JEDNOTKY SLOVNÍ ZÁSOBY A JEJICH VÝVOJ

(1) Dříve než přistoupíme k vlastní problematice naší práce, považujeme za nutné blíže osvětlit hlavní pojmy, s nimiž pracujeme. Vhodným východiskem tu mohou být pojmy tématu vyjádřeného nadpisem Vývojové postupy české slovní zásoby: úvodem tedy objasníme, jak chápeme vývojové postupy (1.1), jak si představujeme studium slovní zásoby ve vývoji (1.2), v čem vidíme hodnotu právě české slovní zásoby a zvláště jejího materiálu staročeského (1.3) a konečně co považujeme za hlavní předpoklad historického studia slovní zásoby (1.4).

(1.1) Chápeme-li jazyk jako historický fakt, jako výsledek historického vývoje,[1]B. Havránek, K historickosrovn. studiu, 198: „… nikdy nemůžeme jazyk nevidět jako historický fakt, jako výsledek historického vývoje“. Ovšem ani výsledný stav jazykového vývoje nechápeme staticky, nýbrž ve smyslu učení pražské školy o synchronii dynamické (srov. J. Vachek, The Linguistic School of Prague, 27). Je to stanovisko bližší těm soudobým lingvistům, kteří se snaží překlenout propast mezi synchronií a diachronií, jako A. Martinet, E. Coseriu aj. (viz NvL 3, 146 a 157); o projevování jazykových změn v synchronii viz E. Coseriu, Sincronía, diacronía e historia, 220. musejí nás zajímat vývojové postupy, jimiž jazyk k danému výslednému stavu dospěl. Jde nám ovšem o vývoj jazykového systému jako celku, ale pracovat můžeme pouze s jeho jistými úseky, s jistými soubory jeho jednotek. Pracovně si tedy izolujeme jazykové jednotky a zkoumáme jejich vývoj, avšak s vědomím toho, že ve skutečnosti – v systému – nejsou navzájem izolovány, nýbrž spjaty vzájemnými vztahy. Jazykové jednotky zapojené do systému jazyka obdobnými vztahy (na základě jistých společných vlastností) mají ovšem tendenci podléhat změnám téhož typu: změny téhož typu, s nimiž se shledáváme u jednotek obdobného systémového zařazení, představují pak jistý vývojový postup. Tak např. stará slovesa dřepím, klečím, ležím, sedím, stojím, visím, usouvztažněná několika společnými vlastnostmi (především formou na -ím, -íš… a intranzitivním významem tělesné polohy) umožnila v jisté době (30.31) vývojový postup, kterým z nich byla odvozena pojmenování základních tělocvičných poloh – dřep, klek, leh, sed, stoj, vis. Ovšem vývojové postupy v oblasti slovní zásoby se neomezují pouze na takovýto vznik nových slov nebo zánik slov starých, nýbrž jsou dány také shodnými změnami slovního významu: viz např. přechod od významu ‚bitý, řezaný‘ k významu ‚vychytralý, prohnaný‘, společný souvztažným adjektivům fikaný, flákaný, mazaný, práskaný apod. (viz níže 31.23). Jednotkami, které se mění ve vývoji slovní zásoby, jsou tedy jednak slova, jednak slovní významy. — Avšak dříve než přistoupíme k výkladu těchto jednotek jakožto základních pojmů naší práce, věnujeme náležitou pozornost problémům studia vývoje slovní zásoby, tj. zvláštnostem jejího studia historického.

[8]číslo strany rukopisu(1.2) Historické studium slovní zásoby, zaměřené na vzájemné souvislosti mezi jejími jednotkami i na vztahy těchto jednotek k ostatním jednotkám jazykového systému, předpokládá srovnávání různých vývojových stadií jazykového systému jako celku. Rozdíly, které shledáváme mezi starší a mladší vývojovou fází jazykového systému, jsou jazykové změny: v zájmu přesného postižení těchto změn a jimi daných vývojových postupů mělo by být časové rozpětí mezi srovnávanými jazykovými stadii co nejkratší[2]Srov. B. Trnka, Obecné otázky strukturálního jazykozpytu, SaS 9 (1943) 58. a poznání obou stadií, mladšího i staršího, co nejúplnější. Avšak v úplnosti se našemu poznání nabízí pouze jazykový materiál stadia nejmladšího, soudobého, kdežto o starších jazykových stadiích máme materiálové údaje daleko chudší, neúplné; ze starších etap vývoje češtiny je dostupným materiálem písemných památek relativně nejlépe doloženo stadium staročeské (jeho doložená zásoba slov se odhaduje zhruba na 70 % skutečné stč. zásoby slovní[3] Odhad B. Havránka (podle ústního sdělení).), ale toto stadium, končící kolem r. 1500, je zase příliš časově vzdáleno od materiálově nejúplnějšího soudobého systému novočeského. Historické studium české slovní zásoby zde tedy stojí před nesnadno řešitelným úkolem: na jedné straně má studovat různá stadia lexikálního vývoje v co největší materiálové úplnosti a v co nejkratších časových intervalech, aby mohlo odhalit vývojové postupy a vývojové principy, a na druhé straně si má k tomu opatřit spolehlivou materiálovou základnu — historický slovník, který zase „nelze odtrhnout od řešení celé řady teoretických otázek“, k nimž patří i ony principy lexikálního vývoje.[4]B. Havránek, K historickosrovn. studiu, 198. Nelze odkládat studium vývojových principů, až bude vybudován historický slovník (bez nich), právě tak jako nelze odkládat budování historického slovníku, až budou prozkoumány principy lexikálního vývoje (bez náležité materiálové báze!). Je nutno začít s tím, co je. Domníváme se, že naše práce má vhodné předpoklady k tomu, aby k osvětlení oněch vývojových principů přispěla, neboť vyrůstá z konfrontace úplné slovní zásoby novočeské s bohatým lexikálním materiálem staročeských památek 14. a 15. stol. při zpracovávání nového, podrobného slovníku staročeského, který má být první etapou českého slovníku historického.[5]Srov. J. Daňhelka, Probleme des alttschechischen Wörterbuches, Die Welt der Slaven 8 (1963) 155.

(1.3) Význam staročeského jazykového materiálu pro studium vývoje české slovní zásoby a pro studium jazykového vývoje vůbec nebyl dosud po zásluze oceněn konkrétní prací, která by hlubším rozborem tohoto materiálu upozornila na jeho významné hodnoty.[6] Obecnější hodnocení podávají E. Michálek a I. Němec, Významný pramen historické lexikologie, SaS 24 (1963) 55–57. A přece – praví-li ak. B. Havránek,[7]K obecným vývoj. zákonitostem, 47. že český jazyk „poskytuje již délkou svého vývoje i bohatstvím literárních i jazykových památek … dobré východisko ke zkoumání obecné zákonitosti vývoje spisovných jazyků vůbec“, má na tom především zásluhu jazyk staročeský. O jeho starobylosti a bohatství (zvláště po stránce lexikální) svědčí ta skutečnost, že stará čeština má již ve 14. století množství památek bohatého tematického rejstříku (náboženské i světské skladby epické, lyrické, dramatické, satirické, didaktické; spisy nábožensky vzdělávací, [9]číslo strany rukopisuhistorické, právní, cestopisné, zábavné; bible, slovníky, rostlináře, cisiojany aj.). Převážná většina těchto památek, jakož i památek 15. století, je již také péčí Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze vyexcerpována a příslušný lexikální materiál zde soustředěný a roztříděný se zpracovává při sestavování zmíněného slovníku staročeského. Slovní bohatství tohoto stč. lexikálního materiálu lze si představit na pozadí staročeského slovníku J. Gebauera (z r. 1903): na jeho tisíc heslových slov připadá v dnešním úplnějším stč. materiálu zhruba 1100 až 1200 slov; je zde tedy doloženo přinejmenším o 15 % staročeských slov více, než znal J. Gebauer. Přitom ještě větší náskok než v počtu slov lze tu zaznamenat v počtu doložených slovních významů. — Je tedy pochopitelné, že tak bohatý materiál, obrážející slovní zásobu v časovém rozpětí dvou století, skýtá hojnou příležitost ke studiu lexikálních změn a vývojových postupů: vždyť celá řada stč. textů prochází během tohoto období ve svých opisech několika chronologickými vrstvami, takže mladší varianty spolu s nejstarším čtením obrážejí lexikální vývoj dané jednotky v žádoucí materiálové úplnosti i v náležitě krátkých intervalech mezi srovnávanými stadii (viz požadavek v 1.2). Tak např. zkoumáme-li vývoj vyjadřování významu ‚každý, omnis‘, zachycují nám stč. biblické texty spolehlivě vcelku tři stadia: latinské omnis na témž místě (např. Ps 63,10 nebo Mt 19,29) překládají nejstarší biblické texty adjektivem prokní (ŽaltKlem; EvVíd), pozdější pak adjektivem všeliký (ŽaltPod, ŽaltKap, BiblDrážď; EvBeneš, BiblKoř, BiblLit), kdežto nejmladší již dnešním zájmenem každý (BiblPad a BiblPraž na obou místech).

(1.4) Historické studium se ovšem nemůže spokojit s pouhým výčtem takových změn a jejich časovým zařazením: musí odhalit jejich souvislost s jinými změnami jazykového systému. K tomu právě dává staročeský lexikální materiál dobré možnosti. Je tu však třeba především znát jeho systémové vlastnosti, vlastnosti jazykového systému na různých etapách jeho vývoje. Detailní znalost staršího systému totiž umožňuje nejen překlenout nutné mezery v dokladovém materiálu, ale i vyvážit vliv soudobého jazykového povědomí, které zavádí analytika starších fází lexikálního vývoje k anachronismům. Na jedné straně je třeba znát staré nerozpadlé jazykové kategorie, jejichž jednotky nebyly ještě izolovanými archaismy jako dnes, a nemohou se tedy chápat izolovaně, jako jevy, které se už ve své době pociťovaly „na periferii prožití“;[8]B. Trnka, Obecné otázky strukturálního jazykozpytu, 65. např. stč. vzieti škodu nepatřilo ještě k okrajovým spojením jako nč. vzíti škodu, neboť bylo dílčím případem kategoriálního spojení s pomocným slovesem vzieti (srov. vzieti smrt ‚umřít‘, vzieti slepotu ‚oslepnout‘ apod., 10.12). Na druhé straně je zase třeba pro starší dobu počítat s kategoriemi ještě nevyhraněnými, s typy teprve se formujícími, které nebyly ještě v dané funkci monopolní; tak např. v staré češtině vedle typu nepřěmožitedlný měla stejnou platnost také adjektiva typů nepřěmožený, nepřěmohující aj., takže při rozboru podobných adjektiv participiálního původu musíme počítat i s možností takové funkce jakostní (srov. i superlativ najnepřěmoženější). Zbytečných anachronismů se vyvarujeme také tím, že budeme důsledně rozlišovat různá stadia jednotícího (syntetizujícího) vývoje dnešních lexikálních jednotek, jež byly původně volným spojením dvou slov; s tímto syntetizujícím vývojem se setkáváme např. u sloves reflexívních, kde některé typy (jako kúpiti [10]číslo strany rukopisusobě) byly ještě v staré češtině volným spojením slovesa s reflexívním zájmenem ve funkci osobního objektu, kdežto dnes (koupiti si) již tvoří lexikálně významovou jednotku.[9]B. Havránek, Genera verbi I, zvl. §§ 134–136. — Je pochopitelné, že znalost podobných zvláštností obou jazykových systémů (stadií), které svírají průběh dané lexikální změny, je třeba založit na přesnějším vymezení základních jednotek slovní zásoby – slova (2) a slovního významu (3) – se zvláštním zřetelem k jejich neúplné doloženosti v starších fázích jazykového vývoje.

(2) Máme-li pojednat o změnách slov, musíme si především vymezit pojem slovo, tj. stanovit, které pojmové prvky (složky) jej dohromady tvoří (konstituují). Již to samo o sobě totiž znamená hlubší pohled na změnu slova, uvědomíme-li si, které konstituující prvky slova daná změna převážně zasahuje. Takové pojetí slova, které přehledně vyčleňuje jeho podstatné prvky změnami postihované, vidíme v chápání slova jako formálně-významové jednotky vyšší než morfém a nižší než syntagma, abstrahované z různých kontextů daného jazyka: slovo je jednotka významová, daná jistým lexikálním významem (viz 3) nebo souborem takových významů navzájem souvisících, a zároveň jednotka formální, daná jistým tvarem nebo souborem tvarů lišících se pouze elementy gramatickými, která se začleňuje těmito oběma svými stránkami do vztahu s jinými jednotkami jazyka a reálně se uplatňuje jako prostředek dorozumívání.[10] O různých definicích slova viz nejnověji A. Erhart, Základy obecné jazykovědy, Praha 1965, 74n. Naše pojetí vychází z přesvědčení, že spíše než z hlediska obecně jazykového lze pojem slova vymezit „v rámci daného jazyka“ (A. Martinet, Grundzüge, 103), a opírá se nejvíce o definici J. Filipce (Lexikálně sémantická výstavba hesla, 179). Z tohoto pojetí již vyplývá, které výrazy jsou a které nejsou skutečným slovem. Vyjdeme-li z prvého pojmového znaku slova (jednotka vyšší než morfém a nižší než syntagma), je nám jasné, že skutečné slovo — jednoslovný lexém – představují i neohebné výrazy jednoslabičné, které nemají povahu pouhého morfému, jako předložky a spojky (např. podmiňovací -li), i výrazy dvojčlenné, které nemají povahu syntagmatu, jako slovesa reflexívní typu báti se, vrátiti se, blesknouti se; naopak ovšem slovem nejsou výrazy na úrovni morfému (např. komponenty spřežky týden) ani výrazy na úrovni syntagmatu, i když tvoří jednotku lexikálně významovou, tj. lexémy víceslovné (např. vysoká škola, dávati pozor, bíti se ‚bojovat‘, viz 5). Podobně z ostatních pojmových znaků (prvků) slova vyplývá, že skutečným slovem nejsou ani ty výrazy, které představují jednotku pouze po stránce formální, a nikoli lexikálně významové (2.1), ani ty, které představují jednotku pouze po stránce lexikálně významové, a nikoli formální (2.2), a dále jím nejsou ani výrazy vyskytující se sice v projevech jazyka, ale nezačleněné do systému jeho jednotek (2.3), ani výrazy reálně se neuplatňující při dorozumívání mezi jeho uživateli (2.4). Nyní již máme hrubou představu o změnách, které se mohou uskutečňovat pohybem uvedených prvků konstituujících pojem slova: slovo, které všecky tyto podstatné prvky mělo a některého z nich pozbylo, přestává být slovem; a výraz, který všecky tyto podstatné prvky neměl, ale postupně jich nabyl, stává se slovem. Ale o tom podrobněji.

(2.1) Slovem jako jednotkou slovní zásoby nejsou ty výrazy, které představují jednotku pouze po stránce formální, a nikoli po stránce lexikálně [11]číslo strany rukopisuvýznamové, i když formální shoda se týká celého souboru jejich tvarů: srov. např. stč. substantiva lžička, -y f. ‚malá lžíce‘ a lžička, -y f. ‚malá lež‘. Jsou to různé lexikální jednotky, různá slova shodující se pouze formou, tzv. lexikální homonyma. Společnou lexikální jednotku, jedno slovo, ovšem tvoří formálně shodné (ve všech tvarech) výrazy, jejichž významy navzájem souvisí, např. na základě vztahu podobnosti, jako je tomu u stč. čěška, -y f. ‚číška‘ a čěška, -y f. ‚češka‘. Jde tu již o různé významy téhož slova mnohoznačného (o tzv. polysémii). Z hlediska diachronického ovšem tento rozdíl mezi homonymy a výrazy různých významů téhož slova mnohoznačného není nepřeklenutelný: ve vývoji se výrazy navzájem souvisících významů téhož slova mění v homonyma, jestliže se spojovací článek mezi jejich významy ztrácí (2.11), nebo naopak homonyma se mění ve výrazy různých významů v rámci téhož slova, jestliže se příslušný spojovací článek mezi jejich významy utvoří (2.12).

(2.11) Rozpad mnohoznačného slova na homonyma je tedy důsledkem ztráty souvislosti mezi jeho významy. Tato ztráta zpravidla souvisí s vývojem mimojazykovým, se zánikem jistých reálií (31.2). Tak např. pojmenování kluk ‚šíp‘ a kluk ,dareba‘, která jsou již z hlediska doby středočeské homonymy, patřila ještě v staré češtině do rozsahu jednoho slova, dokud zde byla průhledná metafora kluk nepeřený ‚lenoch, ničema‘ jako hanlivé přirovnání člověka ničemného, neužitečného k neopeřenému šípu, tj. k střele, která se k ničemu nehodí;[11]Srov. V. Machek, Etymol. slovník, 207. ovšem se změnou bojové techniky, s přechodem od luků a kuší k střelbě pomocí střelného prachu, zanikl onen spojovací článek mezi významy ‚šíp‘ a ‚dareba‘ (a tento hanlivý význam byl pak oslaben v dnešní význam slova kluk). Právem se proto poukazuje na to, že u slova zdánlivě rozpadlého na homonyma může úplnější materiál doložit ještě metaforu, která je spojovacím článkem mezi významy navzájem oddálenými.[12]Srov. L.Kopeckij v Lexikografickém sborníku, Bratislava 1953, s. 81. Tak např. stejně znějící stč. výrazy kosa ‚nástroj k sečení‘ (1) a kosa ‚příčný směr‘ (2), které J. Gebauer ve svém slovníku považuje za homonyma různého původu (2 vyvozuje z nedoloženého adjektiva *kosý!), jeví se jako případ mnohoznačnosti (polysémie) ve světle dokladů metaforického užití: je-li řečeno o figuře koně v šachu, že kosú jde nebo na kosu jede či po kosě jezdí, jde jen o obrazné vyjádření charakteristického přemisťování drahou zakřivenou jako kosa. Historický materiál nám ovšem skýtá celou řadu takových případů – od významové jednoty zcela průhledné až po zjevně rozpadlou, kterou může rekonstruovat pouze hloubková analýza etymologa.[13]Např. psl. pojmenování hrobu (podsvětí) *navь (stč. náv) a ide. název lodi (lat. navis, stč. náv, náva) lze významově spojit předpokladem, že násilně zemřelí byli pohřbíváni do lodí na cestu do podsvětí, kdežto zemřelí „dobrou smrtí“ zase žehem na cestu vzhůru; viz V. V. Ivanov a V. N. Toporov ve sb. Slavjanskoje jazykoznanije 1963, 145.

(2.12) Splývání homonym v jedno slovo mnohoznačné je již vývojový postup mnohem vzácnější. Předpokládá totiž, že mezi významově nesouvisícími slovy různého slovotvorného původu se vytvoří spojovací článek, který je jako významové novum motivován oběma významy spolu nesouvisícími. Teoreticky vzato, v jedno slovo by mohla splynout homonyma kolej ‚dvojice kolejnic‘ a kolej ‚studentská ubytovna‘ (z lat. collegium), [12]číslo strany rukopisukdyby se vytvořilo jako spojovací článek mezi oběma nové pojmenování *kolej s významem ‚blok ubikací postavených rovnoběžně proti sobě‘. Konkrétní případ takového sbližování homonym (přitvářením spojovacího článku) vidíme např. u slov lenoch ‚lenivec‘ a lenoch ‚opěradlo sedadla‘ (z něm. Lehne): když vznikl pro pohodlné křeslo s vycpaným lenochem a postranními opěradly název lenoška, významově neoddělovaný od stejnozvučného názvu lenivé osoby ženského pohlaví,[14]Srov. homonyma lenoch a slovo mnohoznačné lenoška, PS 2,548. dostala se tím příslušná homonyma mužského rodu (lenoch ‚lenivec‘ a lenoch ‚opěradlo‘) do významového kontaktu; ten se mj. projevil i v tom, že na základě názvu opěradla lenoch vzniklo regionální pojmenování židle lenoušek, jež se stejnozvučným názvem lenivce tvoří do jisté míry symetrický protějšek mnohoznačného slova lenoška. Srov. schematicky

lenoška lenoušek

(1) ‚pohodlné křeslo…‘ (1) ‚židle‘ (dial.)

(2) ‚lenivá osoba ženského pohlaví‘ (2) ‚líný člověk‘ (hypok.)

Ovšem v mužském rodě již tvaroslovně rozlišujeme význam životný (gen. lenouška) od významu neživotného (gen. lenoušku), takže jednota uvedených významů zde není provázena jednotou po stránce formální (formální shoda nezahrnuje celý soubor tvarů), nýbrž významový rozdíl zde provází jistá diferenciace formální; jde tedy vlastně o dvě různá slova (lenoušek, -a m. a lenoušek, -u m.). Ale to je již otázka následujícího odstavce.

(2.2) Slovem jako jednotkou slovní zásoby nejsou ty výrazy, které představují jednotku pouze po stránce lexikálně významové, a nikoli po stránce formální. Na rozdíl od homonym a výrazů různých významů téhož slova (2.1) jsou to tzv. synonyma, jako např. statečný, udatný, chrabrý (srov. níže 3.52). V některých případech je však i formální rozdíl mezi synonymy natolik zanedbatelný, že jde nesporně o jedno slovo, o jeden lexém. Patří sem:[15]Srov. J.Filipec, Česká synonyma, 243. a) hláskoslovné varianty slova, ať již vznikly běžnými hláskovými změnami (jako blíže // blíž, střapec // třapec), analogiemi (proklatě // prokletě, vyřazovat // vyřaďovat, stč. hložie // hlohožie), expresívním obměňováním (lechtati // lochtati, chuděra // chudera, třepot // třepet) či kolísáním výslovnosti slova cizího původu (pedikúra // pedikýra, stč. facún // vacún // vačún ‚jistá ozdoba účesu‘); b) kmenoslovné dublety slova s některými společnými tvary, dané příslušností k různým kmenoslovným vzorům, stojí buď v nástupnickém poměru jako varianty ustupující a nastupující (jako stč. faleš, -lšě m. // později též faleš, -lšě f.; nařéci, -řku pf. // později nařknúti, -řknu pf., nč. moč, -e m. // moč, -i f.), nebo koexistují vedle sebe bez tendence k takovému nástupnictví (jako stč. manželstvo // manželstvie, lesný // lesní; nč. plynovodný // plynovodní); c) třetí skupinu zde tvoří slovesa s reflexívními variantami (jako blyštěti // blyštěti se). Takovéto různé formy téhož slova (a, b, c) se tedy právem v slovnících zpracovávají v rámci společného hesla. Musí ovšem splňovat požadavek jednoty po stránce významové, tj. mít stejný význam nebo stejnou strukturu významů: např. mnohoznačné výrazy vzpomenouti a vzpomenouti si, řazené v PS do společného hesla, nejsou formami téhož slova, neboť např. význam ‚usmyslit si, zamanout si‘ je vázán pouze na formu reflexívní, takže různost významu je zde již do jisté míry provázena růzností formy. A tu jsme opět u otázky vzniku a zániku slov: [13]číslo strany rukopisuslovo mnohoznačné se rozpadá na několik různých slov, jestliže jeho významy se rozliší po stránce formální (2.21), a naopak zase formálně různá slova tvořící jednotu po stránce lexikálně významové (tj. vyjadřující významy navzájem souvislé) splývají v jedno slovo, jestliže formální rozdíl mezi nimi zanikne (2.22).

(2.21) Rozpad mnohoznačného slova na různá slova formální diferenciací je postup ve vývoji slovní zásoby velmi rozšířený. Zpravidla se upozorňuje na rozdvojování slov využitím změn hláskoslovných (viz např. rozdvojení kostka – kůstka, táhnouti – tíhnouti, hořký – horký), využitím prostředků tvaroslovných (viz např. rozlišení významu základního a přeneseného tvary duálu a plurálu oči – oka, uši – ucha) a využitím prostředků kmenoslovných (viz např. rozpadnutí stč. kmenoslovných dublet slova kněžstvo // kněžstvie na samostatná slova kněžstvo a kněžství).[16]Srov. např. O. Ducháček, O vzájem. vlivu tvaru a významu slov, 74–98. – O tom podrobněji níže 27.3. Avšak k formálnímu odlišení, jímž vznikají nová slova, dochází velmi často také jinak, i bez využití uvedených prostředků: a) jistý tvar ohebného slova ustrne v posunutém významu (např. instr. honem ve významu ‚rychle‘ nebo akuz. večer v platnosti určení času), takže se po stránce formální liší od příslušného slova ohebného svou neohebností a svým slovním druhem (jako adv. od substantiva); b) v posunutém významu se osamostatní celý soubor jistých tvarů slova (např. femininum žitná, -é ‚kořalka z žita‘ k adj. žitný, -á, -é nebo u stč. slovesa neroditi imperativy neroď, neroďte jako komponent zákazové infinitivní konstrukce neroďte hřěšiti ‚nehřešte‘). V obou případech (a, b) tedy vznikají výrazy sice významově související (tvořící významovou jednotu), ale formálně rozlišené morfologickou charakteristikou. Protože se však i zde výrazy neohebné nebo tvarově chudší formálně shodují s jistými tvary základního slova tvarově bohatšího, mluví se tu někdy o neúplné homonymii nerovnoměrné.[17]Srov. pojem „neravnoob’jemnaja omonimija“ u J. S. Maslova, Omonimy v slovarjach i omonimija v jazyke, sb. Voprosy teorii i istorii jazyka, Leningrad 1963, s. 199. Ovšem neúplná homonymie v pojetí B. Trnky se týká pouze výrazů významově nesouvisejících, viz Bemerkungen zur Homonymie, TCLP 4 (1931) 154; Prague School 302n.

(2.22) Naopak splývání významově blízkých slov v jedno setřením formálního rozdílu mezi nimi je vývojový postup daleko vzácnější, neboť předpokládá náhodné sejití dvou podmínek: splynout mohou pouze taková slova, která jsou po stránce formální navzájem velmi podobná (tzv. paronyma) a zároveň po stránce významové tvoří jednotu, jaká je vlastní různým významům slova mnohoznačného. Tak např. mnohoznačnost slovesa dáti je mj. způsobena tím, že s tímto slovesem splynulo stč. dieti (co kam) ‚položit, umístit‘, neboť minulé tvary obou sloves byly velmi blízké (dáti, dál – dieti, ďál > dál) a významy také (‚něco někomu odevzdat‘ – ‚něco někam položit‘): nč. dáti co kam = stč. dieti co kam (i přeneseně, např. nč. kams’ dal rozum? = stč. kams rozum děl? SolfA 136a). Poněvadž jiný význam stč. slova dieti převzala synonyma dělati a činiti, lze říci, že v českém slovese dáti splynula vlastně dvě starší slovesa – dáti a dieti.

(2.3) Slovem jako jednotkou slovní zásoby dále nejsou ty výrazy, které se sice v jednotlivých promluvách nebo textech vyskytují, ale které se nezačleňují do systému jazyka daného vývojového stadia svou stránkou [14]číslo strany rukopisuobsahovou ani formální strukturou. Jsou to především cizojazyčné citáty (jako např. v stč. textech biblických nápis mane, techel, phares, věštící potrestání krále Balsazara – Dn 5,25 [a]5,25] 5.25) a jim naroveň postavená nepřizpůsobená cizí slova, jež se vymykají formě domácích slov a významově jsou vázána na prostředí kulturně zcela cizí (jako např. exotická jména již v stč. cestopisech: chán Monghu CestMil 35a, pták gryfalk tamtéž 55a, třtina gabi CestMandB 59a, nádoby ares CestMandA 160a apod.). Takové výrazy tedy nelze považovat za slova domácího jazykového systému. Podobné výrazy se však mohou stát skutečnými slovy, slovy přejatými, jestliže se do domácího jazykového systému začlení: aspoň po stránce významové vytvořením významových vztahů k slovům domácím či zdomácnělým (2.31), nebo i po stránce formální přizpůsobením k struktuře domácích slov (2.32). Tu jsme již u otázky vývoje slovní zásoby v souvislosti s přejímáním cizích slov.

(2.31) Zdomácňování cizích slov po stránce významové, tj. jejich významové začleňování do domácího jazyka beze změny formy, můžeme považovat za základní etapu přejímání cizích slov. Jde o to, že při pronikání znalosti celých okruhů cizokrajných skutečností do domácího prostředí začleňují se některá cizí pojmenování svým hláskovým skladem (hlavně v zakončení) do domácího jazyka více, jiná méně a některá se vůbec nahrazují pojmenováním domácího původu, takže pak i příslušná cizí slova formálně nezačleněná (zvláště nesklonná) mají již své místo v domácím jazyce na základě svého významového vztahu k oněm slovům formálně začleněným zdomácnělým i k domácím slovům téhož významového okruhu. Tak např. již v době staročeské vlivem bible, četby cestopisů i dovozu zahraničního zboží pronikla do našeho jazyka řada cizích pojmenování rostlinných materiálů orientálního původu, např. aloe, ebanus ‚eben‘, myr(h)a, nardus, k jejichž významovému okruhu patřila i některá pojmenování domácího původu, např. skořicě (z psl. *skora ‚kůra‘): máme-li pak v jedné větě výčet takových slov, např. zkropila sem mé lože myrrú, aloe a skořicí (BiblOl Prov 7,17), nelze žádné z nich považovat za slovo cizí na úrovni cizojazyčného citátu, ať již jde o slovo domácího původu (skořicě) nebo o přejaté slovo ohebné (myrra) či o přejaté slovo nesklonné (aloe); vždyť všechna označují monopolním výrazem věci v domácím kulturním prostředí již dostatečně známé a pojmově zařazené do společné kategorie.[18] Taková slova také uvádí J. Gebauer ve svém Slovníku stč., kdežto skutečná slova cizí (2.3) zde uvedena nejsou. Ovšem tato významová začleněnost do kontextů našeho jazyka se může projevovat i zjevnějšími vztahy přejatých slov ke slovům – jednotkám jeho systému: nejen tím, že většina přejatých slov se skloňuje nebo časuje podle příslušných vzorů slov domácích (myrha, myrhy … podle voda, vody …), ale i tím, že podléhá stejným odvozovacím postupům: tak např. přejaté slovo ebanus ‚eben‘ bylo již v staré češtině zjevně slovem zdomácnělým, neboť už stálo ve vztahu k odvozenině ebanský (AlexPovB 264a: trámové ebanští), která byla svou příponou -ský zapojena na celou řadu domácích adjektiv stejného typu. Kromě uvedeného začleňování cizích slov do sémantických (významových), tvaroslovných a slovotvorných vztahů se slovy domácími projevuje se pak zdomácňování cizích slov ještě výrazněji formálním přizpůsobováním (adaptací).

[15]číslo strany rukopisu(2.32) Zdomácňování cizích slov i po stránce formální vidíme v přizpůsobování jejich hláskového skladu zvukové struktuře domácích slov. Týká se to ovšem především cizích slov s nečeskými hláskovými skupinami: takové cizí hláskové skupiny neobstály zvláště na konci slova, a proto např. stněm. zins zdomácnělo v češtině jako činžě, střlat. basiliscus jako bazilišek. Ještě výraznějším případem formálního přizpůsobování cizích slov slovům domácím je počešťování tzv. lidovou etymologií: cizí slovo, svým hláskovým skladem nespojené s žádným slovem domácím (tj. nemotivované), upravilo se hláskově tak, aby mělo kořen společný s domácím slovem aspoň trochu významově blízkým (tímto vztahem k slovu domácímu nebo dříve zdomácnělému se pak stává slovem motivovaným); klasickým příkladem toho je počeštění něm. slova Beerwinck (z lat. pervinca) na barvínek, motivovaný jako název rostliny slovem barva (vědecká etymologie ovšem původ pojmenování barvínek nevyvozuje ze slova barva, a proto se zde také mluví o etymologii „mylné“). Lidové či mylné etymologii však nepodléhají jen slova cizí, nýbrž vůbec slova nemotivovaná, i domácí (o tom ještě níže 14.13). Proto může být mylnou etymologií dovršeno počeštění i takového slova cizího původu, které již zdomácnělo hláskovým přizpůsobením (adaptací): např. sthněm. frîthof (něm. Friedhof) zdomácnělo v staré češtině jako břitov, ale jeho počeštění bylo pak dovršeno úpravou na hřbitov, tj. když je lidová etymologie spojila s domácím slovesem hřbieti ‚býti pohřben‘. Je ovšem pochopitelné, že tendence k počeštění cizího slova nenajde vždy vhodné (blízké) výrazy podobné, jako v případě slova hřbitov, a proto významová motivace počeštěné podoby cizího slova bývá leckdy značně volná, neurčitá, a sama tato podoba pak podléhá dalším změnám: viz např. střč. krakholec ‚dřevěná trámová konzola‘ (z něm. Kragholz) > krakolec > nč. krákorec.

(2.4) Slovem jako jednotkou slovní zásoby konečně nejsou ty výrazy, které se reálně neuplatňují jako prostředek dorozumívání mezi uživateli daného jazyka. Kromě uvedených nezdomácnělých cizojazyčných citátů a cizích slov (2.3) patří sem řada případů slovního novotvoření, tj. takové lexikální neologismy, které zůstávají omezeny na individuální užití (a) nebo na dorozumívání pouze mezi členy úzkého kolektivu (b). Takovými individuálními neologismy bez širší společenské platnosti (a) jsou vedle literárních pokusů nevžitých (jako byl např. Jungmannův název vidina pro ‚ideál‘,[19]Srov. B. Havránek, Vývoj spis. jazyka čes., 94. — O zavádění nových slov viz níže 30.3. 30.31) především anomální novotvary jednotlivců, ať již vznikly překladatelským omylem (jako např. adjektivum kampotanský ze stč. biblického překladu v zemi kampotanskej za lat. in campo Taneos), nebo byly záměrně utvořeny pro nový pojem způsobem, který nové slovo nezapojuje do systémových vztahů jazyka (viz např. Klaretův název akuzativu vinovánek či puristické výtvory V. Pohla jako staveninosta ‚architekt‘, doschovna ‚špitál‘, věžovlice ‚pyramida‘ apod.). Širší dosah pro společenské dorozumívání rovněž nemají jisté výrazy individuální, utvořené sice podle slovotvorných zákonitostí jazyka, ale srozumitelné jenom jisté skupině jeho uživatelů (b). Mezi takovéto zvláštní výrazy užších kolektivů patří především slova užívaná pouze členy jednotlivých rodin nebo jiných zájmových celků, zvláště dětských (např. bublinovat o pěnění vody, čumprlína [16]číslo strany rukopisucitově kladné označení dovádivého dítěte apod.). — Ovšem i výrazy zprvu omezené na individuální užití nebo na dorozumívání mezi členy úzkého kolektivu mohou se stát slovy, mohou obohatit slovní zásobu jazyka, jestliže se podstatně rozšíří oblast jejich užití. Tak literární individualismy mohou být povýšeny na slova knižního nebo básnického jazyka, tj. na literární neologismy, když se stanou výrazovým prostředkem celé literární školy (viz např. sloveso nažiti ‚obnažovat‘ u obrozenských básníků Chmelenského a Langra nebo substantivum tes ‚útes‘ u lumírovců Vrchlického a F. Kvapila). Na druhé straně zase výrazy zprvu omezené na užší kolektiv (např. na jistou skupinu dětí, na žáky jisté školy) mohou se vžít jako slova dětského jazyka (např. houpa ‚houpačka‘, klouza ‚klouzačka‘, žvejka ‚žvejkačka‘, kolobka ‚koloběžka‘) nebo jako slova slangová (viz např. studentské výrazy říďa ‚ředitel‘, kóna ‚kompozice‘, pochoďák ‚pochodové cvičení‘ apod.).[20] Podobně novotvořená slova expresívní charakterizují mluvený jazyk mládeže vůbec, srov. A. Jirsová, H. Prouzová, N. Svozilová, Poznámky k mluvě mládeže, NŘ 47 (1964) 193n. I šíření takovýchto výrazů nespisovných ovšem podporuje literatura, která je pro barvitost jazyka vtěluje do svých dialogů. Sem nejspíše patří také výsledky záměrné jazykové experimentace, jejímž cílem bývá zpravidla jazyková komika: viz např. žertovná slova Voskovce a Wericha, jako úča ‚učitel‘, podstatička, nohokoupel, taxivosel (o dopravě na oslech), pingovat-pongovat ‚hrát ping-pong‘ apod.[21] Viz J. Zima, Expresivita slova, 47–48.

(3) Na uvedených případech (2.1–2.4) jsme si naznačili, k jakým změnám v slovní zásobě dochází, když daný výraz nabývá nebo pozbývá charakteru slova. Záleželo zde ovšem na vymezení pojmu slova. Podobně, chceme-li postihnout hlavní vývojové postupy týkající se především změn slovního významu, musíme vyjít z vymezení pojmu lexikální význam. Lexikální význam ovšem není vlastní pouze jednotlivému slovu (jednoslovnému lexému), ale i ustálenému slovnímu spojení (víceslovnému lexému, viz 2 a 5).[22] O ustáleném spojení slov jako lexikální jednotce viz E. Michálek, O ustálených spojeních v stč. právních památkách, Právněhistorické studie 11 (1965) 87–93. Lexikální význam, neměnný v různých tvarech a syntaktických pozicích téhož lexému, je sice lexikology různě chápán,[23]Srov. G. S. Klyčkov, Značenije, 100n. avšak v novější lexikologii se již ustaluje pojetí, z kterého lze spolehlivě vyjít: že totiž význam není pojem, nýbrž jazykově ztvárněný odraz skutečnosti ve vědomí mluvčích (např. i zobecněný počitek, ztvárněný v slovese boleti), a že je určován souhrnem významotvorných vztahů jazykových i mimojazykových.[24]Srov. Ch. C. Fries, Meaning, 62n.; V. A. Zvegincev, Semasiologija, 145; J. Filipec, Česká synonyma, 183n.; V. Budovičová, K teórii jaz. významu, 119n.; A. A. Ufimceva, Opyt izučenija leksiki kak sistemy, Moskva 1962, s. 16; H. A. Gleason, The Relation of Lexicon and Grammar, 98n.; S. D. Kacnel’son, Soderžanije slova, 13n., 25, 108n. — Ti, kdož ztotožňují význam s pojmem (jako A. Schaff, Úvod do sémantiky, 253n.), přehlížejí především tu skutečnost, že lexémy jazykově ztvárňují i jiné obsahy vědomí než pojmy (viz zde pozn. 27). Na studium významotvorných činitelů se klade důraz požadavkem studovat podmínky, za kterých lexém plní svou znakovou funkci (srov. U. Weinreich, Lexicographic Definition, 29). Lexikální význam chápeme jako odraz skutečnosti psychicky zpracovaný ve vědomí uživatelů daného jazyka a jazykově ztvárněný formou lexému, v jednotě s ní i vztahem k jiným jednotkám onoho jazyka a také konkreti[17]číslo strany rukopisuzací v jistých kontextech jeho projevů.[25] Naše pojetí vychází především z definice J. Filipce, K otázce slova a významu, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, 276 („jazykově ztvárněný odraz skutečnosti buď jednotlivé nebo třídy skutečností, nebo vztahu skutečností, zprostředkovaný myšlením, který je v nutném recipročním vztahu k formě, ve většině případů gramaticky ztvárněné, a skrze ni ve vztahu k jiným jednotkám a který se ve spojení s formou konkretizuje v jistých kontextech“). Lexikální význam tedy určují v podstatě tito významotvorní činitelé: činitel věcný, tj. označovaná skutečnost (3.1), činitel psychický, tj. zpracování označované skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka (3.2), a činitelé jazykoví, tj. jazykové ztvárnění tohoto psychického zpracování mimojazykové skutečnosti, totiž forma lexému (3.3), jeho vztah k jiným jednotkám jazykového systému (3.4), jeho spojitelnost v kontextu (valence) s jednotkami jistých kategorií gramatických nebo sémantických (3.5); k činitelům jazykovým i k činiteli psychickému může být konečně připojen činitel expresívně-stylistický (3.6).

Tyto faktory se ovšem nepodílejí na utváření jednotlivých významů stejnou měrou, nýbrž některý z nich má přitom zpravidla podíl dominantní, a podle něho se pak určuje tzv. typ významu. Tak G. S. Klyčkov (Značenije, 106 n.) podle dominantního činitele rozlišuje význam „věcný“ (predmetnyj), „logický“, „funkční“ (daný zařazením slova v systému a jeho spojitelností, valencí) a význam „expresívně-stylistický“ (108); nejčastěji se ovšem rozlišuje význam věcný, „denotační“, a význam vlastní, „signifikační“ (srov. U. Weinreich, Lexicographic Definition, 28). Zatímco u substantiv dominuje spíše významotvorný činitel věcně-logický, u sloves a adjektiv převládá faktor funkční (Klyčkov, 116n.). Nám však nejde ani tak o klasifikaci různých typů lexikálního významu, jako spíše o využití významotvorných faktorů ve dvou směrech: tyto významotvorné faktory nám jednak poskytují objektivní kritéria pro vymezení lexikálního významu (pro rozlišení významů uvnitř mnohoznačného lexému), jednak nám ukazují hlavní sféry, v kterých probíhají změny slovní zásoby (do kterých spadají ve své podstatě jednotlivé lexikální vývojové postupy). Poněvadž lexikální význam je nejnižší jednotka slovní zásoby (jako konstituent slova), lze vůbec do těchto „významotvorných“ sfér roztřídit všechny lexikální vývojové postupy: proto své podrobnější výklady vývojových postupů v české slovní zásobě také rozdělíme v podstatě podle sfér daných oněmi šesti významotvornými činiteli (viz níže 6). Ovšem — ještě v této úvodní teoretické části — pojednáme o tom, do jaké míry nám tyto významotvorné faktory umožňují objektivně vymezit lexikální význam (rozlišit významy uvnitř mnohoznačného lexému), a to i ve ztížených podmínkách práce s neúplným materiálem starších období jazykového vývoje; ovšem přitom informativně probereme i hlavní změny významu, jež k problematice významových činitelů patří.

(3.1) Označovaná skutečnost (činitel věcný) se uplatňuje jako dominantní významotvorný činitel tam, kde ostatní významotvorné faktory ustupují do pozadí. Řada starých slov jako kámen, muž, vlk, i když byla s rozvojem myšlení zapojena do hlubších pojmoslovných souvislostí a s vývojem jazyka změnila svou stránku formální (hláskoslovnou a kmenoslovnou), přece zachovala svůj základní význam, daný neměnnou skutečností mimojazykovou: lexikální význam se zde v podstatě nezměnil, poněvadž se nezměnila označovaná skutečnost (i když se pozměnilo její psychické zpracování a jazykové ztvárnění). V takových případech, kde při konstituování lexikálního významu dominuje označovaná skutečnost nad jejím jazykovým ztvárněním, je ovšem nesnadné určit lexikální význam slova, jestliže označovaná skutečnost zanikla nebo podlehla změnám, anebo se pozměnilo její chápání. Týká se to především tzv. pojmenování nemotivovaných (nepopisných čili značkových, kde z formy slova nelze ani přibližně [18]číslo strany rukopisuvyvodit jeho lexikální význam), ať již jsou to slova cizího původu (jako stč. název válečné palice řemdih) nebo slova domácí (jako např. název nemoci dna): ani z formy slova, ani z jeho vztahů paradigmatických (tvaroslovných, slovotvorných, kmenoslovných, sémantických), ani ze vztahů syntagmatických (z jeho kontextové spojitelnosti s jinými jednotkami jazykového systému) bezpečně neurčíme, jaký byl významový rozdíl mezi stč. slovy řemdih a kyj nebo mezi názvy nemocí dna a pakostnice. I když zde nechybějí doklady o snaze význam specifikovat lidovou etymologizací slovní formy (ta nemoc také slove pakostnice, neb po kostech chodí ChelčPost 246b), kontextová spojitelnost takovou specifikaci v staré češtině ještě vylučuje (viz pakostnice … stává se ráda od studenosti, od hněvu a od přielišného jedenie a pitie, … aneb když se žíly zacpají LékFrantA 64a); a tak rozhodnout může jen komplexní studium příslušných reálií a jejich pojmenování na základě ilustrativních dokladů, etymologických výkladů a hlavně kulturně historických pramenů.[26] Jde především o souborné práce zpracovávající celé okruhy reálií, v oboru staré češtiny zvláště o práce Z. Wintra, Č. Zíbrta a A. Sedláčka. Ovšem podíl označované skutečnosti a jejího psychického zpracování i jazykového ztvárnění na konstituování lexikálního významu se může časem měnit. Jestliže např. uvedené slovo pakostnice má dnes již nepochybně užší význam ‚vleklé ochuravění kloubů a kostí‘ (SSJČ), lze v lexikálně významovém vývoji tohoto slova spatřovat prosazování významotvorného činitele psychického i jazykového: s vývojem vědeckého poznání k větší pojmoslovné diferencovanosti došlo zde k specializaci, k významovému úžení (32.1), a to v souladu se změnou jazykového ztvárnění – se ztrátou staré motivace po zániku příbuzných slov pakost ‚trápení, zlo‘, pakostiti ‚škoditi‘, pakostný ‚obtížný‘ apod. a vznikem motivace nové, totiž přikloněním ke slovu kost. Avšak i u pojmenování motivovaných, kde je takto lexikální význam vázán na slovní formu a motivace se nemění, dochází k významovým změnám v souvislosti se změnami označované skutečnosti: např. slovo střelnice původně označovalo střílnu v objektu obranném i útočném (BawArn 1612), ale s rozvojem užívání střelných zbraní se tento název přesunul na označování nejběžnějšího místa střelby neválečné, ano i nevojenské (viz střelnice cvičné, sportovní a střelnice v lunaparcích).

(3.2) Zpracování označované skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka (činitel psychický)[27] Význam je určován nejen myšlenkovým, pojmovým zpracováním skutečnosti (→ význam pojmový), ale i jinými obsahy vědomí, zvl. představami; tak např. jádrem významů nepojmových, subjektivních jsou „všeobecné představy našich počitků podle stop zanechaných v mozku“ (významy počitkové, pohybové, expresívní, hodnotící, citově stavové), viz V. Budovičová, K metodológii sémant. výzkumu, 271. Mimo oblast teoretického myšlení je přesnější mluvit spíše o „obsazích vědomí“ („duševných obsahoch“) než o „pojmech“, srov. E. Pauliny, Systém v jazyku, 23. se uplatňuje jako dominantní významotvorný činitel zvláště tam, kde je oslaben vztah k označované skutečnosti (3.21), kde nezáleží tak na formálním začlenění dané jednotky do jazykového systému (3.22) nebo kde dominantní významotvorná úloha psychického zpracování souvisí s příslušností slova k jistému slovnímu druhu (3.23).

(3.21) Oslabený vztah slova k označované skutečnosti shledáváme především u pojmenování reality nedosti dobře známé, o níž nemají uživatelé jazyka jasný, propracovaný pojem. Takovéto méně přesné pojmové zpracování se týká např. skutečností cizokrajných, exotických. Zatímco [19]číslo strany rukopisustaré názvy zvířat dobře známých z domácího prostředí mají shodné pojmové zpracování s jejich dnešními názvy (a proto lexikální význam stč. slov jako liška celkem přesně vystihneme shodným ekvivalentem novočeským – ‚liška‘), některé staré názvy zvířat cizokrajných se vyznačují méně přesným pojmovým zpracováním než dnes, a proto se významově nekryjí: např. stč. velblúd – patrně vlivem své popisné slovní struktury (vel + blúd, viz 3.32) – označovalo ještě v některých nejstarších památkách nediferencovaný pojem zahrnující velblouda i slona, takže lexikální význam tohoto stč. slova musíme vyjádřit složitější formulací, nejspíše ‚velbloud, zprvu též vůbec velké cizokrajné zvíře sloužící zvláště k dopravě (i slon)‘. Jako jsme si příkladem slova střelnice (3.1) ilustrovali vývoj lexikálního významu daný změnou mimojazykové skutečnosti (vývoj významu věcného), může nám zde příklad slova velbloud ilustrovat vývoj lexikálního významu daný změnou v pojmovém zpracování mimojazykové skutečnosti (vývoj významu pojmového); zároveň je to ovšem příklad na pojmové zpřesňování, které vyplývá z hlubšího poznání reality a jazykově se projevuje jako úžení významu (27.2).

(3.22) Přesné pojmové zpracování skutečnosti, pojem s přesně vymezeným obsahem, je dominantní složkou především ve významu terminologickém. Ovšem studujeme-li vývoj terminologické složky slovní zásoby, musíme míti na mysli, že termín v staré češtině měl jiný charakter než dnes,[28] Viz E. Michálek, Terminologické jednotky v staročeském slovníku (připravuje se). že se především nevyznačoval takovou mírou jednoznačnosti, o jakou usiluje termín dnešní. I když však staré slovo terminologického rázu označovalo různé skutečnosti, jako např. stč. dlužník pojmenovávalo dlužníka i věřitele, nebylo to projevem nediferencovanosti pojmové (3.21), nýbrž projevem nižšího stadia diferenciace slovní zásoby: stč. slovo dlužník má dva přesně vymezené významy a pojmová vyhraněnost významu ‚věřitel‘ zde nemůže být setřena neodpovídajícím motivačním odkazem, významem slovotvorným (dlužník = „kdo je dlužen“);[29] O disproporci mezi motivačním odkazem a lexikálním významem termínu viz K. Hausenblas, K specif. rysům odb. terminologie, 254 (cit. sborník sub 25). jinými slovy, jazykové ztvárnění (dlužník jako jméno nositele vlastnosti k adj. dlužný) zde ustupuje před pojmovým zpracováním skutečnosti. Druhořadost jazykového ztvárnění vzhledem k pojmovému zpracování skutečnosti u termínů vidíme také v tom, že v platnosti odborných názvů se již v nejstarší době ujímají slova přejatá (jako např. právní termíny konšel, rychtář apod.), která pochopitelně nejsou motivována slovy domácími (nejsou jazykově ztvárněna tak, aby jejich forma byla vodítkem pro význam). U termínu jde totiž více o to, aby jeho forma plnila úlohu distinktivní, tj. aby jej výrazně odlišovala od formy termínu pro pojem souřadný (srov. domácí stč. termín sudí pro soudce panského soudu a přejatý termín rychtář pro soudce soudu městského). Ovšem ve vývoji se může naznačený poměr mezi terminologickým pojmovým významem a jeho formou měnit. Odstraňuje se především starší nejednoznačnost termínů, a tím se u motivovaných pojmenování sbližuje význam terminologický s významem popisné formy (např. zánikem významu ‚věřitel‘ omezuje se termín dlužník na význam ekvivalentní s příslušným významem slovotvorným ‚ten, kdo je dlužen‘). Nebo se termíny propracované pojmově propracovávají i po stránce jazykové tak, aby [20]číslo strany rukopisuvztahy mezi příslušnými pojmy byly signalizovány formálními souvislostmi mezi jejich jazykovými výrazy: srov. stč. názvy soudců sudí, popravcě, kmet, rychtář a dnešní termíny vyšetřující soudce, lidový soudce, vojenský soudce apod. nebo staré různorodé výrazy alchymické a dnešní usouvztažněné názvy chemických sloučenin, tvořené od společného základu různými příponami, jež vystihují zařazení příslušných pojmů v chemické pojmoslovné soustavě. To jsme již ale u případu, kdy pojmové zpracování skutečnosti je tak přesné, totiž vědecky přesné, že mu již nestačí jazykové ztvárnění na úrovni dosažené normálním jazykovým vývojem: takovému pojmovému zpracování může být adekvátní pouze jazykové zpracování umělé – odborně vypracované názvosloví.

