dvořec, -rcě m.
pozd. též dvorec, -rcě m.
k dvór
1. čí menší výstavný dům, palác (sr. ESSČ s. v. „dvořišče“)
2. menší dvůr, statek, hospodářské stavení se zemědělskou půdou
Dolož. též jako vl. jm. místní. Sr. dvorček
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 1. 5. 2024).
dvořec, -rcě, masc., malý dvůr hospodářský, demin. z dvór. — Matěj zuostává Chladovi za jeho dworzecz 29 kop gr. (dlužen) KolBO. 12a (1494), prodal diel dwuorcze svého t. 81a (1497), do toho dworcze tamt. (též), dworzecz se všemi dědinami KolCC. 20a(1551). — Jm. místní: villa quae Dworcz dicitur Reg. III, 1318, Dworzecz UrbRožmb. 1379, de Dworzecz Akta konsist. 1374; a také plur. Dvorci, Dvorcě: ad metas Dvvorecz ad latus Vitavac Reg. II, 1222, ze Dvorcóv PoprR. 49.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².