očistník, -a m.; k očista, očistiti
jur. osoba přísežně potvrzující platnost přísahy obžalovaného n. svědka, tj. zbavující přísahou jeho přísahu podezření z nevěrohodnosti: ihned po těch svědkóv přísahách mají vystúpiti dva Oczyſtnyky a tak mají přisieci bez zmatku řkúc: Ta přísaha, ješto Pavel z Sak přisahal, jest práva a čista DubA 7a; pohnaný…má s sebú ocžiſtniky dva mieti ZřízVlad b2a expiatores; za právo se drží, že Ocziſtnijk má býti člověk dobrý urozením i zachováním VšehK 55b; Zdislaus citatus nominavit et statuit ocziſtnikones List Muz II C 2,439a (1488). – Srov. očista (m.)
Srov. též pomocník (WinterMěst 2,704)