(3.23) Přesné pojmové zpracování skutečnosti, pojem s náležitě vymezeným obsahem, je také dominantní složkou pojmového významu neterminologického, který je vlastní jistým slovním druhům, především číslovkám a substantivům. Nelze pochybovat o tom, že např. význam stč. číslovky dvanádcěte je určen především svým vyhraněným pojmovým obsahem: i když se zde vývojem změnilo jazykové ztvárnění pojmu (stč. dvanádcěte > nč. dvanáct, srov. se dvěma nádcěte voly BiblOl Num 7,3 cum duodecim bobus = s dvanácti voly bibl. překlad F. Procházky), sám význam se ve své podstatě nezměnil, neboť označovaný pojem zůstal týž. Poněkud jinak se projevuje dominantní význam pojmový u nemotivovaných substantiv jako stůl, voda, kříž apod. Takováto mnohoznačná pojmenování bez popisné struktury slova nemají význam povšechný (obecný, invariantní), který by zahrnoval jejich významy dílčí, a proto jejich dílčí významy a rozdíly mezi nimi nelze připisovat kontextu (spojitelnosti s jinými jednotkami) jako rozhodujícímu významotvornému faktoru: např. významy stč. slova stól ‚stolec‘, ‚stůl‘ a ‚tabule, jídlo‘ je možno považovat za vhodné příklady významů, které jsou konstituovány různými pojmy bez vlivnější úlohy jazykových významotvorných činitelů, i když se pochopitelně jejich kontextové pozice navzájem liší.[30]Srov. G. S. Klyčkov, Značenije, 114; S. D. Kacnel’son, Soderžanije slova, 47n. Závažnější významotvornou úlohu již mají činitelé jazykoví (forma slova a kontext) u slova motivovaného, které může svým povšechným slovotvorným významem zahrnout své lexikální významy dílčí. Tak např. u slova národ lze z jeho vztahu k naroditi sě vyvodit povšechný slovotvorný význam „to, co se narodilo (živý organismus)“, který může zahrnout jeho dílčí významy ‚tvor, živočich‘ (HusSvátTN 162b), ‚druh (živočišný)‘ (KristA 50a), ‚rod (lidský), plémě, kmen‘ (GuallCtnostK 231) aj.; v takovém případě již spíše lze ony dílčí významy chápat jako dané popisnou formou slova a jejím užitím v jistých příznačných kontextech. Avšak i zde se projevuje závažnost pojmové složky: jednak tím, že v některých dílčích významech pojmové zpracování vybočuje z onoho povšechného významu slovotvorného (např. význam ‚druh‘ se vztahuje i na abstrakta, srov. tři národové jsou vražed JakPost 156b), jednak tím, že ony dílčí významy se navzájem liší pojmovými prvky (znaky), které jsou v systému jazyka fixovány jako distinktivní znaky mezi jeho kategoriemi (hromadnosti / nehromadnosti, osobovosti / neosobovosti apod., viz níže 3.44). Pojmové složky v takových případech tedy povyšuje na lexikální významy jejich jazykové ztvárnění popisnou formou, vztahem ke kategoriím jazykového [21]číslo strany rukopisusystému a spojitelností s jistými jednotkami jazyka v kontextu. Ve vývoji se ovšem mění vzájemný podíl těchto významotvorných činitelů na konstituování lexikálního významu, takže zesílením nebo oslabením úlohy toho kterého faktoru můžeme osvětlovat jednotlivé změny v slovní zásobě (příklady viz níže).

(3.3) Ta složka jazykového ztvárnění psychicky zpracované skutečnosti, kterou nazýváme forma lexému (tj. formální, označující stránka slova nebo lexému víceslovného), uplatňuje se tedy jako významotvorný činitel více u lexémů popisných než značkových. To proto, že tato forma u lexémů značkových zařazuje lexikální význam v podstatě jen do svého významu slovnědruhového (3.31), kdežto u lexémů popisných také do svého významu strukturního (3.32).

(3.31) Forma lexému svou stránkou tvaroslovnou zařazuje lexikální význam do sémantické sféry příslušného slovního druhu, do příslušného významu slovnědruhového.[31] O slovnědruhových významech viz E. Pauliny, Systém v jazyku, 22. Toto slovnědruhové zařazení lexému se projevuje jako významotvorný činitel ve vývoji tím, že se změnou slovnědruhového charakteru mění se i lexikální význam lexému: např. lexémy pět, šest apod. změnily v době historické svůj slovní druh substantivní (s i-kmenovým paradigmatem feminina) v číslovkový (s jedním tvarem pro pády nepřímé), srov. mój rod pěťú pramenóv bude kvísti DalC 6 = nč. pěti prameny, a v souvislosti s tím přestaly vyjadřovat význam hromadný typu ‚pětka, pětice‘ (srov. ještě stč. ten pak počet vešken rozděl po pěti, a kolikož tu pětí bude, toliko jest znamení LékFrantB 35b; veď … třetí devět svědkóv Rožmb 53; vol … všicknu deset Spor 88a totam decadem).

(3.32) Forma lexémů popisných nadto svou průhlednou utvářeností (slovotvornou u lexémů jednoslovných, i syntaktickou u víceslovných) zařazuje lexikální význam do příslušného významu strukturního. Zatímco význam slovnědruhový je kategoriální (vlastní lexémům společného tvaroslovného a syntaktického charakteru), význam strukturní je individuální, daný vnitřní formou lexému, tj. strukturou slovotvornou u lexému jednoslovného (= význam slovotvorný, např. stč. národ „co se narodilo“, krajčí „kdo krájí“ apod.) nebo také strukturou syntaktickou u lexému víceslovného (stč. krve prolevač „kdo prolévá krev“ apod.).[32] Význam strukturní a lexikální rozlišuje v rámci významu lingvistického Ch. C. Fries, Meaning, 66n. O vnitřní formě, slovotvorné formě a slovotvorném významu viz M. Dokulil, Tvoření slov, 94–100. Struktura slova však nebývá příliš často činitelem rozhodujícím, neboť význam strukturní se většinou nekryje s významem lexikálním. V podstatě tu jde o tři stupně závažnosti, s níž se strukturní význam lexému podílí na konstituování významu lexikálního, a tím nám jej pomáhá vymezit: (a) při rovnosti (ekvivalenci) obou významů vystihneme lexikální význam přímo významem strukturním (např. stč. měknúti „stávati se měkkým“ = ‚měknouti, stávati se měkkým‘; patří sem i nč. slova jako odesilatel „kdo něco odesílá“, nákladně „nákladným způsobem“ a vůbec typy, jež mají – podle M. Dokulila, Tvoření slov 97 – „výrazně relační charakter, který brání sémantickému rozplývání“); (b) při inkluzi, je-li význam lexikální zahrnován strukturním, musíme význam strukturní zúžit dalším významovým prvkem (znakem), abychom vystihli význam lexikální (např. stč. nedlúhý „nikoli dlouhý“ + ‚časově‘ = ‚časově nedlouhý, nemající dlouhého trvání‘); (c) při průniku obou [22]číslo strany rukopisuvýznamů, tj. podržuje-li význam lexikální jen některé prvky významu strukturního a jiné má navíc, poskytuje nám strukturní význam pouze etymologickou informaci (např. stč. obruč „to, co je kolem ruky“ → ‚obruč, kruhový pás k stahování a zpevňování, zpravidla kovový‘). Ovšem během vývoje se naznačený poměr mezi strukturním (slovotvorným) a lexikálním významem slova (a, b, c) mění. Jde přitom především o tyto změny: vztah mezi oběma významy se uvolňuje, když zaniká lexikální význam se slovotvorným totožný (např. v slově dobytek zanikl stč. význam ‚to, čeho kdo dobyl, domohl se, tj. majetek‘, srov. ještě jenž dobytka svého nedal na lichvu ŽaltWittb 14,5 pecuniam = sbožie svého ŽaltKlem); vztah mezi oběma se rozpadá, když zaniká lexikální význam slovotvornému významu ještě blízký (např. ve slově národ zanikl stč. význam ‚zrozenec, něčí dítě‘ [PasMuzA 311, viz 3.44/1], který byl zahrnován slovotvorným významem „co se narodilo“); vztah mezi oběma významy se upevňuje, když se význam lexikální sbližuje s významem strukturním, slovotvorným (např. stč. nedlúhý ‚časově nedlouhý, nemající dlouhého trvání‘, srov. tu nedlúhý čas přěbyv PasKal M6b, nabylo později i významu ‚nedlouhý prostorově‘, srov. nč. byl zarostlý nedlouhými vousy Rais / PS). — Nesmíme ovšem zapomínat, že v uvedených případech, kdy je lexikální význam slova dán nebo jen naznačen slovotvornou strukturou, není forma slova významotvorným činitelem sama o sobě, nýbrž ve vztahu k jiným jednotkám jejího synchronního jazykového systému.

Samostatnou významotvornou úlohu bychom mohli přičíst formě slov s motivací zvukovou (imitativní, např. kukat, škrtnout apod.), ale i u těchto zvukových sloves lze předpokládat motivační odkaz k potenciálnímu citoslovci zvukomalebnému, a tedy i význam slovotvorný (‚vydávat zvuk kuku‘, ‚udělat škrt‘ apod.). Tendence k takovémuto slovotvornému strukturování sloves jako odvozenin z citoslovcí je zvláště silná v dětském jazyce, kde se rozkládají na citoslovce i expresívní výrazy nezvukové, neimitativní (hačni si > udělej hač!, haj/ink/at > dělat hají hají), ba i výrazy citově neutrální (odemykat > dělat demky demky).[33] Takový rozklad slov souvisí patrně s tendencí dětské řeči k reduplikaci, srov. K. Ohnesorg, O mluvním vývoji dítěte, Praha 1947, 39n.

(3.4) Vztah k jednotkám jazykového systému (souvztažnost paradigmatická) uplatňuje se jako významotvorný činitel v několika směrech. Tak význam slovotvorný (strukturní), o jehož úloze byla právě řeč (3.3), je dán společnými významovými rysy slov stejného slovotvorného formantu (odesilatel, srov. vzdělavatel, hostitel…) a slov stejného slovotvorného základu (odesilatel, srov. odesílati, odesílací, odesílka…); viz ještě níže 3.41. Na utváření (konstituování) lexikálního významu má však podíl i vztah k výrazům synonymním (3.42) a antonymním (3.43): rozdíly mezi významy téhož lexému se totiž projevují jeho zaměnitelností různými lexémy jinými v různých jeho kontextových pozicích (např. drahý o masti = vzácný, o člověku = milý, o výrobku = nelaciný apod.). Složitějším významotvorným faktorem je pak vztah k pojmovým kategoriím, pro něž má jazyk vybudovány speciální kategorie formální (3.44). U nemotivovaných slov bez výrazné pojmové složky se ovšem tito významotvorní činitelé uplatňují závažnou měrou s jinými systémovými faktory (níže 3.52).

[23]číslo strany rukopisu(3.41) Významotvorný vztah k slovům motivujícím slovotvornou formu daného slova (vztah slova fundovaného k fundujícímu)[34]Srov. M. Dokulil, Tvoření slov, 12. se ve vývoji projevuje především tím, že zánikem fundujícího slova se stírá slovotvorný význam slova fundovaného, a to mívá za následek i ztrátu jeho příslušného významu lexikálního. Vhodný příklad nám poskytuje dnešní nemotivované adjektivum nejapný ‚pošetilý, nerozumný‘. Dokud existovalo stč. sloveso jápati ‚chápat, vnímat‘, mělo ještě adjektivum nejapný význam motivovaný tímto slovesem, totiž ‚nepochopitelný, nevídaný, netušený‘ (kteraké koli věci tajné jsú a nejapné BiblKladr Sap 7,21 improvisa = nedomnělé BiblLit, nevídané BiblPraž); z něho nebo vedle něho (?) vznikl význam ‚pošetilý‘ (v stč. ještě nedoložený!), podobně jako u synonyma nedovtipný vedle významu ‚netušený‘ (improvisa – nedovtipné, alia dicit nejapné VýklKruml 118b ad Sap 7,21) vznikl význam ‚nedovtipný, nemoudrý‘ (člověk nedovtipný a nemúdrý ChelčSíť 179b). Avšak vztah významu ‚nepochopitelný, nevídaný‘ k formě nejapný byl poněkud oslaben tím, že pro významy takového druhu (‚nemohoucí býti předmětem děje‘) si jazyk vyhrazoval speciální typ adjektiv na -te(d)lný,[35]Srov. B. Havránek, Adjektiva s významem latinských adjektiv na -bilis, Slavia 7 (1928) 772n. a proto když se zánikem slovesa jápati ‚chápat‘ ztratil tento význam (‚nepochopitelný‘) svou slovotvornou motivaci, zanikl také. Přežilo ovšem adjektivum nejapný jako nemotivovaný přívlastek něčeho pošetilého, nerozumného, neboť pro takové významy záporného hodnocení si jazyk ponechává bohatší zásobu výrazů. — Na druhé straně je zase řada případů, kdy nový význam vzniká v slově nemotivovaném tím, že se u něho dodatečně vytvoří motivační vztah k slovu jinému, k slovu s kořenem podobného znění. Tak např. adjektivum peřestý znamená od původu ‚pestrý‘ (srov. stč. koni peřestí ‚varii‘ BiblPernšt Zach 1,8 a nč. peřesté hádě PS), ale usouvztažněním se slovem peří nabylo knižního významu ,peřitý, peřovitý‘ (peřesté čupřiny I. Herrmann / PS). Podobně nemotivovaný ptačí název křepelka stává se vlivem adjektiva křepký také expresívním pojmenováním líbivé dívky nebo mladé ženy (např. záletní muži vyhledávali často teplý úkryt pro své křepelky Sova / PS). Nemotivovaným slovům domácího i cizího původu se žertovnými asociacemi s podobně znějícími slovy dodává nový význam zvláště v slovních hříčkách: krabiti (tvář) ‚vráštiti (obličej)‘ se stalo slovotvorným motivem slova krabice ve východoč. výrazech dělat krabice nebo sbírat krabice s významem ‚chystat se k pláči, natahovat moldánky‘, slovesem dáviti zase bylo motivováno užití jména David v lidových rčeních honit (chválit) Davida ‚zvracet‘ apod. Patří sem ovšem i žertovné výklady některých místních jmen, např. ženichem z Drážďan, ale ne z Berouna bývá zván ten, kdo s dívkou jen chodí, tj. dráždí, ale nemíní se s ní oženit, tj. nebere; podobné ironické přídomky z místních jmen třeba i motivovaných (srov. z Nemanic o chudáku, který nic nemá) můžeme již doložit dokladem ze staré češtiny: v asociaci se slovem tele (jako symbolem hlouposti) označuje V. Koranda přídomkem z Teletína toho, kdo je ochoten uvěřit slovům jeho protivníka v náboženské polemice (nenie hodné, aby kdo – leč by byl z Teletína – měl jemu věřiti KorMan 40a).[36] O jménech tohoto typu viz K. Vinařický, Topografická morálka, ČČM 2 (1828) 124n. Srov. S. Utěšený, ZprMK II, 327–331.

[24]číslo strany rukopisuLze tedy říci, že takovou žertovnou etymologií nabývají stará slova (existující místní jména Drážďany, Beroun, Nemanice, Teletín) nového významu. Ovšem případy, kdy žertovnou etymologií vznikají vůbec nová slova (místní jména), vymykají se již naší kapitole o změně slovního významu v důsledku změny motivačního vztahu k jinému slovu. Nepatří sem tedy ani změny slovní formy lidovou (mylnou) etymologií, tj. vyrovnáním formy podle slova, které se omylem považuje za motivační východisko (např. změna botanického názvu poniklec, tj. ‚poniklý, k zemi skloněný‘, v koniklec přikloněním k slovu kůň); o tom níže (18.2). Z dílny tzv. lidové etymologie sem však patří již uvedené významové přiklonění nemotivovaného jména křepelka k adj. křepký, a můžeme ještě dodat, že takové změně podléhají i slova motivovaná, ovšem s motivací ustupující: např. čitelný (‚vnímatelný‘ ve vztahu k číti, čiji ‚vnímat‘) nabylo významu ‚snadný ke čtení‘ přikloněním k slovesu čísti.[37]Srov. klasifikaci druhů lidové a žertovné etymologie u V. Šmilauera, Zásoba slovní, 71–72. — Závěrem je třeba upozornit na jistou omezenost vzniku nového významu vytvořením nové slovotvorné motivace: většinou jde v takových případech o výrazy okrajové, zvláště citově zabarvené, a často o významy vázané na jisté konstrukce (jít do prosa, z Nemanic apod.).

(3.42) Významotvorný vztah k synonymům se zpravidla neprojevuje jako dominantní sám o sobě, nýbrž ve spojení s činitelem kontextovým (o tom níže 3.52) nebo ve spojení s významotvornou strukturou slova (o tom zde). Jako příklad slova, jehož význam je ovlivňován vztahem k synonymům spolu se vztahem k slovu slovotvorně základnímu, může nám posloužit stč. slovo obnož. Zatímco obdobně tvořené slovo obruč se již v době předhistorické významově vzdálilo od svého významu slovotvorného „to, co je kolem ruky“ (v stč. již označuje pouze obruč u sudu, zřídka kroužek, prstenec), slovotvorný význam „to, co je kolem nohy“ zůstal v podstatě zachován v stč. názvu pouta obnož: pojmenovávací příznak (souvislost se subst. noha) zde nemohl být v obsahu významu zastřen, neboť tímto příznakem se právě slovo obnož ‚nožní pouto‘ lišilo od synonym s širším významem, ať již to bylo staré značkové pojmenování pouta púto nebo slovo okova s širším slovotvorným významem „kování kolem něčeho“. Lze tedy říci, že koexistence těchto synonym (compes – púto, obnož, okova MamUKF 87a) spolu se vztahem k označované skutečnosti bránila sémantickému rozplývání slovotvorného významu slova obnož, tj. zamezila takové zastření významového vztahu k slovotvornému základu (noha), s jakým se setkáváme u slova obruč (k ruka). Proto je nutné při vymezování významu zaniklých slov přihlížet k jejich synonymům. Ve významových rozdílech mezi synonymy vůbec tkví podstatné znaky (prvky) lexikálních významů, a proto novější lexikografie klade důraz při vymezování významu právě na vystižení těchto distinktivních znaků mezisynonymních (srov. U. Weinreich, Lexicographic Definition, 31 a 40). — Kromě toho nám významotvorný vztah k synonymům pomáhá významově rozlišit ustálené a volné spojení slov (kde jsme na pochybách, zda dané spojení slov je výrazem jedné významové jednotky nebo dvou): má-li dané slovo (položiti) jistý význam (‚obětovat‘) jen ve spojení s jedním slovem a jeho synonymem (stč. položiti život = položiti dušu), tvoří s ním vlastně lexikální jednotku, víceslovný lexém; má-li však jistý význam (‚předložiti k projednání‘) ve spojení s několika slovy souřadnými (položiti při, vinu, žalobu apod.), tvoří s nimi volné spojení, syntagma s rozvíjejícími výrazy jistého významového okruhu (sloveso zde má tzv. význam frazeologicky vázaný). Uvedený [25]číslo strany rukopisuvztah k synonymům je příznačný zvláště pro víceslovné lexémy v starších fázích lexikálního vývoje (srov. stč. nynie nedávno = teď nedávno ‚před nedávnem‘, stesknúti sobě = stesknúti svému srdcu apod.). — Významotvorný vztah k synonymům se ovšem projevuje také ve vývoji, a to především tím, že slovo nabývá nového významu proto, že jej má také jeho synonymum. Tak např. název polibku pusa, pusinka (z něm. Buss) nabyl významu ‚ústa‘, neboť také jeho synonymum domácího původu hubička je zdrobnělým pojmenováním úst (deminutivum k lidovému obhroublejšímu slovu huba). Paralelnost významových řad u synonym, s jakou se setkáváme např. u slov hoch, chlapec, kluk, mládenec, patří k jevům natolik rozšířeným, že lze mluvit o tendenci ke vzniku nových významů tam, kde příslušného nového významu nabylo synonymum.[38]Srov. J. Filipec, Česká synonyma, 192n.

Avšak takový vývoj významu zprostředkovaný externím vztahem k synonymu lze těžko odlišit od paralelního vývoje interního, a proto nesporné přitváření nového významu slova v souvislosti se vznikem druhotného významu u jeho synonyma se uznává pouze pro oblast aktualizačního novotvoření, tj. v slangu a hantýrce: tak např. v zlodějském argotu dostaly expresívní názvy psů čuba a bufan význam ‚visací zámek‘, když tam téhož významu nabylo obecné slovo pes.[39]Srov. V. Šmilauer, Zásoba slovní, 69.

(3.43) Podobně jako vztah k synonymům projevuje se také významotvorný vztah k antonymům. Také antonyma daného slova se vyskytují v kontextových pozicích vlastních jeho jistému významu, a tím tento význam pomáhají vymezit: srov. např. u adjektiva široký kontexty, v kterých se běžně vyskytuje antonymum úzký (široká cesta, široký nos, širší základ), a kontexty, v nichž toto antonymum běžné není (široká povaha, široké svědomí, širší masy); viz ještě 3.52. Na druhé straně, podobně jako synonyma nám pomáhají rozlišit ustálené slovní spojení od volného spojení s „frazeologicky vázaným významem“ hlavního členu (stč. položiti život × položiti při, vinu, žalobu), tak také antonyma nám pomáhají rozlišit ustálené slovní spojení od volného spojení s „konstrukčně podmíněným významem“ hlavního členu:[40] O významech „frazeologicky vázaných“ a „konstrukčně podmíněných“ viz V. V. Vinogradov, Osnovnyje tipy leksičeskich značenij slova. VJa 1953/5, 3–29, zvl. 17 a 26. např. tvoří-li předložka bez s genitivem substantiva významový celek netransponovatelný do antonymní konstrukce s předložkou s (jako bez počtu ‚nesčíslně mnoho‘, beze sporu ‚nesporně, jistě‘, bez ptaní ‚bez dovolení, svévolně‘ apod.),[41]Srov. E. Michálek, Staročeská ustálená spojení typu bez času, bez čísla, Slavica Pragensia 4 (1962) 485–489. jde o spojení ustálené, o víceslovný lexém; je-li však možno takové významově posunuté spojení s předložkou bez transponovat do konstrukce antonymní (srov. stč. otaz ‚dotaz, zeptání‘ – bez otaza ‚bez dovolení, bez souhlasu‘ – s ótazem ‚s dovolením, se souhlasem‘: s uotazem svého mistra PasMuzA 379 de licentia magistri),[42] Podrobné doklady viz v mém článku v LF 83 (1960) 94–95. pak jde o spojení volné, v našem případě o předložkové pády substantiva otaz v posunutém významu ‚dovolení, souhlas‘, který je ovšem omezen na ony konstrukce antonymní. Z hlediska vývojového ovšem takový případ ukazuje, že vlivem antonymního výrazu (přenesením posunutého významu z víceslovného lexému bez otaza do antonymní konstrukce s ótazem) zaniká u daného slova (otaz) víceslovný lexém a vzniká význam [26]číslo strany rukopisupodmíněný konstrukcí (viz níže 25.31). — Kromě toho, podobně jako u synonym, projevuje se významotvorný vztah k antonymům ve vývoji také tím, že u antonym se vyvíjejí paralelní řady významů. Týká se to i antonym široce chápaných, jako je např. mistr a učedník: srovnáme-li významy těchto slov v staré češtině a dnes, je na první pohled nápadný vyšší stupeň paralelnosti jejich významové struktury v dnešním jazyce.

(3.44) Podíl jazykového systému na utváření lexikálního významu jeho jednotek záleží ovšem také v tom, že při rozhraničení jednotlivých významů téhož lexému se uplatňují distinktivní znaky systémových kategorií, tj. rozdíly mezi protikladnými pojmovými kategoriemi, pro něž má jazykový systém vybudovány speciální kategorie formální (gramatické nebo slovotvorné). Tak např. pomocí příznaků vlastních kategoriím hromadnosti, osobovosti, posesívnosti (= přináležitosti k jednotlivci), následnosti a současnosti můžeme navzájem objektivně rozlišit stč. významy slova národ takto:

1. bez příznaku – ‚to, co se narodilo nebo urodilo‘ (např. i sžéře [oheň] zeḿu s národem svým ŽaltWittb 213b cum germine suo; Noe… učinil dvéřce, jimiž by všel do korábu všeliký národ, aby se mohl před potopou ukryti HusSvátTN 162b; Nero přikázal, aby ten jeho národ byl krmen i chován v jednom sklepě PasMuzA 311 fetus suum; juž nebudu píti z tohoto národa vinničieho Mat 372);

2. s příznakem hromadnosti – ‚druh (zvláště živočišný)‘ (např. [v síti] sě sberú všeho národa ryby KristA 50a; z přípravy zemské učiňeny sú trojě národy zvieřat: dobytek, hmyzadla a zvěř ComestC 4b genera; tři národové jsou vražed, a pokuta jich jest rovná JakPost 156b);

3. s příznakem hromadnosti a osobovosti – ,kmen, národ, národnost‘ (např. chvalte hospodina všichni národové ŽaltWittb 116,1 gentes; někteří… z cizích zemí a národóv MajCarA 3 ex exteris nationibus);

4. s příznakem hromadnosti, osobovosti a přináležitosti (k jednotlivci) jednotek následujících – ‚rod, plémě, potomstvo‘ (např. jakož jest mluvil k našim otcóm, k Abrahamovi i k jeho národu EvPraž L 1,55 [k jeho plemeni EvZimn] semini; vstal lev z národa Judy z mrtvých WaldhPost 59b);

5. s příznakem hromadnosti, osobovosti a přináležitosti (k jednotlivci) jednotek předcházejících – ‚rodokmen, genealogie‘ (např. národ [Kristův Matouš] tak pořádně popsal jest ot Abrahama až do Krista LyraMat 9a genealogiam; kniha národa Jezukrista, syna Davidova BiblLit Mt 1,1 generationis);

6. s příznakem hromadnosti, osobovosti a přináležitosti (k jednotlivci) jednotek současných – ‚příbuzenstvo, rodina (v širším smyslu)‘ (např. Torquina se vším jeho národem chtie zahladiti GuallCtnostK 231; a s ním bieše lida mnoho z národa jeho TobB 1,17 generis; srov. též od Abrahama až do Davida národóv čtrnádste Mat 2).

Pozn. Vedle distinktivních znaků daných systémovými kategoriemi jazyka uplatňují se zde při rozlišování významů ovšem také distinktivní znaky jiné: např. význam 1, nepříznakový z hlediska uvedeného členění, je charakterizován tím, že splývá s významem slovotvorným (3.32), ale vzhledem k označované skutečnosti se člení dále na dva významy lexikální — na význam z oblasti živočišné (‚co se narodilo‘ – o tvorech) a na význam z oblasti rostlinné (‚co se urodilo‘ – o plodech).

Je pochopitelné, že vývoj takových systémových kategorií se pak projevuje také změnami v lexikálním významu. Tak např. v souvislosti s přebudováním kategorie osobovosti na kategorii životnosti prohlubuje se rozpor uvnitř významové jednoty slova národ ‚tvor nebo plod‘ (1), neboť živí tvorové a rostliny již nemají v jazyce společnou kategorii neosobovosti: slovo národ přestává označovat rostlinné druhy (plody) a také slovesa naroditi se přestává užívat o rostlinné úrodě (viz ještě u Chelčického: aby krúpy nezbily všeho, což léto narodí ChelčPost 230b). Lze tedy říci, že zde vývoj lexikálního významu souvisí s rozpadem gramatické kategorie ne[27]číslo strany rukopisuosobovosti. Ovšem souvislost lexikálního vývoje s vývojem gramatických kategorií je mnohem závažnější, než nám dává tušit uvedený příklad. Věnujeme proto tomuto problému zvláštní kapitoly níže (8–12). — Na tomto místě ještě připomeňme, že strukturování sémantické stavby slova podle distinktivních znaků systémových kategorií – jakož i sémantická přestavba slova v souvislosti s přestavbou těchto kategorií jazykového systému – nemá vždy těžiště v daném slově samém (jako u subst. národ): u slovesa bývá nositelem takových kategoriálních znaků, rozlišujících jeho význam, člen rozvíjející, především objekt. Tak např. u slovesa odvléknouti musíme rozlišovat významy ‚něco vlečením s námahou odtáhnout‘ (přišli lidé, odvlekli vyprázdněnou kredenc Benešová / PS) a ‚někoho násilím odvésti‘ (odvlekli tedy místo něho [zběha] ženu a strčili ji do šatlavy Světlá / PS), neboť oba významy se liší mj.[43] Také takovéto významové rozdíly založené na vztahu podobnosti (jako ‚odtáhnout‘ – ‚odvést‘) se realizují v kategoriích jazykového systému: vztahy mezi významem základním a posunutým metaforou, synekdochou, abstraktizací apod. se realizují v onomaziologických kategoriích slovotvorných, viz J. Kuchař, Základní rysy struktur pojmenování, SaS 24 (1963) 111–113. i v kategorii životnosti objektu. Podobně lze vidět u slovesa milovati objektivní dělítka jeho významů v tom, že význam první, ‚býti zamilován do někoho (o lásce mezi milenci)‘, je vázán na takový poměr mezi životným objektem a subjektem, jaký je v jazykovém systému realizován rozdílem mezi kategorií rodu mužského a ženského (nebo naopak), kdežto význam druhý, ,být oddán někomu (něčemu) láskou neerotickou‘, je rozšířen na předmětné vazby mimo naznačené omezení (milovat matku, děti, národ, pravdu, svou věc, svého koně apod.); teprve na tomto významu bezpříznakovém je vybudován význam třetí ‚mít něco v oblibě‘, nevymezený již kategoriemi systémovými, nýbrž pojmovým okruhem věcných objektů usnadňujících nebo zpříjemňujících život (květiny milují vodu, milovat hudbu, společnost, své pohodlí apod.). Sekundární, nadstavbový charakter tohoto významu třetího proti významu prvnímu a druhému se projevuje historicky tím faktem, že v staré češtině není ještě doložen. Ovšem na těchto příkladech jsme se již dotkli významotvorné úlohy kontextu.

(3.5) Spojitelnost lexému s jinými jednotkami jazykového systému v kontextu (souvztažnost syntagmatická) je velmi často dominantním činitelem významotvorným: kontextová spojitelnost s jednotkami jisté kategorie gramatické konstituuje význam zv. „podmíněný konstrukcí“ (srov. 3.531) a kontextová spojitelnost s jednotkami jisté kategorie lexikálně sémantické konstituuje význam zv. „frazeologicky vázaný“ (srov. 3.42). Proto se soudobá lingvistika snaží vytěžit z valence maximum pro objektivizaci a formalizaci postižení lexikálního významu. Není to však činitel ve všech případech postačující. Tak např. u značkových pojmenování typu stůl (3.23) nejsou kontextové pozice jednotlivých významů vyhraněné do tak jasných a s významem spjatých kategorií, jako třeba u sloves typu milovati (3.44). U sloves jsou nesporně nejvhodnějším objektem pro strukturní analýzu.[44] Proto také pokusy usilující o objektivní postižení lexikálního významu strukturní analýzou textů zabývají se napořád slovesem, viz např. oddíl strukturní lexikologie ve sb. Problemy strukturnoj lingvistiki, Moskva 1962, 141–197. Metodika strukturní lingvistiky (distributivní a transformační) je ovšem zaměřena na takové lexikální významy, [28]číslo strany rukopisujejichž vzájemný rozdíl se formálně projevuje podstatnými rozdíly strukturními (rozdíly ve vazbách, v schopnosti spojovat se s jistými větnými členy a vůbec tvořit jisté konstrukce): „umožňuje určovat pouze rozdíly a shody mezi významy, tj. tzv. významy diferenční nebo strukturní…, ale neumožňuje objektivně prozkoumat tzv. signifikační a denotační význam slova (obsah a rozsah vyjadřovaného jím pojmu)“.[45]J. D. Apresjan, tamtéž 143. — Analýza slovní zásoby se ovšem neomezuje na význam strukturní a lexikografii nezajímá význam „lingvistický“ odloučený od významu „kulturního“, srov. U. Weinreich, Lexicographic Definition, 28, V. A. Zvegincev, NvL 2, 10–15 a L. Hjelmslev, tamtéž 133. Proto detailní rozlišování kontextových pozic slova nepovažujeme za všestranné a postačující vodítko významového rozboru slova, nýbrž za nezanedbatelnou objektivní metodu doplňující a kontrolující[46]Srov. J. K. Lekomcev, cit. sborník sub. 44, s. 190. ostatní metody lexikálně sémantického rozboru. — Všimněme si tedy blíže různých slovních druhů, u nichž se kontextová spojitelnost (valence) uplatňuje větší měrou jako činitel významotvorný, takže musí být v slovnících náležitě vystižena (jako sémantizace výstupního ekvivalentu) a v historické lexikologii může svými změnami osvětlit různé sémantické vývojové postupy.

(3.51) Spojitelnost lexému s jazykovými jednotkami jisté kategorie je dominantním významotvorným činitelem především u tzv. gramatických slov – předložek a spojek. Jejich význam totiž závisí na druhu jimi tvořené konstrukce: je dán vztahem mezi jednotkou rozšiřovanou a rozšiřující (determinační nebo koordinační), tj. syntaktickým vztahem obrážejícím zprostředkovaně vztah mezi jevy mimojazykové skutečnosti. Význam těchto „meziložek“[47]Srov. E. Pauliny, Systém v jazyku, 23. proto nevystihneme jen vyjádřením onoho reálného vztahu, jak se jeví v myšlenkové abstrakci, nýbrž musíme určit kategorie, do nichž vstupují slova, s kterými se „meziložka“ jako výraz onoho vztahu spojuje. Tak např. v stč. větách typu až mě do rovu doprovodie HradProk 20a má předložka do význam, který vyjádříme nejen nč. ekvivalentem ‚(směrem) k‘, ale i vytčením pádu a sémantického okruhu příslušného jména a vůbec charakteristikou celé konstrukce: „s genitivem – vyjadřuje směřování blíže k nějakému cíli neživému i živému“. Z hlediska historického se také nelze spokojit s jednostranným konstatováním, že předložka do v tomto významu byla nahrazena předložkou k s dativem (srov. již v stč. k rovu provoditi mrtvého KrumlHřích 238b), když tento význam předložky do vlastně podlehl zúžení, které se ovšem projevuje změnou valenční sémantizace: předložka do již později nevyjadřuje směřování k cíli živému (srov. ještě stč. jděte … do kupcóv a kupte sobě EvVíd Mt 25,9 ad vendentes, srov. nářeč. iďe do kovala, do stryka, do nas BartD 1,184), ale směřování k neživému cíli s vyhlídkou na jeho úplné zasažení dějem (kontakt), ne pouhé přiblížení k němu (jeli do Prahy, zatlačen do pozadí, skok do dálky ap.).[48]Srov. SSJČ 1,334: „do… vyjadřuje postup děje n. směřování něčeho něj. směrem k něj. cíli, k určitému (zprav. konečnému) stupni“. — Podobně je třeba sledovat spojitelnost s jednotkami jistých kategorií také u spojek. Tak např. význam spojky nežli ve větách stč. typu všeliká novina ľubší jest, nežli věc jiná (LegJidM 70) nevystihneme jen nč. ekvivalentem[b]ekvivalentem] akvivalentem ‚než(li)‘, neboť nám pokryje i věty zcela jiného typu, např. všecko, nežli sě stane, jasně vidíš (Budyš 1a prius[29]číslo strany rukopisuquam): v prvém případě musíme onen nč. ekvivalent doplnit sémantizací „spojka srovnávací – po komparativu adverbia nebo adjektiva připojuje výraz nebo větu vyjadřující, od čeho se něco odlišuje mírou vlastnosti nebo způsobem“, kdežto v druhém případě jej doplníme sémantizací „spojka časová – uvozuje vedlejší větu vyjadřující děj, který následuje po ději věty řídící.“[49] Podle zpracování J. Bauera v rukopise připravovaného Staročeského slovníku (Ústav pro jazyk český ČSAV v Praze). Ovšem i u spojek pozorujeme ještě během doby historické závažné změny, projevující se na jejich kontextové spojitelnosti: tak např. uvedená spojka časová nežli je v nejstarších stč. dokladech ještě doložena pouze ve spojení s komparativem dřéve nebo prvé (srov. ať tě uzři dřiev, nežli budeš v zemi HradProk 23b; prvé nežli sě nadviže, hlavu jemu mečem střiže AlxV 1590 aj.), a to svědčí o jejím vývoji ze spojky srovnávací v časovou.[50] Viz J. Bauer, Vývoj čes. souvětí, 229n.

(3.52) Kontextová spojitelnost lexému s jednotkami jisté kategorie (valence) bývá závažným významotvorným činitelem také u adjektiv. Platí to především o adjektivech bez vnitřní formy (která by svou popisností omezovala okruh jejich slučitelnosti) a bez výrazné pojmové složky významu (která by zase zužovala valenčnost svými obsahovými znaky). Tak např. značkové hodnotící adjektivum dobrý – jako výraz jistého subjektivního citového postoje k jevům mimojazykové skutečnosti – má povšechný (všeobecný) význam ‚kladně hodnocený‘, který je nadřazen různým významům dílčím, jež jsou vázány na různé sémantické okruhy výrazů rozvíjených a ovšem také stojí ve vztahu k různým synonymům a antonymům: ve významu ‚statečný, udatný‘ je stč. adjektivum dobrý hodnotícím atributem bojovníka (nebo jeho charakteru) a antonymem k neudatný (srov. neudatný nevie jedno lháti, dobrý dá sě u příhodě znáti DalC 28); ve významu ‚šlechtický, urozený‘ je atributem osob vyššího stavu a synonymem k urozený, panský, vladyčský (srov. zeman a dobrý člověk VšehJir 264, var.: vládycký člověk); ve významu ‚náležitý, žádoucí‘ jako antonymum adjektiva zlý je slovo dobrý atributem nejrůznějších jevů mimojazykové skutečnosti, živých i neživých, konkrétních i abstraktních (srov. tě obě milosti samě o sobě ani jsta zlé ani dobřie ŠtítSvát 93b), kdežto ve významu ‚značný, hodně veliký‘ je atributem hodnotícím míru jevů výhradně neživých (např. u slov chvíle, kus, poliček, srov. by j‘mu ten dobrý poliček dal HradSat 135b) aj. Srovnáme-li tento stav staročeský s dnešním stavem novočeským, vidíme, k jakým změnám zde dochází z hlediska vývoje kontextové spojitelnosti (valence): při zachování stejné valence se slovo rozchází se svým někdejším synonymem (např. v nové češtině již dobrý druh není synonymem k statečný druh), a naopak při zachování stejného vztahu synonymního (nebo antonymního) se zase mění valence (např. význam ‚hodně veliký‘ je již dnes omezen jen na substantiva míry: dobrou chvíli, dobrý kus cesty apod.).

(3.53) Jak již bylo řečeno, typickým slovním druhem s dominantním podílem kontextu na rozrůznění jeho významové stavby je sloveso. I když jeho významová stavba bývá složitější než u jiných slovních druhů, přece se stává průhlednější a přesněji postižitelná právě tím, že rozdíly mezi dílčími významy slova se zde projevují rozdílem v jeho vazbách (3.531), v schopnosti různých transformací (3.532) a v různých významových okruzích výrazů spojujících se s ním (3.533).

[30]číslo strany rukopisu(3.531) Vazbami se rozlišují tzv. významy podmíněné konstrukcí, tj. významy „neoddělitelné od přesně určených forem spojování slova s jinými slovy“,[51]Srov. V. V. Vinogradov, Osnovnyje tipy leks. značenij, české formulace podle L. Doležela (SaS 15, 1954, 183n.). srov. např. významy nč. slovesa hráti: 1. hráti si (s čím) ‚zaměstnávat se dětskou činností, hrou‘, 2. hráti co (šachy, karty) ‚bavit se nějakou vžitou společenskou hrou‘, 3. hráti co (kopanou, tenis) ‚provozovat něco jako sport‘, 4. hrát koho / co (Cyrana, Hamleta) ‚předvádět nějakou divadelní úlohu nebo hru‘, 5. hráti (co nač) (valčík na housle) ‚provozovat hudbu (na čem)‘, 6. hrát (varhany hrají) ‚ozývat se hudbou‘ aj. (celkem osm uvádí SSJČ). Srovnáme-li tyto významy slovesa hráti s jeho významy v staré češtině, pozorujeme řadu změn spojených se změnami vazeb: stará čeština na místě uvedených šesti diferencovaných lexikálně významových jednotek měla v podstatě jen tři – a) hráti (čím) ‚zaměstnávat se hravou zábavou (s něčím), pohrávat si (čím)‘ (např. děťátko kameníčkem hrá PasMuzA 340), b) hráti v co, nač ‚bavit se nějakou speciální společenskou hrou‘ (např. v šachy hráti DalC 34; v kostky HusPostH 145b; v karty ArchČ 5,487; na mieč ApolP 134b; na vardu PasMuzA 465) a c) hrát v co ‚provozovat hudbu na nějakém hudebním nástroji‘ (např. hrajiechu v húsle dřěvěné a v húsličky a v róty BiblOl 2. Rg 6,5); uvážíme-li přitom, že i význam (b) mohl být vyjadřován vazbou instrumentální jako (a) (srov. kostkami neb v kostky hráti ArchČ 3,113 cum taxillis ludere), rýsuje se nám již souvislost chudší diferenciace významové s bohatší synonymičností vazeb. Lze tedy říci, že rozrůznění významů zde postupovalo v jistém vztahu s významovou diferenciací (distribucí) vazeb.

Z této rostoucí diferenční (významotvorné) úlohy vazeb ovšem vyplývá důležitý závěr o možnosti uplatnění distributivní metody při rozhraničování lexikálních významů slova: distributivní metodu lze uplatnit v širším měřítku při lexikálně sémantickém rozboru soudobého jazyka než na materiále starších fází jazykového vývoje, kdy ještě rozdíl mezi významy nebyl spojen s tak vyhraněným rozdílem ve vazbách a konstrukcích. Při distributivní analýze lexikálních významů staršího jazyka narážíme častěji na potíže, s kterými musí počítat u distributivní metody i jazykověda synchronní: že totiž „tatáž distributivní formule obsahuje několik různých významů“ a „různé distributivní formule jsou realizacemi významů, které intuitivně ztotožňujeme“ (J. D. Apresjan, O ponjatijach i metodach strukturnoj leksikologii 152 – překl. I. N.), srov. významový rozdíl mezi shodnými vazbami

děťátko hrá kameníčkem (a) páni hráli kostkami (b)

N1n V N2i N1n V N2i

a významovou shodu mezi různými vazbami

páni hráli v šachy (b) páni hráli kostkami (b)

N1n V v N2a N1n V N2i

Tyto potíže distributivní metoda řeší rozšiřováním distributivních formulí o fakultativní kontextové pozice, jimiž má být vyloučena mnohoznačnost při zachování téhož lexikálního významu. Avšak při analýze starších fází jazyka (s neúplným materiálem) můžeme doložit jen ty pozice, které jsou náhodou doloženy. Tím je také aplikace distributivní metody v historické lexikologii v nevýhodě proti jejímu užití při synchronním studiu soudobého jazyka v jeho materiálové úplnosti. Proto je třeba zvláště v historické lexikologii opírat vymezení lexikálního významu daného slovesa nejen o rozdíly v jeho vazbách a kontextových pozicích, ale i o rozdíly v transformacích, do nichž mohou příslušné konstrukce vstupovat.

[31]číslo strany rukopisu(3.532) Objektivní (protože strukturní) rozdíl mezi lexikálními významy téhož slovesa v téže konstrukci je dán tím, že některá jeho užití v takové konstrukci připouštějí jistou transformaci a jiná nikoli. Tak např. významový rozdíl mezi instrumentálními stč. vazbami jhráti kameníčkem ‚pohrávat si kamínkem‘ a jhráti kostkami ‚hrát (v) kostky‘ má své strukturní zdůvodnění mj. v tom, že konstrukce označující speciální společenské hry (jhráti kostkami, jhráti v šachy, jhráti na mieč) mohou býti transformovány na příslušné jméno činnosti s denominativním adjektivem určujícím (jhra kostečná, jhra šachovnie, jhra miečová ap.), kdežto u konstrukcí označujících pohrávání náhodným předmětem nejsou takové transformace možné (neexistovala jhra *kameníčková, neboť stč. substantivum jhra označovalo pouze hru nebo zábavu společenskou, zápasení nebo žertování někoho s někým, nikoli individuální dětské pohrávání s něčím).

Transformační metoda nám takto pomáhá nejen rozlišovat lexikální významy soudobých i staročeských slov, ale také řešit spornou otázku samostatnosti lexikální jednotky v starší fázi lexikálního vývoje, kde nemáme úplný materiál. Tak např. u slovesa bíti se ‚bít se, zápasit, bojovat‘ můžeme být na pochybách, zda takový výraz v staré češtině (na nižším stadiu syntetizujícího vývoje) nebyl ještě spojením dvou lexikálních jednotek – slovesa a reflexívního objektu s významem recipročním; avšak existence jistých konstrukcí nás poučuje, že jsou zde možné takové transformace, které svědčí o lexikální jednotě: stč. bíti sě ‚bít se, bojovat‘ převedením do záporné konstrukce nemění element sě v genitivní sebe (srov. tu sě nic nebivše [s nepřítelem] PasMuzA 282b)[52]Srov. B. Havránek, Genera verbi I, § 119. Toto kritérium je však oslabeno tím, že ani čistě objektové sě se někdy po záporu nemění v sebe. a může býti v témž významu převedeno na konstrukci singulární, která nemá protějšek nereflexívní (srov. bil sem sě o to město MamUKA 20a dimicavi), takže jde zjevně o lexikální jednotku – reflexívní sloveso, kde reflexívní sě má už jen povahu částice (srov. intranzitivní synonyma vřieti a vařiti sě). — Jiný příklad: V kontextech typu nasaditi slepicu na vajcě nemá sloveso týž význam lexikální jako ve spojení nasaditi ryb(y) do rybníka (přes společné významové složky umístit / užitkového živočicha / někam / aby přinesl užitek); v prvém případě je totiž možná transformace intranzitivní (slepicě násedí na vajciech), kdežto v druhém nikoli. Tento rozdíl v podstatě přetrvává do nové češtiny (říkáme ovšem slepice sedí na vejcích). Uvádí-li SSJČ (2,91) oba případy v jednom významovém odstavci, abstrahuje zde nejen od tohoto rozdílu v rovině vztahů paradigmatických (3.4), ale i od rozdílu v rovině vztahů syntagmatických (nasadit slepici [nosnici] × nasadit ryby, vejce [násadu], viz 3.533).

(3.533) Rozdíly mezi významy téhož slovesa se konečně objektivně projevují také různými významovými okruhy slov, která se s ním slučují. Tak např. sloveso vcházeti ve spojení s podmětem životným a konkrétním místním určením (táta vchází do dveří Erben) má význam ‚chůzí se někam dostávat, někam vstupovat‘, ve spojení s podmětem neživotným a konkrétním místním určením (slunce okénkem vcházelo dovnitř V. Mrštík) má význam ‚někam vnikat‘, kdežto ve spojení s určením abstraktním (s určením stavu, vztahu…) vyjadřuje význam ‚vstupovat v nějaký vztah, poměr, stav, v nějakou činnost apod.‘ (vcházet do stavu manželského, vcházet ve zvyky, do dějin apod.). Je pochopitelné, že zužováním nebo rozšiřováním takových valenčních okruhů se pak mění lexikální význam daného slovesa. Vhodný příklad nám poskytuje sloveso prolíti, jehož významovou strukturu v staré češtině můžeme na základě valence (spojitelnosti se slovy jistých okruhů) vystihnout takto: u stč. slovesa proliti je 1. význam vázán na objekt věcný tekutý a na děj zaměřený jistým směrem – ‚vylít, rozlít [32]číslo strany rukopisuněco (nač)‘ (proliti vodu, krev u oltářě, mast na tělo…), význam 2. na objekt věcný obsažený v těle subjektu a na děj zaměřený odtud ven – ‚vypustit, vyronit (za sebe)‘ (proliti své droby, slzy, jed ze srdcě…), význam 3. na objekt abstraktní a na děj tímto objektem zasahující živý cíl – ‚seslat něco na koho‘ (proliti hněv svój na nepřietele, ducha svého na plémě…); přitom význam 1. je dokreslován rukopisnou variantou vyliti a metonymickým posunem v ustálené spojení proliti něčí krev (‚zabíti někoho‘), význam 2. zase posunem v ustálené spojení proliti (svú) krev (zač) (zpravidla o tom, kdo obětuje život) a význam 3. se omezuje na doklady biblické, kde subjektem je Bůh. Pokud jde pak o slučitelnost s cílovým určením na + akuz., liší se uvedené významy takto: 1. je má nebo míti může, 2. je nemá, 3. je mít musí. Srovnáme-li tento stav se stavem novočeským, můžeme konstatovat zánik významu třetího a zúžení významu prvého i druhého na pouhé spojení s objektem krev a slzy: srov. (ad 1) vztáhli na karatele rukou svých a prolili jejich krev Třebízský, ty’s [náčelník lupičů] prolil na tisíce slzí ‚způsobil pláč mnohých‘ Světlá; (ad 2) první křesťané hořeli touhou prolít krev za Krista Machar, prolila jsem tolik zaň slzí Světlá. Kromě toho se ovšem rozvinulo několik významů nových, motivovaných živou lokální funkcí předpony pro-: srov. prolít makaróny studenou vodou, prolít všechno hrdlem, horko mě prolilo apod. (viz PS). Některé z těchto nově rozvinutých významů (srov. všechno prolije krkem Glazarová) jsou již výsledkem působení dalšího činitele významotvorného, činitele expresívně-stylistického.

