|
|
|
dědic, -ě m. též dědič, -ě m. též dědec, -dcě m. k děd 1. čí „dědův“ potomek (zvl. mužského pohlaví) 2. čí, čeho, k čemu (majetku) dědic, potomek (zvl. mužského pohlaví) dědící majetek po zemřelém blízkém předkovi jur. „pravý dědic“, „spravedlivý dědic“ právoplatný, zákonitý, náležitý dědic podle rodové linie; „poslúpní dědic“ dědic podle rodové posloupnosti; „nedielný dědic“ majetkoprávně neosamostatněný dědic 3. zř. předek 4. (majetku) dědic, majitel, vlastník, kdo získal majetek zděděním podle rodové posloupnosti 5. (majetku) majitel, vlastník, kdo získal majetek jinak než dědictvím (koupí, prostřednictvím závěti ap.) 6. jur. čí (panovníkův ap.) osobně svobodný člověk dědičně užívající pronajatou půdu 7. relig. (o Kristu) čí (boží), čeho (království nebeského) pán, vládce, boží dědic 8. čí, čeho (země ap.) dědic, budoucí vládce, držitel n. majitel, (koho ve vládnoucím ap. postavení) nástupce, následník 9. čí, koho pokračovatel, následník, stoupenec; čeho (názoru) šiřitel 10. (o světci) čí, čeho (země ap.) patron K 2: sr. StčS pravý 8A, poslúpný 1. Sr. GbSlov s. v. Dolož. též jako jako adj. poses. dědicóv. Sr. děditel Autor: Irena Fuková, František Martínek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 27. 4. 2024). 
dědic, -ě, masc., Erbe; stsl. dêdištь, psl. dêditjь, z dêdъ. Vlastně dědův potomek, nástupce k dědictví oprávněný; pak i ten, kdo zdědil a je pánem majetku, majetníkem. — Heres quod proprio vocabulo deditz dicitur Reg. II, 1295. Či sě stalo gda dyedycziu, by pro mě stál v smutném líciu (= by byl smuten) svého sbožie jsa vyveden? AlxBM. 8, 24. (Jidáš) zemiu dyedyczie zbavil JidDrk. 99. Doniž je malyczek dijedycz Štít. ř. 76a. Dám roli jich dyedyczem heredibus Pror. Jer. 8, 10. Když by diedicze v Čechách nebylo k kniežectví Pr. pr. 242. Každý měštěnín kupuje domy sobě a svým diediczom a budúcím t. 260. Všecko sbožie jeho jmá při diediczych jeho ostati t. 261. Nebude ť tento tvým dyedyczem heres Mus. Gen. 15, 4; dyedicz heres Prešp. 912, dyedicze heredes MamA. 20a. — Vše prodánie vráti sě k dyediczy drzyewnyemu ad possessorem Mus. Lev. 25, 28, Ol. tamt.; slyšte otčíci, všie šlechty přědší dyedyczy AlxV. 1300, kteří jste šlechtictví zdědili, jste jeho majetníci; ti jistí diedyczy neb hospody domini Otc. 17la svú službu svým diedyczuom ukázati dominis tamt.; po diedycziech post patronos t. 390b; jakožto diedicz pravý téhož dvoru KolBO. 2b (1494), rozumí se pán, majetník; Antoš, jakožto diedicz pravý chalupy t. 7a (1494), též. Tudy také dědic = patron: ty (sv. Václave) s’ diedicz České země Pís. sv.-Václavská (rkp. knih. univ. 10. E. 2 str. 30a); o diedicziewi ſlowenſkem, číš o Prokopovi svatém Hrad. la; s. Václava mučeníka, dyedycze na(šeho) ŽPod. (v kalendáři, září). — Pak též člověk osobně svobodný, třeba že pod úrokem na pozemku panském (Brandl, Gloss.; Peisker, Zádr. 8): král postihni svědky svými, dyedyczy, služebníky Rožmb. 115. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dědic, -ě m. dědic (tj. původně dědův potomek, nástupce oprávněný k dědictví); svobodný usedlík; patron: (Svatý Václave) ty jsi dědic České země Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dědic m. = svobodný usedlík; patron, pán Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|