|
|
|
křik, -a/-u m. sr. křičěti 1. ot koho, čeho křik, pokřikování; řev, hlasitý zvukový projev 2. koho křik, nářek, bědování 3. koho ke komu, na co volání, zvolání, výkřik 4. čí reptání, hubování, hlasité projevování nespokojenosti 5. křik, hádka, svár 6. pomluva Sr. hlas, korčenie, kramol, povada, rydánie, ryk, zvuk Autor: Andrea Svobodová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 5. 2024). 
křik, -a, -u, masc., Geschrei; stsl. krikъ clamor. — By krzyk u městě veliký AlxV. 474. Již by čas protivu zoři, když bývá krzyk ptačí zboři t. 674. Byl-li úp, krzyk ODub. 10. — krzykem nemotorným křikli Pulk. 38b, křikem křiknúti. — Taký byl krſik diábly stvořen AlxB. 4, 13, křik stvořiti; taký bě zvuk hi crſik stvořen t. 2, 27; taký běchu krzik stvořili AlxH. 1, 40, krzyk stvořili AlxV. 1209 (místa stejná). — Tu krzyk zprostřěchu veliký AlxV. 1386, křik zprostřieti. — krzik rugitus Prešp. 2353. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
křik m. křik; hádka; křik obecný veřejný nářek; křik stvořiti, zprostřieti spustit křik, rozkřičet se Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|