koleso, -a n.
k kolo
1. kolo
2. „kolesě“ du. n., „kolesa“, koles pl. n. kolesa (arch.), lehký, zprav. dvokolový vozík
Dolož. též jako mužské vl. jm. osobní a f. Kolesová. K 2: též za lat. biga, carpentum
Sr. káry
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
koleso, -a, neutr., kolo, Rad. K tvarům subst. kolo gen. *kolese, plur. *kolesa, stsl. kolo rota gen. kolese atd., přidělán také sing. koleso. — Sing. je v příjm.: Petrus Coleſo Lún. ks. 1391, Miconis dicti Coleſo t. 1397, Johannis Koleso TomZ. 1117 n 19; z toho obměnou tvar -a: Jan Kolessa TomZ. 1402 n 305 (srov. příjm. nč. Dřeva z -vo atp.). — Duál kolesě vůz (dvoukolý?), Wagen: vsadiv jiu (Spytihněv svatojiřskou abatyši) na koleſſye, vyvez jiu z země ostaví ji na bavorském lesě DalC. 46, v překl. stněm.: vff ein kam. — Plur. kolesa, vůz, Wagen: (vsadiv abatyši) na kolesa DalJ. 46 z L; kázal ji na koleſia vsaditi Pulk. 51b. koleſia carpentum Vocab. 176a, MamA. 19a, Rozk. 3058, Veleš.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
koleso n. kolo; du. kolesě dvoukolý vůz; pl. kolesa vůz
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.