(3.6) Významotvorný činitel expresívně-stylistický se výrazně uplatňuje v plánu synchronním i diachronním. Synchronně se projevuje jednak zjevným rozlišením významů téhož slova (srov. chládek v neutrálním významu ‚příjemně chladivé prostředí‘ a v citově zabarveném lidovém užití ‚vězení‘), jednak odstíněním různých slov souznačných se stejným významem pojmovým (srov. běžné pojmenování měsíc a básnické luna). Do vývoje slov pak tento činitel zasahuje především tím, že mění citově neutrální pojmenování v expresívní (srov. např. zastaralý název obuvnických nástrojů fidlátka, původně ‚hladítka‘, a dnešní expresívní pojmenování pracovního náčiní třeba ve spojení sbalit svoje fidlátka) a naopak zase výraz citově zabarvený zbavuje jeho expresivity (srov. stč. nadávku šelma a stejně znějící dnešní pojmenování člověka vtipného, šibala, čtveráka). Podobně se ovšem mění i stylistické zařazení některých slov (viz zvláště přežívání archaických jednotek v knižním stylu jazyka, např. stč. dosieci čeho ‚dosáhnout čeho‘ > nč. kniž. dosíci čeho). Již z tohoto stručného úvodu je patrno, že expresívně-stylistická složka lexikálně významové jednotky vyniká v konfrontaci s příslušnými synonymy: proti synonymu expresívně-stylisticky neutrálnímu, nepříznakovému (vězení, měsíc, náčiní, dosáhnout) stojí synonymum expresívně-stylisticky příznakové (lid. chládek, bás. luna, expr. fidlátka, kniž. dosíci). Při studiu takovýchto expresívně-stylistických rozdílů v soudobé slovní zásobě není zpravidla obtížné určit jednotku příznakovou a nepříznakovou: pomáhá nám tu vydatně jazykové povědomí. Jinak je tomu však při rozboru starších fází ve vývoji slovní zásoby, kde se již o jazykové povědomí opírat nemůžeme. Proto se jazykověda přiklání k názoru, že při zpracování starších fází lexikálního vývoje musíme na řešení otázek stylistického rozvrstvení slov rezignovat.[53]Srov. B. Havránek, Lexikálně sémantická výstavba hesla, 189. Jistě [33]číslo strany rukopisuto platí o celém rozsahu slovní zásoby, ale v dílčích oblastech, kde nám starý jazykový materiál poskytuje dostatečné množství synonym (a lexikálních variant), ukazuje se dosti jasně, že mezi synonymními jednotkami se stejnou významovou složkou pojmovou (nocionální) je významový rozdíl po stránce formální (3.3), paradigmatické (3.4) a syntagmatické (3.5) provázen jistým rozdílem expresívním nebo stylistickým. Zde ovšem vystupuje se vší naléhavostí nutnost podrobně studovat synonyma a lexikální varianty a opírat se přitom o spolehlivá kritéria jejich stylistického zařazení (3.61) a expresívního zabarvení (3.62).

(3.61) Kritéria stylistického zařazení lexikální jednotky, tj. kritéria její příslušnosti k té které slohové vrstvě, vidíme v hlavních slohotvorných činitelích, jimiž je určován sloh jazykového projevu:[54]Srov. B. Havránek a A. Jedlička, Čes. mluvnice, 423n. především jde o charakter literárního projevu, pro nějž je dané synonymum příznačné, a o typ autora, který daného synonyma užívá. Tak např. stylistické zařazení stč. pojmenování okršl zemský (okršl země) ‚orbis terrae‘ charakterizuje ta skutečnost, že takové pojmenování je doloženo pouze v textech biblických, zatímco jeho synonyma svět a okršlek zemský jsou doložena i v textech jiného charakteru. Podobně nebudeme považovat za slohově neutrální stč. obrat pasovati truhly ‚vloupat se do truhel‘, když je doložen vesměs v zápisech výpovědí vyslýchaných zlodějů (v Popravčí knize pánů z Rožmberka: např. také pravil, že tesákem a železem vylamovali truhly…; vyznal, že Suchomele řekl: hodny jsú ty truhly pasovati PoprRožmb 40a). Ovšem stylistické zařazení lexikálních jednotek nenaznačují s dostatečnou diagnostickou silou jen takovéto vyhraněné okruhy jazykových projevů (textů), tíhnoucí k jisté stylové vrstvě jazyka nebo soustřeďující slova jistého funkčně omezeného souboru; obdobnou úlohu zde mívá i vyhraněný typ autorů. Tak např. užívají-li jistého synonyma pouze autoři, kteří vědomě obohacují a propracovávají literární jazyk (jako Štítný a Hus), a užívají-li ho ve speciálních kontextech, lze již pro starou češtinu taková slova vyznačit přinejmenším za nehovorová, literární; srov. synonymum slepiti k slovesu oslepovati v přeneseném významu, doložené jen ve spisech Štítného, Husa, Chelčického a Tovačovského z Cimburka, např.: to j’ ten lestný diábel, ješto slepí lidi a táhne v milost tohoto světa ŠtítSvátA 85a; (lásku) bludové neslepí, neb se raduje pravdě HusProv 19(C2a); (ďábel) slúhy své šeredí, … ve zlé vede, slepí na duši a mrtví ChelčPost 228b. Z tohoto příkladu též vysvítá, že příslušnost daného slova k slohové vrstvě knižní (literární) může být dána i činiteli jazykovými; v našem případě je to přenesené užití slova tvořeného méně obvyklým způsobem, totiž přímo z kmene adjektivního bez předpony (slepiti místo běžného oslepovati, srov. nažiti místo běžného obnažovati), což je typické pro jazykové novotvoření (srov. 30.32A3).

(3.62) Kritéria expresívního zařazení lexikální jednotky (které je dáno především činiteli psychickými, viz níže 24.2) shledáváme v jistých kombinacích jejího vztahu k označované skutečnosti (3.1–3.2), jejího formálního ztvárnění (3.3), jejího významotvorného vztahu k jednotkám souznačným (3.42) a její kontextové spojitelnosti (3.5). Stručně řečeno, expresívní zabarvení (expresívní příznak) dané lexikální jednotky považujeme za prokázané tehdy, vyskytuje-li se tato jednotka pouze v citově [34]číslo strany rukopisuhodnotícím nebo aktualizačním kontextu (a) a zároveň se vyznačuje aspoň jednou z dalších vlastností: buď zvláštním hláskovým skladem (b) nebo intenzifikací obsahu (zmnožením významových znaků) svého synonyma (c) nebo konkretizací označované představy (d).[55] V podstatě zde vycházíme z výkladů o expresivitě inherentní (b) a adherentní (c, d), viz J. Zima, Expresivita slova, 12–83. Takové pojetí nám již umožňuje postřehnout i vývojové rozdíly v expresívním zabarvení slov. Tak např. dnešní sloveso řváti jako predikát člověka je výrazem expresívním, neboť označuje napořád křičení takové intenzity, která činí tento děj i jeho původce odpuzujícím: sloveso řváti nejen intenzifikuje obsah svých synonym křičet, volat (c), ale i vyskytuje se převážně v záporně hodnotících kontextech (a), srov. např. nemáš nic jiného na starosti, než sklenice třískat, křičet a řvát (V. Mrštík / PS). Proti tomu stč. řváti nebylo ještě do té míry expresívní, neboť vystupovalo i v kontextech citově nesnižujících natolik děj a jeho nositele, srov. např. Husův výrok tu matka pána Ježíše… řvala jest z přielišné žalosti (HusSvát 176); jde tu pouze o intenzifikaci (c), nikoli však o záporné citové hodnocení (a), a takové nehanlivé užití dnešního slovesa řváti u osobního subjektu se dnes v podstatě omezuje na spojení řvát bolestí, rozhodně by již nebylo možné v onom kontextu z citovaného výroku Husova. Sama intenzifikace obsahu příslušného synonyma (křičeti) tedy nestačí, aby dané slovo (řváti) bylo označeno za expresívní, emocionální. Právě tak nestačí ani zvláštní hláskový sklad sám o sobě (např. chechtot nehodnotíme jako expresívum), ani sama konkretizace označované představy (d), s jakou se setkáváme u metafor (např. vyjádření významu ‚citově chladný, lhostejný‘ adjektivem ledový se rovněž nepovažuje za expresívní). Teprve vázanost takových lexikálně významových jednotek na citově příznakový kontext (a) činí z nich výrazy skutečně expresívní. Ta také umožňuje objektivně stanovit jejich expresivitu, jde-li o slovní zásobu starších fází jazykového vývoje. Tak např. srovnáme-li stč. synonyma hody a frynorty, která ještě J. Gebauer uvádí jako slova souznačná bez zvláštního významového rozlišení,[56] Slovník stč. I, 389. zjistíme, že výraz frynorty má vlastnosti podmiňující charakter expresíva: (a) je napořád dokládán v kontextech se záporným citovým hodnocením (typu již frynorty, již hry, již jiné nešlechetnosti Husův list z r. 1413) a (b) jeho zvláštní hláskový sklad (s neprovedeným přesmykem skupiny TorT!) jej přiřazuje k jiným slovům německého původu, jež byla v staré češtině běžným prostředkem vyjadřování negativně hodnocených jevů (srov. fortel ‚úskok‘, mord, nolhart ‚pokrytec‘, pankhart apod.). Těmito prvky expresivity (ab) se tedy slovo frynorty nápadně liší od svého citově neutrálního synonyma hody. (Podobné příklady bychom mohli uvésti i na stč. slova s kombinací expresívních prvků ac a ad, viz výše).[57]Srov. příklady v novém Staročeském slovníku, seš. 1 (1968), odd. Principy Staročeského slovníku, § 4.62.

(4) Z dosud uvedených příkladů je patrno, že na základě analýzy kontextu lze osvětlit slovo, význam a jejich změny po mnoha stránkách, nikoli však po všech. Osvětlující indicie kontextu je zde třeba doplnit poznatky, které vyplynou z pečlivého studia vztahu lexikální jednotky k mimojazykové skutečnosti (zvláště k reáliím), k soustavě pojmů (zvláště u termínů) a k soustavě ostatních jednotek jazykového systému po stránce [35]číslo strany rukopisuformální i významové. Ovšem studium kontextu skýtá nejvíce možností pro objektivizaci a formalizaci lexikální analýzy a my musíme usilovat o to, abychom i studiem ostatních významotvorných činitelů získali podobně objektivní a formalizovatelné údaje o lexikálně významových jednotkách a jejich vývoji, jako rozborem jejich kontextové spojitelnosti. Rozvoj jazykovědy však ještě nepokročil tak daleko, aby nám rozbor textů poskytl do té míry úplné, rychlé a spolehlivé závěry, jaké skýtá o vztazích syntagmatických, také o vztazích paradigmatických, tj. o vztazích lexikální jednotky k synonymům, k slovům téže slovní čeledi, k slovům téhož kmenoslovného typu apod. (3.4). I historická jazykověda by měla přispět k odstranění tohoto nedostatku zpracováním jednotlivých sémantických okruhů pojmenování, dílčích kmenoslovných a slovotvorných typů, vypracováním historických rejstříků kořenů a jejich odvozenin, retrográdních slovníků apod. Pak teprve by bylo možno objektivně a komplexně (i když ne na sto procent vzhledem k neúplnosti materiálu) posuzovat lexikálně významové jednotky v celé důsažné struktuře jejich vztahů, na základě tohoto posouzení shrnout jejich objektivní ukazatele a ty pak převést na soustavu formálních symbolů. Ale i za daného stavu se chceme přiblížit k tomuto cíli aspoň tím, že budeme při lexikálním rozboru maximálně využívat objektivních faktů spojitelnosti slova s jinými jazykovými jednotkami v kontextu (3.5), objektivních distinktivních znaků daných systémovými kategoriemi (3.44), spolehlivých vývojových paralel (i z jazyků příbuzných) a vůbec všech dostupných možností, které nám poskytnou všestrannější pohled na zkoumaný lexikální jev. Takový všestranný pohled umožní i vyrovnat se s důležitým úkolem historické lexikologie, tj. aspoň zčásti kompenzovat materiálovou neúplnost a nedostatek jazykového povědomí při studiu starších fází lexikálního vývoje jazyka. Tento úkol vyvstává před námi se vší naléhavostí již při řešení zásadní otázky studia lexikálních jednotek, tj. otázky poměru mezi lexémem jednoslovným a lexémem víceslovným. Který víceslovný výraz máme považovat za lexikální jednotku na úrovni lexému jednoslovného, když víme, že mnohá sdružená pojmenování (sousloví) vznikají z volného spojení několika lexikálních jednotek teprve během doby historické? (Viz 1.4.)

(5) Problematika lexému jednoslovného a víceslovného je složitá už tím, že má několik různých stránek (aspektů): stránku terminologickou (5.1), stránku objektivního vymezení víceslovného lexému jako lexikální jednotky na úrovni lexému jednoslovného, jak o tom byla právě řeč (5.2), a stránku vývojovou, postihující vznik víceslovných lexémů z volných slovních spojení, záměnu lexémů víceslovných jednoslovnými (univerbizaci) aj. (5.3).

(5.1) Terminologická problematika zde tkví v tom, že pro lexikálně významovou jednotku tvořenou více slovy (jako vysoká škola, dávat pozor apod.) není ustáleného názvu. Vhodně se tu sice užívá termínu „sousloví“ proti „slovo“, ale ten má u některých autorů úzkou platnost, omezenou pouze na lexikalizovaná spojení neobrazná, kdežto lexikalizovaná spojení obrazná (jako mít roupy) se pak nazývají „rčeními“.[58] Viz redakční návrh Druhy i názvy rozličných spojení slov, NŘ 27 (1943) 206. Jiní autoři zase „souslovím“ míní především víceslovné pojmenování jmenné (jako název vysoká škola, název keře zlatý déšť) a víceslovné jednotky slovesné [36]číslo strany rukopisujmenují „frazeologická spojení slov“ (dávat pozor, přijít něčemu na kloub apod.) nebo je řadí mezi „úsloví“ (páté kolo u vozu, malovat čerta na zeď, mít něco za lubem).[59] Viz B. Havránek a A. Jedlička, Čes. mluvnice, 410–411. — „Frazeologická spojení slov“ i „úsloví“ považujeme za víceslovné jednotky, pokud jsou synonymní s lexémy jednoslovnými, např. přijíti na kloub něčemu = rozluštiti něco, býti pátým kolem u vozu = býti nepotřebným (přehlíženým apod.), míti za lubem něco = něco zamýšleti (chystati apod.); srov. 5.21d. Takovéto terminologické rozrůznění víceslovných jednotek tedy zdůrazňuje na jedné straně rozdíl mezi lexikalizovaným významem obrazným a neobrazným (ačkoli u jednoslovné jednotky takový rozdíl terminologicky nezdůrazňujeme), na druhé straně mezi výrazem slovesným a neslovesným (ačkoli sloveso tvoří právě tak lexikálně významovou jednotku jako pojmenování jmenné). Avšak dominantní je zde formální rozdíl mezi jednoslovností a víceslovností na jedné straně a významová shoda ve vyjadřování lexikálně sémantické jednotky na straně druhé. Tato podstatná shodná stránka mezi lexikálními jednotkami jednoslovnými a víceslovnými se v jazykovědě doceňuje tím, že v oblasti tvoření slov se rozlišuje vedle tvoření „morfologického“ (tvoření jednoslovných odvozenin) a „morfologicko-syntaktického“ (tvoření jednoslovných kompozit) také tvoření „syntaktické“ (tvoření lexikálně významových pojmenování víceslovných).[60]Srov. k tomu M. Dokulil, Tvoření slov, 22 a 25. V naší lexikologické práci tuto shodnou stránku víceslovných a jednoslovných jednotek respektujeme tím, že v obou případech mluvíme o lexému, tj. o lexému jednoslovném a víceslovném (srov. 2).

(5.2) O víceslovném lexému, tj. o víceslovné lexikálně významové jednotce, máme právo mluvit především proto, že vyjadřuje totéž co lexém jednoslovný. Ovšem je zde problém, jak objektivně rozlišit víceslovný lexém od volného spojení několika lexémů jednoslovných, a to zvláště v neúplném lexikálním materiálu starší vývojové fáze jazyka. Jako objektivní kritéria nám zde pomáhají především jazykoví významotvorní činitelé, tj. formální ztvárnění (3.3), vztah k jiným jednotkám jazykového systému (3.4) a kontextová spojitelnost (3.5). Kromě těchto hlavních kritérií jazykových, systémových (5.21) mohou nám správnost řešení potvrdit ještě kritéria pomocná, doplňková (5.22), a konečný závěr bude vždy nutno zkonfrontovat s jistými fakty mimojazykové skutečnosti (5.23).[61]Srov. můj výklad v SaS 26 (1965) 148–149.

(5.21) Systémová kritéria významové jednoty víceslovného výrazu jsou tedy dána objektivními fakty jazykového systému: a) Víceslovný výraz je jazykově ztvárněn jako významová jednotka, jestliže jeho význam se nerovná souhrnu významů jeho složek: jde o to v těch případech, kdy některá složka buď sama o sobě – mimo dané spojení – vůbec neexistuje (např. saky paky, mít pré, poulit oči), anebo v něm nemá svůj vlastní význam, ev. celek má význam posunutý (např. název keře zlatý déšť, více méně, dávat pozor, mít za ušima, bíti se ‚bojovat‘). b) Další kritérium lexikálně významové jednoty víceslovného výrazu můžeme označit jako syntaktické: zatímco ve volném syntaktickém spojení lze dílčí člen rozvíjet výrazem specifikujícím (zlomil si ruku → zlomil si pravou ruku; viděl se → viděl se už pochovaného), v lexikalizovaném spojení (ve víceslovném lexému) to možné není, dílčí člen tu lze rozvíjet pouze výrazem pleonastic[37]číslo strany rukopisukým nebo konstantním (lomit rukama – stč. lomiti bielé rucě; umyl se v potoku → umyl se v potoku celý; prolili krev za vlast → prolili svou krev za vlast). Kromě tohoto obecného kritéria syntaktického je možno na jistých etapách jazykového vývoje aplikovat jistá syntaktická kritéria zvláštní: tak např. na významovou jednotu stč. sloves reflexívních (mýti sě, bíti sě) ukazuje do jisté míry (viz pozn. 52) negativní tvar sě po záporu (tj. nemění se po záporu v genitivní sebe, jak bychom čekali, kdyby sě bylo skutečným předmětem v akuzativu; viz nikdy sě nemyl OtcB 192a, tu sě nic nebivše PasMuzA 282); podobným syntaktickým kritériem u reflexív recipročních je dodnes koexistence s konstrukcí singulární (srov. bíti se s kým ‚bojovat s kým‘ vždy o více účastnících na ději – bíti se oč ‚bojovat zač‘ též o jednom agentu: stč. bil sem sě o to město MamUKA 20a dimicavi), viz 3.532. c) Kritérium kontextové naopak takovou lexikálně významovou jednotu vylučuje: např. koexistence objektu reflexívního s nereflexívním v stč. kontextech sě neb jiné drážditi (ŠtítSvátA 102a) nebo sobě ani nám nedáš pokoje (TkadlS 2a) svědčí o tom, že zde reflexívní výraz (drážditi sě, nedati sobě pokoje) netvoří lexikálně významovou jednotku, netvoří reflexívní sloveso. d) Konečně závažným systémovým kritériem významové jednoty slovního spojení je jeho významová příslušnost ke kategorii průkazných lexikálních jednotek, tj. lexémů jednoslovných: tak např. předložkové spojení bez prodlení je zařazeno mezi léxémy svým vztahem k jednoslovným synonymům ihned a okamžitě, podobně rčení krátiti si čas (čím) svým vztahem k synonymu baviti se (čím), sdružené pojmenování černý kašel zase svým vztahem k souřadným slovům spalničky, příušnice aj.; sporný výraz reflexívní ponížiti se budeme považovat za skutečné reflexívum, poněvadž je významově souřadný s výraznými slovesy reflexívními jako pokořiti se a pokáti se (reflexívum tantum!).

(5.22) Pomocná kritéria významové jednoty víceslovného výrazu mají spíše charakter průvodní: kde lze uplatnit některé z kritérií základních (5.21), tam zpravidla na lexikalizovanost takového spojení ukazuje také (a) jeho nápadnější frekvence (např. tvoří-li reflexívní výraz lexikální jednotku, má četnější výskyt než volné spojení typu viděti se v zrcadle) nebo (b) jeho jednoslovný ekvivalent v jiném jazyce (kritérium překladu); tak např. spojení krátiti chvíli v starším jazyce je systémově pojato jako lexém významovým posunem svých složek (5.21a) i svým vztahem k jednoslovnému synonymu kratochvíliti (5.21d) a tuto jeho lexémovou platnost potvrzuje i jednoslovný ekvivalent jinojazyčné předlohy u dokladů překladových (chvíli krátie CestMil 64a delectantur). Ovšem samo o sobě takové pomocné kritérium, jako víceslovný či jednoslovný ekvivalent předlohy, není ještě postačující a musí být podřízeno kritériu systémovému: vhodný příklad nám může poskytnout stč. překlad kdyby on byl se neponížil (ŠtítBarlB 206a) za lat. nisi humiliasset semetipsum, kde jinojazyčný ekvivalent ukazuje sice na reflexívní výraz dvojčlenný (sloveso humiliare + předmět semetipsum), ale systémové kritérium spojitelnosti (5.21b) – negativní forma sě po záporu – svědčí pro charakter lexikálně významové jednotky, slovesa reflexívního; srov. i možnost uplatnění systémového kritéria 5.21d. — Při rozboru starších fází lexikálního vývoje máme pak další pomocné kritérium významové jednoty víceslovného výrazu (c) také v kontinuitě s nástupnickým výrazem jednoslovným, především složeným: srov. stč. léta počet > nč. letopočet, stč. mužík piedi > nč. pidimužík apod.; [38]číslo strany rukopisuovšem nesmíme zde zapomínat na různé stupně syntetizujícího vývoje (viz 1.4 a 5.31), tj. na takový rozdíl, jaký existuje např. mezi dnešním významově semknutějším výrazem reflexívním koupiti si a významově dvojčlenným stč. spojením kúpiti sobě.[62] Podle B. Havránka ( Genera verbi I, § 111) užší jednota raefl. dativu a slovesa tohoto typu vzniká teprve později v době historické.

(5.23) Určování lexikálně významových jednotek v slovní zásobě doložené pouze dochovanými písemnými památkami nemůže se ovšem spoléhat jen na uvedená kritéria jazyková (5.21 a 5.22), nýbrž je musí konfrontovat s fakty mimojazykovými: s pečlivě rekonstruovanou skutečností a s výsledky hlubší úvahy, zda existující památky mohly tuto skutečnost náležitě zachytit. Tak např. v češtině 14. a 15. století máme doloženu řadu slovesných adjektiv označujících výsledky manuální činnosti (pobíjaný pás, osázený zafíry, opúcený krahujec aj.), ale příslušná slovesa sama doložena nejsou; přihlédnutí k sociální skutečnosti mimojazykové nám ukazuje, že tato slovesa nepochybně existovala: nejsou doložena jen proto, že památky té doby zaznamenávaly napořád činy privilegovaných stavů a výrobky, které jim sloužily, nikoli však zpravidla speciální výrobní nebo služební činnost manuálních pracovníků (jako *pobíjěti pás, *opútiti krahujcě apod.). Podobně je tomu i u výrazů doložených jen v jistých spojeních. Např. výraz nasazovati rybník máme doložen napořád ve spojení s dativem reflexívním sobě v platnosti ‚opatřovat svůj rybník rybí násadou‘ (o majiteli rybníka), nikoli však ve spojení s dativem jiným, nereflexívním (‚opatřovat rybník rybí násadou jinému‘, např. o rybníkáři). Přes výlučně reflexívní doklady nejde tu tedy o významovou jednotku – reflexívum tantum, nýbrž o sloveso nedoložené ve formě nereflexívní jen „náhodou“, kterou zdůvodní sociálně jednostranný charakter středověkých památek.

(5.3) Pokud jde o vývojovou problematiku lexému jednoslovného a víceslovného, je třeba vzít v úvahu především tyto vývojové postupy: vznik víceslovného lexému z volného slovního spojení (5.31), vznik jednoslovného lexému z lexému víceslovného (5.32) a náhradu jednoslovného lexému volným spojením slov (5.33).

(5.31) Vznik víceslovného lexému z volného slovního spojení, tj. syntetizující vývoj víceslovného výrazu, souvisí jednak s vývojem nové kategorie vyjadřovacích prostředků, jako jsou např. jisté typy reflexív (viz cit. koupiti si na místě stč. volného spojení kúpiti sobě, 5.22c), jednak s úpadkem kategorie staré: tak např. dnešní lexikalizované spojení ležeti ladem ‚zůstat neobdělán, nevyužit‘ se ustálilo ve zvláštní jednotku (náchylnou k významovým posunům) izolací, tj. tím, že zanikla kategorie příslušných sloves s funkcí pologramatickou ‚být čím‘ – ‚stát se čím‘ – ‚učinit co čím‘ (srov. stč. ležěti ladem – léci úlehľú – položiti zeḿu pustú; seděti hospodářem – siesti mistrem – usaditi králem apod.). Jiný příklad: poněvadž se rozpadla stč. kategorie ingresívnosti (viz níže 10.12) a s ní také počínavá konstrukce typu vzieti vieru, vzieti smrt, vzieti slepotu, vzieti otplatu apod., přežitky této konstrukce se ocitly v izolaci a lexikalizovaly se ve víceslovný lexém, viz např. dnešní knižní spojení vzíti škodu ‚být poškozen‘ nebo vzíti počátek ‚počíti se‘.

(5.32) Vznik jednoslovného lexému z lexému víceslovného, tzv. univerbizace, patří k nejběžnějším vývojovým postupům, neboť se jím řeší [39]číslo strany rukopisusystémový rozpor mezi dvoučlennou formou a jednotným obsahem – významem: ze staršího lexému dvojslovného vzniká buď spřežka (stč. oka mženie > okamžení, stč. mužík piedi > piedimužík) nebo kompozitum (stč. léta počet > letopočet, stč. krátiti chvíľu > kratochvíliti, stč. vieřě hodný > věrohodný), příponová odvozenina (suchá nemoc > souchotiny, z nové doby lanová dráha > lanovka, spis. osobní vlak > obec. osobák apod.), anebo výraz eliptický (stč. sejíti s světa > sejíti, např. mečem). Je třeba upozornit na to, že jednoslovná pojmenování předposledního (sufixačního) typu jsou příznačná právě pro češtinu: máme je i v těch případech, kde jiné jazyky – např. ruština – vyjadřují totéž pojmenováním dvojslovným, sdruženým, srov. učiliště – učebnoje zavedenije, hornictví – gornoje delo, pozorovatelna – nabljudateľnyj punkt aj.[63] Viz A. V. Isačenko, Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, sb. K historickosrovn. studiu slovan. jazyků, Praha 1958, 143–151. Univerbizaci jako vývojový postup řešící rozpor mezi jednotným významem a nejednotnou formou ovšem omezujeme pouze na vznik jednoslovných lexémů z víceslovných výrazů, které tvoří významovou jednotu: nepatří sem tedy tvoření typu přišpendliti na základě volného spojení dvou plnovýznamových jednotek připojiti špendlíkem. Za univerbizaci však lze považovat přestavbu takového volného spojení dvou jednotek, z nichž jedna je neplnovýznamová, pologramatická: stč. živu býti > žíti (srov. pomsta nedá jemu živu býti BiblKral A 28,4 = spravedlnost ho nenechá žít Žilkův překlad z r. 1946 tamtéž), stč. spravedlna činiti > ospravedlňovati (srov. též pf. kterých jest povolal, ty je i spravedlivy učinil BiblLit R 8,30 = kterých povolal, ty ospravedlivěl JakZjev 405a) apod. Těsná souvislost mezi jednoslovným lexémem a volným spojením slova plnovýznamového se slovem neplnovýznamovým projevuje se i ve směru opačném, viz následující odstavec (5.33).

(5.33) Náhrada jednoslovného lexému volným spojením slov, tj. opis (parafráze), ve vývoji nastupuje tam, kde zaniká jistá lexikálně-gramatická kategorie slov: její jednotky se tak nahrazují prostředky lexikálními, tj. spojením příbuzného slova plnovýznamového se slovem neplnovýznamovým, pomocným. Příklad nám zase (podobně jako v odstavci 5.31) může poskytnout rozpad kategorie ingresívnosti: význam stč. předponových ingresív jistých typů dnes vyjadřuje spojení příslušného slovesa s pomocným slovesem fázovým, srov. stč.[c]stč.] stč zaraziti (peniez) – nč. začíti razit (peníze), vzkralovati – začíti kralovat apod. Podobně na místě stč. denominativních vztahových adjektiv objektového typu strach židovský, hanba ľudská máme dnes opis, totiž vazbu tvořenou ze základního substantiva a slova pologramatického – předložky: strach před židy, stud (hanbení se) před lidmi apod.

(6) Dosavadní výklady, zvláště předchozí pojednání o vztazích mezi lexémy jednoslovnými a víceslovnými (5), nám ukazují, že základní znakovou (formálně-významovou) jednotkou slovní zásoby není slovo, nýbrž výraz lexikálního významu (lexikální význam může být vyjadřován nejen slovem, ale i spojením slov, a slovo může vyjadřovat nejen lexikální význam, ale i několik lexikálních významů). Proto koncepci své práce zaměřujeme na lexikální význam, a toto zaměření se v našich dalších výkladech projeví tím, že vývojové postupy v české slovní zásobě budeme [40]číslo strany rukopisusledovat podle činitelů, kteří působí změnu lexikálního významu. Ve zvláštní kapitole o lexikálním významu (3) jsme si ukázali, že tento význam konstituují tito činitelé: vztah k označované skutečnosti (3.1), zpracování označované skutečnosti ve vědomí (3.2), forma lexému (3.3), jeho vztah k jiným jednotkám jazykového systému (3.4), jeho slučitelnost s jinými jednotkami v kontextu (3.5) a činitel expresívně-stylistický (3.6). Činitelé, kteří význam konstituují, mají ovšem i podíl na jeho změnách, a proto lexikální změny a z nich abstrahované vývojové postupy můžeme klasifikovat podle uvedených významotvorných činitelů. Provedeme však toto seskupení faktorů navzájem blízkých: zpracování označované skutečnosti ve vědomí (3.2) a činitele expresívně-stylistického (3.6) spojíme v kategorii faktorů psychických, kdežto formu lexému (3.3), jeho vztah k jiným jednotkám jazykového systému (3.4) a jeho spojitelnost s jinými jednotkami v kontextu (3.5) sloučíme v kategorii faktorů jazykových; zůstane nám vztah k označované skutečnosti (3.1), která je předmětem dorozumívání mezi členy téhož jazykového společenství, jako faktor mimojazykový, kulturně historický. Tím tedy dospíváme k následujícím třem typům vývojových postupů v slovní zásobě:

(I) vývojové postupy působené faktory jazykovými,

(II) vývojové postupy působené faktory psychickými,

(III) vývojové postupy působené faktory mimojazykovými v užším smyslu, tj. sociálními, kulturně historickými.

Tato klasifikace odpovídá běžnému třídění významových změn podle jejich příčin, jak se s ním setkáváme v soudobé sémantice: „Příčiny proměnlivosti významů vyhledává sémantika buď v jazyce samém, nebo také v činitelích, jež působí na jazyk zvnějšku, tj. v činitelích psychologických či sociologických. V závislosti na tom vykládá zákony této proměnlivosti buď autonomně, nebo heteronomně. Je však třeba ocenit badatelský realismus jazykovědců, kteří v zásadě doceňují oba činitele a chápou je v jejich vzájemném působení.“[64]A. Schaff, Úvod do sémantiky, 37. Také naše práce chce být takto realistická. Třídíme-li vývojové postupy podle uvedených faktorů, neznamená to, že postupy probírané ve sféře působnosti daného činitele vysvětlujeme pouze jím, nýbrž především jím. V předchozích výkladech bylo již ukázáno, že na daném vývojovém postupu má zpravidla podíl více činitelů, avšak probíráme jej v rámci působení jeho činitele dominantního.

To je cesta, kterou považujeme za nejschůdnější v dosud uspokojivě neprobádané oblasti příčin jazykových změn: poněvadž v jazykovém vývoji má svou úlohu také „svoboda mluvčích“, někteří lingvisté vůbec nevidí v jazyce „příčiny“ změn (tzv. „aktivní“ faktory), nýbrž pouze jejich „podmínky“ (tj. „strukturní, systémové“ a „historické, mimosystémové“ faktory), viz E. Coseriu, Sincronía, diacronía e historia, 217, 239, 278 aj.

[41]číslo strany rukopisu

A Lexikální vývojové postupy souvisící se změnami systému gramatického

(8) Změnami gramatického systému rozumíme především takové kategoriální změny, které mohou být pojímány jako zákonité pro vývoj daného gramatického systému (jako základní procesy tohoto vývoje) v tom smyslu, že tvoří „společné jmenovatele“ řad jeho různých procesů (7.2). Jsou to změny postihující systémové kategorie gramatické nebo lexikálně gramatické. Gramatický systém daného jazyka se vyvíjí tím, že takovéto staré kategorie v něm zanikají a nové vznikají. Tím se ovšem jazyk dostává do konfliktů s obecnými zákonitostmi, a řešení těchto rozporů – jak již řečeno (7.3) – projevuje se pak ve vývoji slovní zásoby jistými vývojovými [45]číslo strany rukopisupostupy. Chceme-li tedy pojednat o takových vývojových postupech v české slovní zásobě, budeme vycházet z vývoje gramatických a lexikálně gramatických kategorií češtiny, a to především v oblasti jména (9), v oblasti slovesa (10) a v oblasti syntaktických konstrukcí (11).

(9) V oblasti jména se k základním procesům ve vývoji gramatického systému českého jazyka počítá především dovršování rozpadu starého systému kmenového (lexikálně gramatické kategorie kmene) a dobudovávání nového systému rodového (gramatických kategorií rodu a bytosti), dále pak ústup staré kategorie určenosti/neurčenosti.[70]Srov. J. Marvan, E. Michálek, I. Němec, Základní procesy, 105n. Příklady uvedené v našem oddíle 9 jsou z větší části čerpány z této kolektivní práce, a to z úseku vypracovaného J. Marvanem a E. Michálkem. Všimněme si blíže vývojových postupů v slovní zásobě, jež s těmito základními procesy v gramatickém systému českého jména souvisí.

(9.1) Zánikem původních funkčních rozdílů mezi různými kmeny se jazyk ocitá v situaci, že celé řady jeho slov vyznačujících se společným příznakem formálním (kmenovým) nemají společný příznak významový. Tento vnitrosystémový rozpor mezi formou a významem (srov. 7.14–7.17) se řeší především tím, že starý formální rozdíl se využívá pro vyjádření nového rozdílu významového, tj. jisté různé typy kmenů jsou vyhrazovány pro vyjadřování různých rodů a bytostí (kmenové typy pán a muž pro rod mužský životný, hrad a meč pro rod mužský neživotný, žena a kost pro rod ženský, město, moře, kuře a znamenie pro rod střední) a slova ostatních kmenových typů pak přecházejí k oněm produktivním typům rodově specializovaným.[71] Viz F. V. Mareš, Vývoj čes. deklinace, 34–35 a V. Skalička, Vývoj české deklinace, 1940. Takovéto přebudovávání starého systému kmenového v nový systém rodový doznívá ještě v historickém vývoji češtiny a projevuje se v její slovní zásobě celou řadou vývojových postupů (9.11–9.14).

(9.11) Vnitrosystémový rozpor mezi formální shodou a významovým rozdílem (7.14), pokud jde o rozdíl v rodu, stal se s rozvojem rodového systému neúnosným a řešil se ústupem pojmenování obojrodých: obojrodá pojmenování buď vůbec zanikají (zaniká např. stč. jméno hospoda s významem ‚pán‘ i ‚paní‘ a podobně také obojrodý typ pradlí, švadlí), nebo omezují svůj význam na rod, pro který byl jejich kmenový typ v novém systému vyhrazen; např. a-kmenová obojrodá substantiva dievka a panna se omezila na vyjadřování rodu ženského (v staré češtině měla ještě také platnost maskulin, srov. Maria Josefu otdána bieše, dievka za dievku čistého HradRad 62a; ty panno pyšný, … leč jsi muž leč žena v panenství ŠtítKlem 47a). Obojrodosti ovšem pozbývají též jména kmenových typů rodově méně vyhraněných, jako ja-kmeny dárcě, obráncě, ochráncě (srov. ještě stč. Maria … ščedrá dárcě Vít 83a, Maria jest našě obráncě, jenž nás zastává ZrcSpasK 85a). Zde především je možno vidět souvislost s dalším specifickým vývojovým postupem – přitvářením rodově příznakových protějšků cestou přechylování: na místo obojrodého typu dárcě (m. i f.) nastupují rodově diferencované typy dárce (m.) a dárkyně (f.). Že se přechylování stává v češtině závazným pro vyznačování feminin živé bytosti (na rozdíl např. od ruštiny), to lze právě vysvětlit systémovou závažností rodové opozice, která zde (na rozdíl od ruštiny) zůstává tvaroslovně neoslabena i v plurále.[72] Viz J. Marvan, E. Michálek, I. Němec, Základní procesy, 107.

[46]číslo strany rukopisu(9.12) Vnitrosystémový rozpor mezi významovou shodou a formálním rozdílem (7.15), pokud jde o rozdíl mezi rodově specializovanými kmeny, stal se s rozvojem rodového systému neúnosným a řešil se ústupem rodových dublet: u stč. pojmenování abstrakt, neživých věcí a neoduševnělých (neosobních) bytostí, jež se vyskytovala v dubletní podobě o-kmenové i a-kmenové, zanikají kmenové formy rozlišující kategorii osobovosti, tj. mužské o-kmeny; tak např. vedle přežívajících feminin násada, obloha, osvěta, velryba zanikla stč. maskulina násad (srov. násad – forale SlovUKA 44a a násada – forale SlovVít 95b), obloh (např. vody pod oblohem shromáždí bóh ComestC 2b sub firmamento), osvět (srov. slunce v svém osvětu DalC 7 = v své osvětě DalL tamtéž), velryb (např. velrybóv velikých mnoho CestMil 118a cete). U dublet s významem hromadným nebo nástrojovým, kde a-kmenové podobě ženského rodu (stč. vojska, rúcha, rúna, žezla aj.) konkurovaly o-kmeny rodu středního (stč. vojsko, rúcho, rúno, žezlo aj.), přežívají však spíše tyto o-kmenové podoby neutrální.

(9.13) Rozvojem rodového systému vznikl konflikt mezi starým významem lexikálním a novým významem gramatickým (rodovým), ustáleným v dané kmenové formě: tento vnitrosystémový rozpor si vynutil změny takových slov, změny substantiv s neshodným rodovým významem lexikálním a gramatickým. Především tu šlo o tyto dva případy: (A) o tvaroslovné změny a zánik maskulin a(ja)-kmenových a (B) o slovotvorné změny neuter ijo-kmenových s významem mužského rodu. (A) Vyhrazením a-kmenů a ja-kmenů pro tvoření substantiv ženského rodu byly mužské a-kmeny a ja-kmeny zatlačeny směrem k o-kmenům a jo-kmenům a přejímaly jejich koncovky (podobně jako mužský i-kmen host v souvislosti s ustálením i-kmenů v ženském rodě). Tento proces nám dobře zachycují památky stč. jazyka.[73] Morfologický vývoj „transplantací náhradních tvarů od jiných vzorů“ v české deklinaci nejsoustavněji vykládá F. V. Mareš (srov. Vývoj čes. deklinace, 35). Kromě toho se ovšem onen vnitřní rozpor u mužských a-kmenů a ja-kmenů řešil také tím způsobem, že stará slova tohoto typu zanikala. Uveďme aspoň příklady, na které upozornil F. Oberpfalcer-Jílek:[74]Rod jmen v češtině, 46n. zanikla maskulina a-kmenová jako konědra ‚ras‘, kuchta, ležka ‚lhář‘, lapačka ‚lapka‘, pakosta ‚záškodník‘, předběha ‚předchůdce‘, příchoda ‚příchozí‘, třepačka (nadávka podkoním), zada ‚poslední‘ aj. a zanikla také – nikoli bez vlivu palatalizace kořenné souhlásky – maskulina ja-kmenová jako jinošě, jinošicě, přípašě ‚stádný‘, hodokvašě, smrtonošě, měchonošě, dřěvonošě, vínonošě, zákononošě aj.; srov. i zánik maskulin na -cě jako bercě ‚zloděj‘, cuzobercě, číncě zákona, zkázcě, stávcě plotuov, právcě, ubivcě, výbojcě, otplatcě, pijcě vína, popúdcě člověčí, dobromluvcě, zlořečcě, marnotrátcě, břichoplncě, červ hedvábopředcě aj. Ovšem značná část uvedených typů maskulin patřila do oblasti výrazů citově zabarvených a v této oblasti jsou mužské a-kmeny a ja-kmeny produktivní dodnes. (B) Vyhrazením ijo-kmenů pro tvoření substantiv středního rodu stávají se pro jmenný systém neúnosnými stč. neutra označující funkcionáře, jako podkrálé, podlužňačie, podratajie, podpísařie, a také podobná pojmenování příbuzných osob, jako polúbratřie, polúsestřie, přirozenie (‚příbuzný‘): pokud nezanikla, přecházejí tedy k maskulinům produktivních deklinačních typů (stč. podbiskupie, podjáhnie, podpřevořie > nč. podbiskup, podjáhen, podpřevor; stč. podkomořie, podkonie > nč. podkomoří, podkoní s adjektivním [47]číslo strany rukopisuskloněním vzoru „pěší“; výjimečně stč. podstarostie > nč. podstarosta). Maskulinizaci podléhají i neutra kniežě a hrabě.[75]Tamtéž, 236.

(9.14) S rozvojem rodového systému ovšem souvisí lexikální vývojové postupy nejen v oblasti substantiv (o nichž byla právě řeč, 9.11–9.13), ale i adjektiv. Jako příklad můžeme uvésti záměnu archaického posesívního typu vévodin typem vévodóv. Srov. např. Strachkvas, bratr Boleslavóv vévodin PulkR 31a ducis Boemie – Boleslav třetí, otec Oldřichóv vévodóv tamtéž 43b ducis pater; i navráti jě k držění Iudině BiblOl 2. Par 26,2 ditioni Juda = navrátil jest jě ku panování Iudovu BiblPad tamtéž. Takovou změnou posesívních adjektiv se tedy řešil rozpor mezi lexikálním významem substantivního základu, tj. významem mužského rodu (starosta, junošě), a mezi gramatickým významem přivlastňovací přípony -in, která se s rozvojem rodového systému specializovala na přivlastňování k bytostem rodu ženského. Tato přípona zde byla zaměněna posesívním sufixem -óv, vyhrazeným již pro přivlastňování k rozumným bytostem mužského rodu (podobně jako byly u maskulin typů starosta a súdcě nahrazeny a(ja)-kmenové koncovky koncovkami -ovi, -ové, -óv aj. tam, kde šlo o signalizování rozumné – a později životné – bytosti).

(9.2) Budování kategorie bytosti, zprvu rozumné (virilia) a později životné vůbec (animata), je dalším takovým základním procesem ve vývoji české deklinace, s kterým souvisí řada vývojových postupů lexikálních. Jako nejtypičtější uveďme aspoň tyto:

(9.21) Vnitrosystémový rozpor mezi formální shodou a významovým rozdílem (7.14), pokud jde o význam životný a neživotný, stal se s rozvojem kategorie bytosti neúnosným a řešil se mj. diferenciací denominativních adjektiv vztahových tvořených příponou -ový / -óv: adjektiva tohoto typu (otcový / otcóv, kamenový / kamenóv), která vyjadřovala vztah k osobám i neosobám (zvířatům a věcem), diferencovala se v tom smyslu, že tvary jmenné na -óv byly vyhrazeny pro přivlastňování k živým bytostem mužského rodu (otcóv, Janóv apod., později též psův, Voříškův), kdežto tvary složené na -ový zůstaly produktivní jen u typu neživotného (kaštanový, mozkový, prachový apod.). V době historické se proces této diferenciace a jeho doznívání projevuje v několika směrech: (a) množí se posesívní adjektiva na -óv, vyjadřující přivlastňování k živým bytostem, neboť jejich sufix -óv v této funkci proniká i na místo posesívní přípony -in (viz výše 9.14) a tvoří nová posesíva od názvů zvířat; (b) zanikají jmenná adjektiva na -óv, která nevyjadřují přivlastňování k živým bytostem (viz ještě stč. kleščě k opravení ohně oltářova ComestC 75a; miesto to kamenovo tamtéž 36a locum lapidis; z jitrocílova semene HájHerb 124b aj.);[76] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice IV, 159. (c) množí se vztahová adjektiva na -ový odvozená od substantiv neživotných, neboť jejich sufix přechází i k základům, u nichž dříve nebyl možný (srov. nč. daňový, odděleňový apod.); (d) zanikají adjektiva na -ový, která přivlastňovala k životným druhům: mizí poslední přežitky těchto adjektiv odvozených od jmen rozumných bytostí (jako stč. zamúcen sem … ot zamúcenie hřiešníkového ŽaltKlem 54,4 a tribulatione peccatoris aj.) a později ustupují i ta, která jsou odvozena od jmen zvířat, jako stč. kocúrový (např. stroj kocúrový LékFrantC 84b testiculi), molevý (např. ohlodánie molevé VýklHebr 219b) [48]číslo strany rukopisuapod. Zdálo by se, že s procesem uvedené „bytostní“ diferenciace adjektiv na -ový / -óv je v rozporu produktivní typ vepřový, skopový, odvozovaný od jmen zvířat: avšak i zde jde především o vztahová adjektiva vzhledem k substancím neživotným, totiž k zvířatům neživým, zabitým, pojatým jen jako materiál k různému využití; jde tedy v podstatě o adjektiva látková typu tvarohový, zeleninový, hrachový. Spolehlivou paralelu k tomu máme v tvarosloví, kde názvy živočichů pojatých jako materiál k přípravě pokrmů skloňujeme podle vzorů neživotných (viz např. nom. pl. sledě).

(9.22) S prohlubováním rozdílu mezi kategorií bytostí rozumných a kategorií bytostí nerozumných stává se podobně (7.14) neúnosnou společná forma pro vyjadřování přivlastňovacího vztahu k osobám i zvířatům a tento rozpor se řeší specializací posesív typu ptačí: tento typ se vyhrazuje pro přivlastňování bytostem nerozumným (třídě i jednotlivci), viz např. stč. vlčí, psí, ptačí, kuří, kuřěcí apod., kdežto u osob (bytostí rozumných) se potlačuje (viz ústup stč. posesív člověčí, chlapí, kmecí, vladyčí, mateří aj. a rozvoj typu lidský, chlapský).

(9.23) Vnitrosystémový rozpor mezi významovou shodou a formálním rozdílem (7.15), pokud jde o slovotvorný rozdíl ve vyjadřování stejné progresívní kategorie – stejného vztahu k rozumné bytosti –, řešil se ústupem dublet přivlastňovacích typu páň / pánóv, a to zánikem dubletní podoby kratší (páň). V době historické již tento proces jen doznívá: přežitky přivlastňovacího typu páň jsou omezeny již na několik dožívajících apelativ (srov. jest-li ť páně dědina, člověk ť jest boží ŠtítKlem 88a a ustrnuliny jako anděl páně ChelčPost 22b nebo komornič druh ArchČ 2,485), dochovaly se ovšem dodnes v celé řadě jmen místních (jako Bezděz z *Bezděd-jь nebo Chrudim z *Chrudim-jь). Zánik přivlastňovacích adjektiv typu páň ‚pánův‘ však nemůžeme vysvětlovat jen obecným principem – tíhnutím jazyka k monopolnímu vyjadřování progresívní kategorie. Nepochybně zde působily také důsledky změn hláskových (7.3): zčásti to, že přivlastňovací přípona -jь palatalizací kořenné souhlásky oslabila etymologickou souvislost posesíva se základním jménem (viz uvedený příklad Bezděd : Bezděz, srov. s tím korelaci rozvíjejícího se typu Bezděd : Bezdědóv), zčásti to, že speciálním vývojem palatalizovaných retnic (totiž depalatalizací) přípona -jь zde vůbec zmizela beze stop, a tím došlo k nežádoucí homofonii mezi pojmenováním osoby a jeho posesívem (viz uvedený příklad Chrudim, Soběslav apod.). Srov. níže 14.1.

(9.24) Přímou „bytostní“ diferenciací jmen, která původně vyjadřovala význam životný i neživotný, je v podstatě diferenciace názvů obývané země a jejích obyvatel. Ta se realizuje především těmito dvěma způsoby: (a) vedle plurálového typu s hromadným významem obyvatelským i místním (např. Sasi ‚Sasové‘ i ‚Sasko‘, Uhři ‚Uhrové‘ i ‚Uhersko‘) vznikají na základě singulativ speciální typy jmen pouze obyvatelských (Sasíci ‚Sasové‘ a Uhřata ‚Uhrové‘); (b) původní dvojznačné názvy setrvávají, ale diferencují se tvaroslovně: pro názvy obyvatelské se vyhrazují tvary podle vzorů životných (Čechové, Čechóv …, Vršovici, Vršovicóv …), pro názvy místní zase tvary podle vzorů neživotných (Čechy, Čech …, Vršovice, Vršovic …).

