naučovati, -uju, -uje ipf. (pf. naučiti)
1. koho čemu učit: jest Jesus Kristus… zevuje tajně svátosti a naczuge (m. navczuge) všemu umění JeronM 25b (navczuge ~P, ~U) docens
2. jur. [o vyšší instanci] koho (čeho, na co) dávat právní poučení někomu (stran něčeho): na to vás naučujem [purkmistr a rada města Brna]; Ačkolivěk ti mládenci v tom krádeži poznali jsú sě…, to jejich seznání moci nemá NaučBrn 1; my konšelé města Olomouce takto vás práva naučujem NaučOl 5 (1430–49); toho vás naučujeme, že my jedné pře nesúdíme Půh 5,28 (1476); má li Zvolskému ve dsky vloženo býti, na to vás takto naučujem Půh 5,116 (1487); ║ pod zápisuov obecních jménem všickni listové svědeční, i kteřížto pravdu navcžugi, spolu držie se PrávHorS 175a (var. v. napravovatiI/5) instruunt (di warheit bekennen) poučují, co je právo
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
naučovati, -uju, -uješ, impftiv. k naučiti; stsl. naučevati docere. — My, konšelé města Olomouce, takto Vás práva naučujem, a jestiti (sic) právo (to a to) PrasTov. 5 (XV. stol.), n. koho čeho.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
naučovati, -uju, -uješ ned. učit, dávat poučení
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.