|
|
|
nabiti, -b̕ú, -bie pf. (ipf. nabíjěti); k bíti 1. čeho [o větším množství] kam nabít, natlouci něčeho, zatlouci něco: na jednom úzkém dřevě postaven jest [zajatec], v němžto na vše strany hřebíkóv ostrých bylo nabito GuallCtnostK 164; v ten piesek kolé velikého nabygi [lovci] i zde i onde CestMil 80b infigunt; ║ nabyta biechu tato kola všady železných hřebuov LegKat 2773 pobita železnými hřeby 2. čeho zabít větší počet něčeho; [dobytka] naporážet; bez předm. zabitím získat větší množství masa: nabil jest Šalomún obětí pokojných, … volóv dva a dvadceti tisícóv a ovec dvadceti ke stu tisícóv BiblCard 3 Rg 8,63 (~Ol, ~Lit, ~Praž, zbil jest… oběti ~Pad) mactavit; lev nalapal dosti lvíčatóm svým a nabil, točíš roztrhal lviciem svým BiblOl Na 2,12 (~Lit, ~Pad, ~Praž) necavit; a aj, radost a veselé nabiti telat a skopcuov JakZjev 306b (Is 22,13 occidere: zbíti telcě ~Drážď, ~Ol, ~Lit, ~Praž, tepú telcě ~Pad); král hojný a velmi nákladný oběd připravil, býkuov a ptákuov nebeských nabiw ChelčPost 250a; uveď muže do domu a nabij hojně a nastroj hody BiblPraž Gn 43,16 (zabí obět ~Ol, ~Lit, zbí oběti ~Pad) occide victimas 3. spec. co nač přitloukáním napnout: ktož by postav nabil na rám a cejchmajstróm neukázal, aby byl dvě libře vosku vinnen tovařišóm ListářRožmb 4,450 (1438) Ad 2: za lat. occidere stč. též pobiti, ztepati Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
nabiti, -biú, -bieš, pftiv., nabíti. — (Šalomún) nabil jest obětí pokojných mactavit Ol. 3. Reg. 8, 63, nabiti čeho, schlagen, schlachten eine Menge wovon; když nabil Balak ovcí a voluov, posla k Balaamovi cum occidisset Pr. Num. 22, 40; uveď muže do domu a nabij hojně a nastroj hody t. j. nabí (impt.) occide victimas Pr. Gen. 43, 16; král hojný oběd připravil býkuov a ptákuov nebeských nabiw ChelčPost. 250a. — Pohanové jej polapivše a jeho sš velmi nabiwſſe zapověděchu, aby nikdie Jezukrista nejmenoval Pass. 344, nabiti sě koho, einen nach Lust abprügeln; to židé uslyševše jeho se nabili ML. 6b, KázLeg. 91a; (sluhy) jaly sě ho bíti a tak sě jeho nabywſſe od ňeho sě rozběhú ML. 80a; nabiw sě jie (švec své ženy) i vecě Hrad. 126a; neb ť jest našě buohy potupila a mne sě nocí řetězem nabila Pass. 152. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
nabiti, -b’ú, -bieš dok. (čeho) pobít, pozabíjet, naporážet (větší množství dobytka); — nabiti sě (koho) nabít se někoho (mnohým bitím potrestat), silně zbít Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|