děkovati, -uju, -uje ipf.
k diek
komu, čemu z čeho, za co, s větou obsah. ap. děkovat někomu za něco
Autor: František Martínek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 7. 5. 2024).
děkovati, -uju, -uješ, impftiv., danken. — Protožto tobě dyekugem, že juž na tobě to čujem, jakž s’ sě věrně s námi smířil AlxBM. 6, 25. Pro ňež tobě jedinému dyekugyiu (živočichové) vždy, tvorciu svému, že dáváš komuž co ráčě LMar. 65. — Když kněz Václav uzřě bratra svého, počě jemu dyekowaty z kwaſu czneho DalC. 30, počě j’mu dhiekouati z kvasu DalH. tamt., děkovati komu z čeho, = zač; z daru decouati Kunh. 150a; jemu (bohu) z daru zákon jest diekowati Kruml. 195b; z tvé milosti tobě diekugi Apoll. 138b. — diekugicze benedicentes MamA. 17a; diekugiuci jemu vzdědie zemiu benedicentes ŽKlem. 36, 22.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
děkovati, -uju, -uješ ned. děkovat, vzdávat díky; z daru děkovati za dar
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.