2 Th, Prol. ad Tt, Prol. ad Phm, Prol. 5 ad A, Prol. 2 ad Canon). Jednotlivé biblické knihy jsou postupně zveřejňovány v rámci edičního modulu Vokabuláře webového a Diabible.[1] Srov. [Bible drážďanská, Matoušovo evangelium]. Ed. Voleková, Kateřina, Svobodová, Andrea. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka 2019 [cit. 18. 2. 2020]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{8fcd56f2-4372-4056-b569-d813ae17cf3d}/; [Bible drážďanská, Markovo evangelium]. Ed. Voleková, Kateřina. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka 2020 [cit. 16. 10. 2023]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicni/edice/{12de7964-b5d4-4862-9919-b55dc6c801ae}/.

3.1 Lukášovo evangelium

Evangelium podle Lukáše bylo překladatelem první překladatelské skupiny staročeské bible přeloženo celé s výjimkou prvních čtyř veršů (L 1,1–4), které byly ve středověku považovány za prolog.

3.1.1 Předloha edice Lukášova evangelia

Předlohou pro přepis Evangelia svatého Lukáše byla primárně Kyasova paleografická edice v 1. díle Staročeské Bible drážďanské a olomoucké (1981, při uvádění příkladů citováno jako Kyas a příslušná strana), následně byl text kontrolován se zachovalými fotokopiemi rukopisu (podle fotokopií z mikrofilmu, viz též faksimile Biblia Slavica 1/1. Dresdner Bibel / Drážďanská Bible, 1993), nedochované strany byly porovnány s přepisem Bible drážďanské Josefa Vraštila (podle fotokopií uložených v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., při uvádění příkladů citováno jako Vraštil).

V edici Lukášova evangelia jsou evidovány rozdíly mezi rukopisem, Vraštilovým opisem a Kyasovou edicí, která sice vycházela z Vraštilova opisu, ale přihlížela k zachovaným foliím rukopisu. Srovnání s rukopisem ukázalo, že Vraštilův přepis je více méně spolehlivý, chyb v opisu je minimálně (např. L 10,36: geſt BiblDrážď 578rb, Kyas 236 × nemá Vraštil 280). Naproti tomu chybných opisů Vraštilova přepisu je v Kyasově edici o trochu více. Správné Vraštilovo čtení je potvrzeno zněním rukopisu podle fotokopií (např. L 10,32: nu BiblDrážď 578rb, Vraštil 279 × mi<nu> Kyas; waſſi BiblDrážď 579rb, Vraštil 297 × waſſie Kyas). Z důvodu poměrné spolehlivosti Vraštilova přepisu je proto v naprosté většině dávána přednost Vraštilovu čtení před Kyasovým tam, kde se obě reprodukce textu Bible drážďanské liší a kde text není zachován na fotokopiích (např. L 5,17: uzdraweny Vraštil 245 × uzraweny Kyas 212; L 9,5: ſwiedecztwie Vraštil 268 × ſwiedeczſtwie Kyas 228; L 12,25: kdo Vraštil 301 × kto Kyas 244; mieſtech Vraštil 308 × mieſtach Kyas 250).

3.1.2 Forma zápisu, písař a pravopis

Lukášovo evangelium je celé psáno druhým písařem, který vystřídal pátého písaře,[2] Úplný závěr Markova evangelia (Mc 16,15–20) zapsal jiný, šestý písař na přidaný list 569 (Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. 1. Evangelia, s. 17). jehož prací byl zápis textu od Knih Makabejských do poloviny 16. kapitoly Markova evangelia (ff. 511–568). Jednalo se o zkušeného pracovníka s pečlivým a pravidelným písmem, který zřejmě postupoval podle toho, jak byli hotovi ostatní písaři, opsal předtím úseky Jozue až Rút, Třetí kniha královská až Job, Přísloví až 2. kapitola Izaiáše, další úsek z Izaiáše a 27. kapitolu z Izaiáše až Zachariáše (ff. 102–311, 162–292, 329–382, 386, 392–510; Kyas 1981, s. 17; Kyas – Pečírková 1993, s. 389, 390, 392; Kyas 1997, s. 39–40).

Nadpisy kapitol Lukášova evangelia byly provedeny všude slovy, ne pouhou číslicí jako v Markovu evangeliu.

Druhý písař se snažil stejně jako předchozí zachovávat pravidelné okraje sloupců (Staročeská Bible drážďanská a olomoucká. 1. Evangelia, s. 20). Proto často vhodně dělil slova či vyplnil konec řádku interpunkčním znaménkem. Také na konci řádku zapsal první písmeno následujícího slova a to pak na novém řádku zopakoval. V edici na tyto čistě grafické jevy neupozorňujeme, stejně tak nekomentujeme vynechaná písmena, která písař dopsal později mezi řádky.

Pravopis druhého písaře Bible drážďanské podrobně popsal V. Kyas (1981, s. 23–24), upozorňujeme jen na některé detaily. Písař užívá spřežkového pravopisu, výjimečně digrafem značí i kvantitu (např. ſuſiedee /súsědé/ L 1,58; lidee /lidé/ L 6,26). Často ještě neoznačuje měkkost ve slabice s původním ń + e (např. otneho /ot ňeho/ L 7,30; bude naplnen /bude naplňen/ L 1,15). Hlásku š píše zpravidla stejně jako hlásku s, tedy písmenem s nebo ſ (např. ſlapaty /šlapati/ L 10,19), objevuje se ale naopak zápis hlásky s digrafem ſſ (např. wyſſla /vysla/ L 7,6).