(9.25) Obdobným případem tvaroslovné „bytostní“ diferenciace je diferenciace jmen činitelských a nástrojových, srov. stč. kopáč ‚kdo [49]číslo strany rukopisukopá‘ i ‚nástroj ke kopání‘ a nč. samostatná slova kopáč (pl. -i) ‚člověk zaměstnaný kopáním‘ a kopáč (pl. -e) ‚nástroj na ruční kopání‘ (PS), srov. 27.3.

(9.3) Již na uvedené diferenciaci forem s platností kolektiv i jmen místních (Sasi, Uhři apod.) můžeme pozorovat, že v rámci vývoje české deklinace se na základě staré kategorie singulativnosti / kolektivnosti dobudovává kategorie čísla. S tímto základním procesem ovšem souvisí i jiné postupy ve vývoji slovní zásoby:

(9.31) S vyhraňováním opozice singulár / plurál stává se neúnosným rozpor mezi gramatickým významem jednotného čísla a lexikálním významem mnohosti u hromadných názvů osob, a tento rozpor se řeší ústupem starých singulárních typů hromadných pojmenování osob. Týká se to typu bratřie, -ie f.: tato feminina se přehodnocují v plurálové tvary příslušných singulárů nekolektivních, např. sg. milá bratřie se mění v pl. milí bratřie (k sg. milý bratr); podobně přešlo v tvar plurálu kolektivum kněžie (srov. ještě stč. snidú sě vyšehrazská kněžie HradProk 3b). Typ družina (k singulativnímu druh) s výraznou příponou nepřechází takto do tvarosloví, nýbrž zčásti také zaniká (např. stč. čeledina k čeledín), zčásti přežívá dodnes (družina, chudina aj.) nebo se významově posouvá do oblasti kolektiv neživotných, kde se staré typy kolektiv lépe zachovávají: srov. stč. lotrovina ‚sebranka lotrů‘ a dnešní hanlivé pojmenování příslušné činnosti lotrovina, patřící k produktivnímu typu rošťačina, volovina; všimněme si také, že příslušný produktivní typ s významem hromadným není příznakově osobový: drobotina o věcech, menšina, většina, skupina apod.

(9.32) S vyhraňováním opozice singulár / plurál stává se neúnosným rozpor mezi jednoduchým distinktivním znakem významovým a složitým distinktivním znakem formálním (srov. 7.17) u staré korelace singulativnosti / kolektivnosti typu zeměnín : zeměné, která byla přehodnocena v novou korelaci gramatické kategorie čísla; tento rozpor se řeší vysunutím nadbytečného již morfému singulativního (-ín-), tj. přeměnou singulativního typu zeměnín v singulárový typ zeman. Změnilo se tak stč. dvořěnín, krajěnín, měščěnín, Pražěnín, Říměnín, Slověnín apod. v dvořan, krajan, měšťan, Pražan, Říman, Slovan.

(9.33) Ještě více nadbytečnými distinktivními znaky se lišily navzájem členy korelace singulár / plurál u stč. typu kuře : kuřenci, tj. u pojmenování mláďat: proti singulárnímu nt-kmeni rodu středního stál plurální jo-kmen s příponou -nec v rodu mužském. S vyhraňováním systémových kategorií čísla a rodu se taková opozice stává neudržitelnou a přebudovává se: vedle nt-kmene s jo-kmenovým skloněním středního rodu v singuláru (kuře) nastupuje v plurálu na místo mužského jo-kmene (kuřenci) starý nt-kmen s o-kmenovým skloněním rovněž středního rodu (kuřata).[77] Původně to byl asi tvar kolektivního typu, srov. V. Machek, Origine des thèmes nominaux en -ęt- du slave, Lingua posnaniensis 1 (1949) 87n. Tato deklinační změna se ovšem projevuje ve vývoji slovní zásoby zánikem pojmenování mláďat typu kuřenci: zanikla např. pojmenování holubenci, kuřenci, lvíčenci, ptáčenci apod.; na jejich místě máme plurály holoubata, kuřata … a dokonce víceslovná pojmenování jako kuřenci vranoví nebo ščenec lvový byla nahrazena tímto jednoslovným typem, viz dnešní vráňata a lvíče.[78] K problematice paradigmatu kuřě – kuřata // kuřenci viz E. Michálek, Mylné interpretace stč. jmen mláďat, LF 85 (1962) 334n.

[50]číslo strany rukopisu(9.34) Konečně s vyhraňováním opozice singulár / plurál souvisí i ústup třetí kategorie čísla – duálu. Ovšem i zánik duálu se obráží ve vývoji slovní zásoby, pokud jde o jméno. Stačí připomenout lexikální využití tvaroslovných rozdílů mezi duálem a plurálem: dokud žil duál jako gramatická kategorie, duálové tvary typu oči, uši označovaly dvě jednotky reality (hřiešník … nechtieše ani očí k nebesóm vzvésti KristA 68a), kdežto k vyjadřování většího počtu týchž jednotek sloužil ještě plurál ([Jáchym a Anna] … modlitby činiec vznosiesta oka Levšt 150a); po zániku duálu je již takový tvaroslovný rozdíl vyhrazen jen pro rozlišování významu původního a přeneseného: oči a uši jsou plurálové názvy orgánů vnímání, oka a ucha jsou plurálové tvary pojmenování metaforických (např. oka v síti, ucha u hrnce).

(9.4) Jak již řečeno,[79]J. Marvan, E. Michálek, I. Němec, Základní procesy, 107. ústup a přehodnocování starých korelací singulativnosti / kolektivnosti, jež měly podíl na budování české gramatické kategorie čísla, lze chápat jako součást širšího procesu – úpadku kategorie určenosti / neurčenosti, která rozlišovala konkrétně jedinečné od nejedinečného, všeobecného, opakovatelného. I s tímto základním procesem ovšem souvisí řada jiných postupů ve vývoji české slovní zásoby.

(9.41) Neutralizací protikladu určenosti / neurčenosti vznikl v systému nový rozpor – rozpor mezi starou formální nejednotou a novou jednotou významovou (srov. 7.15): stará relativa z kořene ukazovacího *jo-, která dříve vyjadřovala vztah k jevu určenému, jedinečnému, a stará relativa z kořene tázacího *ko-, která dříve vyjadřovala vztah k jevu neurčenému, všeobecnému, sblížila se významově natolik, že typ prvý (*jo-) je nahrazován typem druhým (*ko-), tj. forma jenž formou který(ž), forma jamž formou kamž, forma jadyž formou kady(ž) nebo kudy(ž), forma jedyžto formou k(e)dyž(to), forma jeliko formou kolik(o) aj.[80] Viz J. Bauer, Vývoj čes. souvětí, 189n., zvl. 197 a 204n. (jenž – který(ž)), 218 (jamž – kamž), 219 (jadyž – kadyž), 237 (jedyž – když), 249 (donidž – dokudž), 266 (jeliko – koliko). — Z tohoto pramene jsou čerpány příklady uvedené v odstavci 9.41. Příklady: ty-li jsi, jenž jmáš přijíti EvZimn Mt 11,3 = ten, kterýž Blahoslavův Nový zákon; vzvěděv od nich čas hvězdy, ješto sě jest jim zjěvila EvZimn Mt 2,7 = kteráž EvOl 213b; abychom, odtud vstanúc, jamž jsme vpadli, počeli jíti ŠtítMuz 82b = kamž ŠtítOpat 43a; jadyž v zemi byla cěsta, tahdy vzežhú ‹vsi› i města AlxH 329 = kadyž AlxV 2296; komu sě tu’ dálo býti, co jest tu uslyšal hrózy, jedyžto juž hnuchu vozi! AlxH 30 = když sě hnuchu ottud vozi AlxV 1199; neúfaj ty sám v sě, doniž si na tomto světě v tělesenství OtcB 76a = dokudž OtcE. Důsledkem tohoto vývoje byl ovšem zánik celé řady relativ odvozených od demonstrativního kořene *jo-, jako jamž, jadyž, jedyžto, donidž apod. Avšak jak už to u syntaktických prostředků bývá,[81]Srov. B. Havránek, Metodická problematika, 153: „… syntaktické ‚archaismy‘ stále žijí, a nejsou to tedy archaismy, ale mění se zpravidla jejich stylistické zařadění a využití.“ zánik těchto relativ a jejich záměna relativy s kořenem *ko- nebyly provedeny beze zbytku: např. slova jenž a ježto (vedle synonym který a kteří) žijí dále, ovšem stylisticky omezena na vyjadřování spisovné.

(9.42) Existence kategorie neurčenosti se v jazyce také projevovala tím, že děje neurčitého časového zařazení a děje nejedinečné (opakované, [51]číslo strany rukopisuvšeobecné) byly signalizovány slovem koli. Stará čeština ještě jasně dokládá přežitky tohoto stavu: slovo koli zde má jednak neurčitý význam ‚jednou, někdy‘, tj. ukazuje na realizaci děje v jednom (kterémkoli) případě z mnoha možných, přičemž nezáleží na tom, v kterém (např. chciť tu radu dáti, ač mne budeš poslúchati, ež jej [Krista] i s matkú ohledáš koli, jakž ty sama žádáš LegKat 628), jednak jako oddělitelná částice u relativ přímo signalizuje děj nejedinečný, tj. opakovaný nebo všeobecný, mimočasový (např. kam sě kto obrátí koli, byly zbitcóv hory, doli AlxV 1745; jemuž úsilno nenie učiniti, což chce koli LegKat 1292; inhedž sě velblúd přěvráti, vňuž koli když sě vyvrátí javor ot moci větrové AlxB 91). Ovšem s úpadkem kategorie neurčenosti nutnost takové signalizace zaniká: slovo koli jako samostatná lexikálně významová jednotka hyne a jako částice srůstá s relativy v jedno slovo. Takovým způsobem vlastně s úpadkem kategorie neurčenosti souvisí vznik neurčitých relativ s komponentem -koli (typů kdokoli, kamkoli apod.).

(9.43) O jiných lexikálních vývojových postupech v souvislosti s úpadkem staré kategorie určenosti / neurčenosti podrobněji pojednává citovaná stať tří autorů.[82]J. Marvan, E. Michálek, I. Němec, Základní procesy, 107. Vyjímáme z ní aspoň výklad o lexikálních vývojových postupech, které byly vyvolány rozbitím staré opozice adjektiv složených a jmenných: „Protiklad určenosti / neurčenosti původně vyjadřovala též opozice adjektiv složených a jmenných; s rozbitím této opozice v atributu pronikají adjektiva složená do predikátu,[83] Viz zvláště Ν. I. Tolstoj, sb. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 2 (1957) 101. O původním významu určenosti u adjektiv složených a neurčenosti u adjektiv jmenných viz také F. V. Mareš, sb. Sborník otvetov na voprosy po jazykoznaniju, Moskva 1958, str. 93n. a V. V. Borodičová, Slavjanskaja filologija 5 (1963) 162–202. — O této psl. opozici určenosti / neurčenosti a o historických osudech čes. jmenných tvarů adjektiva viz Jos. Vachek, Κ problematice českých poses. adjektiv, sb. Studie a práce lingvistické 1 (1954) 171n. a zvl. 187n. sbližují se tím se substantivy, a rozvíjí se tak substantivizace adjektiv a participií v pozicích, jež byly dříve závazné pro morfologická substantiva. V slovní zásobě se to projevuje mj. zánikem řady stč. substantiv činitelských s platností dnešních participií, jako tlukač (= tlukoucí), obětovník (= obětující), líbač (= políbivší), netbač (= nedbající), pravdy mluvce (= mluvící pravdu) apod.“ I tento vývojový postup je v historickém materiále českého jazyka doložen spolehlivými doklady typu tlukačovi otevříno bude EvOl L 11,10 pulsanti = tlukúciemu EvZimn, tomu, jenž tluče BiblLit. Stojí za upozornění, že v staré češtině ještě taková deverbativní substantiva měla funkci nejen substantivizovaných participií aktivních (viz typ zbitel ‚kdo pobil, zabíjí‘, např. zahynuli sú od zbitele, tověz od anjela, jenž je zbil HusVýklM 234b), ale i pasívních (viz typ zbitec ‚zabitý, padlý‘, např. kam sě kto obráti koli, byly zbitcóv hory, doli AlxV 1746). — Úpadek starobylých jmen činitelských, provázený rozvojem zpodstatnělých adjektiv, souvisí ovšem také s gramatickým ústupem mužských a-kmenových a ja-kmenových typů příchoda ‚příchozí‘ a otplatcě (9.13).

(10) Na základě staré kategorie určenosti / neurčenosti (konkrétní jedinečnosti a opakovanosti) vznikla bezpochyby i nová kategorie gramatická, vidová kategorie dokonavosti / nedokonavosti, jejíž budování bylo nesporně (již od doby praslovanské) základním vývojovým procesem [52]číslo strany rukopisuv oblasti slovesa.[84] Viz I. Němec, Geneze slovan. systému vidového, 20n. Poněvadž nastoupení této dominantní opozice verbálního systému bylo spjato s rozkladem staré opozice započetí a trvání děje (ingresívnosti / durativnosti),[85]Tamtéž, 78. považujeme i tento rozklad za jeden ze základních procesů ve vývoji gramatické stavby českého slovesa (10.1), ovšem vedle dobudovávání nového systému vidově-časového (10.2) a verbálně rodového (10.3). Všechny tyto základní procesy gramatického vývoje českého slovesa se projevují také jistými podstatnými změnami v slovní zásobě. Patří sem svou motivací následující lexikální vývojové postupy:

(10.1) Zanikají celé typy sloves, které se staly nadbytečnými, když v souvislosti s rozkladem kategorie ingresívnosti / durativnosti jejich význam počaly vyjadřovat gramatické prostředky nového systému vidově-časového. Jde především o ústup těchto typů:

(10.11) V korelaci děje a výsledného stavu typu -tknúti : tčieti upadají stavová slovesa označující stav, v němž se octl objekt (nebo subjekt) dokonáním děje:[86] Korelace tohoto starého typu byly gramatikalizovány tím, že příslušná slovesa stavová plnila funkci perfekta, viz tamtéž, 40. význam stč. stavového slovesa tčieti pozdější čeština vyjadřuje pasívem příslušného perfektiva býti zatknut, vetknut apod., srov. nalezla sta … kopie tčiece v zemi BiblOl 1. Rg 26,7 (kopie tčieše v zemi BiblKladr) a kopí jeho vetknuté bylo v zemi BiblKral tamtéž. Úpadek typu tčieti (= být vetknut) se ovšem projevuje především zánikem podobných sloves stavových (zaniklo např. stč. hřbieti ‚býti pohřben‘, ničěti ‚býti skloněn‘ k dějovému poniknúti ‚skloniti se‘), ale také ztrátou příslušného významu výsledně stavového (vězeti již nemá dřívější význam ‚býti uvězněn‘, srov. svatý Petr … v temný žalář vsazen tak strastně vězel PasKal L2A); konečně i stylistické omezení na vyjadřování knižní, jako je tomu v případě stč. pnieti = nč. pníti, svědčí o úpadku tohoto starého lexikálního typu, nahraditelného gramatickými prostředky nového systému vidově-časového (pasívem perfektiva býti napjat). — Ovšem úpadku takovýchto sloves stavových napomáhaly důsledky hláskoslovných změn, které se projevily formálním (etymologickým) oddálením slovesa stavového od příslušného protějšku dějového (srov. pnieti : napieti, hřbieti : pohřésti), viz níže 14.2.

(10.12) Starou korelací ingresívního děje a výsledného stavu byla také dvojice jieti : jmieti (‚vzíti‘ : ‚míti‘), na jejímž základě vznikly opisné konstrukce kategorie ingresívnosti / durativnosti typu vieru jieti : vieru jmieti, užitek přijieti : užitek jmieti, úmysl vzieti : úmysl jmieti apod. S úpadkem kategorie ingresívnosti / durativnosti se ovšem rozkládají i tyto konstrukce: většinou v takových dvojicích zanikl – nebo aspoň zastaral – člen ingresívní, např. jieti vieru ‚uvěřiti‘, pojieti sobě (ženu) ‚oženit se‘, vzieti rozum ‚porozuměti‘ (podobně vzieti moc, otplatu, škodu, úmysl, užitek aj.), a zanikly ovšem i obdobné výrazy ingresívní, u nichž nemáme durativní protějšek (s jmieti) dobře doložen, např. vzieti chválu, slávu ‚proslaviti se‘, vzieti mladost ‚omládnouti‘, podobně vzieti slepotu, smrt, konec aj. Jak patrno z příslušných novočeských ekvivalentů (uvěřiti, oženiti se, porozuměti, proslaviti se…), speciální stč. ingresívní konstrukce vzieti + akuz. subst. byla zatlačena slovesy s prázdnou nebo řadicí předponou, tj. výrazovými prostředky nového systému vidového. Ovšem i dnešní čeština si některé [53]číslo strany rukopisutakové staré konstrukce ponechala jako obraty knižní (např. vzíti škodu) a některé významově přehodnotila, což právě svědčí o jejich izolovanosti, o ztrátě původního významu kategoriálního.

Vhodný příklad nám zde poskytuje výraz vzíti rozum. Vzhledem k tomu, že se názvy hmotného uchopení do rukou přenášejí i na děje duševní, na rozumové chápání, spojovalo se sloveso vzíti především se jmény předmětů (výsledků) duševní činnosti; tak stč. vzíti úmysl znamenalo ‚usmysliti si něco‘, vzíti něco před sě ‚něco si předsevzít‘, vzíti radu ‚poradit se‘, vzíti rozum ‚pochopit smysl‘ apod. (do tohoto okruhu duševních činností patří svým původem i dnešní rčení vzít si něco do hlavy). Staré spojení vzíti rozum s významem ‚pochopit smysl něčeho‘ můžeme doložit např. ze spisů Husových: žáci mají …, když čtú, právě, cěle slova řékati …, aby i učeným i neučeným bylo mílo slyšeti a aby mohli rozum vzieti HusVýklB 117a (to znamená, aby mohli pochopit smysl jejich slov). Poněvadž v pozdější době již slovo rozum ztrácí onen význam ‚smysl‘ a sloveso vzíti pozbývá svého kategoriálního významu ingresívního, ustálené spojení vzíti rozum se přehodnocuje podle živých významů svých složek: vzíti se počíná chápat konkrétně jako ‚uchopit‘ – odtud místně určující dodatek do hrsti – a celkovým spojením vzíti rozum do hrsti pak již obrazně vyjadřujeme soustředění rozumové činnosti k pochopení něčeho nebo k řešení nějakého úkolu. Představa uchopení do hrsti něčeho nehmotného činí ovšem naše rčení citově zabarveným, expresívním (3.62d).

(10.13) Úpadek kategorie ingresívnosti / durativnosti se konečně projevuje ve vývoji české slovní zásoby zánikem korelací typů bydliti : vzbydliti, raziti peniez : zaraziti peniez (‚začít razit peníze‘) a jíti : pojíti. Napořád totiž zanikají ingresiva předponová jako vzbydliti, vzechtieti (sě), vzchvátati nebo zaraziti (peniez, hory) ‚začíti razit‘ a beze zbytku hyne typ ingresív pohybových pojíti, ponésti, zachovaný dobře např. v ruštině (аист разбежался и полетел). Stč. ingresíva tohoto typu byla nahrazena příslušnými bezpředponovými slovesy nedokonavými s ingresívní platností danou kontextem: srov. jide s nima, dav sě u poslušenstvie jima, vzbydli s nima v Nazaretě HradRad 73a = šel s nimi… a bydlil s nimi…; prvé, než jest groš český i peniez zaražen ArchČ 5,150 (inceptus est cudi) = dříve, než byl ražen… (než se začal razit…); an vstav pojide za ním BiblDrážď Mc 2,14 (secutus est eum) = vstav šel jest po něm BiblPad tamtéž. Zánik ingresív typu pojíti, ponésti přímo souvisí s dobudováním českého systému vidově-časového zvláště v oblasti futura sloves pohybových[87] Viz podrobně I. Němec, Staročeské futurum typu pójdu, ponesu v poměru k préteritu, Slavia 31 (1962) 33. Srov. též F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, 81. a vytváří důležitou izoglosu, jež odděluje češtinu, slovenštinu a lužičtinu od sousedních jazyků slovanských.[88] Viz S. Ivančev, Kontekstovo obuslovena ingresivna upotreba na glagolite ot nesvăršen vid v češkija ezik, Sofija 1961, 34–48.

(10.2) Nezávažnost (úpadkovost) kategorie ingresívnosti / durativnosti v systému historické češtiny se projevuje zákonitě tím, že hynou její korelace, které se hláskoslovným vývojem dostaly do konfliktu s obecnou zákonitostí: tak např. u korelace děje a výsledného stavu jieti : jmieti (‚vzíti‘ : ‚míti‘) z předhistorického *jьm-ti : *jьmě-ti došlo vývojem nosovek k vnitrosystémovému rozporu (7.17) mezi jednoduchým distinktivním znakem významovým (‚uchopiti‘ : ‚držěti‘) a složitým distinktivním znakem formálním (jieti se liší od jmieti nejen kmenovou příponou, jako dříve *jьm-ti od *jьmě-ti, ale i strukturou kořene); tento rozpor se zde řeší rozpadem korelace. Jinak je tomu však u korelací rozvíjejícího se systému [54]číslo strany rukopisuvidově-časového: obdobný vnitrosystémový rozpor mezi jednoduchým distinktivním znakem významovým a složitým znakem formálním u vidových dvojic svetnúti : svítati, nasúti : nasýpati, naroditi sě : narázěti sě apod. neřeší se jejich rozpadem, nýbrž formálním přebudováním – zjednodušením distinktivních znaků formálních (na místě oněch starých vidových dvojic uvedených typů vznikají nové s hláskově nezastřeným vztahem mezi vidovými protějšky, tj. svitnouti : svítati, nasypati : nasýpati, naroditi se : roditi se apod.). V řešení takovéhoto vnitrosystémového rozporu lze vidět motiv celé řady procesů v lexikálním vývoji českého slovesa.

(10.21) Na místa starých vidových dvojic s nehomogenní kořennou strukturou nastupují vidové dvojice s homogenní kořennou strukturou tím, že stará slovesa přebudovávají svou strukturu podle svého vidového protějšku. Vznikají tak (a) nová perfektiva pouhou hláskovou úpravou kořene: např. svitnouti vzniklo ze stč. svetnúti přikloněním k ipf. svítati (srov. ještě stč. když počě svítati OtcB 46b cum illuxisset dies – vidúci tě, jakžto jiej svetne: ta, jež u velkém smutcě byla, již bude jeho zbyla Levšt 150b = nč. jako když jí svitne ‚rozjasní se‘) nebo nasypati ze stč. nasúti, naspu přikloněním k ipf. nasýpati (srov. ještě stč. ktož váží, nasýpá i nalévá HusPostH 126b – prachu jemu v chřiepie nasul GestaB 74a = nasypal GestaM tamtéž), srov. též nč. mávati : mávnouti na místě stč. mávati : manúti. (b) Podobně se zase přebudovávají stará imperfektiva přikloněním k příslušným perfektivům, jako stč. usýpati v usínati vlivem usnúti (srov. ještě stč. mnoho mluviv i usnuch OtcB 140b obdormivi – ješto nikdy neusýpal, … ten spí MatHom 112 = nč. ten, který nikdy neusínal…), ale častěji je takové vyrovnání kořenné struktury obou členů vidové dvojice spojeno s novou sufixací: např. za staré obnávěti vzniká nové ipf. obnovovati přikloněním k pf. obnoviti (srov. stč. obnouiti restaurare GlosŘeh 113a – obnauala bi ora repararet ib. 113b, dial. odnávať BartD 1,239, = obnovovati) nebo na místě stč. vidové dvojice potkati : potýkati máme dnes potkati : potkávati s ipf. novotvarem (srov. ještě stč. když se s ní potkal, prostým pozdraveniem pozdravil, jako i jiní obecní sousedé, kteříž se s ní potýkali HynRozpr 175b); takto podnícené novotvoření příponových imperfektiv zejména na -ovati rozvinulo se i nad potřebu systému, takže mnohé takovéto novotvary vedle přežívajících starých imperfektiv hynou (např. vyhybovati, pokušovati, nalezovati, vznikovati, poražovati aj.).[89] Viz F. Trávníček, Studie o čes. vidu, § 25. Zde je třeba poznamenat, že mimořádný rozvoj nových imperfektiv na -ovati byl podnícen i úžením ie > í, neboť touto změnou splynula v prézentních tvarech mnohá stará imperfektiva na -ěti se svými perfektivními protějšky na -iti (typ rozlúčiti : rozlúčěti se mění v typ rozloučiti : rozlučovati, viz 15.1). Jeden z faktorů rozvoje imperfektiv na -ávati vidíme zase v pozdější homonymii distributiv typu sesedati a starých imperfektiv typu sesedati (k pf. sesednouti), srov. pf. vojáci sesedali s koní a ipf. když sesedal s koně, spadl; srov. též pf. i ipf. rozprchati se nebo pf. i ipf. převrhati (pes všecko převrhal v kuchyni F. X. Svoboda / PS – převrhá stoly, rozlívá vína Lumír / PS). Takováto homonymie, vzniklá předponovou perfektivizací (10.25), znamenala ovšem vnitrosystémový rozpor (7.14), který se vzhledem k důležitosti obou forem (nové distributivní a staré imperfektivní) neřeší zánikem [55]číslo strany rukopisustaré formy, nýbrž její renovací: na místo starých imperfektiv sesedati, rozprchati se, převrhati nastupuje nový typ sesedávati, rozprchávati se, převrhávati.

Ovšem naznačený úpadek starých vidových dvojic s nehomogenní kořennou strukturou (svetnúti : svítati, potkati: potýkati) neznamená, že jejich nahrazované tvary (typů svetnúti a potýkati) vždy hynou; jazyk si je někdy ponechává, ovšem jako lexémy již stojící mimo systém vidových dvojic, tj. jako perfektiva a imperfektiva tantum s posunutým významem: tak vedle vidové dvojice potkati se : potkávati se (s novým imperfektivem) zůstává zachováno staré imperfektivum potýkati se, ovšem s posunutým významem ‚utkávat se, zápasit (s někým)‘, který nemá perfektivního protějšku.

(10.22) Na místo starých vidových dvojic s nehomogenní kořennou strukturou nastupují nové vidové dvojice s homogenní kořennou strukturou tím, že z předponového perfektiva vzniká nové imperfektivum odsunutím předpony (deprefixací): tak v dvojici naroditi sě : narázěti sě (stč. narodili sú sě synové ŽaltKlem 44,17 nati sunt – é, by sě byl nenarázal ŠtítBarlB 149 utinam numquam natus esset) nastupuje na místo imperfektiva narázěti sě deprefigované roditi se, místo přilnouti : přilípati (*prilьpnǫ- : *pri-lip-a-) máme později přilnouti : lnouti, místo stropiti : střápati zase stropiti : tropiti aj. (podrobněji viz 20.113). I takto podnícené tvoření imperfektiv deprefigovaných přesahovalo meze dané potřebami systému, jak svědčí zanikající neologismy typu slepiti, nažiti místo oslepovati, obnažovati (viz níže 30.32A3), a co je důležitější, vedlo ke vzniku celých skupin nových sloves bezpředponových, např. imperfektiv II. třídy typů bohatnouti, lnouti, vinouti (ze starších typů zbohatnúti, přilnúti, ovinúti). Tím se ovšem vyhranil dokonavý charakter sloves prefigovaných (odvozených předponou) a nedokonavý charakter sloves prostých, neprefigovaných, s čímž souvisí řada dalších vývojových postupů lexikálních v oblasti českého slovesa.

(10.23) Na pokročilejším stadiu vidového vývoje, kdy sílí tendence významu dokonavého k formě prefigované a nedokonavého k formě neprefigované (srov. 7.2), nahrazují se stará perfektiva bezpředponová perfektivy prefigovanými, a to bez průhledné lokální funkce předpony: např. stč. jieti, mrknúti sě, staviti mění se v nč. vzíti, smrknouti se, zastaviti (srov. ještě stč. po všem světu mrklo sě jest HodKlem 47b = nč. smrklo se; starší města toho jmou muže a trestati ho budou BiblKral Dt 22,18 apprehendent = nč. vezmou muže překlad Hegerův; stavil sem řeky jeho BiblPraž Ez 31,15 = nč. zastavil jsem; dále a řek to i mlkl jest neřka slova SolfA 119b = nč. zmlkl, umlkl). Ještě dříve prefigovaná forma nastupuje na místo prostého slovesa nedokonavého tam, kde byla tvarem dána jeho platnost dokonavá;[90]Srov. B. Havránek, Genera verbi II, § 213. týká se to především tvarů participia perf. pas. a aoristu, např. tak jest psáno prorokem EvVíd Mt 2,5 scriptum est = jest tak napsáno skrzě proroka EvZimn aj. tamtéž; a křčen jsa Ježíš inhed vystúpil z vody EvOl Mt 3,16 baptizatus Jesus = pokřtěn jsa BiblKral tamtéž; nebudete-li páliti, ale sami budete páleni PoprRožmb 27b = nč. spáleni, upáleni; (Metoděj) ten u Velehradě křti Čecha prvého, Bořivoje DalL 23 – vzdvihl sě do Čech k vévodě Bořivojovi, jehožto pokřtil PulkR 17a apod. Šíření vidové prefixace, tvoření sloves dokonavých pomocí tzv. řadicích [56]číslo strany rukopisupředpon,[91] Řadicí předponou se rozumí předpona, která z imperfektiva tvoří jeho perfektivní protějšek bez vnášení nového prvku lexikálně významového (a proto se nepřenáší do sekundárního imperfektiva) a zároveň signalizuje zařazení příslušné vidové dvojice do jistého okruhu sloves významově souřadných: srov. psáti : napsati a kresliti : nakresliti, malovati : namalovati… nebo péci : upéci a vařiti : uvařiti, smažiti : usmažiti… apod. (17). tedy souviselo se zánikem staré vidové funkce aoristu a minulých participií pasívních (přežily jen lexikalizované typy pečené maso, malovaná vejce a je psáno, je souzeno). Takovým způsobem tedy také vývoj českého systému vidově-časového zasahuje do lexikálního vývoje slovesa.

(10.24) Na pokročilejším stadiu vidového vývoje, kdy sílí tendence významu nedokonavého k formě neprefigované (neodvozené předponou) a dokonavého k formě prefigované (srov. 7.2), zanikají stará prefigovaná imperfektiva: předponová imperfektiva stavová jako náseděti, přístáti, přídržěti sě jsou nahrazována příslušnými imperfektivy prostými s odpovídajícím určením předložkovým (srov. stč. nalezneš … máteř jich na ptáčencích neb na vajcích násediece BiblOl Dt 22,6 incubantem = ana sedí na ptáčatkách aneb na vajcích BiblPraž tamtéž; někteří z blízka přístojí pánu Ježíšovi ChelčPost 198a = nč. stojí při Pánu Ježíšovi apod.), kdežto předponová imperfektiva dějová jako domnieti sě a zvláště typ otchoditi jsou nahrazována příslušnými imperfektivy sufigovanými, neprefigovanými, tj. odvozenými příponou, nikoli předponou (typy domnievati sě a odcházěti); srov. domniece sě, by byl na cěstě s družinú, přídú EvSeit L 2,44 = domnievajíce sě, by byl v hluku BiblKoř tamtéž existimantes; neotchoď ote mne ŽaltWittb 37,22 = neodcházej ode mne ŽaltPod tamtéž; vinám léta úředním (var.: úřední, úředničie) neprochodie DubČáda 177 = neprocházejí varianta tamtéž apod. Proti tomu stará předponová imperfektiva stavová s významem posunutým, jako náležeti, závisěti apod., jazyk celkem dobře zachoval dodnes.

(10.25) Kromě případů dosud uvedených (v 10.2) lze ještě celou řadu jiných lexikálních postupů osvětlit souvislostí s rozvíjením opozičních vidových funkcí předpony a přípony. Vidová funkce předpon a přípon se dále prosazuje v tom směru, že předponami se tvoří perfektiva i z iterativ a příponami (va-ovými) se tvoří iterativa i z imperfektiv, což ještě v období nejstarších českých jazykových památek nebylo rozvinuto. Vznikají tak na jedné straně různé typy distributiv (pf. vynositi, obchoditi…; rozházeti, vytrhati…; poumývati, zotvírati…) a na druhé straně příznaková iterativa neaktuální, tzv. frekventativa (ipf. dělávati, kupovávati, chodívati…), jejichž rozvoj souvisel se zánikem gramatické kategorie imperfekta.[92] Viz J. Zubatý, K frekventativním odvozeninám s příponou -vati…, LF 42 (1915) 227–239. K rozvoji českých frekventativ srov. též A. G. Širokova, O kategorii mnogokratnosti v češskom jazyke, sb. Issledovanija po češskomu jazyku, Moskva 1963, s. 83n. Proti širokému uplatnění perfektivačních předpon a imperfektivačních přípon má na pokročilejším stadiu vidového vývoje pouze úzké uplatnění perfektivační přípona n-ová (2. třídy): je produktivním prostředkem tvoření sloves okamžitých onomatopoických a expresívních typu bliknouti, syknouti, šlohnouti,[93] Viz I. Němec, Slovesa okamžitá v soudobém systému českého slovesa, Slavica Pragensia 4 (1962) 227–231. ačkoli v raném vývoji vidu měla významnou úlohu při tvoření vidových dvojic a ještě v staré češtině byla [57]číslo strany rukopisuzávažným prostředkem zvýrazňování perfektiv (i neokamžitých), což se projevovalo jejich přechodem do druhé třídy slovesné (viz vývoj stč. pf. typů řéci > řeknúti, léci > lehnúti, dosieci > dosáhnúti aj.). V pokročilejším vývoji je však její vidový charakter podřízen vidovému charakteru předpony, jak ukazuje vznik imperfektiv n-ových deprefixací (oviti > ovinúti → nč. vinouti) a zvýrazňování n-ových perfektiv vidovou předponou (siesti > sednúti > nč. usednouti, srov. 10.23).

(10.26) Zánik starých kategorií časových v rámci vývoje nového systému vidově-časového projevil se v oblasti slovní zásoby také tím, že se lexikalizovaly ojedinělé tvary zanikajících kategorií. Nejznámějším příkladem je zde ovšem ustrnulý tvar aoristu vece. Příruční slovník jazyka českého jej uvádí jako zastaralý a knižní výraz s významem „pravil, řekl, praví, říká“, např. v citátu z díla Svatopluka Čecha: Mistr slabě usmál se a vece: Zdráv buď hochu! Jde tedy o tvar třetí osoby sg. označující děj v podstatě minulý, již uskutečněný. Proč však na rozdíl od jiných sloves máme zde jen tento tvar? To můžeme vysvětlit jen s přihlédnutím k minulosti slova vece. V staré češtině ještě toto sloveso mělo tvary, které uváděly řeč nejen třetí osoby, ale i řeč osoby první (mluvčího) v jednotném i množném čísle. Srovnejme aspoň tyto příklady:

3. os. sg.: Král uslyšav řěč svých lidí vece: ‚pravil‘

Proč váš smysl v tom blúdí? AlxV 844

1. os. sg.: obrátiv sě k niej vecech: ‚pravil jsem‘

Ó, světlo mých očí OrlojK 482

1. os. pl.: i my vecechom, že takého nižádného ‚pravili jsme‘

mezi sebú nejmáme OtcB 4a

Jak patrno, tvary vecech, vece, vecechom tvořily tedy v staré češtině aoristové paradigma, jaké dodnes zachovaly pomocné tvary podmiňovacího způsobu bych, by, bychom aj. Srovnejme:

staročeské vecech vece vecechom

novočeské

spisovné bych by bychom

Ovšem tyto starobylé tvary bych, bychom jsou vlastní jazyku spisovnému, zatímco v mluvené řeči často slyšíme jejich nespisovnou podobu bysem, bysme. V mluvené řeči tedy v širším měřítku přežívá pouze tvar 3. osoby sg., tj. týž tvar jako vece. Srovnejme:

staročeské vecech vece vecechom

novočeské

nespisovné bysem by bysme

Z toho vidíme, že právě 3. osoba sg. zde měla zvláštní důvod k tomu, aby přežila zánik svého starobylého časování (minulého času jednoduchého, aoristu). To proto, že se na rozdíl od tvarů vecech, bych a vecechom, bychom nevyznačovala nijak zvláštní, neobvyklou koncovkou: tvar vece s významem ‚pravil, řekl‘ se nikterak neliší svým zakončením např. od tvarů káže, nese, chce, kterých můžeme užít také o ději minulém (v tzv. prézentu historickém). Jinými slovy, starobylý minulý tvar vece zachoval [58]číslo strany rukopisuse dodnes proto, že se vzhledem k své formě i k svému významu mohl přiklonit k běžným přítomným tvarům téže osoby na -e, tj. k slovesným tvarům řve, káže, nese, chce apod. Tvary vecech, vecechom aj., které takovou možnost neměly, ovšem zanikly.

(10.3) Dominantní postavení vidové kategorie upevňuje se ovšem i na úkor starých kategorií, které nehynou, nýbrž se rozvíjejí vedle kategorie vidové: tento vývoj podřízený budování vidového systému pozorujeme zvláště na vývoji systému verbálně rodového. V oblasti slovní zásoby sem patří řada vývojových postupů ve vyjadřování protikladu děje tranzitivního (tj. který může být pojímán aktivně i pasívně) a děje intranzitivního (který není schopen této dvojí rodové obměny).

(10.31) Poněvadž stará intrazitivně-inchoativní přípona n-ová se stala již v době předhistorické formálním znakem dokonavosti (ještě v době historické zvýrazňuje perfektiva, např. léci > lehnúti, viz 10.25), ztratila svou původní intranzitivní (subjektovou) příznakovost a slovesa jí tvořená počala v pozdější době nabývat i významu tranzitivního (objektového), tj. stávala se společným výrazem děje intranzitivního i tranzitivního: stč. zhasnúti bylo jen subjektové (proti tomu srov. nč. subjektové slunce zhaslo Mácha / PS – i objektové slunce na nebi nezhasneš Světlá / PS); podobně oba protikladné významy má dnes odchlipnouti, rozbřednouti, zasmahnouti aj. Uvedená homonymie ovšem vzniká i u imperfektiv, viz např. nč. zhasínati ‚přestávat hořet‘ i ‚zhášet‘, ochrnovati ‚býti postihován ochrnutím‘ i ‚ochromovat‘. — Naznačený vývoj protikladné dvojznačnosti u sloves II. třídy tedy svědčí o tom, že n-ová přípona, využitá jako prostředek systému vidového, pozbývá později své výraznosti jako prostředek kategorie intranzitivnosti, subjektovosti (viz ale ještě k staršímu stavu 15.1 A). Ovšem toto oslabení intranzitivního charakteru starých intranzitivních přípon (týká se též sufixu i/ě-ového, viz rozvoj tranzitivních typů zaspati požár, křičeti něco, prostáti hodinu) neznamená ještě úpadek kategorie intranzitivnosti/tranzitivnosti. Tento protiklad zůstává systémovým protikladem českého slovesa a dále se rozvíjí: vedle úpadku starého formálního příznaku kategorie intranzitivnosti máme doložen i rozvoj jejího formálního příznaku nového (10.32) a vedle spojování obou protikladných významů v téže formě máme doloženu i jejich formální diferenciaci (10.34).

(10.32) Na místo sloves s oslabeným již starým znakem intranzitivnosti, tj. s intranzitivní příponou, nastupují intranzitiva s novým speciálním znakem této kategorie, tj. s reflexívní částicí, totiž reflexíva: vedle staršího dotknúti čeho, lsknúti, mrknúti apod. objevují se později formy reflexívní s týmž významem jako progresívní varianty a nakonec přežívají jen ony (nč. dotknouti se čeho, lesknouti se, smrknouti se); srov. jenž dotkne hor ŽaltWittb 103,32 tangit = dotkne sě hory ŽaltPod tamtéž; jako ryzé zlato lskne nad jiné zlato draží LegKat 735 — ne vše jest zlato, což sě lskne (rkp. sklne) TkadlA 13b. Netýká se to ovšem jen upadajících intranzitiv n-ových (srov. 10.31), ale též i/ě-ových (srov. 10.11): za stč. blščieti, stvieti aj. nastupují později reflexíva blštieti sě (nč. blyštěti se), stkvieti sě (nč. skvíti se) apod.; srov. resplenduit (tvář jako slunce) zableskla vel blýskala, blšťala VýklKruml 231b (Mt 17,2) – poprslky slunečné … blštie sě BřezSnářM 110b, nč. oči se jim blyštěly PS; dále stč. Linus, mistr Herkulóv, stvieše v tu dobu ComestC 129a claruit = stkvieše se ComestKŠ tamtéž, srov. nč. Zvíkov tehdáž dojista stkvěl se mezi prvními hrady Světozor / PS. S obdob[59]číslo strany rukopisuným vývojem se setkáváme také u sloves změny stavu (vlastnosti) typu běleti, srov. vizte vlasti, žeť bělejí již ke žni EvZimn J 4,35 = patřte na krajiny, žeť se bělejí ke žni BiblKral tamtéž.[94] v rámečku dodnes živé Šíření nového znaku intranzitivnosti projevuje se vůbec expanzí reflexív, zvl. i-kmenových: stč. břísti > nč. broditi se (např. břeď přes řeky ‚transi flumina‘ BiblKral Is 47,2 = broď se řekami Hegerův překlad bible tamtéž), stč. uvřieti > nč. uvařiti se (např. přistavi [zelí] k uohni, aby jemu uvřelo ‚ut coqueret‘ OtcB 28a = aby se mu uvařilo), stč. přilnúti > nč. přilepiti se, stč. probednúti > nč. probuditi se (např. starší dial. k polnoce sem probedl…; deš sem probedl, još sem neměl té bolesti Český lid 30,136 = nč. když jsem se probudil) aj. Ovšem podobně jako u nového formálního znaku kategorie dokonavosti, tj. u předpony (srov. 10.2, zvl. 10.22), tak také zde u nového formálního znaku kategorie intranzitivnosti, tj. u reflexívní částice, byla jeho expanze podnícena hláskoslovným uvolněním starých korelací: jako starou korelaci dokonavosti/nedokonavosti s formálním rozdílem v příponě i v kořeni naroditi sě : narázěti sě nahradila nová korelace s jediným formálním distinktivním znakem – předponou – naroditi se : roditi se (10.22), tak také starou korelaci tranzitivnosti/intranzitivnosti s formálním rozdílem v příponě i v kořeni typu uvařiti : uvřieti nahradila nová korelace s jediným formálním distinktivním znakem – reflexívní částicí – typ uvařiti : uvařiti se.[95]Srov. B. Havránek, Genera verbi I, 134.

(10.33) Ovšem i zde, u starých korelací tranzitivnosti/intranzitivnosti typu uvařiti : uvřieti, ohlušiti : ohlechnúti, které nemohl systém slovesa postrádat, řešil se rozpor mezi jednoduchým rozdílem významovým a složitým rozdílem formálním (7.17) i jinak: totiž také prostým vyrovnáním kořenné struktury (srov. 10.21): stará intranzitiva přebudovávají svou kořennou strukturu podle tranzitivního protějšku, např. stč. ohlechnúti se mění v ohluchnúti vlivem ohlušiti, na místo staršího oslnúti nastupuje mladší oslepnouti vlivem oslepiti (stč. jedni jsú ohlechli, druzí oslnuli CestMandA 221a = nč. ohluchli … oslepli), stč. osvetnúti se mění v osvětnúti vlivem osvietiti (srov. starší variantu když osvete ‚ubi dies facta‘ OtcB 8b a mladší variantu když osvěte OtcCF). A podobně jako u analogického omlazování korelací vidových (potkati sě : potýkati sě → potkati se : potkávati se, viz 10.21), tak i zde dochází k obohacování slovní zásoby tím, že vedle formy nové (jako potkávati se) přežívá i forma stará, ale s posunutým významem (jako potýkati se): např. vedle oslepnouti, tj. nového intranzitiva k oslepiti, přežívá i staré intranzitivum oslnouti, ale již s posunutým významem ‚býti postižen oslněním‘; v tomto významu je už ovšem oslnouti izolováno od starého tranzitiva oslepiti a dotváří si nový tranzitivní protějšek oslniti (koho/co).

(10.34) Rozvoj verbálně rodového systému se ovšem v slovní zásobě neprojevuje pouze naznačeným upevňováním korelací mezi slovesy tvořícími a netvořícími osobní tvary pasíva (mezi tranzitivy a intranzitivy). Projevuje se také tím, že lexémy zařazené svou formou do slovesného paradigmatu jako pasívní pozbývají svého významu aktivního a naopak zařazené svou formou jako aktivní pozbývají svého významu pasívního. Takovéto řešení vnitrosystémového rozporu mezi formou a významem (srov. [60]číslo strany rukopisu7.4) shledáváme u participiálních adjektiv verbálních, jež se významově diferencují podle rodové platnosti své formy: rozvíjejí se verbální adjektiva s formou participií aktivních (na -cí a -lý) s významem aktivním, tj. typy budoucí a minulý, kdežto hynou takováto adjektiva s významem pasívním, např. stč. žádajúcí ‚žádaný, žádoucí‘ (vešken jest žádající BiblOl Ct 5,16 desiderabilis = žáducí BiblPraž), čakajúcí ‚očekávaný‘ (tehdy příde k súdu spasitel čekající ComestC 52a exspectatus), otevřelý ‚otevřený‘ (úraz bez otevřelé rány ŠtítBes 390), nakazilý ‚nakažený‘ apod.;[96] Podrobněji viz I. Němec, Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské, SaS 21 (1960) 16–24. naopak se zase rozvíjejí verbální adjektiva s formou participií pasívních (na -tý a -ný) a významem pasívním, tj. typy nadutý, litý a umazaný, tepaný, kdežto hynou takováto adjektiva s významem aktivním, např. stč. minutý ‚minulý‘ (to již mimo se pusť jako minutú zimu TkadlMuz 276), zahynutý ‚zahynulý‘ (bylo těžko … nalézti zahynutého ChelčPost 281a), tlučený ‚tlukoucí‘ (tlučenému otevrú EvVíd L 11,10 pulsanti = tlukúciemu otevřieno bude EvZimn), oklamaný ‚klamoucí, klamavý‘ (podle zprávy oklamané má za to ChelčPost 28a) apod.[97] Viz tyto a jiné příklady u J. Gebauera, Historická mluvnice IV, 589 a 610n. — Takovýmto vývojem byla tedy vytlačena z užívání početná skupina adjektiv, jejichž rodový význam byl v rozporu s významem formy zařazené do gramatického systému rodově vyhraněných participií.[98]Tamtéž, 619. Přežitky někdejší rodové nevyhraněnosti tohoto typu jsou v soudobém jazyce poměrně vzácné a není snadné rozlišit mezi nimi výrazy původní a druhotné (srov. žádoucí ‚žádaný, lákavý‘, opilý, nemodlený, odpočinutý aj.). Novotvary toho druhu rozvinula některá nářečí.

(11) Také v oblasti syntaktických konstrukcí českého jazyka došlo k významným procesům, které se jako základní procesy gramatického vývoje projevují jistými kategoriálními změnami slovní zásoby. V oblasti syntaktických konstrukcí členských byly takovými společnými jmenovateli různých změn úpadek konstrukcí participiálních (11.1) a diferenciace syntaktické a lexikálně sémantické úlohy pádů (11.2), v oblasti syntaktických konstrukcí větných především vývoj k těsnějšímu sepětí vět a rozvoj hypotaxe (11.3).

(11.1) Úpadek starých participiálních konstrukcí je příkladem syntaktického vývoje zřejmě spojeného s vývojem morfologickým. Jak známo,[99] O vkliňování rodově nevyhraněných adjektiv verbálních do systému slovesa viz B. Havránek, Genera verbi II, 113n. většinu stč. participiálních konstrukcí tvořila participia prézentní aktivní (typy žena plačúci poběže, budu nesa, nepřěsta cěstuje, neviem co čině, zříš sě stojě, vizu tě ležiec, obykati postiec sě aj.), tj. vlastně jmenné tvary adjektiv se složitým skloňováním: na pozadí vyrovnaného paradigmatu jmenných tvarů o-kmenových (typu běl, lvóv) jevil se v paradigmatu těchto participií vnitrosystémový rozpor mezi konsonantickými tvary pádů přímých a jo-kmenovými tvary pádů nepřímých (7.17), a tento rozpor se řešil již v době předhistorické rozpadem paradigmatu; přežívající participia jako izolované tvary (neparadigmatické) pak ovšem podléhají úpadku. K tomuto úpadku jmenných tvarů participia nt-ového zachovaných v jistých konstrukcích pojí se řada vývojových postupů v slovní zásobě.

(11.11) Úpadek postihl především nepřímé pády préz. participií aktivních, jako tomu bylo i u jiných jmenných tvarů měkkého sklonění (srov. [61]číslo strany rukopisutyp komorníč druh, např. v dativu škody mají býti opověděny komorníč druhu DubČáda 113). Přetrvávání nominativních tvarů souviselo s užíváním těchto participií ve vztahu k podmětu věty v platnosti průvodního přísudku, v tzv. platnosti polovětné: v této větné funkci se z nich stejně jako z aktivních participií minulých vyvinula zvláštní lexikálně-morfologická kategorie – přechodníky.[100] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice IV, §§ 363–364. Pro vývoj od poměrně samostatné syntaktické platnosti přísudkové k přechodníku je příznačné zanikání spojky mezi větným přísudkem a participiální polovětnou vazbou; tento zánik doznívá ještě v době historické (srov. matka jeho znamenáše všecka ta slova a kladúci v své srdcě EvVíd L 2,51 – matka jeho schováváše všechna slova ta, rozmlúvající v srdci svém EvOl tamtéž, mátě jeho chováše těch všěch slov, nosieci jě v svém srdci BiblOl tamtéž, mater eius conservabat omnia verba haec in corde suo). Dnešní užívání přechodníků je vlastně obnovení archaického, přežilého jazykového stavu: žije pouze v řeči psané, a to v projevech uměleckých a odborných. V řeči mluvené se obráží další stadium vývoje participiálních vazeb, totiž užívání přechodníků ustrnulých, nekongruentních, jež se neshodují ani s podmětem věty, ani s předpokládaným agentem vyjadřovaného děje (např. česká knížata počínaje od Přemysla Oráče). Je ovšem třeba si uvědomit, že k takovému ustrnutí přechodníků, charakterizovanému ztrátou shody s podmětem, docházelo již v době staročeské (srov. od toho póhonu má dáno býti devět grošóv, i svědčenie póhonu v to počítajíce VšehK 95a; přiekop … jest udělán počínajíc od lúky … až do cesty ArchČ 6,14 [1407]). Ustrnutí přechodníků obohacuje slovní zásobu o nové jednotky: vznikají z nich nové předložky (např. vyjma) a hlavně nová příslovce (např. leže, sedě, chtě, nechtě, takřka). Vývoj ustrnulých přechodníků dospívá i k příslovečným výrazům jako vsedě, vleže (11.24), vůčihledě a k „přetvořeninám“ typu přijdouceji (viz rychtářův list z r. 1654: přijdouceji na tu vinici tak se jest vynašlo ArchLoun var.);[101]Srov. J. Sedláček, K otázce slovan. participií praes. act. a praet. act. I, Slavia 23 (1954) 515n. a J. Bauer, Stč. věta a stč. souvětí, 117. srov. též nářeční adverbia přechodníkového původu seďačky, ležačky, dřepačky apod.

