Osvícené kníže, pane, pane milostivý.

Jaké suplikací urozený a statečný rytíř, pan Jan Herman Černín z Chudenic, Jeho Milosti pánu hofmistru nejvyžšímu Království českého, jakožto také jednomu poručníku sirotkův pana Jiřího Theobalda Černína z Chudenic, podal a jakou stížnost sobě do lidí poddaných klášterských pokládá, z přečtení též suplikací, kteráž mně od Vaší knížecí Milosti nám o brzkou správu odeslána jest, sem vyrozuměla. Na niž Vaší knížecí Milosti tuto svou pravdivou správu dávám a k tomu se známe, že jsem lidem poddaným klášterským ze vsi Velemína o tom poručila, aby to obilí, kteréž tak proti vůli a povolení mému i také ještě zápovědi lidé poddaní sirotkův tohož pána Jiřího Theobalda Černína z Chudenic na gruntech vlastních a dědičných klášterských vsali, požrali, pobrali a k užitku mému obrátili, neb ačkoliv již od mnoha let jal někdy týž pán Jiří Theobald Černín, taky po smrti jeho paní Zidonije Černínové a potom páni poručníci, netoliko ty grunty ale i mnohé jiné od kláštera mého chudého odciziti, sobě a sirotkům těm přivlastniti chtěli, o čež mnohé comisscizojazyčný text a zaneprázdnění mezi námi sou procházeli. Avšak jest toho nikdy provedeno a ukázáno nebylo, aby ti gruntové k statku oujezdeckýmu náleželi. Nýbrž naproti tomu já na místě svém i celého konventu svého těch gruntův, jakožto dědičných klášterských, sem osívati bránívala, a když co tak osito bylo, to bráti poroučela a ku pořadu práva se odvolávala, přičemž sem také i zanechána byla. Protož