3.1.3 Ediční zásady

V transkripci se řídíme obecně uznávanými edičními pravidly, stručně upozorníme na některé specifické jazykové jevy staročeského textu Lukášova evangelia. Z hláskoslovných změn zachováváme např.:

- jotaci v krátkých slabikách tam, kde je v rukopisu naznačena (např. vašě hodina BiblDrážď 586vb, L 22,53), nenáležitou jotaci emendujeme;

- ztrátu jotace po labiálách (např. licomerníče BiblDrážď 580va–580vb, L 13,15);

- zjednodušování souhláskových skupin: ss > s (např. stúpi BiblDrážď 572ra, L 3,22), zs > s (rosievá BiblDrážď 575vb, L 8,5), zž > ž (např. rožhúci BiblDrážď 581vb, L 15,8), kt > t (něterým BiblDrážď 583rb, L 18,9);

- zjednodušování spojky li v l’ (např. otieže l’ vás kto BiblDrážď 584rb, L 19,31) a kontrakci pomocného slovesa druhé os. sg. v příklonné -s (např. protožes neuvěřil L 1,20);

- dloužení náslovného vokálu po předložce (např. z uoblaka BiblDrážď 577rb, L 9,35);

- diftongizaci krátkého o v uo po labiálách (např. buožiej BiblDrážď 585ra, L 20,21);

- monoftongizaci ie v í (např. znáš přikázaní BiblDrážď 583va, L 18,20);

- přehlásku o > ě (např. pět bochenciev L 9,16);

- vkladné r v čeledi slovesa mútiti sě (rmútíš sě L 10,41).

Na rovině morfologické a syntaktické ponecháváme:

- duálové tvary (např. její oči biešta zadržěně BiblDrážď 588ra, L 24,16);

- genitiv numerativní (např. nad desieti měst L 19,17);

- bezkoncovkový gentiv pl. m. (např. jeden z starých prorok L 9,8);

- adnominální dativ (např. na otpuščenie jich hřiechuom L 1,77).

Emendujeme pouze ojedinělé zjevné chyby, jako jsou vynechaná písmena apod. Vynechaný text oproti předloze doplňujeme podle variantního pramene, Bible olomoucké, a v poznámce uvádíme příslušné znění klementinské Vulgáty.[3] The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Lc.html; citován stav z 31. 1. 2020. Upozorňujeme na přidaný text nemající oporu v klementinské Vulgátě (navíc oproti lat.), případně připojujeme variantní latinské znění daného místa (var.) podle kritické edice Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I (1889–1898).

Text dělíme na verše a odstavce podle klementinské Vulgáty. V členění textu na kapitoly respektujeme stav v rukopisu, třebaže se liší od Vulgáty: tradiční předmluva k Lukášovu evangeliu, která se stala integrální součástí biblického textu (L 1–4), nebyla jako většina biblických předmluv v první redakci přeložena.[4] Srov. Staročeské biblické předmluvy, s. 84.

Literatura

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2020).

Dobrovský, Josef (1798): Über den ersten Text der böhmischen Bibelübersetzung, nach den ältesten Handschriften derselben, besonders nach der Dresdner, Praha, s. 240–266.

Gaudek, Tomáš (2019): Výzdoba biblických předmluv v rukopisech českých biblí, in: Staročeské biblické předmluvy, Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha, s. 155–171.

Gebauer, Jan (1894): Historická mluvnice jazyka českého. Díl 1. Hláskosloví, Praha – Vídeň.

Gebauer, Jan (1896): Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3. Tvarosloví. 1. Skloňování, Praha – Vídeň.

Kyas, Vladimír (1971): První český překlad bible, Praha.

Kyas, Vladimír (1997): Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Velehrad.

Kyas, Vladimír – Pečírková, Jaroslava (1993): Die Dresdener oder Leskowetz-Bibel, in: Biblia Slavica I/1. Die alttschechische Dresdener Bibel. Drážďanská nebo Leskovecká bible. Facsimile aufgrund der photographischen Aufnahmen von 1914 nach dem verbrannten Original aus dem 14. Jahrhundert, Hans Rothe – Friedrich Scholz (eds.), Padeborn – München – Wien – Zürich, s. 385–409.

Nouum testamentum D. N. Iesu Christi Latine secundum editionem Hieronymi, I–III, John Wordsworth – Henry Julian White (eds.), Oxonii.

Sichálek, Jakub (2017): European Background: Czech Translations, in: The Wycliffite Bible. Origin, History and Interpretation, Elizabeth Solopova (ed.), Leiden – Boston, s. 66–84.

Staročeská Bible drážďanská a olomoucká, 1: Evangelia, Vladimír Kyas (ed.), Praha 1981.

Staročeské biblické předmluvy, Kateřina Voleková – Andrea Svobodová (eds.), Praha 2019.

Stejskal, Karel (1993): Die älteste tschechische Bibelhandschrift in kunsthistorischer Sicht, in: Biblia Slavica I/1. Die alttschechische Dresdener Bibel. Drážďanská nebo Leskovecká bible. Facsimile aufgrund der photographischen Aufnahmen von 1914 nach dem verbrannten Original aus dem 14. Jahrhundert, Hans Rothe – Friedrich Scholz (eds.), Padeborn – München – Wien – Zürich, s. 411–425.

Vašica, Josef: Výpisky z Vraštilova popisu Bible drážďanské, rukopis, fotokopie uložené v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Vraštil, Josef: Evangelia. Přepis Bible drážďanské, rukopis, fotokopie uložené v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.