obuditi¹, -źu, -dí pf. (ipf. obúzěti, obuzovati); k *uditi, uźený
koho (čím) očernit, nařknout, obvinit, zvl. křivě (z něčeho): když odpovie přěd odpověďú, jest li mi s právem které právo jmieti s ním, an sě zná, že tiem vinen, nebo obuzen, nebo psán, nebo v tom nalezen RožmbA 53 (~B, ~C, ~D, ~E, ~F); jest zlým nevinně obuzen [Kristus] a křivě (krziewie rkp) na smrt otsúzen HradMar 51b (v rýmu)
K zákl. významu ‚vyudit (dýmem)‘ srov. obuźený. K významovému posunu v. Machek, Etym. slov.² 666