dvojmlúvcě, -ě m.
k dvój a mluviti
filoz. znalec dialektiky, kdo umí disputovat (tj. obhájit svůj názor proti oponentovi)
Sr. dvémlúvcě, dviemlúvcě, dvojeřěčník a SSL s. v. dialecticus
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 17. 5. 2024).