(11.12) Kromě přetváření participií praes. act. v přechodníky a jejich ustrnuliny projevuje se úpadek starých participiálních konstrukcí také tím, že na jejich místě se šíří vazby infinitivní: typy budu nesa, nepřěsta cěstuje, neviem co čině, zříš sě stojě, vizu tě ležiec aj. jsou nahrazovány infinitivními vazbami typů budu nésti, nepřestal cestovati, nevím co činiti, zříš se státi, vidím tě ležeti apod. Aspoň několik příkladů: budú s tobú Bohu slúžiece HradProk 8b = nč. budou … sloužiti; srov. již v téže památce Maria … plačíc nepřěstává HradMagd 36a a oči vždy slzy prolévajte ni plakati přěstávajte tamtéž 38b; podobně srov. nevědieše co živ zděje AlxV 1431 a nevědieše co učiniti OtcA 403a (tj. i dnešní úzus); tehdy uzřie Syna člověčieho přichodíc v oblace EvSeit L 21,27 = tehdy pak spatří Syna člověka přicházeti v oblaku Žilkův překlad. Vzhledem k tomu, že infinitiv v době historické vyjadřuje děj sám o sobě, kdežto participium signalizuje též vztah k agentu svého děje, jde tu vlastně o odstraňování nadbytečného distinktivního znaku (srov. 7.17) a o vývoj k těsnější semknutosti vazby (srov. níže 11.2). Větší funkční zatížení infinitivu po převzetí úlohy participia pak nebylo asi bez vlivu na odlehčení infinitivu v jiném směru: mohl s tím souviset ústup [62]číslo strany rukopisustarých konstrukcí dativu s infinitivem (stč. typ pole pútníkóm hřésti, pytel penězóm klásti), tj. vývoj, který byl ovšem motivován také tendencí k nahrazování prostého pádu předložkovým (→ pole pro poutníky k pohřbívání, pytel na peníze k uschování apod.).[102] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice IV, 606.

(11.2) Naznačený vývoj starých participiálních konstrukcí, původně značně syntakticky volných, byl tedy dílčím případem vývoje k větší semknutosti větné stavby. Tento základní gramatický proces pak pozorujeme mj. také „ve vývoji větného využití pádů: se změnou volnějších větných vztahů ve vázanější se přesněji diferencují syntaktické a věcně sémantické úlohy pádů (projevuje se to např. ve vývoji předložkových pádů v úloze věcně sémantické…)“.[103]Srov. F. Trávníček, Historická mluvnice III, 176. Diferenciace syntaktické a lexikálně sémantické úlohy pádů zasahuje ovšem do vývoje slovní zásoby řadou vývojových postupů.

(11.21) Prostý pád v původním významu lokálním je nahrazován pádem předložkovým, a ve významu přeneseném vytváří se slovesem těsnější vazbu, tj. prostý pád se mění v rekci rozvíjeného slova: např. stč. genitiv cílový typu dojíti miesta (ZrcSpasK 77b) a dojíti odplaty (ŠtítKlem 48a) byl ve svém významu lokálním nahrazen pádem předložkovým (dojíti k místu, na místo), kdežto ve významu přeneseném (dojíti odplaty) srostl se slovesem v těsnou vazbu, ve výraz konstrukčně podmíněného významu (3.531) ‚dosáhnouti čeho, získati něco‘ (srov. nč. dojíti jistoty, práva, souhlasu, vyslyšení apod.). Pochopitelně, prostý pád se může cítit jako rozvíjející příslovečné určení, dokud vyjadřuje také nepřenesený význam místní: jakmile se zde proniknutím předložkového pádu zruší tato systémová dvojice významu lokálního a přeneseného v téže konstrukci, význam přenesený zůstává izolován a jeho výraz přechází z oblasti syntaktických kategorií (příslovečných určení) do slovní zásoby (srov. 7.11); vazby (rekční spojení) jako dojíti čeho (odplaty) se stávají jednotkami lexikálními jakožto výrazy významu podmíněného konstrukcí. Proto se např. i genitiv odlukový u adjektiva daleký a dativ cílový u adjektiva blízký v přeneseném významu staly adjektivní rekcí, když byly v základním významu místním zatlačeny příslušnými pády předložkovými; srov.: daleko od města, bližší k cíli, ale byl dalek nějaké animosity proti českému národu (Machar / PS), býti blízek mdlobě, slzám, pravdě (PS).

(11.22) Ovšem rozvoj předložkových pádů na místě starých pádů prostých se neomezil pouze na vyjadřování významů místních, nepřenesených: ve významu přeneseném se i předložkový pád stává rekcí rozvíjeného slova. Tak např. na místě stč. cílové konstrukce dativní chýliti sě čemu má již nová čeština pouze spojení předložkové chýliti se k čemu, ať již jde o skutečné určení místní (slunce se chýlilo k západu V. Kosmák / PS, srov. stč. slunce chýléše se západu Troj 20b / GebSlov), nebo o vyjádření přeneseného významu podmíněného konstrukcí (chýlilo se vše k válce domácí Palacký / PS, Sirotkové počali chýliti se více ke kališníkům Pražským tamtéž, srov. stč. Ježíš jdieše dolóv jako nachýliv sě našiej nemoci MatHom 98); je třeba poznamenat, že obě tyto funkce předložkového pádu k čemu u slovesa chýliti se jsou již zcela běžné i v staré češtině (např. stařec … k jich nohám sě chýlil OtcB 47b, jako kobylka chýléc sě k zemi VýklKruml 134a; [63]číslo strany rukopisuty protivné puotky někdy se k smrti chýlejí TkadlM 256, páni znajíce, že by se tomu záduší k zkáze chýlilo ArchKolB 107b). Ovšem i když se pádu předložkového využívá také k vyjádření významů posunutých, přece jen se zpravidla ponechává i konstrukce bezpředložková (s pádem prostým) pro další významovou diferenciaci, srov. nč. nakloněný k čemu ve významu místním (např. nakloněný k zemi), nakloněný k čemu ve významu posunutém ‚mající sklon k nějaké vlastnosti‘ (např. člověk velmi přívětivý, k veselosti nakloněný Čech / PS, k pesimismu nakloněný duch Byronův Vrchlický / PS), nakloněný čemu ve významu posunutém ‚náchylný k nějaké nemoci‘ (např. já nakloněn jsem kašli, rýmě Machar / PS) a nakloněný komu ve významu posunutém ‚příznivý k někomu‘ (např. vím také, že ti král dnes nakloněn nebyl Zeyer / PS, jsem vám opravdu nakloněna Šmilovský / PS).

(11.23) Diferenciaci syntaktické a lexikálně sémantické úlohy pádů vidíme dále v tom, že bezpředložkové pády ve své paradigmatické funkci příslovečného určení byly nahrazovány pády předložkovými a jako neparadigmatické formy příslovečného určení se lexikalizovaly v adverbia. Tato adverbializace bezpředložkových pádů, podobně jako jejich spojování v semknutější vazby se slovem rozvíjeným (11.21), je vlastní všem jazykům slovanským, ovšem každý z nich zařazuje proces adverbializace do svých specifických souvislostí hláskoslovných a gramatických (7.3), a tím jej usměrňuje a ovlivňuje další vývoj adverbií. Názorný příklad nám zde může poskytnout adverbializace lokálu, který jako bezpředložkový pád vůbec zaniká. Vedle místních určení tvořených lokálem vlastních jmen typu Lysé, Ploskovicích, Rokycanech, Znojmě, rozšířených ještě na počátku 13. století, stará čeština již znala bezpředložkový lokál v podstatě jen jako určení časové (noci, dne, jutřě, zimě, létě, hodě, loni, hodině) a jako příslovce převážně způsobové (dobřě, zle, krutě, nutně, hlasně, tišě, lzě, chytřě, chrabřě, dlúzě, vysocě aj.).[104]B. Havránek, Metodická problematika, 156. V jejich dalším vývoji lze pak vystopovat takovéto postupy, dané specifickými podmínkami českého systému tvaroslovného a hláskoslovného: (a) Stč. bezpředložkové lokály substantiva jako určení času zanikají, nemohou-li se svou formou zařadit k živému bezpředložkovému pádu s funkcí časovou, tj. ke genitivu (podle principu 7.11): zanikly tak stč. lokály jutřě, zimě, létě, hodě, hodině (srov. i zánik nečasových adverbií hořě ‚nahoře‘ a latině ‚latinsky‘), zůstaly však zachovány lokály času přehodnocené v tvar genitivní, srov. oné noci, jednoho dne. (b) Stč. adverbia způsobová, tvarem bezpředložkové lokály adjektiva, zůstávají v převážné většině zachována; zanikají jen ta, v kterých koncovka -ě vyvolala hláskové změny narušující vztah k základnímu adjektivu, tj. adverbia v korelaci typu častý : čěstě (viz princip 7.17): zanikla tak stč. adverbia čěstě (např. najpirve šturm počě, … kdež čěstě skytú hrále AlxH 311), mnozě (např. ten slúha … bude mnozě bit KristA 41a), skořě (např. posle, di k rytířuom skoře DivKlem 500, 206b) a byla ovšem nahrazena příslušným adverbiálním typem, který se hláskově těsněji přimyká k základnímu adjektivu, tj. typem často (: častý), mnoho (: mnohý), skoro (: skorý). Náhrada staré korelace mnohý : mnozě novější korelací mnohý : mnoho je pak obdobou tvaroslovné změny člověk : člověcě v člověk : člověku, -ovi. V takovéto změně, podmíněné hláskoslovně, vidíme tedy podnět k šíření deadjektivních ad[64]číslo strany rukopisuverbií se zakončením -o na místě (a vedle) starých příslovcí lokálového tvaru na -ě (srov. podnět šíření nových členů vidové korelace u slovesa, zvláště typu obnovovati za staré obnávěti, 10.21).

Naznačený diachronický vztah mezi českými adverbii lokálového tvaru na -ě a akuzativního tvaru na -o potvrzuje i podrobná materiálová práce E. Smetánky:[105]Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice IV, 397–399; nejnověji V. N. Toporov, Lokativ v slavjanskich jazykach, Moskva 1961, 144–153. (1) E. Smetánka shledal 377 deadjektivních adverbií s tvarem pouze na -ě, 22 s tvarem pouze na -o a 25 s tvarem na -ě i na -o; (2) většina doložených adverbií na -o má kořennou strukturu, která by se připojením -ě oddálila od základního adjektiva (blízko, často, draho, jednako, mnoho, maličko, široko, těžko apod.); (3) převážná většina adverbií s tvary na -ě i -o, zvláště adverbia s uvedenou strukturou (2), má starší doklady na tvar se zakončením -ě a mladší se zakončením -o; (4) jen LegKat zná přes 120 deadjektivních adverbií, a z toho pouze 11 má tvar na -o, kdežto ostatní na -ě; z oněch jedenácti na -o 7 se vyznačuje strukturou typu 2 (brzo, často, dlúho, mnoho, skoro, tako, toliko). To znamená, že v tomto materiále se jeví jako rozvíjející se novum adverbiální typ na -o a jako ohnisko tohoto rozvoje se ukazují adverbia s kořennou strukturou, která by se připojením -ě hláskově vzdálila od svého adjektivního základu (typ blízko, často). — Ovšem na druhé straně to neznamená, že by stará deadjektivní adverbia na -ě jako typ zanikala. Oba typy, původně snad synonymní, se zachovaly a rozvíjely dále, neboť byly využity pro významovou diferenciaci: typ na -ě se zaměřil na významy přenesené (srov. vylétl vysoko – vysoce ideový, hluboko v horách – být hluboce dojat apod.), typ na -o se zase vyvíjel v tzv. predikativum (srov. hlučně se bavili – bylo tam hlučno, smutně proslulý – je mi smutno apod.).[106]E. Smetánka, Adjektivní adverbia na -o a -ě v staročeštině, LF 22 (1895) 91–130, zvl. 126n. Je ovšem třeba konstatovat, že již u stč. typu dalecě, hlubocě, vysocě (od adjektiv na -ký) jsou v převaze doklady na význam přenesený, neprostorový.

(11.24) Ovšem v protikladu k paradigmatické formě příslovečného určení, k předložkovému pádu substantiva, lexikalizovaly se i jiné neparadigmatické formy než jen pády bezpředložkové: adverbializovaly se také předložkové pády neparadigmatické,[107]Srov. B. Havránek a A. Jedlička, Čes. mluvnice (1960), 264. tj. předložkové pády adjektiv jmenného tvaru typu na levo, v nově, z nova (nč. nalevo, znova) a předložkové pády substantiv vymykající se tvaroslovně svému paradigmatu – typ ve snách, v hlavách, o polednách. Zatímco typ ve snách je omezen jen na několik případů a považuje se za ustálené slovní spojení,[108] Neparadigmatickým tvarem rozumíme tvar stojící mimo paradigma tím, že se buď z paradigmatu vymyká (jako bezpředložkový lokál v nové češtině), nebo úplné paradigma nemá (jako jmenný tvar adjektiva). typ na levo, v nově reprezentuje velmi četnou skupinu adverbií a má dnes charakter spřežky. Lze předpokládat, že právě tento významný typ adverbií s formou neparadigmatického pádu předložkového (v nově) na pozadí synonymního typu s formou neparadigmatického pádu bezpředložkového (nově) podnítil i rozvoj adverbií s formou paradigmatického pádu předložkového (v zimě, na hořě > nahoře) na základě synonymního typu s formou neparadigmatického pádu bezpředložkového (zimě, hořě), srov. 11.23a. V souvislosti s tím pochopíme i rozvoj ostatních typů předložkových adverbií, i těch, které synonymní podobu bezpředložkového pádu vůbec neměly (jako dokonce, zejména, spatra), i těch, které vůbec nebyly pádem (typ dokdy a typ vsedě z sedě, 11.11). Z hlediska vývojového lze tedy rozlišovat dva druhy předložkových adverbií: na jedné straně ta, která vznikla ze synonymních forem plnících již funkci příslovečného určení i bez předložky (ať to byly bezpředložkové pády jako zimě, hořě, nebo participia jako sedě, [65]číslo strany rukopisuleže); na druhé straně jde o adverbia, která vznikla ustálením předložkových spojení (ať již spojení předložky s pádem, jako dokonce, spatra, nebo s příslovcem – typ dokdy). Typ ve snách, v hlavách přes svůj nynější charakter ustáleného spojení patří svým původem spíše do kategorie první.

Jako určení ve snách, o polednách také příslovečný výraz v hlavách je neparadigmatický, ovšem svým způsobem: specifický význam substantiva (‚místo, kam se obyčejně klade hlava‘) omezuje se zde pouze na pády množného čísla, a to ještě není dobře doložen v celém plurálovém paradigmatu. Historický materiál ukazuje, že plurálové tvary mimo uvedený předložkový lokál se k němu teprve dodatečně přitvářejí (srov. 21.2). Předložkový pád v hlavách, v nohách (lože, hrobu apod.) byl tedy ve svém specifickém významu vlastně izolovaným tvarem. Tato izolovanost, dále lokální nevyhraněnost (ve smyslu otázky kde?, a nikoli v čem?, na čem? apod.), typická pro bezpředložkový lokál,[109] Viz B. Havránek a A. Jedlička, Čes. mluvnice, 135. a zvláště existence spolehlivých bezpředložkových paralel v jiných jazycích slovanských – to vše ukazuje na původ výrazu v hlavách z lokálu bezpředložkového. Z toho hlediska se nám jeví v jiném světle než Gebauerovi[110]Srov. J. Bauer, Slavia 20 (1951) 51. bezpředložkový lokál hlavách v dokladu mládec k jejie svatému tělu hlavách přistúpiv PasMuzA 146, srov. csl. se žena ležitь nogachъ emu.[111] J. Gebauer, Historická mluvnice IV, 398. I kdybychom zde Gebauerův sporný předpoklad „vynechání předložky“ nahradili o něco pravděpodobnějším předpokladem splynutí předložky v s předcházejícím -u (tělu hlavách), stejně bychom předložkový lokál v hlavách a v nohách museli vyvozovat ze starobylého lokálu bezpředložkového *glavachъ a *nogachъ, jaký dodnes existuje v litevštině. Nutí nás k tomu tato fakta: 1. Zjevně archaické csl. doklady typu nogachъ nemůžeme vyvozovat z předložkového typu vъ nogachъ, nýbrž naopak. 2. Místně nevyhraněným významem stojí typ v nohách, v hlavách blíže adverbiím typu doma, vně, jež jsou svým původem bezpředložkové lokály, než skutečným vazbám s předložkou v (význam vazby v domě se místně vyhraňuje např. vztahem k vazbě na domě, ale u místního určení v hlavách – právě tak jako u adverbia doma – takového vztahu není). 3. Plurálová forma v místním určení v hlavách (kde jsou vlastně reálné podmínky pro singulár: u hlavy ležícího) a v nohách (kde jsou vlastně reálné podmínky pro duál: u nohou ležícího) je něčím neobvyklým: vysvětluje se tím, že tu jde o přežitek starobylých samostatných útvarů adverbiálních, jež se včleňovaly do deklinace při dotváření plurálu.[112] Viz I. I. Sreznevskij, Materialy II, 461. Srov. J. Vajs, Kniha Rút v překladě staroslovanském, Praha 1926, 33–35 a 43–44. Poněvadž předložkové pády vznikly až na základě hotových pádů prostých (jako bližší určení jejich lokálních významů), byly ovšem takovéto adverbiální útvary předplurálové formami bezpředložkovými.[113]Srov. J. Trypućko, Le pluriel dans les locutions adverbiales de temps et de lieu en slave, 1952, 67n., zvl. 138.

(11.25) Jak tedy patrno, k adverbializaci mají sklon především ty pády jména, které jsou něčím izolovány od běžného paradigmatu: buď anomální bezpředložkovostí (stč. zimě 11.23a), u adjektiv též jmenným tvarem (zle, krutě 11.23b), nebo jen tvaroslovnou výlučností (brzo, skoro 11.23b; stč. na levo, z nova, v hlavách, ve snách 11.24). S touto tendencí ovšem souvisí, že se adverbializují také předložkové pády se zanikajícím paradigmatem. Výsledek takového procesu nám dokládá např. předložkový pád do třetice ‚po třetí‘, jehož substantivum se již mimo toto spojení nevyskytuje; srov. do třetice všeho dobrého; neodpoví-li na mé třetí psaní, pošlu na úřad žalobu Pfleger / PS; zahraj mi, paní, do třetice, abych uslyšel něco více Erben / PS; béře Lidušku do třetice k tanci Český lid / PS aj.[114] Podrobněji viz I. Němec v Slavii 30 (1961) 279–281. Proces adverbializace předložkového pádu v souvislosti s rozpadem paradigmatu příslušného jména můžeme pozorovat např. na historii slova okolek: [66]číslo strany rukopisukdežto v dnešní češtině žije v podstatě jen spojení nedělati s něčím (velké, dlouhé) okolky ‚nedělati průtahy, nezdržovati se s něčím‘ (zvláště o jednání bez ohleduplnosti, např. strážník … nedělal s vámi dlouhých okolkův a zatkl vás Čapek-Chod / PS [e]PS] Ps, nedělaly se s uprchlíky již žádné velké okolky Světlá / PS) a předložkový pád bez okolků ‚bez průtahů, bez otálení, neodkladně‘ (např. přikročíme bez okolků k věci Stašek / PS), stará čeština znala ještě slovo okolek i v jiných kontextech, a to ještě v základním konkrétním významu prostorovém (27.11 Bc), z něhož dnešní posunuté významy vyplývají: okolkem obejíti někoho (BiblOl 1. Rg 23,26 in modum coronae cingere) znamenalo ‚obejíti kolem dokola, obklíčiti‘ a okolek na cěstě značil totéž co dnešní oklika, obcházka, srov. má člověk jíti bezpečnú cěstú a nehledati okolkóv pro rozličná nebezpečenstvie ŠtítVyš 32a declinandi de via perfectionis. Okolky, tj. okliky, dělaly se tedy původně na cestě za nějakým cílem, aby se obešla překážka nebo aby se jdoucí vyhnul nějakému nebezpečí. Poněvadž konání cesty je běžným obrazem lidského konání vůbec a oklika na cestě (obejití překážky) znamená zdržení v postupu, nabývá náš název přeneseného významu průtahů, uhýbání, otálení, váhání – zpravidla před nějakým zdrojem odporu nebo před něčím obtížnějším. A to je právě dnešní význam slova okolky v uvedených ustálených spojeních. Kdo ovšem s ničím nenadělá okolky, o tom říkáme, že jde přímo k věci, že jde rovnou k cíli. Zde je zase opačná představa rovné cesty, přímého směřování k cíli základem přenesených významů opačného obsahu, tj. významu pohotovosti, neotálení (nikoho jsem se neptal, rovnou jsem to udělal) nebo významu přímosti, otevřeného jednání (řekl mi to přímo do očí) apod.

K slovům s rozpadajícím se paradigmatem, jako okolky, patří také dosti záhadné slovo holičky v známém rčení nechat někoho na holičkách; znamená ‚nechat někoho bez pomoci v nouzi nebo v jiné ošemetné situaci‘. Slovo holičky z uvedeného rčení totiž nemá tvar jednotného čísla. Je zachováno vlastně pouze v předložkovém pádu množného čísla na holičkách, a to v ustálených spojeních se slovesy být, sedět, nechat, zůstat. Proč tomu tak je? To můžeme vysvětlit jen tím, že zde výraz na holičkách měl dříve jistý smysl, který již dnes – po zániku ostatních tvarů – není zřejmý. Nejstarší doklady ukazují, že na holičkách se především sedělo (dokládá to např. Rosův slovník ze 17. stol. větou zůstala sedět na holičkách) a ještě u Šimona Baara se slovem holičky označuje holá část těla, na které se sedí: máma plácla ho (hocha) jednou dvakrát přes holičky (PS). Uvážíme-li k tomu, že dotyčná část těla bez nejnutnějšího odění v lidovém pojetí symbolizuje chudobu, bídu, jak ukazuje např. obhroublé rčení přijít někam s holým zadkem (tj. ‚jako chudák‘), je výklad výrazu na holičkách nasnadě: zůstat (sedět) na holičkách zprvu znamenalo ‚zůstat sedět na holé sedací části těla, tj. bez nejnutnějšího odění‘, a tedy obrazně ‚zůstat bez nejnutnějšího vlastnictví‘, odtud pak ‚zůstat na mizině, v koncích, ve svízelné situaci vůbec‘. Na holičkách v původním smyslu slova zůstal sedět především ten, kdo v nějaké hazardní hře doslova prohrál poslední kalhoty: i toto rčení vyjadřuje svým způsobem ztrátu nejnutnějšího vlastnictví, protože je založeno na stejném obraze. Avšak na původní význam našeho slova holičky nejlépe ukazuje stará čeština, kde ještě k této zdrobnělině existoval odvozovací základ, totiž slovo holicě; dochovalo se v památce staročeské dramatické tvorby (z 14. stol.) v obhroublém dialogu vojáků hrajících v kostky, kde jeden říká: mectež (kostky) spravedně oko líci, neb dám někomu po holici! DivVít 16. Tedy holá část těla → holicě → holička / holičky → sedět na holičkách, tak asi zhruba vypadal vývoj našeho slova (srov. V. Machek, Etymol. slovník 137, na rozdíl od výkladu F. Havlové v NŘ 40, 116n.). Že příslušná část lidského těla může být pojmenována podle své příznačné holosti, na to najdeme doklady v PS pod heslem holý a holičký.

(11.26) Zatímco u časových určení typu létě (11.23a) i u adverbií způsobových typů krátcě, nově (11.23b) ještě souvislost s pádem jména není zcela [67]číslo strany rukopisusetřena (v staré češtině ji ještě upevňuje koexistence synonymních příslovcí s tvarem pádu předložkového – typ na krátcě, v nově), dochází k úplnému setření pádového charakteru adverbií jejich přeměnou v předložky a spojky. Tuto kategoriální změnu můžeme osvětlit podrobnějším výkladem o původu stč. předložky chyba čeho (a) a spojky však (b).

(a) Původ stč. předložky chyba čeho z desubstantivního adverbia chyba nominativního tvaru. — Staročeské slovo chyba je v Gebauerově staročeském slovníku doloženo v těchto významech: 1. ‚pochyba, pochybnost, Zweifel‘ (celkem 15 dokladů); 2. jako adverbium předložkové platnosti ‚kromě, ausser‘ (2 doklady); 3. jako mužské příjmení (rovněž 2 doklady). Význam ‚pochybení, poklesek, omyl‘, který je dnes základním významem slova chyba, je zde označen jako pozdní („doložen u Jg. teprve z Vel.“). — Překvapuje tu nejen skutečnost, že onen dnešní základní význam není ještě doložen v Gebauerově staročeském materiále, ale zvláště to, že všech jeho 15 dokladů na základní význam staročeský (‚pochyba, pochybnost‘) má vesměs záporný kontext: nenie chyby ‚není pochybnosti‘ (3×), nejměti chyby ‚nepochybovati‘ (3×), bez chyby ‚bez pochyby‘ (4×), beze všie chyby ‚beze vší pochyby‘ (2×), nelzě j’ chyby ‚nelze pochybovati‘ apod. Obě skutečnosti se pokusíme objasnit ve světle úplnějšího staročeského materiálu. — Vedle významů doložených Gebauerem máme v nových výpiscích navíc především doklad s významem ‚minutí (čeho), chybení (se) čeho‘, tj. podstatné jméno činnostní, odvozené od slovesa chybiti (sě) čeho ‚minouti se čeho‘: ještě o cierkvi, … že by nynějšie byla dokonalejšie i viera nad cierkev svatú prvotní etc. Daleka jest tato chyba od cíle KorMan 18a; srov. chybiti cíle JelPetr (uvádí slovník Jungmannův). Spojení daleka jest tato chyba od cíle je zde ovšem užito obrazně, nikoli ve smyslu skutečného minutí, nezasažení cíle (při střelbě apod.), nýbrž o omylu, o chybě, tak jako podnes v podobných situacích užíváme střelils vedle! nebo od černého daleko chybil, daleko od cíle střílel aj.[115] V PS PS] Ps (6,288) nepřesně uvedeno jako ekvivalent celoparadigmatického slova trojice. Podobně jako dnes místo ‚zmýliti se, dopustiti se chyby‘ říkáme střelit vedle, říkalo se v starší době také střeliti na chybu: tak v Rokycanově postile (rkpu K) u kritické zmínky o poutích čteme polemický přípisek pozdějšího čtenáře Střelil s’ na chybu! Sám Pán Kristus se ukázal v osobě pautnický! RokPostŠimek 2,68 ad 41; podobné spojení neobrazně užité můžeme doložit třeba Jungmannovým dokladem: proti nimž (= dobývajícím) řídko které vystřelení daremné a na chybu bylo SilvKron. Význam nezasažení, netrefení cíle je ovšem jenom speciálním případem obecnějšího základního významu ‚minouti se něčeho, minouti co‘, jaký dodnes žije v spojeních chybiti cestu, chybiti se cesty, chybiti se brodu apod.[116] Viz J. Zaorálek, Lidová rčení, 593. Avšak i slovesa chybiti v takových spojeních se užívalo k obraznému vyjadřování omylu nebo chyby (srov. což se této věci dotýče, která jest se stala v Olomúci: jistě já ji nerád vidím … Biskupť jest jistě chybil brodu ArchČ 2,161 [1521]; tu si zablaudil do básní! chybuješ lávky! polemický přípisek čtenáře rukopisu K Rokycanovy postily, viz RokPostŠimek 1,806 ad 234; omyl: …chybil se lávky Zaorálek, op. cit. 635); proto se také příslušné odvozené jméno činnosti chyba ve spojení s obdobným odlukovým určením místa stalo oblíbeným obrazným výrazem pro omyl, mýlku; je to naše rčení chyba lávky (příklad z Příručního slovníku: Hukal vaše šunky na vlastní svůj vrub z komory odnesl? Chyba lávky! Za tím vězí někdo jiný „kdepak! to se mýlíte“). Srov. též chyba dveří![117] Viz PS 1,1096. Vyjadřovala-li tedy starší čeština pojem ‚zmýliti se, dopustiti se chyby‘ spojením chybiti brodu, chybiti lávky apod., nebudeme rčení chyba lávky vysvětlovat jako ‚nedostatek lávky‘, tj. překážka (v cestě), jak se vykládalo,[118]F. Kott, Česko-něm. slovník I, 556. nýbrž jako ‚minutí lávky, tj. sejití ze správné cesty‘. Chyba čeho považujeme za jméno ke slovesu chybiti čeho ‚minouti se čeho‘. Vedle uvedené dvojice chybiti lávky – chyba lávky můžeme zde uvésti i jiný příklad: s nimiž (hříšnými) kdož zůstane, nemuož chybiti pekla TovHád 88a – ó by věčného zatracení chyba bylo! Kott l. c.; jde tu zjevně o významy „nemůže se vyhnouti peklu“ – „kéž by bylo vyhnutí (kéž by bylo možno se vyhnouti) věčnému zatracení!“.[119]Srov. V. Machek, Etymol. slovník, 166 a Studie o tvoření výrazů expresívních, Praha 1930, str. 94.

[68]číslo strany rukopisuJak ukazuje V. Machek ve svých studiích (l. c. 94), konstrukce chyba čeho pak poklesá na předložku s významem ‚kromě, mimo, vyjímajíc‘ (uveďme pro příklad: zhaní-li jedna souseda druhú…, rychtář to umluv mezi nimi, a buď jaké jiné svárčivé věci, chyba čárů neb nějakého mordu dětí neb trávení neb zlodějstva, ty věci na pána mají vznešeny bejti od rychtáře ArchČ 22,105, r. 1540); na rozdíl od V. Machka však tento předložkový význam nevysvětlujeme poklesnutím původního významu ‚nedostatek‘ (ani poklesnutím substantivního významu ‚pochyba‘, jak činí J. Gebauer v skladbě své Historické mluvnice jazyka českého, § 299, nýbrž vyvozujeme jej z výrazů typu chyba od cíle, chyba lávky, v nichž činnostní význam ‚minutí čeho‘ poklesl na význam vztahový ,vedle, mimo čeho‘. Toto poklesnutí lze ovšem vysvětlit ztrátou větné platnosti jako u jiných nevlastních předložek nominativního tvaru: jako ve větách typu byl zachráněn dík lékařské péči vznikla předložka dík čemu (‚zásluhou čeho‘) ztrátou větné platnosti buď dík čemu, tak také ve větách typu všecky svrchky, chyba pivovarních a štoku, sobě pobral (srov. GebSlov 1,574) vznikla předložka chyba čeho (‚kromě čeho‘) ztrátou větné platnosti buď chyba čeho, tj. ‚budiž pominuto čeho, vynecháme co‘ (doslova: staň se minutí, vynechání čeho). Srov. 11.32.

(b) Původ spojky však z adjektivního adverbia všako akuzativního tvaru. — Původ odporovacího významu spojek však, avšak není jednotně vykládán. Jos. Zubatý ve svém lístkovém materiálu zaznamenal, že „však má adverzativní význam asi ze spřežek avšak, ale však, kde patřil vlastně k a, ale“. Fr. Trávníček[120]V. Machek zde vidí význam „kéž by nebylo věčného zatracení“, poněvadž vazbě chyba čeho přičítá základní význam ‚nedostatek, chybění, neexistence čeho‘ (tamtéž, 94). i zde zase pomýšlí na původní větnou platnost citoslovečnou: „… kak mě hanba, však povědě‘ znamenalo původně: cožpak je mi hanba? – hle, povím; … časem ztratilo však, avšak větnou platnost, rovněž platnost citoslovečnou a nabylo platnosti souřadné spojky, a to odporovací“. V. Machek[121] Historická mluvnice III, 86. vyvozuje tuto spojkovou funkci z významu příslovce všako, jehož „smysl byl ‚všakým činem, tj. vším způsobem, v každém případě‘, asi jako je vulg. každopádně. Neboj se o mne, však já se uživím = v každém případě, ať se bude dít co chce, jakkoli, vždy. Poněvadž věta s však obsahuje něco protikladného proti předchozí větě, oznamuje zrušení předchozího děje, převládnutí opačného (tu je pojem ‚všakým způsobem‘ zcela na místě), dostalo však význam odporovací: nechtěl jít, oni ho však přinutili.“ — Staročeský lexikální materiál dává v podstatě za pravdu V. Machkovi a umožňuje jeho výklad prohloubit a upřesnit. — V nejstarších staročeských dokladech spojky však nacházíme případy, kdy její souvislost s adjektivem všaký ‚každý‘ jeví se téměř jako totožnost s jmenným tvarem tohoto zájmena (s nom. sg. mask. však): srov. na jedné straně adjektivní užití ktož tu bieše, taký – leč bohatý, chudý – všaký jeho řěč pokornú slyšě AlxV 1294[122]Etymol. slovník, 577. a na druhé straně doklady ktož v tom boji i málo raněn byl, tak málo odřěn, však inhed života zbyl DalC 58, ač kto zbude meče, ten však v řěku na smrt teče AlxV 1802. Ale takové případy s možností interpretovat však jako adjektivum ‚každý‘ sotva byly samy o sobě východiskem vzniku adverzativní platnosti tohoto slova; předpoklad k onomu významovému vývoji musely mít závažnější, častěji se vyskytující větné konstrukce s však. V nejstarší vrstvě stč. památek se takovou konstrukcí jeví souvětí přípustkové s dvojicí souvztažných adverbií kak(o) – však(o), kde ještě jasně proniká adverbiální význam ‚jakkoli, jakýmkoli způsobem – v každém případě, vždy‘. Příklady: kakož koli (boží tělo) i prokniemu málo dáno jest věrnému, všako cěle jest prvniemu, cělo dáno i druhému, … cěle jistě posledniemu Modlitba Kunhutina v. 67 (149a); kak jest smirt velmi nasnadna, však raději v ňu upadnu, nežli sě tak svých ukradnu AlxBM 131; kakožkoli (smrt) tišě chodí, však každému silně škodí Vít 32b; kakžkoli jest člověk malý na tomto světě, však má anděla sobě otdaného ot boha k svej ostrazě LyraMat 117b; jen z Alexandreidy lze uvésti na takovouto konstrukci celou řadu dokladů, viz AlxV 8, 1736, 1990, AlxM 71, AlxH 303 aj. K tomuto typu pak nejtěsněji přimyká přípustkové souvětí typu kakéžkolivěk jest i malé skrúšenie, však viece dobrého činí v člověcě než najvěčšie almužny dánie AlbRájA 45b. Všechna zde citovaná stč. souvětí mají totiž jeden společný rys, v němž právě vidíme východisko adverzativní platnosti adverbia však: předvětí zde vždy ukazuje na několik nebo na více možností, na jistou libovolnost („ať jde o kohokoli, o jakýkoli způsob, o větší nebo menší míru…“) a závětí se shrnujícím adverbiem však tuto libovolnost omezuje jistým rámcem nutnosti („v každém případě…“); protiklad [69]číslo strany rukopisumezi onou libovolností a touto nutností je zde pak hybnou silou posunu od základního významu adverbiálního (I) přes význam přípustkový (II) k významu přípustkově odporovacímu (III), viz schéma: I jakýmkoli tichým způsobem smrt chodí, v každém (takovém) případě každému silně škodí – II ačkoli // přestože smrt tiše chodí, přece každému silně škodí – III smrt sice tiše chodí, ale každému silně škodí // každému však silně škodí. Právě onen typ II (ač zvěř i daleko zběhne, však [ohař] teče, ač ho dosiehne AlxV 2325) patří vůbec k nejrozšířenějším stč. větným konstrukcím se spojkou však.

(11.3) Zatímco většina českých předložek nevlastních se takto vytváří z jistých pádů podstatných jmen, jako jsme si ukázali na příkladě stč. chyba čeho (srov. kolem čeho, místo čeho apod.), u spojek je takový původ – souvisící s přehodnocováním adverbií pádového tvaru (všaký → všako > však) – daleko vzácnější. Spojky častěji vznikají přehodnocováním citoslovcí, ztrátou větné platnosti a jinými postupy, které vesměs souvisí se základním gramatickým procesem v oblasti syntaxe, s vývojem k užšímu sepětí vět a rozvojem hypotaxe.[123] Verš 1294 lecz bohat ychudy – wʃaky (podle Trautmanna) čte F. Ryšánek leč bohatý, chudý – všaký. Tento základní proces se tedy projevuje v české slovní zásobě řadou vývojových postupů. Uveďme aspoň tyto:

(11.31) S vývojem k těsnějšímu sepětí vět se na místě jejich kontaktu přehodnocuje citoslovce v spojku: vývoj od deiktického (upozorňovacího) citoslovce přes tzv. náladovou částici k spojce shledává Fr. Trávníček u českých spojek a, až, jako, i, ješto, všako aj.;[124] Rozumí se rozvoj hypotaxe „ze stanoviska výrazových gramatických prostředků“ (srov. B. Havránek, Metodická problematika, 154). tak široký repertoár spojek citoslovečného původu se však považuje za nereálný.[125] Historická mluvnice III, § 36, 37, 42, 44 aj. Nesporně ovšem mají takový původ spojovací slova, u nichž je citoslovečná platnost dodnes živá (např. i, srov. 11.34) nebo kde historický materiál dokládá přechod ze stadia citoslovce objektivními změnami; takovou změnou je např. zánik pauzy prokázaný postavením příklonek u stč. nali: srov. uzřě, naliť, … lid sě béře BiblOl 2. [g]2.] 2 Rg 13,34 ecce ‚hle‘ (citoslovce) a liška mnieše oklamajíc čbána, naliť sě oblúdi sama HradLiš 131a ‚a zatím‘ (slovo spojovací). Tento příklad názorně ukazuje, jak se citoslovce ztrátou svého citoslovečného významu (a tím i větné platnosti) přiklání k větě následující a vyvíjí se v spojku,[126]Srov. např. odchylný výklad spojky však(o) (11.26b) a odmítnutí citoslovečného původu spojek eže, ež, že u B. Havránka (sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, 80). i když právě u slova nali přeměna v spojku nebyla dovršena před jeho zánikem.[127]Srov. F. Trávníček, Neslovesné věty v češtině I, Brno 1930, 55; J. Bauer, Stč. věta a stč. souvětí, 118.

(11.32) Podobným způsobem také vznikaly spojovací lexémy z vět jmenných i slovesných. Příklad na vznik spojovacího výrazu z věty jmenné uvádí J. Bauer ve svém výkladu účinkového div že (stč. též div ež): „Bezespoječně se připojovala i účinková jmenná věta div (‚takže byl div‘), a k ní se pak spojkou že (ež) připojila obsahová věta objasňující, co bylo divné. Časem ztratilo slovo div větnou platnost a stalo se spolu s následující spojkou vyjádřením účinku, který by byl málem nastal. Srov. stáchu přěd ním v smutném líci a srdce jde rózno čšticí, ande nenie kto ottušě – div, že nevyskočí dušě AlxV 1903; dvě tak přielišniej bolesti div ež mohla v svém srdci snésti HradMagd 30b…“ ( Vývoj českého souvětí 271). Jde tu tedy o analogický [70]číslo strany rukopisuvývojový postup, s jakým jsme se setkali u historie nevlastních předložek dík čemu, chyba čeho (11.26a). Obdobně vznikla i žádací částice nechť ze staršího nechať // nechajť, což bylo původně spojení imperativu nechaj (s větnou platností) a spojky ať uvozující obsahovou větu žádací: srov. nejměj péčě, nechaj, ať sě hořem vsteče HradSat 126b (imperativ s větnou platností) a nech ať mrtví pochovávají mrtvé své Blahoslavův NZ L 9,60 sine ut mortui sepeliant mortuos suos (částice). Viz J. Bauer, tamtéž, 169.

(11.33) Užší sepětí vět vytvořilo dále podmínky i pro vznik složených spojek ze spojek jednoduchých a výrazů odkazovacích: „odkazovací výraz se přesunem nebo zánikem pauzy dostal do věty vedlejší a splynul se spojkou. Tento proces probíhá v češtině zejména od 15. stol. (srov. vznik spojek protože, takže, dříve než, prvé než a n. j.; později vzniklo zatím co). Se zánikem pauzy je spojen i vznik spojky jestliže.“[128] O tom J. Bauer, Vývoj čes. souvětí, 51, 120 aj.

(11.34) Jak dále upozorňuje J. Bauer (tamtéž), těsnější semknutí souvětí se projevilo „výraznějším oddělením od sousedních syntaktických celků“, což mělo ten důsledek v slovní zásobě, že zanikala nebo se omezovala slova navazovací (vztahující se k předchozí větě oddělené od nich koncovou pauzou). Navazovací funkce upadala zejména u těch výrazů, které v pozici mezi větami uvnitř souvětí fungovaly jako spojky a na počátku syntaktického celku měly charakter citoslovečných nebo expresívních částic, takže s přehodnocováním citoslovcí v spojky a s vytvářením semknutějších syntaktických celků se zde vyhrocoval vnitrosystémový rozpor mezi sílícím spojkovým charakterem (významem) a nespojkovou pozicí po koncové pauze (formou). Tak např. hyne částice i navazující přímou řeč po větě uvozovací nebo odpověď či otázku k předchozí větě v dialogu (typ odpovědě jemu mládec a řka: I nevelíš mi sě smieti? OtcB 70b); citoslovečný charakter tohoto navazovacího slova (i) rozpoznal již mistr Jan Hus.[129]J. Bauer, Stč. věta a stč. souvětí, 123. Také soudobý jazyk zná takové navazovací i (typ i co tě napadá!), ale to je již přežitek užívání mnohem rozsáhlejšího, jaké měla ještě stará čeština. Snad ještě více vyšlo z užívání navazovací nebo s oslabeným významem důvodovým, srov. např. ještě u Komenského mrzí mne ten život. Nebo mi se žádná věc nelíbí pod sluncem KomLab 190.[130] O tom podrobněji J. Kurz ve sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, 102n. Citově zabarvené zdůvodnění obsahu předchozí věty vyjadřovalo nebo zejména po otázce: a milujete-li, ješto vás milují, kteraká jest vám milost? nebo hřiešníci milují sebe milujície BiblDrážď L 6,32 (varianty: anoť EvOl, nebo i BiblOl, neb i BiblPad, zajisté i BiblPraž) nam et peccatores = nč. Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je Žilkův překlad bible. Zde už je možno mluvit o úplném zániku, o nahrazení novým výrazem navazovacím vždyť. Ovšem ústup navazovací funkce spojky nebo nesouvisel jen s těsnějším semknutím souvětí a výraznějším oddělením sousedních syntaktických celků, nýbrž také s odbouráváním mnohoznačnosti spojovacích výrazů a s jejich specializací pro vyjadřování jednotlivých funkcí. Nastupuje-li tedy na místo různých starých odkazovacích slov nebo, anoť, zajisté apod. nový výraz vždyť, specializovaný pro tuto funkci (viz cit. příklad), jde tu také o ustálení formy pro společný obsah abstrahovaný z konkrétních navzájem blízkých významů různých slov, tj. o vývoj k rostoucí abstraktnosti v souvislosti s rozvojem myšlení (viz 27.1).

[71]číslo strany rukopisu(12) Shrnutí. — V tomto oddíle (I A) jsme si především ukázali, že lexikální vývoj souvisící s vývojem gramatickým nelze oddělit od vývoje hláskoslovného. Pracovní zaměření na souvislost s vývojem gramatickým bylo dáno snahou postihnout gramatického činitele lexikálního vývoje a v tom směru jsme došli ke stanovisku, z kterého se vývojové postupy v slovní zásobě jeví jako důsledky nebo průvodní jevy gramatického vývoje probíhajícího tak, že korelace upadajících kategorií gramatického systému narušeny vývojem hláskoslovným hynou, kdežto korelace rozvíjejících se systémových kategorií narušeny vývojem hláskoslovným jsou formálně přebudovávány.[131]Srov. J. Bauer, Vývoj čes. souvětí, 285. U probraných vývojových postupů české slovní zásoby tedy shledáváme souvislosti s gramatickým vývojem, který se s vývojem hláskoslovným vyrovnává, ale nepodřizuje se mu; vývoj hláskoslovný – lze říci – slouží vývoji gramatického systému tím, že pomáhá odklizovat korelace jeho kategorií starých, upadajících, a podněcuje rozvoj těch korelací, které jsou výrazem jeho kategorií nových, rozvíjejících se. Tak např. budování gramatické kategorie bytosti, rozvoj systému vidově-časového i diferenciace syntaktické a lexikálně sémantické úlohy pádů – všechny tyto základní procesy vývoje českého systému gramatického využívají důsledků starých hláskových změn k rozvoji svých nových korelací, což se v oblasti slovní zásoby projevuje mj. rozvojem posesív typu pánóv a úpadkem typu páň (srov. korelační změnu pán : páň[132] Pro přesnost mluvíme o korelacích rozvíjejících se kategorií, a nikoli prostě o rozvíjejících se korelacích, neboť i rozvíjející se systémová kategorie může mít výraz v korelaci upadající (právě v důsledku hláskoslovného vývoje). Korelace je výraz opozice protikladných kategorií. > pán : pánóv, 9.23), rozvojem imperfektiv typu obnovovati na místě starého typu obnávěti (srov. korelační změnu obnoviti : obnávěti > obnoviti : obnovovati, 10.21) a rozvojem nového typu adverbií často na místě starého čěstě (srov. korelační změnu častý : čěstě > častý : často, 11.23b). Ukázali jsme si také, že ustupující typy přebudovávaných korelací nemizí ze slovní zásoby beze zbytku (viz archaismus dům Páně a místní jména typu Bezděz 9.23, vidově nepárová slovesa s významem posunutým 10.21, adjektiva rezultativního typu pečený, malovaný 10.23, stará intranzitiva s významem posunutým jako oslnouti 10.33, adverbia typu hluboce významově diferencovaná od typu hluboko 11.23b aj.). Slovní zásoba se tedy na jedné straně rozvíjí růstem nových typů, vklíněných do systému gramatického a angažovaných v jeho rozvoji (viz např. rozvoj posesív na -óv 9.21, mužských o-kmenů typu zeman 9.32, substantivizace adjektiv 9.43, rozvoj prefigovaných perfektiv a neprefigovaných imperfektiv 10.2, reflexívních intranzitiv 10.32, šíření vazeb infinitivních 11.12, rozvoj rekcí 11.21–11.22, množení předložek 11.25 a spojek 11.3), na druhé straně přetrváváním i vývojem starých typů, které z rozvíjejícího se systému gramatického vypadly a žijí na jeho periférii (ovšem i odtud mohou do něho prorůstat: viz např. dotváření korelace tranzitivem oslniti k izolovanému intranzitivu oslnouti, které vypadlo ze systému korelační změnou oslepiti : oslnúti > oslepiti : oslepnouti, 10.33). Ukázali jsme si také, že takto z gramatického systému do slovní zásoby nepřecházejí jen typy, jejichž [72]číslo strany rukopisukorelační zaklínění bylo narušeno hláskoslovně, ale i typy, které byly od gramatického systému izolovány tvaroslovně: jsou to jednak typy nemající úplné paradigma, jako participia a adjektiva jmenného tvaru v jistých syntaktických konstrukcích, jednak typy z paradigmatu vytlačené, jako bezpředložkové pády ve funkci příslovečného určení. Většinou se takovéto typy lexikalizovaly adverbializací (viz vznik příslovcí jako sedě, takřka 11.11, dobře, dole 11.23, znova, v hlavách 11.24), avšak i zde se izolovaný typ mohl specializovat na vyjadřování významu posunutého (např. prostý pád se změnil v rekci typu dojíti odplaty, 11.21) a mohl také vrůstat do systému dodatečným doplňováním paradigmatu (viz v hlavách 11.24). — Pokud pak jde o staré kategorie gramatického systému, které jsou zatlačovány novými (nikoli o staré izolované typy v rámci nových, rozvíjejících se kategorií), ukázal se nám takový základní rozdíl v lexikálních důsledcích vývoje syntaktického a vývoje gramatických kategorií jména i slovesa: zatímco staré systémové kategorie jména a slovesa, vytlačené novými, zanechaly po sobě v slovní zásobě jen skutečné přežitky (viz např. hodnostářské označení kníže s neutrálním skloněním, 9.13, starý ingresívní obrat vzíti škodu, 10.12, nebo přežitek rodové nevyhraněnosti verbálních adjektiv jako žádoucí, 10.34), staré kategorie syntaktické, přehodnocované nebo nahrazované jinými, zanechávají v slovní zásobě celé typy slov: i po zániku kategorie relativ s kořenem *jo- žijí dále slova jenž, ježto aj., byť omezena na jazyk spisovný (9.41), ze starých participiálních konstrukcí žijí dále adverbia jako sedě, počínajíc vedle spisovných přechodníků (11.11) a vedle nové funkce spojkové zachovávají interjekce mezi větami v souvětí i svou původní platnost citoslovečnou, zvláště ovšem v projevech mluvených (11.31).[133] Tato korelace rozvíjející se s rozvojem kategorie osobovosti byla narušována palatalizací, srov. Bezděd : Bezděz (*Bezděd-jь), a proto se přebudovala pomocí nepalatalizující přípony -óv. Srov. záměnu palatalizujících přípon příponou -ovati (verb.) a -o (adv.).

