hórka, -y f.
horka, -y f.
k hora
Hojně dolož. jako vl. jm. osobní, pomístní i místní, sr. též Hórky, Horky, nč. Horky, Horka; dolož. též ženské jméno os. Hórková
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 11. 5. 2024).
hórka, horka, -y, fem., demin. z hora. — Malá hora, zvl. lesem porostlá: huorka monticulus Lact. 107b, malá horka Mill. 57b (rozumí se tu stromy porostlá). — Bývá appellativním názvem místním, a z toho se druhdy vyvíjí vlastní jm. místní. Tu pak bývá v sing. a někdy v plur.; místo plur. Horky bývá tvar Horka, v nom. akk. nerozeznatelný od sing., není-1i gramm. číslo z kontextu zřejmo. Na př.: cum praedio horka Reg. I, 1225; w horcach t. 1228; s dědinau položenau v-hrzmetne horky KolČČ. 6a (1542), dědiny položené za hrzmetnau horkau t. 220b (1554); Horka silva UrbE. 241, UrbR. 439; in Maiori Horka Poř. 1414 (129), v Hórce PoprR. 5; Gorki Reg. I, 1115 (ze XIII stol.), t. 1186 (též); plebanus de Horec t. IV, 1268; de Horka DeskDE., in Horkach tamt.; in Horek TomZ. 1401 n 254; na Huorkách Háj. 22b. Srov. v nč.: sing. Horka, časté pojmenování jistého dílu lesa (revíru), a plur. Horky, ob. též Horka gen. Horek, časté pojmenování osad. — Příjm. mužské: Vaňek Horka UrbHrad. 13, Huorka PoprR. 36; srov. příjm. Hora.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hórka f. hůrka, nevysoká hora
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hórka f. = hůrka, malá hora
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.