nabiti sě, -b̕ú, -bie pf.; k nabiti
koho (gen.) nabít se, natlouci se někoho, silně zbít, ztlouci někoho: Nabiw sě jie [švec ženy] … i vecě HradSat 127a; mne sě nocí řetězem nabila PasMuzA 152 (~Kal) me hac nocte graviter verberavit; tehda sě jie [Eufemie] po líci nabiwſſe do žalářě ji opět vedli PasMuzA 490 (~Kal) durissime caeditur; zjevně sě nás nabywſſe, neobvinněné lidi římské, vsadili sú v žalář BiblOl A 16,37 (~Pad, zmrskavše nás ~Praž) caesos nos
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
nabiti, -b’ú, -bieš dok. (čeho) pobít, pozabíjet, naporážet (větší množství dobytka); — nabiti sě (koho) nabít se někoho (mnohým bitím potrestat), silně zbít
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.