B Lexikální vývojové postupy souvisící se změnami systému hláskoslovného

(13) Již v předešlém oddíle (I A) jsme věnovali pozornost důsledkům hláskoslovných změn ve vývoji slovní zásoby, ovšem z hlediska rozvoje a úpadku hlavních kategorií gramatického systému: zajímalo nás, jakými lexikálními vývojovými postupy se projevuje tento proces, v němž jsou rušivým působením hláskoslovných změn korelace upadajících kategorií odklizovány a korelace rozvíjejících se kategorií přebudovávány, aby se mohly lépe rozvíjet; nekladli jsme si však otázku, čím byly dílčí procesy gramatického vývoje vyvolány, i když také zde je třeba hledat podněty ve vývoji systému hláskoslovného.[134]Srov. B. Havránek, Metodická problematika, 153. V tomto oddíle (I B) bude naše hledisko zaměřeno přímo na lexikální důsledky hláskoslovných změn, takže mimo střed naší pozornosti zůstanou gramatické souvislosti příslušných vývojových postupů v české slovní zásobě. Ovšem z důvodů metodických vyjdeme nejdřív z hláskoslovných souvislostí lexikálního vývoje, o kterých již byla řeč při sledování lexikálních vývojových postupů souvisících se základními procesy vývoje gramatického (I A). Nejprve tedy pojednáme o lexikálních důsledcích starých hláskoslovných změn předhistorických (14) a potom o obdobných důsledcích českých hláskoslovných změn historických (15).

[73]číslo strany rukopisu(14) Zkoumáme-li důsledky předhistorických hláskoslovných změn ve vývoji české slovní zásoby, nemáme možnost metodicky se opřít o práci, která by se touto otázkou soustavněji zabývala. Avšak při studiu takovýchto vývojových souvislostí v oblasti kmenosloví (17), tj. v oblasti morfologie lexikálně sémantické, máme metodické východisko v práci, která zkoumá důsledky předhistorických hláskoslovných změn ve vývoji morfologie gramatické, tj. v oblasti tvarosloví. Je to práce F. V. Mareše Vznik a ranný vývoj slovanské deklinace.[135] Viz A. Lamprecht, Vztah mezi fonol. a morfol. systémem, 71n. Na vývoj morfologie lexikálně sémantické můžeme totiž s výhodou aplikovat tento autorův poznatek: „Vede-li tedy hláskoslovný vývoj … k stejnému znění tvarů, jejichž homofonie je nežádoucí, nebo k nežádoucí introflexi, v takových případech, ale také jen tam, ustupují nevhodné formy, vzniklé hláskoslovně, vývoji morfologickému. Nevhodný hláskoslovně vzniklý tvar se nahradí.“ (s. [h]s.] S. 59). Marešův pojem „homofonie“ ovšem odpovídá v naší koncepci pojmu „vnitrosystémový rozpor mezi formální shodou a významovým rozdílem“ (7.14); „vnitroflexe“ v jeho pojetí znamená formální rozdíl mezi korelativními formami, daný buď hláskovou alternací (srov. kluk : kluci), nebo nestejnoslabičností (srov. ženám : žen), tj. jde tu vlastně o znaky formálně navzájem vzdalující oba členy korelace (vlastně o další znaky distinktivní), a v tom smyslu se tedy pojem „introflexe“ kryje s naším pojmem „vnitrosystémový rozpor mezi jednoduchým distinktivním znakem významovým a složitým distinktivním znakem formálním“ (7.17); Marešovu pojmu „nežádoucí“ (homofonie, introflexe) pak odpovídá náš pojem „narušující korelace závažné systémové kategorie, která se rozvíjí, upevňuje“ (viz 7.3). Po takovémto pojmovém sblížení obou koncepcí lze již Marešovu tezi aplikovat na souvislost mezi vývojem hláskoslovným a lexikálním takto: (a) vede-li hláskoslovný vývoj k formálnímu ztotožnění (homofonii) nebo k formálně nadbytečnému rozlišení (nastolením výrazné alternace nebo nestejnoslabičnosti) slov tvořících kmenoslovnou korelaci rozvíjející se systémové kategorie, pak se takto narušená kmenoslovná korelace renovuje vytvořením distinktivního znaku chybějícího nebo odstraněním distinktivního znaku nadbytečného; (b) vede-li však hláskoslovný vývoj k takovému narušení kmenoslovné korelace, která je výrazem systémové kategorie upadající, pak se tato korelace rozpadá. Ve vývoji slovní zásoby se pak tyto souvislosti projevují tím, že v prvním případě (a) je starý lexém ve své kmenoslovné korelaci nahrazován lexémem novým (14.1), kdežto v druhém případě (b) starý lexém ze své korelace vypadává bez takové náhrady (14.2); v obou případech (a, b) ovšem starý lexém, který v důsledku hláskoslovné změny vypadl ze své kmenoslovné korelace (tj. octl se v izolaci), podléhá změnám.

(14.1) Již v odkazech závěrečného odstavce 12 jsme upozornili na poměrně častý jev lexikálního vývoje, že v důsledku předhistorických změn hláskoslovných se nahrazuje starý lexém novým v korelaci živé kategorie jazykového systému. Vhodný příklad sem patřící vidíme zvláště v uvedeném již rozvoji českých posesív typu pánóv na místě starého typu páň (9.23). Jak nám ukazují místní jména typů Chrudim a Bezděz, tento starý typ posesív, tvořený palatalizující příponou *-jь, zahrnoval dvě význačné skupiny jmen, která v důsledku měkčení své kmenové souhlásky [74]číslo strany rukopisumusela být přebudována podle výše uvedeného principu (14a): u posesív s kmenem zakončeným na retnici (-m-jь > -m, -v-jь > -v, srov. rus. Jaroslavľ) vedla česká depalatalizace retnic k formálnímu ztotožnění jména přivlastňovacího se základním jménem vlastníka (Chrudim pak značilo ‚Chrudimův‘ i osobu jménem Chrudim, Boleslav ‚Boleslavův‘ i ‚Boleslav‘), tj. byl zrušen formální distinktivní znak mezi členy kmenoslovné korelace rozvíjející se kategorie posesívnosti (7.14); u posesív s kmenem zakončeným na zubnici (-t-jь > -c, -d-jь > -z, srov. Bezděd : Bezděz) zase provedená hláskoslovná změna etymologicky oddálila oba členy oné korelace a zmnožila tím vlastně distinktivní znak mezi nimi (7.17). Poněvadž šlo o závažnou kmenoslovnou korelaci, vázanou na rozvíjející se kategorii osobovosti (9.23), bylo ji třeba přebudovat, a to tak, aby v prvém případě (osob. jm. Chrudim : poses. Chrudim) byl formální distinktivní znak dosazen, v druhém případě (Bezděd : Bezděz) zase aby symetrické distinktivní znaky obou členů (-d : -z) byly omezeny na jeden distinktivní znak postačující: oba problémy vyřešilo dosazení nepalatalizující přípony -óv (srov. Chrudim : Chrudimóv, Bezděd : Bezdědóv). Posesíva Chrudim, Bezděz, páň byla přebudována na typ Chrudimóv, Bezdědóv, pánóv a doklady starého typu (na *-jь) se zachovaly jen jako archaismus (dům Páně) nebo jako místní jména (Chrudim, Boleslav, Olomúc, Bezděz, Kněževes aj.).[136]Sb. Československé přednášky pro V. mezinárodní sjezd v Sofii, Praha 1963, 51–69. Citován úryvek ze s. 59. — Jiný příklad zmnožení distinktivních znaků v důsledku předhistorické změny hláskoslovné, které přivodilo záměnu starého lexému jiným v téže korelaci, poskytuje nám stč. slovo rataj: izolováno od svého slovotvorného základu orati v důsledku hláskové změny náslovného or- v ra- bylo ve funkci jména činitelského zastoupeno substantivem oráč (došlo tedy ke korelační přestavbě orati : rataj > orati : oráč) a izolované rataj jako apelativum zaniklo; přežilo jen v podobě místního jména Rataje a v odvozenině ratejna. Na izolaci slova rataj měla ovšem také podíl neproduktivnost přípony -taj,[137]Srov. V. Šmilauer, Úvod do toponomastiky, 87. avšak ta sama není postačujícím činitelem zániku slova (srov. dodnes žijící vozataj). — Již z těchto příkladů je patrno, že starý lexém izolovaný hláskoslovnou změnou od svého protějšku (a proto nahrazený ve své korelaci lexémem jiným) podléhá změnám. Vedle zániku (14.11) jsou to především významové posuny (14.12) a formální přiklánění k lexémům jiným (14.13).

(14.11) Zánik starého lexému vytlačeného z korelace novým v důsledku předhistorické změny hláskoslovné jsme již uvedli na několika místech, když jsme sledovali lexikální postupy souvisící s rozvojem nových kategorií gramatického systému. Tak bylo konstatováno v souvislosti s rozvojem systému vidově-časového, že staré vidové dvojice svetnúti : svítati, nasúti : nasypati, naroditi sě : narázěti sě apod. byly přebudovány nahrazením starého svetnúti novým svitnouti, starého naspu novým nasypu, starého narázěti sě novým roditi sě apod. (10.2). Nahrazená slovesa svetnúti, naspu/nasúti, narázěti sě aj. zanikla, a to v důsledku hláskoslovného oddálení od příslušných vidových protějšků: toto oddálení zde způsobily předhistorické změny hláskoslovné, především odumření staré střídy (ablautu) kořenných samohlásek (svьt- : svita-, sъp- : sypa-, rodi- : radi̯a-); v době historické se již takovéto alternace nehodnotí jako alternace slovotvorné, jako spoluformant přípony, nýbrž spíše jako „prvek oslabující [75]číslo strany rukopisuformální (zvukovou) identitu“ kořene obou kmenů.[138] Viz B. Havránek a A. Jedlička, Čes. mluvnice, 400. To znamená, že dokud byl ablaut živým spoluformantem přípony, v kmenoslovných korelacích typu svьt- : svita-, rodi- : radi̯a- fungovala přípona jako jediný formální distinktivní znak; když však ablaut tento původní charakter ztratil, počal se zde cítit jako znak nadbytečný[139] Viz M. Dokulil, Tvoření slov, 112. a rozpor mezi jednoduchým distinktivním znakem významovým (dokonavost/nedokonavost) a složitým distinktivním znakem formálním (přípona + ablaut) řešil se uvedenou přestavbou korelace spojenou se zrušením ablautu (srov. 7.17). K podobnému rozporu v důsledku odumření starého ablautu došlo také v korelacích tranzitivnosti/intranzitivnosti broditi : břísti, probuditi : probednúti, vyplaziti : vyplznúti aj., kde byla ablautová alternace zrušena dosazením intranzitivních novotvarů reflexívních broditi se, probuditi se, vyplaziti se apod. (10.32); jimi nahrazená intranzitiva stará břísti, probednúti, vyplznúti v nenářeční mluvené češtině rovněž zanikla. Důsledkem stejného předhistorického vývoje hláskoslovného je pak i zánik různých typů deverbativních jmen. Zanikají adjektiva jako sutý (např. hodina sutá ‚hodina na hodinách sypacích‘ GebSlov 1,444) nebo rozskvrlý (např. vosk rozskvirlý ŽaltWittb 21,15 liquescens = rozškřvělý BiblOl tamtéž), hláskoslovně oddálená od příslušných sloves spu / súti / sypati, rozškvřieti (> nč. rozškvařiti se, 10.32), a proto zatlačená později podobami (na)sypaný, rozškvřělý (> nč. rozškvařený). Zanikají také substantiva, zvláště jména činností: tak např. zanikly stč. odvozeniny sloves pohybových próštie, veštie, výštie s kořenem *šьd- (např. *vъ-šьd-t/v/ьje), když byly nahrazeny průhlednými jmény s kořenem chod- svých sloves základních, tj. podobami próchod, vchod a východ (srov. pomně na hrozné zástupy diábelské a proti nim bojovánie a úsilné cěsty do nebes skrzě povětřie próštie OtcB 199a; Hospodin ostřiehaj veštie tvého i výštie tvého ŽaltWittb 120,8 introitum tuum et exitum tuum = Hospodin střez východu tvého a vchodu tvého ŽaltKap tamtéž).

(14.12) Významové posuny starého lexému vytlačeného z korelace novým v důsledku předhistorické změny hláskoslovné můžeme opět doložit případy, které souvisí s odumřením ablautu. Jeden příklad jsme již uvedli ve výkladu o přebudování starých intranzitiv podle tranzitivního protějšku (10.33): na místo starého intranzitiva oslnúti (*oslьpnoti) k tranzitivu oslepiti (*oslěpiti) nastupuje nové intranzitivum oslepnúti, ale staré oslnúti nezaniká, nýbrž žije dodnes, ovšem s posunutým významem ‚býti postižen oslněním‘ (nč. oslnouti). Podobně za staročeské vybřísti (např. chceš-li vybřísti z těchto povodní, drž se Kristova slova[140] Viz I. Němec, Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské, SaS 21 (1960) 17n. HusVýklM 96a), které se odumřením ablautu izolovalo od tranzitivního protějšku vybroditi, má nová čeština slovesa dvě: nové vybroditi se s konkrétním významem pohybovým ‚broděním se odněkud dostati‘ (např. muž zanechal ryb, vybrodil se na břeh Nový / PS; těžce Češi z blat se vybrodili Heyduk / PS) a starší vybřednouti (kniž. vybřísti), které ještě také okrajově vyjadřuje onen svůj původní konkrétní význam pohybový (např. napolo zkřehlí vybředli jsme z bažiny Machar / PS), ale převážně se již užívá ve [76]číslo strany rukopisuvýznamech posunutých ‚vyváznouti z těžko prostupného terénu‘ (z lesa, z houštiny apod.) a zvláště ‚dostati se z obtížné, nepříznivé situace‘ (např. vybředneš z lidských malicherností Musil / PS; netěšte se, že jedním krokem z nouze vybředete Holeček / PS). Obdobné přežívání starého lexému ve významu posunutém, když byl ve svém významu základním nahrazen novým slovem v důsledku předhistorických změn hláskoslovných, nacházíme ovšem také u deverbativních jmen. V předcházejícím odstavci (14.11) jsme uvedli, že zaniklo adj. sutý, které bylo hláskoslovně vzdáleno od základního slovesa spu, později sypu (totiž změnou *sup-t- > sut-), a proto bylo nahrazeno novým adjektivem s kořenem syp-. Předponové podoby tohoto adjektiva však všechny nezanikly. Tak např. adjektivum osutý mělo v staré češtině v podstatě tři významy – ‚vrchovatě nasypaný, vrchovatý‘ (např. pán buoh dá … mieru střesenú, natlačenú, vrchovatú, osutú ŠtítMuz 100a), dále ‚obsypaný, obalený něčím‘ (např. stoh pšenice vosutý kvietím BiblPraž Ct 7,2 vallatus liliis) a ‚osypaný, pokrytý boláky, osutinou‘ (např. když by ji měl v ústa políbiti vosutá, mrzká RokPostB 495b), ale jen v tomto speciálním významu posledním (a pozdním) zůstalo známější i v nové češtině (srov. horečkou osuté rty John).[141] I zde jde o neposunutý, konkrétní význam lexému vybřísti, použitého ovšem v kontextu, který má jako celek smysl obrazný (právě pro konkrétnost, názornost slov v něm spojených). Užití adjektiva osutý se tedy časem podstatně zúžilo, a to ovšem ve prospěch nových adjektiv osypaný, obsypaný. Podobným příkladem z oblasti substantiv je slovo příštie: zatímco řada substantiv tohoto kmenoslovného typu (próštie, veštie, výštie, viz 14.11) zanikla, slovo příštie se dochovalo dodnes v posunutém významu ‚budoucnost‘ (zvláště v ustáleném spojení lepší příští, např. mysliti na své lepší příští); ovšem ve svém základním významu bylo toto substantivum (hláskoslovnými změnami vzdálené od základního slovesa) nahrazeno etymologicky průhledným jménem příchod, srov. již staročeské varianty: starší které znamenie bude tvého příščie i dokonánie světa? BiblDrážď Mt 24,3 (adventus tui) a mladší znamenie příchoda tvého BiblPraž tamtéž. — Z uvedených příkladů již vysvítá, že slovo se zastřenou slovotvornou strukturou (v důsledku hláskových změn) ztrácí svůj základní význam motivovaný korelačním protějškem (od něhož se oněmi hláskoslovnými změnami oddálilo) a v tomto strukturním významu je zastupováno slovem s průhlednou slovotvornou strukturou, s nezastřeným kmenoslovným vztahem ke korelačnímu protějšku (k slovotvornému základu); může přitom žít dál jako slovo nemotivované (značkové), bez slovotvorné struktury, a tedy bez onoho významu strukturního, ale s posunutým významem zvláštním, nestrukturním. Jak ukazuje frekvence (FS), taková slova bez slovotvorné struktury (jako oslnouti, zasouti) mají v systému jazyka okrajovější postavení než příslušná slova s průhlednou slovotvornou strukturou (oslepnouti, zasypati).

K vývojovému postupu, který záleží ve významových změnách slova vytlačovaného z korelace hláskoslovným oddálením od příslušného protějšku, patří zde ovšem také případy, kde nejde přímo o zastření slovotvorné struktury. Tak např. máme-li na místě stč. substantiv verbálních typu vytrženie po dvou výrazech, tj. typ vytrhnutí s významem základním, pohybovým (např. vytrhnutí vlasu, zubu apod.), i typ vytržení s významem posunutým, přeneseným (např. s tváře zmizel mu výraz zbožného vytržení Jirásek / PS [i]PS] Ps ‚extáze‘), můžeme tento vývoj vysvětlit v důsledku palatalizace kořenné veláry (h > ž) takto: po zániku aoristů v celém paradigmatu tvarů – až na participium pasívní – měla slovesa tohoto typu kořen zakončen velárou (vytrhnúti, -hnu, -hneš, -hl…), kdežto příslušné substantivum slovesné v dů[77]číslo strany rukopisusledku palatalizace zde mělo palatálu (vytrženie); tento rozpor (7.17) se tedy vyřešil dosazením přípony n-ové (vytrhnutí). Šlo tedy o korelační změnu typu vytrhnúti : vytrženie > vytrhnouti : vytrhnutí. Starý typ předal svůj význam pohybový, konkrétní tomuto typu novému (vytrhnutí) a sám se specializoval na vyjadřování významu posunutého, abstraktního (vytržení).

(14.13) Třetí možnost vedle zániku a významových posunů starého slova nahrazovaného novým v uvedených podmínkách je jeho formální přeřazení z narušené korelace do nových kmenoslovných vztahů, tj. přeformování v lexém s jinou slovotvornou strukturou. Toto formální přiklonění starého lexému (vytlačeného z korelace v důsledku předhistorické změny hláskoslovné) k lexému neizolovanému lze opět ilustrovat na příkladech dvojího druhu: jednak na příkladu, kde zmíněné přehodnocení vyvolal hláskoslovný rozklad kmenoslovné korelace – dvojice sloves (A), jednak na příkladu, kde je takové přehodnocení důsledkem rozkladu kmenoslovné korelace jména a jeho slovotvorného základu (B). — (A) V důsledku předhistorických hláskoslovných změn rozkládá se v době historické korelace kauzativa močiti a jeho starobylého iterativa mákati, které je nahrazováno etymologicky průhlednějším (bližším k močiti) iterativem máčeti: v stč. jazyce ještě oba staré členy korelace žijí vedle sebe (viz např. [závoje] z čatra dvakrát močeného neb mákaného ComestC 76a) a ještě v lidových písních se objevuje místo novějšího iterativa máčeti (šaty při praní) ono staré iterativum mákati (Kott 1,967: když šaty mákala u rybníčka), ale dnes již máme v tomto významu na jeho místě sloveso máchati. Ať soudíme se Zubatým,[142] Viz SSJČ 2,445 (‚obsypaný, zpravidla vyrážkou‘). že „znění máchati se zakládá bezpochyby na tom, že mákati splynulo hláskově se starým slovesem máchati ‚mávati, sem a tam pohybovati‘“, nebo ať se nám toto nové máchati (prádlo) jeví jako Machkovi[143]J. Zubatý, Studie a články I/1, 112. co „expresívní obměna staršího mákati, iterativa od močiti“, jedno je jisté: máchati něco (při praní apod.) dnes spojujeme se slovesem máchati ‚sem a tam pohybovati‘, a lze tedy říci, že staré iterativum mákati, izolované od svého protějšku močiti, splynulo se slovesem máchati zařazeným do živých kmenoslovných vztahů, zvláště do korelace máchati : máchnouti. — (B) Podobně se v důsledku předhistorických změn jerových vzdálilo od svého slovotvorného základu čistec ‚cín‘ adjektivum počistcovaný ‚pocínovaný‘ (nejstarší doložená podoba již zní počiscovaný) a splynulo s verbálním adjektivem od slovesa počiščovati, počišťovati, které mělo sice význam jiný (purgare), ale vzhledem k společnému kořeni v jistém bodě blízký (cín se vyznačoval lesklou bělostí, srov. jeho strus. název olovo čistoe).[144] Etymol. slovník 282.

(14.2) Stejné změny, jakým podléhá starý lexém nahrazovaný novým v korelaci kategorie živé (14.1), postihují také starý lexém, který v důsledku předhistorické změny hláskoslovné vypadává bez náhrady z korelace kategorieo dumírající: takový lexém buď vůbec zaniká (14.21), nebo prodělává významové posuny (14.22), anebo se formálně přiklání k lexémům jiným (14.23).

(14.21) Zánik starého lexému, vypadlého z korelace bez náhrady v důsledku předhistorické změny hláskoslovné, jsme již připomněli, když jsme sledovali postupy souvisící s úpadkem starých kategorií [78]číslo strany rukopisugramatického systému. Jde totiž o to, že o skutečném zániku lexému bez náhrady můžeme mluvit tam, kde funkci zaniklého lexému nepřejímá žádný lexém plně synonymní, a tak je tomu právě u zmíněného již zániku stavových sloves v korelaci typu pohřésti : hřbieti (10.11), kde na místo zanikajícího lexému – slovesa stavového (tčieti, hřbieti, pnieti aj.) – nastupuje výrazový prostředek nelexikální – tvar pasíva příslušného perfektiva dějového (býti vetknut, býti pohřben, býti rozpjat apod.). Je sice pravda, že zde např. význam stč. slovesa tčieti může být vyjádřen novočeským trčeti a že pníti žije dodnes, ale tyto nč. lexémy neplní rovnocenně funkci uvedených sloves staročeských: trčeti je významově širší než stč. tčieti (po stránce formální ani nemůže být náhradou za tčieti v korelaci s -tknúti) a pníti je zase stylisticky omezenější než stč. pnieti (jde o knižní archaismus). Vcelku lze tedy říci, že v důsledku hláskoslovného rozložení korelací úpadkové kategorie ingresívnosti / durativnosti (pohřésti : hřbieti, rozpieti : pnieti, vetknúti : tčieti aj.) zanikla příslušná slovesa stavová bez rovnocenné náhrady.

(14.22) Z téže oblasti můžeme uvést příklad na významový posun starého lexému, který v důsledku předhistorické změny hláskoslovné vypadl ze své korelace, aniž byl nahrazen jiným. Jak ukazuje srovnávací jazykověda, stavové sloveso trpěti (*tьrpěti) tvořilo v době předhistorické korelaci s dějovým slovesem -trnúti (*-tьrpno̧ti), podobně jako např. lpěti : -lnúti nebo tčieti : -tknúti (10.11), a vzhledem k tomuto slovesu s významem dějovým ‚strnouti, státi se strnulým‘ vyjadřovalo výsledný stav ‚býti strnulý, býti ve strnutí‘.[145]J. Zubatý, Studie a články I/1, 266–268. Vysunutím retnice p před sufixem n-ovým (*-tьrpno̧ti > -trnúti) se ovšem stavové sloveso trpěti vzdálilo od tohoto svého dějového protějšku, a poněvadž šlo o rozloženou korelaci ustupující kategorie durativnosti / ingresívnosti, vypadlo z korelace vůbec (a bez náhrady): jako slovo izolované podlehlo významové změně, tj. nabylo historických významů ‚snášeti něco‘ a ‚býti trpným předmětem, na němž se jeví něco zlého‘. Význam ‚snášeti něco‘ (např. mnohoť sem škod trpěl od jeho lidí ArchČ 14, 19/1446) má pak nejblíže k onomu předhistorickému významu ‚být ve strnutí‘, neboť je spojen s představou nehybného čekání, držení, vzdor nepříznivým zásahům, kterým by se chtělo uhnout.[146] Viz výklad J. Zubatého ( Studie a články I/1, 338).

(14.23) Konečně hláskoslovné rozložení korelací upadající kategorie děje a výsledného stavu má i ten důsledek, že se stavové sloveso izolované od svého dějového protějšku formálně přeřazuje do nových kmenoslovných vztahů (srov. 14.13). Jak se takový starý lexém (vypadlý z korelace bez náhrady v důsledku předhistorické změny hláskoslovné) formálně přiklání k lexému neizolovanému, to si můžeme ukázat na historickém vývoji předhistorické korelace *svьtno̧ti : *svьtěti. Staročeské stavové sloveso svtieti ‚svítit, býti jasný‘ (srov. stsl. svьtěti, stč. zuteti ze enitescere GlosGreg 89a, sueti se budú GlosOpat 154a) vzdálilo se v důsledku starých hláskových změn od svého dějového (ingresívního) protějšku svetnúti / ipf. svítati ‚rozsvítiti se, rozjasniti se‘ (srov. vidúci tě, jakžto jiej svetne! Levšt 150b, když počě svítati OtcB 46b cum illuxisset dies), ale v této izolaci nezaniklo, nýbrž podlehlo mimořádným změnám: jeho původní forma svtieti přesmykla se na stvieti a vlivem specializovaného jevového významu ‚zářiti‘ přibrala formální znak intranzitivnosti sě (10.32), zároveň [79]číslo strany rukopisuvšak – patrně působením synonyma kvísti[147]Tamtéž. – měnilo se stvieti sě na stkvieti sě (srov. Lyrus … stvieše v tu dobu ComestC 129a claruit = stkvieše se ComestKŠ; všudy sě stvie štíti zlatí AlxV 2024; jejie bělúcie nahé tělo před pohanstvem stkvieše LegKat 2330). Sloveso stkvieti sě a adjektivum stkvúcí byly natolik typickými charakteristikami subjektů jasné, bílé barvy, že daly vznik nejen kompozitu bělostkvúcí (např. kamýk bělostkvúcí BiblKoř Ap 2,17), ale i substantivu vlastnosti stkvost (např. světlost věčná a stkvost bez zakalenie Kruml 96b), analogicky podle bělost, světlost, ačkoliv jinak tvoření tohoto typu substantiv od sloves není běžné.[148]Srov. I. Němec, Původ slovesa kvisti / cvisti, Slavie 33 (1964) 355. Takové usouvztažnění slov stkvieti sě, stkvost, s(t)kvělý s významově souřadným typem běleti sě, bělost, bielý působilo zde po stránce formální v tom smyslu, že stkvieti sě, stkvu sě přešlo i tvaroslovně k typu běleti sě, tj. změnilo se v stkvieti sě, s(t)kvěju sě. Tak tedy bylo přeřazeno sloveso svtieti z odumřelé korelace do živých kmenoslovných vztahů v podobě stkvieti sě.

(15) Je pochopitelné, že lexikální důsledky hláskoslovných změn předhistorických jsou již z větší části záležitostí etymologie než lexikální historie v užším smyslu: většina kmenoslovných korelací rozložených hláskoslovnými změnami v době před vznikem souvislých písemných památek hyne již tehdy, takže do doby historické přežívá pouze izolovaný člen někdejší korelace; jeho další osud jako slova izolovaného již proto nevidíme v souvislosti s vývojem hláskoslovným (o takových případech tedy níže v odstavci 18). Proti tomu zřejmou souvislost vývoje lexikálního s vývojem hláskoslovným ovšem pozorujeme u vývojových postupů podnícených hláskoslovnými změnami historickými. Důsledky historických hláskoslovných změn ve vývoji české slovní zásoby pak zase můžeme doložit obdobnými vývojovými postupy jako v oddíle předchozím (14): zánikem starého lexému vytlačeného z korelace novým (15.1), významovými posuny starého lexému takto izolovaného (15.2) a formálním přikloněním takto izolovaného lexému k lexému neizolovanému (15.3).

(15.1) Zánik starého lexému vytlačeného z korelace novým v důsledku historické změny hláskoslovné týká se ovšem (srov. 14.1) lexémů stojících v závažné korelaci, která nemůže být likvidována bez náhrady: je-li hláskoslovnou změnou rozložena, musí být renovována přebudováním jednoho ze svých členů.[149] Takový výklad slova stkvost > skvost považujeme za pravděpodobnější než Machkův výklad z nedoloženého adj. *skvotný (viz jeho Etymol. slovník, 450). Tak jsme již viděli (9.32), že v procesu přehodnocování staré kmenoslovné korelace singulativnosti zeměnín- : zeman- v korelaci tvarů sg. a pl. zeman : zemané hrála svou úlohu nadbytečnost formálních distinktivních znaků (7.17): na této nadbytečnosti měla ovšem také podíl hláskoslovná změna – přehláska ’a > ě. Jména jako zeměnín, Pražěnín tedy zanikla, zůstalo jen izolované mouřenín se sklonem k významovým posunům (octnout se v roli mouřenína, používat někoho k úloze mouřenína apod., SSJČ 1285).[150] Toto přebudování (renovace) se ovšem v jazyce uskutečňuje tak, že jistou dobu před vypadnutím starého prvku „existují už v normě jazyka prvky, které převezmou funkci prvku vypadlého“ (E. Coseriu, Sincronía, diacronía e historia, 228). Ještě názornější příklady [80]číslo strany rukopisulexikálních důsledků historické hláskoslovné změny nám poskytuje sloveso. Tak např. lexikální vývojové postupy podnícené zde úžením ie > í můžeme doložit jednak změnou typu ztvrdíš : ztvrdieš v typ ztvrdíš : ztvrdneš (A), jednak změnou typu rozlúčíš : rozlúčieš v typ rozlúčíš : rozlučuješ (B). V obou typech totiž danou hláskoslovnou změnou vzniká homofonie obou členů závažných systémových korelací (tj. vnitrosystémový rozpor 7.14) a odstraňuje se příponovým přebudováním lexému, který se onou změnou formálně ztotožnil se svým korelačním protějškem. Staré sloveso ve své původní, nepřebudované podobě takto zaniká (může ovšem žít nadále v nářečích, o tom níže). — (A) V prvém případě jde o korelaci tranzitivnosti / intranzitivnosti (10.3) starého typu ztvrditi : ztvrděti, jejíž intranzitivní člen ve většině prézentních tvarů úžením ie > í formálně splývá se svým protějškem tranzitivním, a je proto nahrazován slovesem 2. třídy typu ztvrdnúti;[151]V. Šmilauer v recenzi naší práce upozorňuje, že východiskem tohoto posunutého významu slova mouřenín byl známý citát ze Schillerovy tragédie Fiesco a jeho janovské spiknutí. v historickém lexikálním materiále českého jazyka se tento vývojový postup jasně projevuje tím, že v starších stč. památkách se napořád vyskytují slovesa změny vlastnosti jako ztvrděti (ŽaltWittb 89,6; ModlLeg 106b aj.), zbohatěti (BiblLitTřeb L1 234b), zžlutěti (HradMagd 55b) apod., kdežto v mladších památkách se již počíná šířit ztvrdnúti (BiblOl Ps 89,6; TkadlA 27b aj.), zbohatnúti (ChelčPost 80b), zžlútnúti (Kruml 345b; ŠtítKlem 154a) apod.[152]Srov. K. Rocher, O vývoji čes. konjugace, 9. Ovšem v rozvoji tohoto typu denominativ 2. třídy nebyla hláskoslovná změna ie > í podnětem jediným (srov. 10.33). — (B) V druhém případě jde o korelaci vidovou starého typu rozlúčiti : rozlúčěti (10.21), jejíž nedokonavý člen ve většině prézentních tvarů úžením ie > í formálně splynul se svým dokonavým protějškem, a byl proto vytlačován jako nevýrazný:[153] Viz I. Němec, Česká slovesa změny vlastnosti typu blednouti / zblednouti, LF 80 (1957) 260. na jeho místo nastupují buď imperfektiva tvořená příponou -ova- typu rozlučovati (10.21), nebo imperfektiva utvořená deprefixací typu loučiti (10.22). Ovšem v naší východní jazykové oblasti, kde nebyla provedena hláskoslovná změna ’ā > ie > í, starý typ rozlúčěti se lépe drží.

Výrazný kmenoslovný rozdíl mezi českými nářečími západními a východními (moravskými) záleží právě v tom, že ve východních jsou více rozšířena imperfektiva starého typu roztáčat (k pf. roztočit): srov. východní nadájat, vyhrážat, vyprášat, zaopatřat apod. proti západnímu nadojovat, vyhrožovat, vyprošovat, zaopatřovat apod. Větším rozsahem onoho starobylého typu imperfektiv jsou tedy nářečí východní bližší stavu staročeskému: také v starší češtině existovala řada sloves typu roztáčěti (k pf. roztočiti), kterých již dnešní spisovná čeština nemá, např. umářěti (k umořiti, srov. vých. zmářať), obnávěti (k obnoviti, srov. vých. odnáv́ať „obnovovat“), zaprášěti (k zaprositi, srov. vých. odprášať), narázěti sě (k naroditi sě), přispářěti (k přispořiti), rozmnážěti (k rozmnožiti) aj.[154]Srov. K. Rocher, O vývoji čes. konjugace, 10–11. Z toho je patrno, že na západní části českého jazykového území začal působit na vývoj slovesného systému nový činitel, který přispěl k úpadku dvojic starého typu roztočiti : roztačati. Domníváme se, že tímto novým činitelem byl specificky západočeský vývoj hláskoslovný, totiž změna ’ā > ie > í.

(15.2) Již v době historické můžeme také pozorovat, jak probíhající změna hlásková vyvolá k životu novou variantu starého slova, přičemž jeho stará podoba nezaniká, ale žije v posunutém významu dále. Takový významový posun starého lexému, vytlačeného z korelace novým lexémem v důsledku historické změny hláskoslovné, můžeme do jisté [81]číslo strany rukopisumíry vidět v diferenciaci stč. substantiva stblo, stbla na pozdější stéblo v témž významu a zblo ve významu posunutém: stč. stblo (např. sedm klasóv plných … na jednom stble ComestC 46b culmo, driák má stblo dúpnaté LékVodň 246a) asimilací měněné v zdblo (např. calamus zdblo SlovFljš 25b) a dále zjednodušované ve zblo (viz ještě nč. jaktěživa jsem žádnému křížem zblo nepřeložila Jos. Ehrenberger 1815–1882 / PS) vzdalovalo se formálně od svého tvaru gen. pl. stébl a tento rozpor v paradigmatu (7.1) byl řešen generalizací kořene stébl- ve všech tvarech (> stéblo, stébla); staré stblo v asimilované podobě zblo však nezaniklo, nýbrž specializovalo se na symbolizování nicotnosti, srov. on sám nás peskuje pro každé zblo Sládek / PS a zvláště lexikalizovaný genitiv (ani) zbla ‚ani trochu, pranic‘ (např. není na tom zbla pravdy, nerozumí tomu ani zbla apod.). Že se pojmenování stébla stalo symbolem nicotnosti, na tom není nic překvapujícího: stačí připomenout naše přísloví tonoucí se i stébla chytá, abychom si uvědomili, že stéblo bylo vhodným symbolem něčeho, co není nikomu nic platné, co nemá žádnou hodnotu. Bylo tomu tak ovšem v době, kdy naši předkové žili v těsnějším kontaktu s přírodou jako zemědělci a z této oblasti brali symboly pro své vyjadřování. Směr významového posunu zde tedy již souvisí s činiteli mimojazykovými (srov. níže 31). V uvedeném příkladu ovšem nejde o vytlačení starého lexému z korelace mezislovní, kmenoslovné, nýbrž o vytlačení staré formy kořene jistých tvarů tohoto lexému z korelace mezitvarové, tvaroslovné (stbl- : stébl-), a o lexikalizaci zprvu asi jednoho z těchto tvarů (gen. zbla) ve významu posunutém, speciálním. Proto je na místě předložit ještě jiný, vhodnější příklad. Již výše (14.12) jsme si ukázali, že vlivem předhistorické palatalizace zúžila substantiva verbální typu vytrženie svůj význam tím, že základní význam pohybový předala pozdnímu typu vytrhnutí. Na podobné změně měla významný podíl také staročeská přehláska ’a > ě u typu dosěženie (-přěženie, -těženie): touto přehláskou se totiž po zániku aoristů výrazně vzdálilo staré substantivum slovesné typu dosěženie od svého základního slovesa (dosáhnúti, -sáhnu, -siehneš, sáhl…) i jeho imperfektiva (dosáhati) a tento rozpor (7.17) byl vyřešen dosazením n-ové přípony, tj. vytvořením novotvaru typu dosáhnutie (šlo tedy o korelační změnu typu dosáhnúti : dosěžěnie > dosáhnúti : dosáhnutie). Již v staré češtině tento novotvar počal konkurovat onomu starému jménu slovesnému, a to i ve vyjadřování významu posunutého, přeneseného (srov. v téže památce LyraMat k dosěžení blahoslavenstvie 45b ‚ad consecutionem‘ i k dosáhnutí spasenie 37a ‚ad consecutionem‘); později se však ono staré substantivum verbální v renovované podobě (s vyrovnáním kořenné samohlásky podle základního slovesa) omezuje pouze na takové významy posunuté (srov. nč. k dosažení cíle, dosažení dobrých výsledků, po dosažení plnoletosti apod.) a neposunutý význam pohybový vyjadřuje novotvar na -nutí (srov. dosáhnutí na drát).

(15.3) Lexikálními důsledky přehlásky ’a > ě můžeme také doložit další vývojový postup, který záleží v tom, že k lexému neizolovanému se formálně přiklání starý lexém izolovaný rozpadem své korelace v důsledku historické změny hláskoslovné. Jak upozornil Jos. Zubatý,[155] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice III/2, 335–348. takový osud totiž postihl patrně staré sloveso zžěsiti ‚uvésti (někoho) v úžas‘ (např. diábel … zžěsil jest lidi BiblOl Hab 3,6; teskností [82]číslo strany rukopisustrachu sú zžěšeni MatHom 393; poslové sú zžěsili srdcě našě BiblOl Dt 1,28 terruerunt): toto tranzitivum se přehláskou v kořeni vzdálilo od svého intranzitivního protějšku zžasnúti sě (srov. zžasnú sě kniežata jeho Pror Is 31,9 pavebunt), a takto izolované zžěsiti přestalo být tedy v povědomí mluvčích spojováno se zžasnúti sě, tj. deetymologizovalo se a přiklonilo se k neizolovanému substantivu děs (k ďas < diábel, srov. diáble, však mne nic neděsíš OtcB 161a non terres); změnilo se tak v zděsiti. Srov. vedle uvedeného zžěsili BiblOl Dt 1,28 (terruerunt) zděsil jě jest 1. Rg 7,10 (exterruit eos) v téže památce. — Obdobný příklad můžeme uvést také z oblasti jména, a to jako lexikální důsledek hláskoslovné změny, o které ještě nebyla řeč, diftongizace ú > ou. Máme-li za stč. strúček česenkový (LékSalM 848 dens allei), jež tvořilo živou slovotvornou korelaci se struk česenkový (LékSalM 286), v dnešní češtině stroužek česneku, je to dokladem takového vývoje: změnou ú > ou se deminutivum strouček natolik vzdálilo od svého slovotvorného základu struk (s alternací kořenné samohlásky, srov. 7.17), že se formálně přiklonilo k slovu stroužek ‚odřezek‘, které jako deverbativum (od strouhati) patřilo do širší slovní čeledi, a mělo tedy pevnější postavení v jazykovém systému. Na tomto příkladu již názorně vidíme, že na vývoj lexému nepůsobí jen přímý vztah k nejbližšímu kmenoslovnému protějšku (zde to byl vztah slovotvorný), ale vůbec jeho postavení v kmenoslovném systému, závisící na vztahu ke všem etymologicky průhledným slovům téže slovní čeledi (o tom následující oddíl C).

(16) Shrnutí. — Příklady zde probraných vývojových postupů ukazují, že důsledky hláskoslovných změn se projevují ve vývoji české slovní zásoby především v těchto směrech: na jedné straně podněcují úpadek nebo rozvoj celých kmenoslovných typů slov, a tím mění morfematizovanou strukturu (kmenoslovný systém) slovní zásoby, tj. soubor jejích jednotek usouvztažněných významově i formálně (17); na druhé straně hláskoslovné změny tím vývojem vedou k izolaci slov a k změnám těchto izolovaných slov, a ty mění nemorfematizovanou strukturu slovní zásoby, tj. soubor jednotek usouvztažněných pouze významově (23). Hláskoslovné změny – ovšem spolu se změnami gramatické stavby – měly podíl na úpadku takových kmenoslovných typů, jako jsou činitelská jména ja-kmenová (přípašě ‚stádný‘ k pásti, 9.13), i na rozvoji takových kmenoslovných typů, jako jsou jména činností o-kmenová (vychoditi : výštie > vychoditi : východ, 14.11, podobně příštie > příchod, 14.12) nebo dějové výrazy n-ové (oslepiti : oslnúti > oslepiti : oslepnúti, 14.12; ztvrdíš : ztvrdieš > ztvrdíš : ztvrdneš, 15.1; vytrhnúti : vytrženie > vytrhnouti : vytrhnutí, 14.12; dosáhnúti : dosěženie > dosáhnouti : dosáhnutí, 15.2) či intranzitivní slovesa reflexívní (broditi : břísti > broditi : broditi se, 14.11, podobně vybřísti > vybroditi se 14.12); celé řady takovýchto korelativních záměn proběhly v důsledku hláskoslovného ztotožnění nebo oddálení obou členů korelace (14). Druhou stránkou těchto korelačních (kmenoslovných) změn byla pak izolace slov z korelace vytlačených: taková izolovaná slova tedy přecházela mezi slova slovotvorně nemotivovaná a bez slovotvorného významu snadno podléhala změnám. Ale i tyto změny byly kategoriální (strukturní), ovšem pouze v rovině vztahů významových: pokud taková izolovaná slova nezanikla (jako např. výštie, probednúti 14.11, zžěsiti 15.3) nebo se formálně nepřiklonila k slovu neizolovanému, motivovanému (jako např. mákati k máchati, počiscovaný k počiščovaný 14.13), posunula se významově ve směru specializace na [83]číslo strany rukopisuvýznam přenesený (viz vybřísti z nouze, oslnouti, osuté rty, lepší příští, u vytržení 14.12; ani zbla, dosažení cíle 15.2 aj.). Tak se tedy rozvíjel protiklad mezi lexémy slovotvorně nemotivovanými (kmenoslovně izolovanými) jakožto příznakovou kategoií pro vyjadřování významů posunutých a lexémy slovotvorně motivovanými jakožto nepříznakovou kategorií pro vyjadřování významů neposunutých (blízkých k významu slovotvornému, 3.3). — Ovšem sama izolace slova, jeho vypadnutí z korelací a propadnutí naznačeným změnám, právě tak jako nutnost dané slovo přebudovat, nahradit jiným v téže funkci – to vše nemělo své bezprostřední příčiny jen ve změnách hláskoslovných. Působil zde také tlak kmenoslovného systému. I když sám tento tlak je výslednicí změn, mezi něž patří zase změny hláskoslovné, můžeme jeho působením osvětlit řadu postupů ve vývoji české slovní zásoby i bez zvláštního zaostření pozornosti na ony změny.

C Lexikální vývojové postupy souvisící s rozvojem systému kmenoslovného

(17) Souvislost lexikálních postupů s rozvojem kmenoslovného systému chápeme především v tom smyslu, že lexémy v jistém postavení (daném jeho kmenoslovnými vztahy k jiným slovům) jsou vystaveny systémovému tlaku a podléhají změnám nebo se stávají východiskem jistých změn v slovní zásobě. Tak např. název rostliny s převislým květem poniklec (stč. apium risus – poniklec RostlOl 391) měl v kmenoslovném systému češtiny pevné postavení, dokud byl poután vztahy ke korelaci sloves poniknúti : ničěti (srov. stč. tu k zemi ponikši usnula PasMuzA 481 a k zemi na kolencí ničieci počě boha prositi tamtéž 321); když však tato korelace zanikla (10.11), slovo poniklec ztratilo oporu svého slovotvorného základu poniknúti (particip. poniklý) a v tomto labilním (izolovaném) postavení se přiklonilo (změnou náslovného p- v k-) k rodině slov s kořenem koň- jako koniklec, koníklec, lidově konikleč, koníkleč, koňský kleč.[156] Studie a články I/2, 64n. Podobně izolované sloveso mohlo své labilní postavení upevnit dotvořením kmenoslovného protějšku v rámci rozvoje živých kmenoslovných korelací, srov. již uvedené přitvoření tranzitiva oslniti k izolovanému intranzitivu oslnouti (10.33). Dříve však než přistoupíme k podrobnějšímu výkladu takových lexikálních postupů působených zákonem zachování souměrnosti (7.11), věnujeme pozornost ústřednímu pojmu kmenoslovný systém. Kmenoslovný systém chápeme jako součást systému lexikálního i gramatického; jde tu o složitě souvztažné skupiny slov spojených na základě stejného elementu formálního (slovotvorného morfému) a zároveň na základě stejného elementu významového, kterým může být nejen rys lexikálně sémantický, tj. příslušnost k témuž významovému okruhu, ale i rys gramatický, tj. stejný poměr ke gramatickým kategoriím. Tak např. jistou řadu v lexikálním systému tvoří slovesa stavová, jako žíti, lpěti, vládnouti, kralovati, bdíti, spáti, seděti, spjatá navzájem po stránce významové příslušností k stejnému významovému okruhu ‚trvání stavu‘ a po stránce gramatické zase neschopností tvořit stejné gramatické tvary – dokonavý a pasívní; ale jen zčásti je tato řada morfematizo[84]číslo strany rukopisuvána, tj. spjatá také formálně na základě stejného morfému, sufixu: seděti, viseti, lpěti, trčeti apod. Slovesa takové morfematizované řady tedy tvoří kmenoslovnou kategorii, neboť jejich společný významový rys je signalizován stejným morfémem; a je to kmenoslovná kategorie vázaná na gramatickou stavbu, neboť její slovesa nejsou schopna tvořit tvar dokonavého vidu ani tvar pasíva. Podobně tomu může být i u jmen, ale vázanost takových kmenoslovných kategorií na gramatickou stavbu jazyka je zvláště výrazná u slovesa. Proto chceme-li si přiblížit problematiku vývoje kmenoslovného systému, aniž obcházíme složitost této jeho vázanosti na systém gramatický, volíme za základ svého rozboru sloveso. Především na materiále českého slovesa se pokusíme nejdříve charakterizovat strukturu kmenoslovného systému (17.1), kmenoslovné typy (17.2), jejich vývoj (17.3), hlavní strukturní změny kmenoslovného systému (17.4) a jejich systémové předpoklady (17.5), a teprve potom přikročíme k vlastnímu výkladu lexikálních vývojových postupů v rámci vývoje systému kmenoslovného (18–21).

Vázanost na gramatickou stavbu jazyka je ovšem vlastní lexikálnímu systému jako celku (srov. výklad pojmu „content system“ u H. A. Gleasona, The Relation of Lexicon and Grammar, 98), ale v češtině tento kontakt zprostředkovávají především kategorie kmenoslovné.

(17.1) K základním vztahům v kmenoslovném systému patří ovšem souvztažnost kmenoslovných kategorií podle zmíněné vázanosti gramatické. Na jedné straně je to vztah mezi kmenoslovnými kategoriemi, jež se navzájem liší mj. i příslušností k různým gramatickým kategoriím (např. m. : f. – učitel, čekatel, vychovatel… : učitelka, čekatelka, vychovatelka…; verbum : substantivum – uniknouti, vykřiknouti, vzdechnouti… : únik, výkřik, vzdech…; pf. : ipf. – obnoviti, odprositi, zatratiti… : obnovovati, odprošovati, zatracovati…); na druhé straně jde o vztah mezi kmenoslovnými kategoriemi, jež se navzájem liší mj. i schopností a neschopností tvořit tvary jisté gramatické kategorie (např. adjektiva stupňovatelná a nestupňovatelná, jako ležatý, stojatý, nestydatý : ležící, stojící, nestydící se, nebo slovesa vidově párová a nepárová, jako vytrhnouti / vytrhávati, přeškrtnouti / přeškrtávati… : vytrhati, přeškrtati…). Takovéto opozice mezi kmenoslovnými kategoriemi navzájem se lišícími různým vztahem ke kategoriím gramatickým lze považovat za základní kmenoslovné opozice (protiklady). Slova spojená významově těmito základními protiklady a formálně stejným morfémem kořenným (v rovinách „horizontálních“) a napříč zase spojená významově příslušností k témuž sémantickému okruhu a formálně stejným morfémem nekořenným (v rovinách „vertikálních“) tvoří pak strukturu kmenoslovného systému.[157]Srov. V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954, 48–49. Srov. např. tento výsek:

subst.	:	adj.	:				verbum
	|		|		tranzit.		:		intranzit.
	|		|	pf.	:	ipf.	|	pf.	:	ipf.
slepec	:	slepý	:	oslepiti	(:	oslepovati)	:	oslepnouti	(:	slepnouti)
hlušec	:	hluchý	:	ohlušiti	(:	ohlušovati)	:	ohluchnouti	(:	hluchnouti)
chromec	:	chromý	:	ochromiti	(:	ochromovati)	:	ochromnouti	(:	chromnouti)

[85]číslo strany rukopisuI když ovšem každé slovo v této struktuře nemá stejnou frekvenci (srov. řídké chromec), přece jen jejími kmenoslovnými vztahy (v rovině horizontální a vertikální) je dána aspoň jeho potencionální existence. Působí-li takto tlak kmenoslovného systému na existenci slova, je pochopitelné, že může vyvolat i vznik nebo zánik slova, dojde-li v jeho struktuře k vhodnému přeskupení, kterým se v ní buď vytvoří prázdné místo pro postavení nového lexému, nebo se oslabí dosavadní postavení lexému starého (o tom níže 18 a 19).

