nekonec, -ncě m.; k konec
odklad, průtah, neukončené jednání: takých již nekoncóv…varovati sě mieníme ArchČ 1,286 (1444); i zdáť se nám, žeť se to [jednání o krále Ladislava] chýlí k nekonci dobře k dalšiemu ArchČ 2,222 (1447); než že sú Oldřich z Hradce s svú stranú nepatřili konce [sporů], alebrž zřetedlně nekonce sú hleděli a roztrženie ListářRožmb 4,185 (1450); poněvadž nám… naši hotovost zavrhli a na „dá li buoh“ zavěsili k pruotahu a k věčnému nekonci TovHád 115b; na takový nekonec [jednání] ArchČ 4,151 (1467; srov. nekonečný 4). ‒ Srov. nekonečnost 2
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
nekonec, -ncě, masc., nekonec, prodlévání, Endlosigkeit, Aufschub: k prótahu a k věčnému nekōcy Hád. 115b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
nekonec, -ncě m. odklad, neukončené jednání
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.