(17.2) Postavení slova v kmenoslovném systému je tedy dostatečně určeno jeho vztahy v kmenoslovné struktuře, tj. uvedenými opozičními vztahy k slovům téhož kořene (v rovině horizontální) a vztahy souřadnosti k slovům téhož slovotvorného morfému nekořenného (v rovině vertikální). Poněvadž vztah protikladu je těsnější než vztah příslušnosti k téže kategorii (srov. 24.1), záleží postavení slova v kmenoslovném systému především na jeho vztazích k stejnokořenným slovům kategorií opozičních, tj. na jeho kmenoslovných vztazích v rovině horizontální (např. oslepiti k slepý a k oslepnouti). Můžeme říci, že systémové zařazení slova (např. oslepiti) je zde určeno jeho kmeny opozičními, které tvoří s daným slovem kmenoslovnou korelaci (např. oslepiti : oslepnouti, oslepiti : slepý),[158] Strukturu zde chápeme jako organizaci částí v celku (v kmenoslovném systému) na základě jeho dominantních vztahů, v níž tkví předpoklady dalšího vývoje; srov. její pojetí jako „přechodného stavu mezi procesy destrukturace a restrukturace“ ve sb. Sens et usage du terme structure dans les sciences humaines et sociales, Haag 1962 (Jazykovědné aktuality 2–3/1965, 64). a že tedy podle opozičních kmenů lze slova objektivně klasifikovat.[159] O kmenoslovné korelaci v užším smyslu viz zde pozn. 166. Slova, která mají v tomto smyslu stejné postavení v kmenoslovném systému, stejné zařazení v jeho struktuře (17.1), patří k témuž kmenoslovnému typu (např. oslepiti, ohlušiti, ochromiti): formálně se vyznačují společným morfémem nekořenným, významově pak příslušností k stejnému významovému okruhu a strukturně shodnými kmenoslovnými korelacemi stejných gramatických nebo gramatikalizovaných opozicí. (Kmenoslovný typ mohou dále specializovat i kmenoslovné korelace negramatikalizované, tj. různé korelace slovotvorné.) Lze říci, že ony strukturní kmenoslovné korelace (gramatického nebo částečně gramatického charakteru) povyšují kmenoslovnou kategorii na kmenoslovný typ: slova téže kmenoslovné kategorie, která mají takovéto strukturně shodné kmenoslovné korelace, představují jeden kmenoslovný typ. Zařazenost slova (nebo kmenoslovného typu) do takových korelací ovšem považujeme za prvek konstituující jeho význam (srov. 3.4); vždyť také korelační změny — jak jsme viděli v předchozích oddílech — ovlivňují sémantický vývoj slov. Tedy nejen vznik a zánik slov, ale i vývoj slovních významů musíme sledovat na pozadí vývoje kmenoslovného systému. Naopak zase podstatné změny ve vývoji tohoto systému nám pomůže odhalit historické studium slov v rámci jednotlivých kmenoslovných typů.

(17.3) Abychom si naznačili, jak lze studiem vývoje kmenoslovných typů odhalit strukturní změny kmenoslovného systému, provedeme nyní aspoň informativní srovnání novočeského kmenoslovného typu sednouti a jeho staročeského předchůdce – typu siesti. — Postavení nč. typu sednouti [86]číslo strany rukopisuv kmenoslovném systému je dáno jeho vztahem k protějšku imperfektivnímu (sedati), tranzitivnímu (posaditi), stavovému (seděti) a distributivnímu (posedati); tento typ je tedy strukturně charakterizován jako vidově párový perfektivní, intranzitivní, vyjadřující děj dynamický (přechod k stavu), který může být pojat též jako příznakově podílný (vykonávaný více agenty postupně nebo zároveň: vojáci posedali na koně). Proti tomu kmenoslovné systémové zařazení stč. typu siesti bylo dáno pouze jeho vztahem k protějšku imperfektivnímu (sědati), tranzitivnímu (posaditi) a stavovému (seděti). Ze srovnání nč. typu sednouti a stč. typu siesti vyplývají tyto strukturní rozdíly: (1) Takováto perfektiva neměla ještě v staré češtině příznakově podílný (distributivní) protějšek nč. typu posedati. (2) Formálně (slovotvorně) byla tato dějová intranzitiva v staré češtině těsněji spjata se souvztažným intranzitivem stavovým (srov. stč. sěde : sedí a nč. sedne : sedí) i se souvztažným dějovým tranzitivem (srov. stč. sadu : posazu a nč. sednu : posadím). (3) V staré češtině měl kmenoslovný typ siesti širší rozsah než nč. typ sednouti, a to o řadu odvozenin předponových, jako podléci (: podléhati, podložiti, podležěti), přístáti (: přistávati, přistaviti, přístáti), srov. též přilnúti (: přilínati, přilepiti, lpieti) a uváznúti (: váznúti, uvěziti, vězěti). (4) Po stránce významové byl mezi členy příslušných kmenoslovných korelací těsnější vztah než dnes; např. nč. podlehnouti : podložiti již není spjato souvztažnými významy ‚podrobiti se (komu)‘ : ‚podrobiti někoho (komu)‘, jako stč. podléci : podložiti; podobně nč. spojení země leží ladem již nemá dějový protějšek, jaký mělo ještě obdobné spojení staročeské ve výraze země lehla úlehľú ‚stala se úhorem‘, ani nemá příslušný protějšek tranzitivní stč. typu položiti zeḿu pustú. (5) Stará čeština na rozdíl od dnešního živého jazyka měla ještě vedle typu siesti (: sědati, posaditi, seděti) také vidově nepárový typ (po)visnúti (: pověsiti, visěti). Jakou změnu vykazují tyto chronologické strukturní rozdíly? Na jedné straně vidíme, že se u našeho typu formálně uvolňuje vztah mezi členy korelace děje a výsledného stavu i mezi členy korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti (viz bod 2), že se uvolňuje i významově (bod 4) a že obě tyto na sebe vázané korelace upadají zánikem svých některých členů (tak např. zaniká podležěti, uvěziti, visnúti aj., viz body 3 a 5). Na druhé straně zde vidíme, že se naopak upevňuje korelace vidová (např. na místo staré dvojice přilnúti : přilípati nastupuje homogennější dvojice přilnouti : přilínati), že přetrvává starý typ vidově párový, kdežto nepárový hyne (bod 5), a že vznikají nové korelace slovesa dokonavého a nedokonavého, totiž předponové perfektivum podílné vedle starého imperfektiva s platností iterativní (viz bod 1 – sedati : posedati; naopak zase vedle staršího perfektiva celkového poseděti vzniká příponové imperfektivum opakované posedávati).

(17.4) Již uvedený vývoj jednoho kmenoslovného typu (siesti > sednouti) poodhaluje hlavní strukturní změnu kmenoslovného systému českého slovesa: v rámci příponového a předponového odvozování se rozvíjejí korelace děje dokonavého a nedokonavého (vidové v širokém slova smyslu) a ustupují korelace děje-počátku / děje-výsledku (stavu) a na ně vázané korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti. K rozvoji vidových dvojic v širokém smyslu patří ovšem opatřování starších imperfektiv nejen perfektivy podílnými, distributivními (sedati : posedati, otvírati : zotvírati apod.), ale i perfektivy momentánními (kopati : kopnouti, třpytiti se : třpytnouti se apod.), celkovými (houpati : pohoupati, býti : pobýti apod.), jakož i při[87]číslo strany rukopisutváření nových imperfektiv opakovaných k starším perfektivům (poseděti : posedávati, pobýti : pobývati apod.). Úpadek starých příponových a předponových korelací děje-počátku / děje-výsledku (a na ně vázaných korelací tranzitivnosti / intranzitivnosti), které své někdejší dominantní postavení v systému slovesa postoupily protikladu vidovému,[160] Šlo by ovšem o kmenoslovnou klasifikaci slov; ukázku z ní jsme uvedli ve své stati K studiu soudobého kmenoslovného systému českého slovesa, SaS 22 (1961) 117. lze doložit historií celé řady kmenoslovných typů. Jak jsme již naznačili (10.1), jde tu především o zánik starých intranzitivních typů dějových visnúti, uvřieti, vzbydliti, pojíti a stavových hřbieti, podležěti, poleti, jež byly členy korelací upadající systémové opozice ingresívnosti / durativnosti, tj. děje-počátku a děje-výsledku (visnúti : visěti, uvřieti : vřieti, vzbydliti : bydliti, pojíti : jíti, pohřésti : hřbieti, podlehnúti : podležěti, vzpláti : poleti apod.). Je pochopitelné, že rozpadem kmenoslovné korelace intranzitivního děje a intranzitivního stavu oslabuje se také systémové postavení na ni vázané korelace děje intranzitivního a děje tranzitivního (srov. 17.1): když např. v kmenoslovné mikrostruktuře

podležěti

podléci — podložiti

zaniklo intranzitivum stavové podležěti ‚býti podroben, poddán‘ (srov. stč. po všech vlastech, kteréž panství královu podležiechu BiblKladr Est 9,16 subiacebant = moci králově byly poddány BiblPraž), oslabilo se tím postavení korelace intranzitivnosti / tranzitivnosti podléci : podložiti ‚podrobiti se, poddati se‘ : ‚podrobiti, poddati koho‘ (srov. neroď v cizí moc podléci BawEzop 1006 – všechny světské pod tvú moc podložil sem AlexPovB 279a), a toto oslabení se projevilo zánikem významu ‚podrobiti, poddati někoho (komu)‘ v tranzitivním slovese podložiti. Podobné lexikální vývojové postupy (srov. ještě níže 18.2) nám tedy ukazují dosah hlavní strukturní změny kmenoslovného systému českého slovesa, totiž úpadku příponových a předponových korelací kategorie ingresívnosti / durativnosti (10.1) a rozvoje korelací kategorie vidu (10.2) na základě morfologických prostředků od oné upadající kategorie přejatých (předpony a přípony): upadají i příponové korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti (podložiti : podléci, uvařiti : uvřieti), kmenoslovně souvztažné s korelacemi oné kategorie upadající (podléci : podležěti, uvřieti : vřieti), ale sama systémová opozice tranzitivnosti / intranzitivnosti nehyne; její upadající korelace ve svém základním významu neposunutém (slovotvorném) jsou přebudovávány (uvařiti : uvřieti na uvařiti : uvařiti se), a to pomocí morfému nevyužitého pro výstavbu dominantní kategorie vidové, tj. pomocí reflexívního se (10.3).

(17.5) Hlubší systémové předpoklady strukturní změny, o níž byla právě řeč, nám vyjevuje rozbor hlavních korelací kategorie nastupující (vidové) a kategorie ustupující (ingresívnosti / durativnosti). Především je zde ten rozdíl, že tzv. příznakový člen korelací vidových není do té míry nahraditelný členem nepříznakovým, jak je tomu u oněch starých korelací děje-počátku / děje-výsledku a tranzitivnosti / intranzitivnosti. Při hodnocení příznakovosti a nepříznakovosti členů v těchto starých korelacích musíme již ovšem v době historické vycházet z té skutečnosti, že protiklad tranzitivnosti / intranzitivnosti byl živější (systémově závažnější) než protiklad [88]číslo strany rukopisuděje-počátku / děje-stavu, a proto kmenoslovné vztahy typů siesti – posaditi – seděti, uvřieti – uvařiti – vřieti jsou zde již strukturovány takto:

intranzitivum tranzitivum intranzitivum

dějové : dějové : stavové

siesti : posaditi : seděti

uvřieti : uvařiti : vřieti

Šlo tu vlastně o dvě kmenoslovné korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti: prvá (posaditi : siesti, uvařiti: uvřieti) byla založena pouze na jednom významovém distinktivním znaku (tranz. / intranz.), druhá (posaditi : seděti, uvařiti : vřieti) na dvou (tranz. / intranz., děj / stav). Nejpevnější systémové postavení z těchto tří kmenoslovných typů měl tedy typ tranzitivní posaditi, uvařiti, neboť byl vázán dvěma korelacemi. Tím vysvětlujeme tu skutečnost, že nebyl ve vývoji nahrazován jiným, nýbrž naopak sám – jako nepříznakový – mohl aspoň zčásti nahradit oba své korelační protějšky intranzitivní:

siesti > posaditi se : posaditi : býti posazen < seděti

uvřieti > uvařiti se : uvařiti : býti uvařen < vřieti

Takováto náhrada intranzitiv (členů příznakových) tranzitivy (členy nepříznakovými) ve formě reflexívní nebo pasívní je vývojový postup v historii české slovní zásoby dobře doložený: srov. uvedené příklady typů uvřieti > uvařiti se, probednúti > probuditi se (10.32) a hřbieti > býti pohřben, tčieti > býti vetknut (10.11). Rovněž zánik korelace ingresívnosti / durativnosti sloves pohybových typu pojíti : jíti, ponésti : nésti lze vysvětlit náhradou příznakového členu ingresívního (pojíti) členem nepříznakovým, prostým imperfektivem, užitým v ingresívní platnosti podmíněné kontextem (10.13). Systémový předpoklad strukturní změny kmenosloví českého slovesa, která záležela v úpadku kategorie ingresívnosti / durativnosti (v širokém smyslu) a v rozvoji kategorie vidu, vidíme tedy v tom, že gramatický systém zde vyvinul takové prostředky, jimiž mohly být kmenoslovné typy oné upadající kategorie nahrazeny. Srov. poznámku 149.

(18) Z uvedených vlastností kmenoslovného systému vyplývá, že každé slovo s živou slovotvornou strukturou je v něm pevně zapojeno několika kmenoslovnými vztahy („vertikálním“ a „horizontálním“).[161]Srov. Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo 1942, 277. Jak již jsme na několika místech konstatovali, toto systémové zapojení slova může být ovšem uvolněno zastřením jeho slovotvorné struktury v důsledku hláskoslovné změny (srov. např. stč. výštie k vychoditi, 14.11) nebo tlakem systému gramatického v souvislosti s vývojem jistých kategorií (srov. např. stč. ničěti k -niknúti, 10.11). Takové narušení kmenoslovných vztahů nezřídka pak vede k zániku slova, a to již je porušení rovnováhy v kmenoslovném systému, které může být východiskem dalších změn, obnovujících onu rovnováhu (7.11). Ovšem porušení systémové rovnováhy (souměrnosti) nemusí být jen důsledkem zániku slova (18.1 až 18.2), ale může se pociťovat také na pozadí rozvoje nových korelací tam, [89]číslo strany rukopisukde ještě některá slova stojí mimo takovou novou korelaci, ač mají systémové postavení blízké jednomu z jejich členů (18.3).

(18.1) Zánik slova působí na souvztažné kmeny ve směru vertikálním (na slova téhož morfému nekořenného) i horizontálním (na slova stejnokořenná). Tak např. zánik adjektiva rozskvrlý (stč. vosk rozskvirlý ŽaltWittb 21,15 cera liquescens) bezpochyby přispěl k oslabení svého kmenoslovného typu umrlý, otrlý, ohroženého již hláskoslovným oddálením od příslušných sloves umřieti, otřieti apod.: slovo umrlý má dnes na rozdíl od stavu staročeského povýtce charakter archaický. Ovšem mnohem závažnější účinky má zánik slova na lexémy stejnokořenné, jež s ním tvoří strukturní kmenoslovné korelace (srov. 17.2). Na jeden takový závažný vývojový postup vyvolaný zánikem korelačního protějšku jsme již upozornili (3.41): je to zánik slovotvorného významu v lexému kmenoslovně izolovaném. Doložili jsme jej vývojem adjektiva nejapný, které v kmenoslovné korelaci se slovesem jápati ‚chápat, postihovat‘ mělo slovotvorný význam ‚nepochopitelný, nepostižitelný‘, ale se zánikem onoho slovesa ho pozbylo a zůstalo v jazyce pro vyjadřování významu posunutého ‚pošetilý, nemoudrý‘ (3.41).

(18.2) Jiným důsledkem takové kmenoslovné izolace je vývojový postup doložený již uvedenou změnou stč. slova poniklec v koniklec v důsledku zániku základního slovesa poniknúti (17). Uveďme podrobněji ještě takový příklad, který zároveň může reprezentovat přednosti analýzy lexikálních vývojových postupů v rámci systému kmenoslovného. Jde o dosud uspokojivě neřešenou otázku, proč má dnešní čeština na místě stč. tranzitiva uvěziti sloveso uvězniti. O poměru staré a nové podoby slovesa vězniti píše stručně Jos. Zubatý ve Sborníku filologickém 6 (1917) 108: „Místo našeho vězniti v staré době se říkalo věziti; lidové sloveso to není, u Jungmanna je doloženo jen uvězniti z Čelakovského, u Kotta vězniti z pozdější ještě doby: zdá se, že to je slovo, teprv počátkem minulého století přejaté z polštiny, která má więźnić vedle więzić.“ V bohatém staročeském slovníkovém materiále skutečně není jednoduché vězniti doloženo, ale máme zde doklad na předponové sloveso uvězniti: on v službě naší jsa, uvězněn jest ArchČ 5,301 (1467). Lze tedy usuzovat, že podoba -vězniti má v češtině domovské právo, a tento závěr můžeme vyvodit i z vnitřního vývoje češtiny: podobně jako vedle starého slovesa posíliti vzniklo na základě adjektiva silný synonymum posilniti (‚učiniti silným‘), mohlo také vedle starého uvěziti vzniknout na základě stč. adjektiva vězný ‚vězeň‘ synonymum uvězniti ‚učiniti vězněm‘; na rozdíl od posíliti však sloveso uvěziti mělo v systému oslabené postavení, a to ze dvou důvodů: jednak zanikl jeho korelační protějšek intranzitivní vězěti ‚býti vězněn‘ (10.11), jednak se jeho hojně frekventovaný tvar participia pasívního hláskově příliš oddálil od tvarů většinových, srov. posíliti : posílen a uvěziti : uvěžen. Proto stč. uvěziti zaniklo a na jeho místo nastoupilo deadjektivní uvězniti. Naznačený vývoj potvrzuje mj. skutečnost, že záměnu uvěziti > uvězniti máme nejdříve doloženu právě v onom kritickém tvaru participia praet. pas. (uvězněn), jak svědčí citovaný doklad. Podle výsledku tohoto vývoje můžeme tedy říci, že v důsledku zániku intranzitiva vězěti ‚býti vězněn‘ přehodnotilo se tranzitivum uvěziti ‚uvězniti‘ ve faktitivum uvězniti k adjektivu vězný ‚vězeň‘ (vězný : uvězniti jako pevný : upevniti apod.). Je to doklad na lexikální vývojový postup, který bychom nazvali přetváření [90]číslo strany rukopisukmenoslovně izolovaného lexému v lexém neizolovaný, tj. v slovo zapojené do živé kmenoslovné korelace. Jde tu vlastně o přechod k pevnějšímu kmenoslovnému typu.

Přetváření kmenoslovně izolovaného jména ve jméno kmenoslovně neizolované můžeme doložit historií slova drtiny. Stará čeština ještě toto slovo nedokládá, ale zná dobře synonymum trtiny (srov. např. LékRhaz 22: skrze to pilovánie a také rozsazenie, což by těch trtin na mázdřici tvrdú připadlo). Substantivum trtiny bylo kmenoslovně spjato se svým základním adjektivem trtý (v korelaci typu mrlý : mrlina, osutý : osutina), ale toto adjektivum hláskoslovně vzdálené od příslušného slovesa třieti (jako rozskvrlý od rozškvřieti, 14.11) mělo již v staré češtině oslabené postavení (doložen je pouze archaismus netrté cěsty EvZimn L 3,5 s konkurenční formou bližší slovesu cěsty třěté EvVíd tamtéž), a záhy proto zahynulo. Substantivum trtiny tím vypadlo z korelace a jako slovo izolované se přiklonilo k běžnému jménu hromadnému drt ‚drť‘ (např. HusOrth 36a) v podobě jeho odvozeniny drtiny: přetvořilo se tak v člen korelace drt : drtina (typu trest / trsti : trstina). Že by šlo spíše o přiklonění slova trtiny k existujícímu již staršímu synonymu drtiny, není dost pravděpodobné[j]pravděpodobné] pravěpodobné z důvodů sémantických: význam ‚piliny‘ mohla mít odvozenina slovesa třieti, jehož se užívalo o řezání pilou, nikoli od slovesa dřieti, u něhož takový význam není dobře doložen.[162] Slova jako světnice (neasociované již s čeledí slova světlo) jsou ovšem v kmenoslovném systému zapojena jenom vztahem „vertikálním“ (tj. na základě morfému -nice, srov. lednice, radnice apod.). Označuje-li tedy slovo drtiny již ve svém nejstarším dokladu ‚piliny‘ (máš způsobiti drtiny ot pily R. Lullius, Praktika testamentu 20), svědčí to o tom, že se v něm skrývá odvozenina slovesa třieti (> trtý > trtiny).

(18.3) Tlak kmenoslovného systému se ovšem neprojevuje pouze uvedenou likvidací izolovaného slova, která záleží v přebudování slovotvorné struktury slova a jeho přechodu k pevnějšímu kmenoslovnému typu. Nejběžnějším projevem systémového tlaku ve smyslu zachování systémové souměrnosti (7.11) je přitváření korelačního protějšku k slovu, které stojí mimo rozvíjející se korelaci, ač má systémové postavení blízké jednomu z jejích členů. Co rozumíme tímto blízkým postavením, které vystavuje daný lexém tlaku ve směru doplnění kmenoslovné korelace? V podstatě je to příslušnost slova bez dané korelace k společné kmenoslovné kategorii se slovy, která v oné korelaci stojí. Tak např. sloveso propadnouti (u zkoušky) na základě společného morfému -nou-/-nu-/-Ø- a společného významového rysu, totiž vyjadřování přechodu do negativně hodnoceného stavu, patří ke kmenoslovné kategorii slovesa odpadnouti, zvrhnouti se, vyzábnouti, ba i zbohatnouti, jež tvoří korelace s příslušnými substantivy kmenoslovné kategorie odpadlík, zvrhlík, vyzáblík, zbohatlík apod. (srov. 17.1); proto také k slovesu propadnouti byl přitvořen korelační protějšek propadlík (srov. z tváře Hanákovy vyzíral bezelstný a bezmála chlubný výraz, s jakým propadlíci obyčejně nesdělují zprávy o své nehodě Čapek-Chod / PS). Lze říci, že sloveso propadnouti (u zkoušky) se tak zařadilo do kmenoslovného typu odpadnouti (: odpadlík). Záleží zde především na množství slov, která v kmenoslovné kategorii daného slova mají korelaci působící na toto slovo přitažlivě (jako systémový předpoklad pro dotvoření jeho korelačního protějšku): čím více slov se vzorovou korelací má kmenoslovná kategorie daného slova, tím silnější je předpoklad k vytvoření takové korelace i u něho. Od takřka paradigmatického přitváření korelačního protějšku u slov kmenoslovných kategorií významově velmi širokých (srov. např. přechylování jmen činitelských typu učitel : učitelka v neposunutém významu) až po umělé tvoření modelové podle ojedinělých korelací kmenoslovné „kategorie“ velmi speciální (srov. např. odvození názvu komunikace [91]číslo strany rukopisudálnice z adj. dálný podle korelací silný : silnice, železný : železnice) rozprostírá se tato nejrozsáhlejší oblast lexikálních vývojových postupů, podmíněných systémovou tendencí k souměrnosti. Jsou to ovšem postupy slovotvorné. O nich podrobně pojednává speciální jazykovědná disciplína, tvoření slov. V oblasti dotváření kmenoslovných korelací odvozováním nových kmenů shledává soudobá teorie tvoření slov[163] Na tuto souvislost upozorňuje V. Machek, Etymol. slovník, 97. „podstatný rozdíl mezi postupy rozšiřujícími odvozovací kmen a postupy, které odvozovací kmen naopak redukují nebo obměňují.“ Hodnotí je takto: „Zatímco první postupy – sufixace a prefixace – jsou podstatnými, pravidelnými prostředky rozvíjení slovní zásoby (derivační postupy vlastní a přímé), jsou postupy ostatní, desufixace a deprefixace a záměna přípony a předpony, postupy nevlastními, nepodstatnými, nepravidelnými, jen parazitujícími na odvozovacích postupech vlastních. Z nich prvé dva, desufixace a deprefixace, jsou derivační postupy zpětné (inverzní), opírající se o zvratnou analogii, druhé dva pak, záměna přípony (resufixace) a záměna předpony (reprefixace), jsou ve své podstatě kombinací postupů zpětných a postupů přímých (nevlastní postup smíšený).“ Ony postupy přímé jsou ovšem vlastním předmětem studia tvoření slov, kdežto postupy zpětné jako „nepodstatné, nepravidelné“ zůstávají zatím mimo hlavní pozornost slovotvorných studií. Je proto úkolem naší lexikologické práce zabývat se podrobněji těmito zpětnými postupy ve vývoji české slovní zásoby, a to hlavně proto, že není dosud prokázáno, že by byly i v minulosti tak „nepodstatnými, nepravidelnými, jen parazitujícími na odvozovacích postupech vlastních“, jako se jeví dnes. — Zpětným postupům tedy věnujeme následující tři kapitoly (19–21).

(19) Zpětné vývojové postupy nejsou omezeny pouze na odvozování nových kmenů (deprefixací a desufixací), i když v této oblasti jsou nejznámější a nejzávažnější. I jinde, kde se k relativně izolovanému lexému přitváří korelativní protějšek na základě rozvíjejících se korelací lexémů systémově blízkých, existuje možnost zpětných postupů zvratnou analogií (19.1). Z hlediska lexikologického je proto nutno studovat jako celek lexikální vývojové postupy zpětné, s nimiž se setkáváme ve všech hlavních směrech rozvoje slovní zásoby (19.2).

(19.1) Jak již bylo naznačeno (18.3), typickým příkladem jazykového vývoje je takové řešení vnitrosystémového rozporu (7.11), kdy se k izolované jednotce přitváří korelační protějšek; stará jednotka se tím zařazuje a stabilizuje v systému a nová jednotka tento systém obohacuje o dalšího představitele jeho korelace. V plánu synchronním jsou ovšem korelační jednotky staré i k nim nově přitvořené rovnocennými partnery v tom smyslu, že podle vzoru jejich korelace se mohou dotvářet další nové jednotky oběma směry: sama koexistence třídy jednotek A a třídy jednotek B v korelaci A : B tvoří model k tomu, aby mohlo být přitvořeno jak k izolovanému a′ nové b′, tak k izolovanému b″ nové a″. Příklady: slovesné korelace typu sušiti : usušiti, mořiti : umořiti byly modelem jak pro přitvoření nového uuditi k staršímu uditi, tak pro přitvoření nového jařmiti k staršímu ujařmiti (← jařmo); podobně jmenné korelace typu hrad : hrádek, rak : ráček byly modelem nejen pro přitvoření nového sáček k staršímu sak, ale i pro přitvoření nového vak k staršímu váček (< střhn. [92]číslo strany rukopisuwātsac). Z obou příkladů vidíme, že na základě takových asymetrických korelací (jejichž členy se navzájem liší jedním distinktivním znakem) mohou vznikat nové jednotky jak připojením příslušného distinktivního znaku (uditi plus u- > uuditi, sak plus -ek > sáček), tak jeho odsunutím (ujařmiti minus u- > jařmiti, váček minus -ek > vak). — Převaha prvního postupu před druhým v soudobé češtině, logická povaha specializace pomocí nového znaku a také již tradiční výklady v odborné literatuře — to vše vede k jednomu závěru: dotváření korelace připojením distinktivního znaku k izolované jednotce je vývojový postup základní, kdežto dotváření korelace odsunutím distinktivního znaku od izolované jednotky je vývojový postup zvláštní, vzhledem k onomu základnímu zpětný. Zpětnost těchto zvláštních postupů se také obráží v příslušné terminologii: zpětný postup k prefixaci, totiž odsouvání předpony, nazýváme deprefixací (u-jařmiti → jařmiti), zpětný postup k sufixaci, totiž odsouvání přípony, nazýváme desufixací (váč-ek → vak) atp.

(19.2) O různých druzích zpětných postupů v lexikálním vývoji češtiny nebylo dosud pojednáno souhrnně. V lexikálních studiích bylo zatím věnováno nejvíce pozornosti jednotlivým případům deprefixace a desufixace (o tom níže). Vcelku, ale jen okrajově se mluvívá nanejvýš o zpětných postupech morfologických („formations régressives de la morphologie“, A. Vaillant v RÉS 22, 1946, s. 31n.). Také souhrnnější výklad český se zatím týká pouze zpětných postupů derivačních: je to příslušný úsek v teoretické práci M. Dokulila o odvozování slov,[164] Viz M. Dokulil, Tvoření slov, 59. kde autor záslužně probírá jednotlivé druhy tzv. „derivace zpětné“ („inverzní“). K tomuto zpětnému odvozování M. Dokulil připojuje jako příbuzný postup smíšený tzv. resufixaci, tj. spojení desufixace s novou sufixací, např.: „k adjektivům bohatý, placatý mohla být utvořena substantiva boháč, placák jen tak, že se nejprve vypustil sufix základového adjektiva -at- a k takto okleštěnému kmeni se teprve připojil nový sufix -áč, popř. -ák“ (24). V našem pojetí ovšem tato resufixace není čistým postupem zpětným, neboť v ní nejde o dotváření korelačního protějšku k slovu základovému odsunutím jeho elementu, který by pak byl v oné korelaci jediným formálním distinktivním znakem (srov. např. resufixaci boh-at-ý → boh-áč s čistou desufixací váč-ek → vak). Ze stejného důvodu se nám nejeví jako čistý postup zpětný ani Dokulilova desufixace provázená změnou slovnědruhové charakteristiky základového slova, tj. typ nemotor-ný → nemotor-a (tamtéž): členy takovéto dvojice se totiž liší několika distinktivními znaky, a to nejen po stránce formální (také a-kmenová charakteristika zařazuje maskulina do jisté kmenoslovné kategorie!), ale i významové (jde tu o tři významové rozdíly – „nesamostatně existující“ : „samostatně existující“,[165]Tvoření slov, 23n. „vlastnost“ : „nositel vlastnosti“ a „neexpresívní“ : „expresívní“; pouze první významový rozdíl shledáváme u typu nemotorný : nemotornost).[166]Tj. významový rozdíl slovnědruhový, viz E. Pauliny, Systém v jazyku, 22. Z toho je [93]číslo strany rukopisupatrno, že za vlastní zpětné postupy derivační považujeme zatím deprefixaci typu ujařmiti → jařmiti a desufixaci typu váček → vak. — Dotváření chybějících korelačních jednotek v lexikálním systému se ovšem neomezuje pouze na postupy derivační, odvozovací, tj. na morfologické tvoření slov. Jak známo, v češtině se vedle toho uplatňuje také syntakticko-morfologické tvoření slov, tj. především skládání slov (kompozice), a potom tzv. sémantické tvoření slov, totiž přenášení starého pojmenování na nový pojem na základě metaforické nebo metonymické souvislosti (30.2). Úkol naší práce proto vidíme také v tom: ukázat, do jaké míry lze v lexikálním vývoji češtiny vedle zpětných postupů morfologických mluvit také o zpětných postupech syntakticko-morfologických, jako je např. skutečná dekompozice, a sémantických, jako je např. demetaforizace. — V tomto oddíle (I C, o postupech souvisících s rozvojem systému kmenoslovného) pojednáme pouze o zpětných postupech morfologických (20) a syntakticko-morfologických (21), kdežto zpětné postupy sémantické budou pojaty až do oddílu následujícího (II, 27.14).

(20) Zpětné postupy morfologické (derivační). — Podstatou derivačních postupů je to, že se při nich kmen základového slova rozšiřuje nějakým afixem – prefixem nebo sufixem. Podstatou derivačních postupů zpětných – jak již řečeno – je tedy zase odsouvání takovéhoto afixu; v protikladu k prefixaci a sufixaci je nazýváme proto deprefixací a desufixací. Mezi oběma těmito zpětnými postupy derivačními není rozdíl pouze v afixu, který se odsouvá, ale hlavně v problematice, která souvisí s rozdílnou povahou prefixu a sufixu. Zatímco vlastní desufixace je postup poměrně řídký, protože odsouvání sufixu při tvoření nových slov většinou provází změna slovnědruhové charakteristiky (nemotorný → nemotora, viz výše 19.2), deprefixace ve vlastním slova smyslu se vyskytuje dosti často; je to vlastně nejtypičtější případ vzniku nového výrazu rozkladem starší lexikální jednotky. Proto se také deprefixace běžně nazývá dekompozicí. Tak např. Jos. Zubatý v Naší řeči 10 (1926) 163 píše o tom, že z české „složeniny“ vylíhnouti „dekompozicí vzniklo nedokonavé líhnouti“. Podobně deprefixaci nazývají dekompozicí i jiní autoři.[167] Naše pojetí kmenoslovné korelace v užším smyslu ovšem zahrnuje i korelaci mezislovnědruhovou typu slepý : slepnouti (srov. 17.2), kde pouze jeden formální distinktivní znak má funkci kmenoslovně řadicí – sufix n-ový (obě morfologické charakteristiky – na rozdíl od -a u typu nemotora – zde zařazují pouze k slovnímu druhu). Z tohoto hlediska by byl čistým zpětným postupem i vznik adjektiva ze staršího slovesa změny vlastnosti, jako chabý z chaběti, chabiti, srov. V. Machek, Etymol. slovník, 154. Domníváme se, že toto ztotožňování deprefixace s dekompozicí mělo jisté oprávnění, dokud se předponová slova chápala jako „složeniny“ (kompozita) a dokud se problém zpětných postupů omezoval v podstatě na odsouvání předpon. Dnes však jasně odlišujeme kompozici od prefixace a také vidíme, že odsouvání předpony je pouze dílčím případem obecnějšího principu dotváření korelačního protějšku k izolované jednotce subtrakcí formálního distinktivního prvku. Zpětný postup k prefixaci (francouzsky préverbation) proto nazýváme deprefixací, francouzsky dépréverbation a německy podle Bernekera Präfixverkennung,[168]Např. J. Holub a F. Kopečný, Etymol. slovník, 406. kdežto termín dekompozice by v našem pojetí nejvíce odpovídal zpětnému postupu k skládání slov, ke kompozici. Avšak rozklad skutečných kompozit není tak běžným jevem (o tom níže, 21.1), aby mu byl vyhrazen termín dekompozice, ostatně již příliš vžitý jako označení pro různé druhy odsouvání náslovného elementu. Až bude o nich řeč v následujících výkladech o deprefixaci (20.1), pokusíme se tento problém termínu dekompozice dořešit.

[94]číslo strany rukopisu(20.1) Deprefixace. — Odsouvání předpony z daného slova jako cestu k dotvoření jeho korelativního protějšku postřehl již J. Zubatý před padesáti lety. Tak ve své studii o českých frekventativech (LF 42, 1915, s. 236) upozorňuje na zvyk našeho jazyka „utvořit ke složeninám posoliti, naučiti sě imperfektivní tvar pouhou dekompozicí (soliti, učiti sě)“; uvádí zde také závažnou okolnost tohoto zpětného postupu: „tento zvyk se vzmáhá teprve v době, kdy předložka (= předpona — I. N.) má v některých složeninách význam mnohem mlhavější, než asi mívala původně v dobách starších“. Zvláštní podíl vybledlosti předpon na takovémto zpětném tvoření nedokonavých protějšků zdůrazňují pak i novější výklady o deprefixaci (depreverbializaci); uveďme např. Regnéllův: „tento proces byl možný jenom tam, kde předpona nedodávala slovesnému kmeni nijak zvlášť odlišný význam, a proto depreverbializace nastala převážně u sloves složených s vybledlými předponami“.[169] Viz A. Vaillant, La dépréverbation, 12. Avšak již Jos. Zubatý si byl vědom toho, že se takto neodsouvají pouze předpony vybledlé (neprůhledné co do lokálního významu). Celá řada jeho příkladů na deprefixaci – v jeho terminologii ovšem „dekompozici“ – se totiž týká právě předpon s lokálním významem ještě průhledným: vedle již citovaného případu vylíhnouti → líhnouti patří sem také spojiti → pojiti ( Sborník filologický 3, 1912, s. 228), vyvrátiti (pařez) → regionál. vrátiti ‚vyvracovat‘ (tamtéž), pošinouti, vyšinouti → šinouti (tamtéž, 4. 1913, s. 252) aj. Ze všech příslušných formulací vysvítá, že v pojetí Zubatého nezáleželo tak na míře vybledlosti (delokalizace) předpon, jako na síle tendence přitvářet k starému perfektivu nové imperfektivum (jako typickou lze tu uvést např. tuto formulaci: „čeština k starému perfektivu spojiti pouhým odstraněním předložky získala imperfektivum pojiti“). Zubatý si byl tedy vědom oné systémové motivace takového odsouvání předpon, kterou dnes zdůrazňujeme.[170]C. G. Regnéll, Über den Ursprung des slavischen Verbalaspektes, Lund 1944, 79–80. Nevyvodil však z toho ten závěr, aby takovýto korelacetvorný postup terminologicky odlišil od prostého odsouvání náslovného elementu bez systémové (opoziční) změny významu: tak např. odvození staroruského voščije a srb. voće ‚ovoce‘ ze slovanského pseudokompozita ovoščьje ‚ovoce‘ nazývá právě tak „tvořením dekompozicí“[171]Srov. A. Vaillant, La dépréverbation, 33: „La dépréverbation résulte en slave de l’opposition d’un verbe simple imperfectif et d’un verbe à préverbe perfectif.“ jako dotvoření vidové dvojice typu naučiti sě → učiti sě.

Nejen korelacetvorný postup naučiti sě → učiti sě, ale i prosté odsouvání náslovného elementu má svou důležitost ve vývoji slovní zásoby. O tomto prostém odsouvání uveďme aspoň, že je dost časté v oblasti místních jmen (změna typu Sosnice → Osnice, Vieckovice → Jíckovice se v toponomastice nazývá „dekompozice“ nebo „deglutinace“)[172]AfslPh 16 (1894) 403: „Bildung durch Dekomposition“. a známe je také z básnického novotvoření (typ útes → tes řadí M. Dokulil k „deprefixaci“, op. cit. 24). Stojí proto za to, abychom přece jen oba druhy odsouvání „předpony“ rozlišili i po stránce terminologické. Zatím se nám nabízí takové řešení: 1. korelacetvorný postup typu naučiti sě → učiti sě, ujařmiti → jařmiti nazývat deprefixací, neboť jde o zpětný postup k prefixaci, která také obdobným systémovým (opozičním) způsobem mění význam základového slova; 2. ostatní případy odsouvání náslovného elementu, jež nemají charakter zpětného postupu k prefixaci, nazývat pak dekompozicí: sem patří především formální „amputace“ domnělé předpony (jako ovoščьje → voščije, Sosnice → Osnice) a vůbec [95]číslo strany rukopisutvoření nových slov, která se neliší opozičním významem od svého slova základového, z něhož vzešla odsunutím náslovného elementu. Řadili bychom sem (ad 2) proto také typ útes → tes i ojedinělé případy s nesystémovou (neopoziční) změnou významu, jako např. vznik interjekce no z ano (o této „dekompozici“ pojednává Jos. Zubatý v Listech filologických 26, 1909, s. 234). Poněvadž pak korelacetvorná deprefixace „je v slovanských jazycích vázána na vid“ (Vaillant, op. cit. 30), lze prostě každé odsouvání náslovného elementu mimo tuto vidovou oblast nazývat dekompozicí. — Ovšem i u deprefixace takto chápané budeme rozlišovat několik typů. Rozdíly zde totiž jsou v původu náslovného elementu, který se pojímá jako vidová předpona, a proto podléhá subtrakci. Tímto odsuvným elementem může být: počátek kořene (20.11), počátek předpony (20.12), předpona slovesa nemajícího simplex (20.13), předpona slovesa majícího simplex (20.14).

(20.11) Deprefixace odsunutím počátku kořene. — Klasickým příkladem odsunutí kořenného násloví, jež se chápalo jako předpona, je vznik srbského rastiti ‚pářit se‘ z denominativního slovesa narastiti se jmenným kořenem narast- (srov. lit. nar͂štas ‚tření ryb‘ k ner͂šti ‚klásti jikry‘). Tento příklad deprefixace zaznamenal již Fr. Miklošič (Etym. Wörterbuch der sl. Sprachen, s. 213), po něm Jos. Zubatý (AfslPh 16, 1894, s. 108), a nyní především A. Vaillant (RÉS 22, 1946, s. 21). Ani Jos. Zubatý však neuvádí podobné případy deprefixace z oblasti češtiny. Jde totiž o zpětný postup velmi vzácný, a to vzhledem ke dvěma skutečnostem: (1) většinu kořenů i předpon v češtině tvoří morfémy jednoslabičné, a z jednoslabičného kořene nelze odsunout slabičné násloví jako vidovou předponu; (2) podmínkou deprefixace je zde izolovanost daného slovesa, neboť vědomí jeho etymologické souvislosti s výrazy příbuznými by znemožnilo abstrahovat předponu z kořene. Z těchto důvodů mají předpoklady k takovéto deprefixaci především izolovaná slovesa s kořenem dvojslabičným nebo s kořenem jednoslabičným počínajícím na s-, z- apod. Uveďme aspoň několik příkladů.

(20.111) Dvojslabičný kořen mělo např. stč. sloveso pohaniti, bylo-li odvozeno ze starého adjektiva *poganъ ‚nečistý, špatný‘ (< lat. pagānus, ‚pohan‘). Takový původ českého slovesa pohaniti aspoň předpokládají někteří lingvisté, a odtud pak vyvozují simplex haniti ‚špiniti, tupiti‘ deprefixací.[173] Viz V. Šmilauer, Úvod do toponomastiky, 101. Bohatý staročeský jazykový materiál dává za pravdu takovému předpokladu následujícími fakty: — (1) V staré češtině není doloženo staré adjektivum rus. typu poganyj ‚nečistý, odporný, špatný‘; je zde však doloženo sloveso pohaniti, jehož významy v nejstarších dokladech můžeme právě vyvodit z takového adjektiva, tj. lze je promítnout na základní denominativní význam ‚učiniti nečistým, odporným, špatným‘: a) ‚učiniti ohavným, zoškliviti (v očích někoho)‘, např. zlosti jsem nenáviděl i pohaňena mi byla jest, ale zákon tvój jsem miloval ŽaltWittb 118,163 (varianta: ohavná ŽaltGlosMus) abdominata; b) ‚učiniti poskvrněným, zneuctít, zkazit‘, např. mnoho dievek (mužové) pohanichu, za pravým mírem cti je zbavichu DalC 14; c) ‚poskvrnit něčí čest, pohanit, potupit‘, např. však radějie v ňu (smrt) upadnu, nežli sě tak svých ukradnu, hi byl svú vlast tak pohaně, přiveda zlé slovo na ně AlxBM 133; d) ‚uvésti v hanbu, pokořiti, ponížiti‘, např. ale nynie otehnal jsi i pohanil si ny… Položil si ny v rúhotu súsědóm našim ŽaltWittb 43,10 confudisti. Je pochopitelné, že náslovná slabika po- se zde mohla jevit jako předpona, když základové adjektivum s kořenem pohan- již neexistovalo a samo sloveso bylo dokonavé (jako např. stč. svoboditi z adj. základu svobod-). Rozklad slovesa pohaniti na morfémy po-han- by měl kromě toho oporu v starohornoněm. slově hôna s vhodným významem ‚hanba, potupa‘.[174] Viz F. Miklošič, Etymol. Wörterbuch, 60; A. Preobraženskij, Etimologičeskij slovar’ russkogo jazyka II, Moskva 1958, 84; J. Marvan, Slovesa pohaniti, haniti a jejich odvozeniny, LF 84 (1961) 32. — (2) Na deprefixaci [96]číslo strany rukopisupohaniti → haniti (za spolupůsobení sthnněm. hôna, ‚hanba, potupa‘) ukazuje také ten fakt, že vedle významově diferencovaného perfektiva pohaniti (viz přehled významů výše) stálo imperfektivum haniti s významem v podstatě jedním, dnešním nebo blízkým dnešnímu (‚hanit, tupit; zahanbovat‘): i jechu sě všickni paní haniti, jehož já nechci mluviti DalC 3; poslal ho bóh, aby mě haněl (var.: hanil) ComestC 160b ut maledicat; (ne) vituperet – nehanil VýklKruml 295a; bych sě mohla obrániti těm, ješto mě chtiec haniti z dalekých sú sem zemí přijěli LegKatŠ 1579. Není pravěpodobné, že by slovo s vyhraněným významem dnešním bylo odvozovacím základem slova s řadou významů, které zanikly. Pravidlem je právě vývoj opačný: staré slovo mělo několik významů, z nichž některé zanikly, ale některé – nebo jeden (dominantní) – daly vzniknout novému slovu, v němž starý význam přežívá dodnes. Viz PS 1,832. — (3) Konečně sloveso haniti se v rozložení stč. dokladů jeví jako mladší než sloveso pohaniti; v nejstarších žaltářích vedle perfektiva pohaniti nestojí ještě imperfektivum haniti, nýbrž pohaňovati; např.: nepohanij mne ot čakánie mého ŽaltWittb 118,116 (nepohaňuj ŽaltKlem) non confundas; hospodin … zamietá myšlenie ľudská a pohaňuje rady kniežecie ŽaltKlem 32,10 (otvirhuje ŽaltWittb) reprobat. Je třeba upozornit zvláště na tu skutečnost, že jeden a týž latinský ekvivalent confundere v nejstarších biblických textech vystihuje stč. vidová dvojice pohaniti : pohaňovati, srov. cit. ŽaltWittb 43,10 a cit. ŽaltWittb 118,116, kdežto v pozdějších již také dvojice pohaniti : haniti, srov. např. BiblHlahGn 7,22 a BiblOl A 9,22 (Šavel … hanieše Židy, jenž bydléchu v Damašku confundebat). Bylo by zde možno namítnout, že tvar hanieše patří také k slovesu haněti a že vůbec haniti by mohlo být pouze obměnou lépe doloženého haněti. Avšak stč. pohaniti má starší doklady než pohaněti a rovněž haniti má starší doklady než haněti; kromě toho i v staré polštině existovala obdobná dvojice sloves i-kmenových – poganić : ganić. — Na deprefixaci rozkladem kořene lze ovšem uvésti přesvědčivější příklady než pohaniti → haniti.

(20.112) Přesvědčivý příklad vyabstrahování předpony z kořene najdeme v etymologických slovnících pod heslem páčiti: toto sloveso se totiž vyvozuje z opáčiti[175]J. Gebauer ( Slovník stč. I, 403) z tohoto něm. slova vůbec vyvozuje stč. jméno hana (a odtud pak slovesa haněti a haniti), ale J. Marvan (op. cit.) právem vidí v pozdních dokladech tohoto jména svědectví o jeho druhotnosti (postverbálnosti). a řada skutečností takový původ potvrzuje. — (1) V slovese opáčiti nebylo násloví o- původně předponou, nýbrž patřilo k základu opak-, který se z hlediska slovanského jeví jako geneticky dále nečlenitelný celek (dvojslabičný kořen), i když jej z hlediska indoevropského tvoří dva morfémy, srov. sti. ap-āňč-, ap-āč- ‚dozadu obrácený‘. Tímto základem bylo adjektivum *opakъ s podobným významem, jaký mají uvedené příbuzné formy staroindické i slovanské adverbium opak(o) z něho odvozené: sloveso opáčiti tedy původně znamenalo ‚učiniti něco dozadu obráceným, obrátiti naopak‘. Takový význam nám ještě dobře dokládají stč. doklady jako nejednoho (rváči) ztlukú opáčivše jej naruby FlašRadaA 883 nebo páni … opáčili ihned čelo PulkR 131a direxerunt aciem ex adverso. Sloveso opáčili mělo tedy obdobnou strukturu kmene i obdobný význam jako řada tranzitivních perfektiv s předponou o-, proti nimž[k]nimž] nímž stála příslušná imperfektiva prostá, bez této předpony (typ otočiti : točiti): tím byly dány dostatečné podmínky k odvození imperfektiva páčiti z perfektiva opáčiti. — (2) Postavení denominativa opáčiti je již v době historické izolované, neboť výchozí jméno *opakъ již nežije jako adjektivum a i v podobě adverbiální podléhá změnám (→ naopak, vzopak aj.). Tím je podstatně oslabena překážka, která by mohla zabránit rozkladu kořene opak- na dva morfémy. Jinými slovy, je tím umožněna deprefixace. — (3) Deprefixace předpokládá, že deprefigované imperfektivum je mladší než základové perfektivum a že má s ním shodný lexikální význam. Sloveso páčiti má tyto vlastnosti imperfektiva vzniklého deprefixací. Zatímco perfektivum opáčiti lze doložit již z doby staročeské (před r. 1500, viz doklady výše), imperfektivum páčiti má doklady mnohem pozdější. Uvádí je Jungmann (JungmSlov [l]JungmSlov] JungSlov 3,4); pro názornost je srovnejme s významově obdobnými doklady staročeskými na sloveso opáčiti:

– opáčiti ‚převrátiti‘:

nejednoho (rváči) ztlukú opáčivše jej naruby FlašRadaA 883

– opáčiti sě ‚obrátiti se na odpor‘:

tehdy darmo proti jiným hřiechóm ten miení sě zpětiti, ktož sě najprv nenaučí nesmiernosti a lakotě opáčiti Kruml 31a

– páčiti ‚převraceti‘:

leží (zabití) tu zhůru bradau páčeni LomnPých 177

– páčiti sě ‚obraceti se na odpor‘:

udatný bez přítrže o předsevzetí slušném postupuje, lenivý se vrtkavě páčí a postává ComJan 886

[97]číslo strany rukopisuDnešní význam prostého imperfektiva páčiti ovšem již snadno vyvodíme z onoho pohybového významu ‚obraceti naopak, převraceti, vyvraceti‘.

(20.113) Jak již bylo řečeno, deprefixace u dokonavých bezpředponových sloves s jednoslabičným kořenem se realizuje především jako odsouvání náslovného s-. Podle našeho názoru tak vzniklo ze slovesa stropiti české simplex tropiti, které nemá paralel v jiných jazycích slovanských. O takovém jeho původu svědčí tyto skutečnosti: — (1) Novočeské sloveso tropiti (výtržnosti, škodu, hluk, smích apod.) má dokonavý protějšek v slovese ztropiti, ale v bohatém stč. slovníkovém materiálu Ústavu pro jazyk český není dokladů ani na nedokonavé tropiti, ani na dokonavé ztropiti, je tam však dobře doloženo nedokonavé stropiti. Citujeme: budú sobě po své vuoli posty stropiti ŠtítPař 73b; kdežť v světskej, v hrdej mysli … stropie kvasy, neb chtiec lestně jeden druhého podtrhnúti, zlíť jsú to kvasi ŠtítSvát 174b; ti v hody svých modl spievanie veliké stropie a mnoho svěc v svém mrzutém chrámu rozžéhají CestMil 51b faciunt cantus maximos; na nic jiného péči nemají, než aby lecikakési hry stropili a veselí byli tamtéž 34b ludis et solaciis vacare videntur. — (2) Staročeské stropiti bylo tedy nedokonavé, a teprve později – po r. 1500 – objevuje se dokonavé stropiti vedle nedokonavého stropovati a střápati. Doklady dokonavé: nepřátelství udělati, učiniti: nepokoj, nevoli, svár a různici zbuditi, stropiti Veleslavín, Sylva 1598, 1179; bouřku zdvihnauti, lermo nastrojiti; nepokoj, pozdvižení stropiti; rotiti se – tamtéž 20. Doklady nedokonavé: neštěstí stropují RešSirach 44a; šarvátku krvavou v chrámě střápali Plác, z hněvu mnozí mnoho sobě škodného strápávají FilZám 722 aj. (viz JungmSlov). Jak ukazují významy novočeského ztropiti a staršího stropiti, jde o jedno a totéž sloveso (psaní z- v neznělém násloví, před -t-, je zde pravopisné novum). — (3) Již z toho je vidět, že vidová dvojice stropiti (> ztropiti) : tropiti je nová, že nastoupila na místo starší vidové dvojice stropiti : stropovati, ale ani ta není příliš starobylá: vznikla, až když se sloveso stropiti – v staré češtině ještě nedokonavé – počalo pociťovat jako sloveso odvozené předponou s-, a stalo se tak dokonavým, jsouc ve svém původním významu nedokonavém nahrazováno odvozeninou stropovati. Že zde skutečně bylo východiskem nedokonavé stropiti, na to ukazuje srovnání s fakty v jiných jazycích slovanských: paralely v nich nemá české imperfektivum tropiti, má je stč. imperfektivum stropiti. Formou i videm staročeskému stropiti zcela odpovídá ruské stropiť dom (kryšu) ‚stavěti krov‘,[176] Viz např. V. Machek, Etymol. slovník, 347. srov. též staroslověnské otъstropiti ‚odstraniti strop‘.[177] Viz V. Daľ, Tolkovyj slovar’ IV, Moskva 1956, 343. Řada okolností pak nasvědčuje tomu, že je tu i souvislost po stránce slovně významové. — Stropiť dom (kryšu) nepochybně souvisí s obecně slovanským podstatným jménem stropъ, jež v staroslověnštině značí ‚kryt, krov‘, v staré ruštině ‚střecha‘, v bulharštině též ‚půda‘ a v češtině ‚strop, tj. konstrukce uzavírající obytný prostor shora‘; podobně jako např. mostiti mostъ ‚stavěti most‘,[178]Codex Suprasliensis 300,23. znamenalo tedy sloveso stropiti stropъ ‚stavěti stropъ, tj. stavěti, dávati dohromady přístřeší, dovršovati stavbu domu‘, a v tomto významu již přímo souvisí s českým stropiti (hry), které je vlastně pouze pojmenováním přeneseným z oné typické rukodělné činnosti konstruktivní na abstraktnější činnost organizační ‚dávati dohromady, strojiti, uskutečňovati něco‘ (strojiti hry, kvasy, žerty, nepokoj, vraždu apod.). O doklady takového přenášení významu není nouze, jak ukazuje např. srovnání staroruského sъvьršiti zьdanije, stěnu (‚postavit budovu, stěnu‘) s nynějším soveršiť triznu, kražu (‚uspořádat tryznu‘, ‚spáchat krádež‘).

Významovou souvislost mezi stč. slovesem stropiti (hry, hody) a psl. substantivem stropъ nám potvrzuje také etymologie tohoto substantiva: dosavadní rekonstrukce jeho psl. významu ‚trámoví, něco postaveného‘[179]Srov. trebite putь i mostite mostъ! PovVrLet 6522g. a srovnání s lit. stram͂pas ‚osekaný kmen‘[180]Jos. Zubatý, Studie a články I/2, 166. a ukr. strip ‚hromada dřeva‘[181] Viz A. Preobraženskij, Etim. slovar’ II, 400. — to vše ukazuje na základní význam ‚hromada osekaných kmenů‘, s nímž zřejmě souvisí jak jihosl. stro(p)valiti ‚svaliti na hromadu‘,[182] Viz B. D. Hrinčenko, Slovar’ ukrajinśkoji movy IV, Kyjiv 1909 (1959), 217. Srov. čes. místní jména Stropník a Stropnice (za upozornění děkuji prof. V. Šmilauerovi). tak čes. stropiti ‚dáti dohromady, shromážditi, seskupiti‘;[183] Viz F. Miklošič, Etymol. Wörterbuch, 326. tento hro[98]číslo strany rukopisumadný význam substantiva stropъ vysvítá i ze srovnání se singulativy stropyna ‚plaňka, laťka‘ (ukr.), stropnice (čes.)[184] Viz J. Jungmann, Slovník česko-něm. IV, 369. a se synonymem poval, jež má oba paralelní významy – ‚strop‘ i ‚povalené kmeny stromů‘ (muž … všeliké dřevo srúbi, potře lesu poval hrubý BawEzop 2637). Z onoho hromadného stropъ již lze vyvodit sloveso stropiti ‚dávati kmenové dříví dohromady‘, tj. ‚stavěti stavbu, zvláště přístřeší‘.[185]F. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, 434. Snad šlo často o primitivní stavby nástražné (srov. dnešní slangové dělat na něhoho boudu), neboť sloveso ztropiti (stropiti) se napořád užívá o organizování podniků nekalých, nežádoucích, v staré češtině i záludných (viz cit. doklad ŠtítSvátA 174b).

(20.12) Deprefixace odsunutím počátku předpony. — Vytvoření nového slovesa nedokonavého ze staršího perfektiva odsunutím počátku jeho předpony, který se sám jeví jako předpona, to je vlastně nejnápadnější případ deprefixace – tzv. mylná dekompozice. Podobně jako v jiných jazycích slovanských, i v češtině máme na tento jev jak příklady nové, pozdní (zvl. nespisovné, např. broubiti ← o-broubiti < ob-rúbiti, blízati ← o-blízati < ob-lízati), tak příklady starší, obecně slovanské (bahniti se ← o-bahniti se < *ob-agniti sę, cítiti ← ocútiti < *ot-jutiti apod.). Poněvadž zde nemůže být sporu o tom, že příslušná slovesa nedokonavá skutečně vznikla deprefixací (vždyť v jejich násloví zůstává zbytek předpony: b-roubiti, b-ahniti se, srov. jěhně < *agnę), strhl tento typ na sebe nejvíce pozornosti,[186] Podrobněji viz I. Němec v NŘ 43 (1960) 213n. i když není nejpočetnější, nejfrekventovanější. Také deprefixace tohoto typu má totiž omezené předpoklady. Především je omezena pouze na sloveso s takovými předponami, jejichž násloví samo lze pokládat za předponu, tj. na sloveso s předponou ob-, ot- apod., nikoli roz-, při- apod. Dále – necháme-li stranou novější typ (nespisovný) blízat, broubit – lze říci, že předpoklad k odsunutí předponového násloví měla ta slovesa, která se octla v izolaci buď hláskovou změnou na švu předpony a prostého slovesa (srov. např. *ob-valiti > obaliti a povaliti, svaliti…), hláskovým oddálením bezpředponového základu (srov. např. stč. obádati a jadati < *adati), nebo zánikem výchozího slovesa prostého a jeho jiných předponových odvozenin (např. vedle stč. obořiti již neexistovalo *ořiti, *rozořiti, srov. rus. razoriť). Všimněme si blíže těchto tří případů (20.121 až 20.123).

(20.121) Předponové násloví se odsouvá především u sloves izolovaných v důsledku předhistorické změny hláskoslovné (srov. 14) tím, že souhláskový počátek kořene splynul s koncovým konsonantem předpony. Tak psl. *ot-jutiti (srov. lit. atjaũsti, atjaučiù ‚pociťovat, vnímat‘) změnilo se do staroslověnštiny na oštutiti ‚pocítit; pochopit‘, do staré ruštiny na očutiti ‚zpozorovat; poznat‘, do předhistorické češtiny na *ocútiti (srov. starší ocítiti se JungmSlov) s podobným významem vnímání; tím se toto sloveso izolovalo od ostatních slov s kořenem *jut-, z nichž do doby historické zachováno jutro (nč. jitro), tj. původně ‚denní doba svěží, čilá, doba procitnutí‘.[187]A. Vaillant (La dépréverbation, 6n.) uvádí tento typ deprefixace jako výchozí. Starší literaturu k otázce tzv. mylné dekompozice viz V. Machek, Studie o tvoření výrazů expr., 42. Povědomí o předponě ot- ovšem nemělo opory ani v příbuzném intranzitivu octnúti sě (< *otjьtnǫti, srov. rus. očnuťsja ‚probudit se, přijít k vědomí‘), kde dokonce – po zániku jerů – kořen *jьt- (z *jъt-) splynul s předponou v jednu slabiku. Proto tranzitivní perfektivum *ocútiti bylo již na počátku doby historické vhodným základem pro deprefixační odvození imperfektiva cútiti (srov. pol. cucić, slin. čútiti aj.): v staré češtině je doloženo jednou z nejstarších památek – legendou o Jidáši (máti pak tajieci milčí, cútieci obáč zub vilčí v tom svém nalezeném synu LegJidD 18). — Obdobný příklad [99]číslo strany rukopisunám skýtá obaliti, jež se splynutím retnic v původním *ob-valiti vzdálilo od svého základu valiti a jeho průhledných odvozenin (zavaliti, válec apod.), a v této izolaci bylo vhodným základem pro odvození imperfektiva baliti deprefixací. Sekundárnost slovesa baliti proti obaliti jasně vysvítá ze stč. materiálu: zatímco vidová dvojice obaliti / obáleti je dobře doložena památkami 14. stol. (zvláště štítenskými), na imperfektivum baliti máme jen jeden poměrně pozdní doklad z druhé poloviny 15. století (naplň miesto alúnem cukrovým a olejem ruoženým, a bale chomáčky neb knoty kúdelné neb rúšené po tři dni, jakož dřieve praveno jest LékSalM 287; odkazuje se zde na toto místo: naplň to miesto chomáčky kúdelnými neb rúšenými, obalenými v alúnu cukrovém… 285).

(20.122) V některých případech bylo předponové sloveso izolováno od svého základního kmene tím, že předhistorickou změnou hláskoslovnou se násloví bezpředponového základu formálně změnilo. V takové izolaci podléhala deprefixaci rovněž slovesa tvořená předponou ob-, srov. bahniti se ‚roditi (o ovcích)‘ z obahniti se (< *ob-agniti sę k *agnę > stč. jěhně) nebo sloveso bádati ‚zkoumati, studovati‘ z obádati (< *ob-adati k *adati > stč. jadati); v staré češtině máme obě tato slovesa ještě dobře doložena jako přežitky původní korelace tvořené předponou ob: srov. ptačstvo křičí, zvěř pospieší obádaje, znamenaje, žeť má moc od nás odstúpiti ‚pozorujíc‘ rkp. Kapitul. knihovny v Olomouci č. 300, 213a – jadachu jeho, zda-li by v sobotu uzdravoval BiblLitTřeb Mc 3,2 observabant eum.

(20.123) Deprefixaci slovesa izolovaného v důsledku předhistorického zániku bezpředponového základu nám dokládá klasický příklad obořiti > bořiti. Zatímco nová čeština má vedle prostého imperfektiva bořiti jenom reflexívní perfektivum s náslovím ob- (obořiti se ‚osopiti se‘ na někoho), staročeské tranzitivní imperfektivum bořiti mělo ještě protějšek perfektivní v tranzitivu obořiti: srov. drahú věži obořiv PasMuzA 485 destruens, všěcky modly … obořím OtcB 15b subrues, obořím tento chrám BiblDrážď Mc 14,58 dissolvam, obořil jest jeskyni BiblLit 3. Rg 15,13 subvertit apod. Také doklady na význam posunutý (smrt naposledy všecko tělo oboří ŠtítPař 41b, obořiti starý život s jeho rozkoší ChelčPost 163b apod.) a na příslušné reflexívum (obořiti sě ‚rozbořiti se, sesypati se, zhroutiti se‘ apod.) ukazují, že základní význam zde byl ‚způsobiti, aby se něco celistvého rozpadlo na kusy‘. I když v době historické již nežije přímý základ *ořiti (srov. stsl. oboriti ‚zbořiti‘, razoriti ‚rozbořiti‘ aj.) ani *or(a) (nomen označující objekt-stav, do něhož se uvádí předmět tranzitivní činnosti, srov. obručiti k ruka, obnažiti k nah apod.), přece stč. obořiti svým základním významem ‚uvésti něco do rozpadu‘ přesvědčivě ukazuje na někdejší existenci takového základu s kořenem or- (srov. orati ‚vlastně rozrušovati, rozvracovati půdu‘), k němuž existuje intranzitivní sloveso s kořenem er- (v oslabeném stupni) v litevském ìrti ‚rozpadnouti se‘.[188] Viz V. Machek, tamtéž 46, srov. též jeho Recherches dans le domaine du lexique baltoslave, Brno 1934, 96.

(20.13) Deprefixace předponového perfektiva nemajícího protějšek bezpředponový. — Již Fr. Miklošič[189] Viz V. Machek, Etymol. slovník, 38 a 340. postřehl, že jedno a totéž sloveso bezpředponové mívá nezřídka své významy rozdílné, ba protikladné, podle příslušných sloves předponových: jeho klasickým příkladem je zde slovanské lǫčiti s významy ‚rozlučovati, oddělovati‘ a ‚slučovati, spojovati‘, pochopitelnými pouze ve vztahu k slovesům razlǫčiti, otъlǫčiti a sъlǫčiti. Soudobé studium vývoje slovní zásoby v souvislosti s vývojem systému gramatického a hláskoslovného nám ukazuje, že takovouto těsnou souvislost významovou mezi slovesem předponovým a bezpředponovým lze většinou vysvětlit právě tím, že druhé vzniklo z prvého odsunutím předpony, tj. deprefixací. Vedle uvedených již systémových souvislostí gramatických (10.22) a hláskoslovných (15.1 B) svědčí o tom tato jazyková fakta: (a) V historickém vývoji českého slovesa se napořád setkáváme s takovou změnou, že staré imperfektivum předponové (typu rozlúčěti, rozlučovati) je nahrazováno v mladších památkách příslušným slovesem prostým, bez předpony (typu lúčiti); srov. což jest bóh sjednal, člověk neroz[100]číslo strany rukopisulučij! BiblOl Mc 10,9, což buoh slúčil, člověk nerozlúčěji! Mat 298 (19,6) a což jest bóh … spojil, toho člověk neluč rózno! HusPostH 19b. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o vývoj korelace vidové, která je dominantní kmenoslovnou korelací slovesa, postihuje takováto změna ovšem i produktivní typy sloves denominativních (obohatiti : obohacovati > obohatiti : bohatiti), takže varianty typu obohacovati // bohatiti jsou nejběžnějším případem kmenoslovných variant českého slovesa, srov. např. obohacuješ nás chudé výbornými dary svými AugVel 90 a bohatíš ny chudé najlepšími tvými věcmi Aug 106a. (b) V mnohých případech je prosté imperfektivum bezpředponové doloženo později než vidová dvojice příslušných sloves předponových,[190]Etymol. Wörterbuch, 215 aj. srov. nč. vylíhnouti se : líhnouti se (o ptácích), čemuž v staré češtině odpovídá pouze vidová dvojice vyléci sě : vylehovati sě (např. hrdličátcě … sě vylehu v háji Vít 22b a ptáci … z vajec se vylehují ComestK 67a). Na základě takovéhoto chronologického rozdílu se vyvozuje deprefixací baviti ze zabaviti / zabavovati, haliti ze zahaliti / zahalovati, kořiti z pokořiti / pokořovati, kvačiti z přikvačiti / přikvačovati aj.[191] Tak je tomu i v jiných jazycích slovanských: mladší vidová dvojice typu chváliti : pochváliti byla vybudována na psl. dvojici pochvaliti : pochvaljati; viz I. Němec, Geneze slovan. systému vidového, 84. (c) Na pozdní původ imperfektiv bezpředponových (bohatiti) vedle starších imperfektiv předponových (obohacovati) ukazuje také jejich mimořádná produktivita. Ta se projevuje nejen v oblasti básnických neologismů typu hřieziti (nč. hřížiti), nažiti, nč. jařmiti (z pohřieziti, obnažiti, ujařmiti) a v tvorbě jazykových novátorů (srov. deprefixaci u Husa 30.32 B2), ale i v tvoření nadbytečném: v historii českého slovesa některé takové deprefigované novotvary záhy po svém vzniku hynou, např. stč. baviti čeho ‚zbavovati čeho‘ (aby cti baven byl ArchČ 3,124 MajCar), nebo slnouti ‚slábnouti‘ (např. hyne zrak duchovní, rozum slne ŠtítPař 62a). (d) Celé typy českých předponových perfektiv od původu ani bezpředponové protějšky imperfektivní neměly, neboť jejich tvoření je vázáno na předponu: Na jedné straně tu jde o denominativní typ přišpendliti / přišpendlovati, jehož slovotvorný význam (‚připevniti špendlíkem nebo špendlíky‘) je vázán na předponu s živou lokální funkcí, ale jako význam lexikální může být (ve své nedokonavé obměně) vyjádřen i implicitně prostým slovesem bezpředponovým, tj. typem špendliti; svým původem sem patří nejen typ jařmiti / ujařmiti, ale i starý typ mořiti / umořiti (psl. *umoriti / *umar(j)ati vyjadřovalo vlastně ‚uvésti / uváděti v mor‘). Na druhé straně neměla od původu bezpředponový protějšek slovesa n-ová typu ovinúti, přivinúti, vylinúti sě, která nabyla přípony n-ové jako znaku dokonavosti právě proto, že už byla dokonavá vlivem své předpony; vývoj zde šel tedy takto: ipf. víti, líti sě → pf. oviti, přiviti, vyliti sě → ovinúti, přivinúti, vylinúti sě, a teprve odtud deprefixací vznikla imperfektiva vinúti, linúti sě (10.25). Příznačné je, že tato bezpředponová imperfektiva mají doklady výrazně mladší (15. stol.) než příslušná perfektiva předponová.[192] Viz V. Machek, Etymol. slovník (příslušná hesla). — Na pozadí materiálu staroslověnského se vůbec bezpředponová imperfektiva 2. třídy jeví jako výsledek vidové deprefixace.[193]Srov. analogickou historii příslušného typu polského winąć, linąć (I. Němec, Polskie czasowniki na -nąć, Poradnik językowy Nr 6/1957, 259).

[101]číslo strany rukopisuNa vznik bezpředponových imperfektiv deprefixací v době historické upozorňuje Fr. Kopečný (Slovesný vid v češtině, Rozpravy ČSAV 72/2, 1962, ř. společ. vědy, s. 106). Jako příklad uvádí tyto deprefigované odvozeniny kauzativ a sloves nabývání stavu: češtit, jasnit se, mladit, nížit, pozdit, rychlit (naděje rychlila muže John), střízlivět, smutnět a vážnět (Fančina tvář vážní a smutní Glazarová); dále danit, družit se, časit se, korat, octit, plotit.

(20.14) Deprefixace předponového perfektiva, majícího imperfektivní protějšek bezpředponový v jiném významu. — Takový druh deprefixace lze spatřovat v těch případech, kdy skutečně staré sloveso prosté nabývá nového významu podle své některé předponové odvozeniny. Jako jinde i zde dochází ke změně jednak v době předhistorické, jednak v době historické, ba i takřka před očima. Předhistorický vznik nového významu prostého slovesa touto cestou ovšem prokazuje etymologie svým srovnáváním: tak např. sloveso beru – jak svědčí příbuzná slovesa lat. ferō, got. baíra, ir. berim a také naše jména břemeno, březí – znamenalo původně ‚nesu‘, ale v době historické již má opoziční vidový význam svých předponových odvozenin odeberu, uberu, tj. vlastně ‚odnáším, unáším‘ (paralelně s lat. au-fero).[194]Srov. I. Němec, Genese slovan. systému vidového, § 59. Podobně příbuznost se slovesy označujícími ‚drbati, škrábati‘ ukazuje, že naše česati mělo zprvu význam vázaný na spojení česati vlasy, hlavu, svrablivé uši (ŠtítOpat 76b) apod., kdežto význam v kontextech typu česati ovoce že vznikl nejspíše v opozici k předponovému perfektivu očesati.[195] Viz V. Machek, Etymol. slovník, 41; A. Vaillant, La dépréverbation, 29. Takovým způsobem je třeba vysvětlovat původ staré mnohoznačnosti českých sloves častěji, než se dosud soudilo: vzhledem k tomu nebudeme také u prostých mnohoznačných imperfektiv hledat jen interní posuny mezi jejich významy, když existence některého z nich zde mohla být dána těsnějším vztahem k předponovému perfektivu. Tento vztah je ovšem zřejmější, vzniká-li v době historické. Jako příklad můžeme uvésti tranzitivní sloveso hřáti ve významu ‚ohřívati něco‘ (srov. bílé ruce hřála nad ohněm nebo hřeješ hada na svých prsou Zeyer / PS): v stč. materiále je doloženo jenom intranzitivní hřieti sě (např. chudí na slunci sě hřějiechu ModlLeg 75a) a platnost dnešního tranzitiva hřáti něco měla tam předponová slovesa ohřievati / ohřieti, shřievati / shřieti (např. orel divnú vášni mievá: své děti v slunci obrátí, tuť je v té horkosti zhřievá LyrVil 56, var. ohřievá tamtéž 182; (milost) ješto by mohla ohřieti a obnoviti ta zastudilá srdcě Kruml 351b; život zhřievám LyrVil 90; (olej) netřeba shřévati LékSalM 469; shřej tu mast tamtéž 367 apod.); to znamená, že nový význam ‚ohřívati něco‘ v imperfektivu hřáti vznikl působením předponového perfektiva ohřáti (shřáti?) něco (ovšem na vzniku této nové jednotky tranzitivní měl také podíl starý protějšek intranzitivní hřáti se, viz níže 21.1). Podobně bychom mohli uvádět doklady na vznik významové jednotky tlouci ‚rozbíjeti něco‘ ze staršího roztlouci / roztloukati (např. vybíjeli světnici, tloukli nářadí Jirásek / PS), bíti ‚zabíjeti‘ ze staršího zabíti / zabíjeti (např. po napečených koláčích bily ženy husy Nový / PS) aj.[196]Srov. A. Vaillant, tamtéž 19. U některých mnohoznačných sloves se význam vzniklý takto deprefixací prozrazuje tím, že se od ostatních liší svým nedokonavým videm: srov. např. vrhnouti ‚zvraceti‘ (z vyvrhnouti), nářeční vrátiti pařezy ‚vyvraceti‘ (z vyvrátiti) [102]číslo strany rukopisuapod.[197]Srov. již A. Meillet, Le slave commun2, Paris 1934, 295. Další příklady uvádí A. Vaillant, La dépréverbation, 12n. Ale takové jevy již vlastně nepatří pod pojem mnohoznačnosti.

(20.2) Desufixace. Zatímco deprefixace, jak jsme si právě ukázali, je doménou slovesa, dotváření kmenotvorné korelace odsunutím přípony, tj. desufixaci, můžeme považovat za specifický zpětný postup vlastní substantivům. I zde ovšem platí, co bylo řečeno o zpětných postupech vůbec (18.3), že totiž z hlediska synchronního jde o postup nepravidelný, okrajový: to se projevuje tím, že desufixace – podobně jako deprefixace – se uplatňuje v nové češtině nejčastěji jako literární novotvoření. Tak např. v literárním jazyce najdeme novotvary dotvářející korelaci typu rak : ráček, jako je vlok odvozený z „deminutiva“ vloček (např. pytel se roztrhl s pýřím, za vločkou hrne se vlok Borecký / PS) nebo papouš odvozený z „deminutiva“ papoušek (např. umístila je v kleci, původně pro pestrého papouše ustanovené T. Nováková / PS). Ovšem jdeme-li do minulosti, do historie češtiny dosvědčené jejími písemnými památkami a do předhistorie rekonstruované komparatistikou, nejeví se nám již desufixace jako vývojový postup zcela okrajový. Na jedné straně etymologie prokazuje, že celá řada mužských jmen obecných vznikla odsunutím přípony tvořící příslušné jméno ženské: kmotr tak bylo přitvořeno k femininu kmotra, pán k paní, pastorek k pastorka;[198] Viz F. Trávníček, NŘ 5 (1921) 206, 208. tlak kmenoslovného systému zde působil ve směru dotvoření korelace mužského a ženského rodu odsunutím distinktivní přípony feminina, ovšem v podmínkách umožněných mimojazykovou skutečností (starší kmeny ženské s příponou -ter i název paní byly asi spjaty se starším, matriarchálním stadiem vývoje společnosti).[199] Viz V. Machek, NŘ 29 (1945) 141. Na druhé straně historický materiál písemných památek českého jazyka spolehlivě ukazuje, že obdobným způsobem (desufixací) byly dotvářeny korelace substantiva základního a zdrobnělého – odsunutím přípony vlastní deminutivům. Substantivum s takovou příponou (váček), z něhož se odvozuje korelační protějšek (vak) podle běžných korelací se skutečným deminutivem typu rak : ráček (19.1), nazvěme deminutivem formálním: na základě stč. lexikálního materiálu pak můžeme tento vývojový postup zpětný doložit desufixací aspoň dvou typů formálních deminutiv – typu mužského (20.21) a ženského (20.22). To ovšem neznamená, že by desufixace nebyla doložena u neuter; srov. např. odborný název součástky hydrantů šoupě odvozený ze slova šoupátko nebo nářeční klípě ‚klepeto, něco klepetu podobného‘ odvozené ze substantiva klepeto.[200]Srov. A. Isačenko, Slavia 22 (1953) 43–80, zvl. 78.

(20.21) Desufixace formálních deminutiv rodu mužského má spolehlivé doklady ve vývoji typu váček → vak. Charakteristické pro tento vývoj je, že slovo zakončené na -ek zde není deminutivem od původu (váček < střhn. wātsac ‚pytel na oděv‘ Machek, Etymol. slovník 554) a že příslušný korelační protějšek bez této přípony není ještě v staré češtině vůbec doložen (proti nč. korelaci vak : váček stará čeština má pouze izolované váček, srov. vzav chléb z váčku i jedl TkadlA 27a, měšcóv a váčkóv barvili ArchČ 14,492, r. 1493 aj.). Příslušný korelační protějšek typu vak se zde ovšem přitváří v takovém významu, který je dán kmenoslovným systémem: musí být v témž vztahu k významu typu váček, jako jsou významy jiných jednosla[103]číslo strany rukopisubičných o-kmenů v poměru k významům jejich deminutiv na -ek (srov. váček ‚malý vak‘ a vak ‚tlumok, zavazadlo‘, např. váček naplněný tabákem Neruda / PS, vozy panské, na nichž naloženy byly vaky a bedny Němcová / PS). — Podobným vývojem vzniklo také např. slovo člen. Ani ono není v staré češtině ještě vůbec doloženo, existovalo zde však jeho formální deminutivum člének, článek, srov. např. člénkové i údové plny jsú bolesti mnohé Spor 86b, potom pak jest jiný úd neb článek práva, ješto slově panovánie DubČáda 147, člénkové viery křesťanské BiblDrážď Hb 5,12. Podobně i v staré ruštině je doloženo pouze čelenъkъ ‚úd‘,[201] Šlo patrně o vývoj klepeto > klépě > klípě, srov. F. Daneš, NŘ 33 (1949) 106. — Za upozornění na slovo šoupě děkuji prof. V. Šmilauerovi. a nikoli *čelenъ, a stejně tak zná stará polština pouze członek, významově paralelní se stč. článek (‚úd‘, ‚artikul‘ aj.), a nikoli człon.[202]Srov. M. Vasmer, Rus. etymol. Wörterbuch III, 345. Uvážíme-li, že slovo člen označuje právě tak jednotku nějaké řady jako článek (srov. rána může být prvním členem řady pohrom Šmilovský / PS) a že např. pol. członek má význam jak staročeského člének tak novočeského člen,[203] Viz Słownik staropolski I, 386. je jasné, že obě slova spolu geneticky souvisí: člen je odvozeninou slova člének nejen proto, že má výrazně pozdější doklady, ale také proto, že má proti staročeskému člének ‚úd, článek těla‘ buď významy přenesené (první člen řady pohrom, člen větný, vnitřní a vnější členy v úměře apod.), nebo takový význam konkrétní, vůči kterému se původní význam stč. slova člének jeví jako deminutivní, srov. člének těla a nč. člen organizace, platný člen společnosti apod. (zde se ovšem již uplatňuje deklinace životná).

(20.22) S podobnými pravidelnostmi se setkáváme u desufixace formálních deminutiv rodu ženského. Doložit ji můžeme přitvářením substantiv se zakončením na -ev (typ rakev) k starším substantivům na -vicě (typu rakvicě). Také slovo rakev není doloženo v stč. písemných památkách před r. 1500 (nejstarší doklad známe z latinsko-českého slovníku Jana Vodňanského z r. 1511: sarcofagus … vytesaný hrob z skály neb rakev VodňLact S8a), ačkoliv již památky z 14. století dobře znají slovo rakvicě, ovšem v jiném významu: označuje se tak nádoba (např. vzav rakvici měděnú i vliv jest v ni vody AlexPovB 234a), a častěji mušle, škeble (např. lapají velmi veliké slimáky nebo rakvicě, v nichžto jsú perly CestMil 108b marina conchilia; rakvice coclea KlarGlosA 377). Jak si ukážeme níže, pro rozšíření slova rakev před r. 1500 nebyly ani reálné předpoklady v mimojazykové skutečnosti (30.2). Avšak i sama lingvistická úvaha potvrzuje to, nač ukazují pozdní doklady slova rakev a rané doklady slova rakvicě: formálně se sice rakvicě jeví odvozenou zdrobnělinou slova rakev, ale po stránce významové spíše vyvodíme pojmenování umělé velké schrány mrtvého těla lidského (rakev) z pojmenování přírodní malé schránky živočišné (rakvicě ‚škeble, mušle‘) než naopak. Sama existence stč. slova rakvicě ještě nutně neznamená, že v staré češtině musilo existovat i slovo rakev; jde o slovo cizího původu (asi z lat. arca, zčásti i germánským prostředím),[204] Viz Słownik języka polskiego I, red. naczelny W. Doroszewski, Varšava 1958, 1144. a u takových slov není starší výskyt podoby na -vicě před podobou na -ev ničím ojedinělým. Potvrzuje to např. poměr slova láhev a lahvicě. Zatímco na slovo láhev známe jen dva ojedinělé doklady z 15. stol. (oleum de lechito z láhve UK VI F 6, 31b a bieše tu kamenných štúdví šest postavených s glosou [104]číslo strany rukopisuneb kádí, čberóv, věder neb láhví HusPostH 17a), substantivum lahvicě se napořád vyskytuje v stč. památkách od nejstarších dob; např. sto lahvic olejě na místě lat. centum cados olei L 16,6 mají už nejstarší texty biblické (EvZimn, BiblDrážď aj.), a o rozšíření tohoto slova svědčí jeho užití v platnosti různých lat. ekvivalentů: srov. naplní lahvici vody OtcB 54b lagoenam, čemu toliko lahvic neseš tamtéž 65a vascula, učinich z těch kož jako dvě lahvici tamtéž 145b utres, bachos lahvice SSL K 27329a, urnas lahvic vel čbánóv VýklKruml 260a. Příznačný je zde i významový poměr mezi oběma slovy: zatímco slovo lahvicě označuje nádoby velké i malé (srov. ještě všeliká lahvicě naplňena bude vínem Pror Jr 13,12 laguncula), slovo láhev v průkazném neslovníkovém dokladu z Husovy postily (kádí, čberóv, věder neb láhví viz výše) označuje zjevně nádobu velkou; všimněme si, že láhev je zde synonymem těchto slov na příslušném místě evangelia (J 2,6: lapidae hydriae sex): střězuov EvVíd, špýchóv EvZimn, hrncóv EvOl, štúdví BiblPad, BiblPraž aj. Svědčí to tedy o tom, že pozdním vznikem slova láhev byla dotvořena korelace lahvicě (zdrobnělina) : láhev (nezdrobnělina).

(21) Zpětné postupy syntakticko - morfologické. — Jak známo, základní postupy morfologické (derivační) v češtině převládají nad základními postupy syntakticko-morfologickými. Totéž lze říci i o příslušných postupech zpětných: zpětné postupy syntakticko-morfologické nezasahují zde tak hluboce do vývoje kmenoslovného systému jako zpětné postupy derivační; už proto ne, že neslouží k dotváření dominantní korelace českého slovesa, jako je tomu u vidové deprefixace. Zahrnují-li syntakticko-morfologické postupy (a) skládání slov (kompozici), (b) substantivizaci adjektiv a (c) změnu slovního tvaru v samostatné slovo (adverbializaci),[205] Viz V. Machek, Etymol. slovník, 413. byly by odpovídajícími postupy zpětnými (a) dekompozice, (b) adjektivizace substantiv a (c) změny jako deadverbializace, tj. změna lexikalizovaného tvaru nebo lexikalizovaného souboru tvarů v tvar či soubor tvarů slova s úplným paradigmatem (opak postupů 2.21ab). Podstatnější podíl na dotváření korelací nebo paradigmat mají však podle našeho mínění pouze některé dílčí zpětné postupy typu (a) a (c): z dekompozice pouze tzv. dereflexivace (21.1), jinak o dekompozici viz 20.1, a z procesů dotvářejících paradigmata pouze deadverbializace (21.2) a depluralizace (21.3).

(21.1) Náležitým zpětným postupem ke kompozici, tj. k tvoření nového slova složením slov starých, bylo by osamostatnění komponentu starého kompozita. I s takovou dekompozicí se setkáváme, ovšem v okrajové oblasti tvoření familiárních jmen osobních (Jaroslávek → Slávek, Svatoplúček → Plúček apod.). Vznik závažné kmenoslovné korelace cestou dekompozice vidíme zatím jen v tvoření nových tranzitiv rozkladem intranzitiv reflexívních, tj. odsunutím jejich reflexívního komponentu sě. O opačném postupu, o reflexivaci tranzitiv (vařiti něco → vařiti sě) již byla řeč (10.32). Zde je na místě věnovat zase pozornost příslušnému postupu zpětnému – dereflexivaci intranzitiv (kouřiti se → kouřiti dýmku, smeknouti se → smeknouti klobouk). Rozklad reflexívních intranzitiv typu smeknúti sě na tranzitiva typu smeknúti něco lze právem považovat za dekompozici, neboť záměna reflexívního komponentu sě nereflexívním objektem předpokládá přehodnocení původního znaku intranzitivnosti na objektový akuzativ reflexívního [105]číslo strany rukopisuzájmena. Tento vývoj si můžeme předvésti na příkladě slovesa smeknúti sě. Jak ukazuje příbuzné sloveso litevské smunkù ‚sklouzávám‘, slovanské *smъkno̧ v témž významu bylo zprvu intranzitivní samo o sobě, i bez reflexívního komponentu, a to díky svému inchoativně-intranzitivnímu sufixu n-ovému;[206]Srov. M. Dokulil, Tvoření slov, 24–25. když se však s vývojem vidu tento sufix stal příznakem dokonavosti (10.31), k starým intrazitivům n-ovým přistupuje jako nový znak intranzitivnosti částice sě (10.32): proti litevskému smunku ‚sklouzávám‘ již máme stč. smeknu sě (srov. s tvú rukú kóže … sě smekla ModlMil 55b), a nereflexívní smeknu ani ve významu intranzitivním, ani tranzitivním zde není doloženo. Teprve z doby střední známe doklady jeho užití v platnosti tranzitivní, např. zloděj seděl s smeknutým kloboukem ArchPís 244b, r. 1727 (LF 45,94). Starší jsou však doklady na příslušné imperfektivum, jako když se čtlo čtenie, smýkali čepice a vstali RokJanB 246a. Jakým způsobem zde došlo k vytvoření tranzitiva na základě nesporně staršího reflexívního intranzitiva? Domníváme se, že zde asi měly významnou úlohu jisté kontexty s několika agenty děje: zatímco věty typu smýkali se po zemi za staradávna nemajíc nikdyž svého osedlé (BiblPraž 1. [m]1.] 1 Rg 27,8) jasně zachovávaly intranzitivní charakter slovesa, ve větách typu smýkal se s Dorotú ‚tahal se‘ (ArchČ 37/1,747, r. 1461) mohlo být reflexívní se – na pozadí korelace typu bíti sě s kým : bíti koho – pociťováno jako reciproční předmět (‚on tahal s sebou ji, ona tahala s sebou jeho‘), a tím byl dán předpoklad pro vznik tranzitiva smýkati koho / co (srov. ještě dal sem ho … koněm smýkati ArchČ 15,69, r. 1494).[207] Viz např. J. Kuryłowicz, L’apophonie en indo-européen, Vratislav 1956, 291. Ovšem mohl zde působit také ještě jiný předpoklad, totiž náslovné s- pociťované jako předpona: předpona, jak známo, sama o sobě může změnit intranzitivum v tranzitivum. Vůbec je třeba konstatovat, že dereflexivaci zpravidla umožňuje několik předpokladů, nejen sama existence reflexíva bez tranzitivního protějšku. Tak např. máme-li proti stč. reflexívu tantum vrtnúti sě (např. vrtněte sě na ně…! DalC 93, vrte sě na púšč OtcA 129b rediit) v nové češtině korelaci vrtnouti se : vrtnouti (srov. kam se já vrtla, tam byl v patách Němcová / PS – kam jenom nohu vrt’, šklebí se na něho hrozná smrt Besedník / PS), je třeba vidět vznik tranzitivního perfektiva vrtnouti něco také v souvislosti s rozvojem tranzitiv n-ových na -tnouti (škrtnouti, chrstnouti, hltnouti aj.), jež vyjadřují rovněž objektový děj okamžitý. Podobně jsme již naznačili (20.14), že vznik tranzitiva hřáti něco souvisí jednak s dotvářením korelací intranzitivnosti/tranzitivnosti (hřáti se → hřáti něco), jednak s dotvářením vidových korelací cestou deprefixace (ohřáti něco → hřáti něco). Stejným způsobem ovšem vznikala i jiná tranzitiva ze starších intranzitiv reflexívních v důsledku působení rozvíjejících se korelací nereflexívní tranzitivum : reflexívní intranzitivum (10.32) a předponové perfektivum : bezpředponové imperfektivum (10.22); srov. mj. také vznik knižního imperfektivního tranzitiva kořiti (např. okem zhrdavým své lupiče do prachu kořila Zeyer / PS) na základě starého intranzitiva reflexívního kořiti se (např. šíje vetchá otrocky se koří Krásnohorská / PS, stč. pan Křištofor se koří a vinen dává ArchKolA 5a, r. 1501/GebSlov [n]GebSlov] Gb) a starého perfektiva předponového pokořiti (např. já tě pokořím, že budeš v prachu klečeti přede mnou Janda-Cidlinský / PS, stč. oči pyšných pokoříš ŽaltWittb 17,28 humiliabis).

[106]číslo strany rukopisu(21.2) Ovšem morfologická struktura české slovní zásoby se nerozvíjela jen dotvářením takových kmenoslovných korelací, o nichž byla právě řeč. Již jsme si na několika místech ukázali, že systém jazyka se vyrovnával s mimokorelačními, mimoparadigmatickými jednotkami také tím, že je přeřazoval do jiných slovních druhů: šlo především o adverbializaci pádů (11.23–11.24) a přechodníků (11.11), tj. o lexikalizaci jistých tvarů. I k tomuto vývojovému postupu existuje postup zpětný – doplňování paradigmatu k takovým tvarům lexikalizovaným.[208] Viz podrobněji I. Němec, K původu slovanských tranzitiv n-ových, Prace filologiczne 18/2 (1964) 87–92. Tak např. jsme viděli (11.24), že stč. předložkový (a původně asi bezpředložkový) lokál v hlavách stál mimo paradigma substantiva hlava jako lexikalizovaný tvar – adverbium místa ‚kde se klade hlava‘ (např. v hlavách hrobu Adam 205a); ale již v době staré se k tomuto tvaru se speciálním významem přitvářely jiné tvary plurálové (srov. stč. obrátiv sě v hlavy ložiečka BiblOl Gn 47,31 ad lectuli caput), a dnes již máme na místě onoho izolovaného tvaru celé plurálové paradigma hlavy, hlav f. pl. ‚část něčeho, kam se obyčejně klade hlava; čelo‘, např. sedět v hlavách postele, svíce u hlav rakve (SSJČ). Takovouto deadverbializaci předložkových pádů v historii české slovní zásoby můžeme doložit řadou příkladů. Tak např. stará čeština měla adverbium na přěskáčku ‚střídavě, nesoustavně, s vynecháváním (po sobě jdoucích jednotek místních nebo časových)‘: žernov, když nenie právě zkřesán, nedobře mele zrn, než na přeskáčku HusVýklB 119b; (malý Ježíš) jako na přeskáčku kryl se před múdrými HomMak 55b; tak na přěskáčku řěčníci stran obú sobě volé (pány) DubČáda 156; pře … ne na přěskáčku se slyšie…, než pořád jedna po druhé VšehJir 47 aj. V dnešní češtině však již substantivum přeskáčka není omezeno jen na onen předložkový pád (na přeskáčku), srov. (mlynář) sám vypráví přeskáčkou, nesoustavně Kubín / PS, jasnost, přesnost, určitost, žádné skoky a přeskáčky Čteme / PS apod.; nejde tedy již o adverbiální užívání izolovaného tvaru, nýbrž o doplňování paradigmatu podstatného jména činnosti přeskáčka, které se již hodnotí jako samostatné slovníkové heslo (viz přeskáčka, -y f. ‚přeskakování, vynechávání, mezerovitost v nějaké souvislé činnosti‘ PS). V důsledku této změny se slovo přeskáčka zařazuje do kmenoslovného typu vývrtka (: vývrtkovitý, vývrtkovitě) svými odvozeninami přeskáčkovitý, přeskáčkovitě (srov. 18.2).

(21.3) Příležitost k doplňování paradigmatu má ovšem jazyk nejen u izolovaných tvarů (např. v uvedené platnosti adverbiální), ale i u celých souborů tvarů. Z oblasti slovesa můžeme v té souvislosti připomenout dotváření vidových dvojic u perfektiv nebo imperfektiv tantum (10.25). V oblasti jména je nejběžnějším případem dotváření části paradigmatu tvoření singulárních tvarů u tzv. plurálií tantum (typ knihy → kniha). Tento vývojový postup, zvaný v odborné literatuře depluralizace,[209] Doplňování paradigmatu již ovšem není postup v pravém slova smyslu kmenoslovný, ale i on prohlubuje kmenoslovnou systémovost tím, že odstraňuje tvaroslovnou defektivnost, a tedy i izolovanost některých kmenů. není však již vlastním postupem zpětným, neboť singulárové tvary zde netvoří po významové stránce protějšek původních tvarů plurálových (srov. 19.2), nýbrž jsou vlastně jejich přehodnocením. Názorný příklad nám poskytuje historie slova kniha, vystižená J. Gebauerem takto: „Podle dokladů zdá se, že sing. kniha znamenal písemnost jednotlivou, list, a vůbec [107]číslo strany rukopisupsané, scriptum, scriptura, plur. pak knihy sbírku nebo úhrn kusů neb částí takových, liber, codex; singulár kniha byl zatlačen apelativy jinými: písmo, list, spis atp., kdežto plur. knihy liber, codex se pevně držel; ale časem, hlavně od XVI. stol., vstupuje sing. kniha na místo dotud obyčejného plur. knihy, a tento udržel se do nč. jen ve výraze modlicí knihy Gebetbuch.“[210] Viz např. B. Kreja, O tzw. depluralizacji w języku polskim, Język polski 43/1–2 (1963) 27–36. Aspoň několik dokladů: v knihách ŽaltWittb 138,16 in libro, v těchto knihách BiblMuz Dt 28,58 in hoc volumine, o tom sám v jedněch knihách píše PasMuzA 286. Podobný příklad máme ve slovech vidlice a vidlička: zatímco v nové češtině jsou to slova s úplným paradigmatem, v staré češtině jsou doložena pouze jako pluralia tantum, jako slova pomnožná, např. učinil Iram z medi … vidlicě k skládaní ohně ComestC 174a arpagiones, id es furcas, merga obilné vidlice SlovOstřS 93, vidlice jedny pozlacené ArchČ 16,10 (1490), fustinula dicitur instrumentum, quo extrahuntur carnes de lebete / vidličky SSL K 71 53a; srov. dále stč. ustálené spojení vidliček někomu podávati aj. (sg. vidlice je doložen pouze jako název kosti v pozdní památce LékSalM 598 a 682). U uvedených příkladů (knihy, vidlice, vidličky) šlo tedy v podstatě o takový vývoj, že označování dané mimojazykové jednotky převzaly od tvarů plurálových příslušné tvary singulárové, a plurál byl zde ponechán pro označování několika (nebo většího počtu) takových jednotek. Byl tím vlastně odstraněn rozpor mezi singulárovým významem a plurálovou formou (srov. 9.31). Působil zde tedy také činitel gramatický – prosazování kategorie čísla. Poněkud jiný charakter má depluralizace u pomnožných pojmenování předmětů, které se skládají ze dvou výrazných částí: forma singuláru zde nepřejímá význam starší formy plurálové, nýbrž označuje onu výraznou část celku, který je vyjadřován plurálem, srov. např. stč. plurale tantum nohavicě ‚kalhoty‘ a celoparadigmatické substantivum nohavice ‚část kalhot, která kryje stehno nebo i celou dolní končetinu‘ (PS).

Podobným zpětným postupem vykládá V. Machek (Etymol. slovník 285) vznik slova manžel: „Pro rozbor slova je důležité, že v csl. (strus.) je duál malъžena, podobně dluž. duál manźela a č. plurál manželé = muž a žena (nikoli 2 manželové, tj. 2 mužové!). Z toho vyplývá, že bylo původně *malъžena, což byla asi spřežka, jako csl. bratъsestra… Z této spřežky abstrahován pak singulárový útvar malžen pro muže, k němu přitvořeno fem. na -ka (je příznačné, že pro ženu není *malžena, ale *malženka!).“ Šlo by tedy vlastně o „dedualizaci“. Připomeňme ještě, že pro češtinu není třeba uvedené tvary psát s hvězdičkou, neboť jsou doloženy v stč. památkách (malženy ‚manželé‘, malžen ‚manžel‘ i malženka ‚manželka‘, viz GebSlov).

(22) Závěry. — Podstatnou část slovní zásoby tvoří slova, která jsou spojena na jedné straně se slovy téhož nekořenného morfénu a téhož významového okruhu (tj. seskupují se v kmenoslovné kategorie, např. oslepiti vzhledem k ohlušiti, ochromiti, otupiti aj., 17) a na druhé straně se slovy téhož morfému kořenného a opoziční významové kategorie (tj. druží se v kmenoslovné korelace, např. oslepiti vzhledem k oslepovati, oslepnouti, slepý, 17.2). Postavení daného slova v tomto systému slov usouvztažněných na základě společného prvku významového i formálního (v systému kmenoslovném) strukturně charakterizuje jeho kvalitu (17.3) a prostřednictvím kmenoslovných korelací spojuje jeho vývoj s vývojem gramatickým i hláskoslovným (17.4). Vývoj gramatické kategorie nebo hláskoslovná změna [108]číslo strany rukopisumůže takovou starou kmenoslovnou korelaci vyřadit a tlak systému může zase naopak rozvojem jisté korelace vytvořit u některých slov „prázdnou schránku“, tj. předpoklad pro dotvoření korelace nové; takové porušení rovnováhy v kmenoslovném systému se pak stává východiskem dalších změn (18): izolovaný lexém – pokud nezaniká nebo neztrácí svůj význam slovotvorný (18.1) – přetváří se v lexém kmenoslovně neizolovaný (poniklec > koniklec v důsledku vyřazení korelace poniknúti : ničeti, podobně trtiny > drtiny v důsledku vyřazení korelace trtý : třieti, 18.2) nebo je doplněn do korelace příslušným korelačním protějškem (propadnouti → propadlík v souvislosti s rozvojem kmenoslovného typu odpadnouti : odpadlík, 18.3). O dotváření takových korelačních protějšků ovšem pojednává podrobně tvoření slov. Věnujeme zde proto více pozornosti pouze těm vývojovým postupům, které byly dosud opomíjeny, tj. vývojovým postupům zpětným (19). Při podrobnějším zkoumání se ukazuje, že jak zpětné postupy morfologické (deprefixace jako obaliti → baliti, 20.1, a desufixace jako rakvicě → rakev, 20.2), tak zpětné postupy morfologicko-syntaktické (zvláště dereflexivace jako smeknúti sě → smeknúti něco, 21.1) měly ve vývoji české slovní zásoby závažnější úlohu, než mají v soudobém tvoření slov. Platí to ovšem především o deprefixaci, která je v češtině jednou z cest rozvoje gramatického systému vidových dvojic (10.22), a proto zasahuje hluboko do lexikálního vývoje českého slovesa: tímto zpětným postupem vznikají nejen nové lexémy (z perfektiv předponových jako obádati [k stč. jádati] → ipf. bádati, 20.12, i nepředponových jako opáčiti [k opak] → ipf. páčiti, 20.11), ale i nové významy (v starých imperfektivech bezpředponových, např. pf. roztlouci ‚rozbít‘ → ipf. tlouci ‚rozbíjet‘, 20.14).

[109]číslo strany rukopisu