kdo komu křiv jest, učinili a dokudž by na to od Vaší císařské Milosti resolucí učiněna nebyla a ta zápověd se stala za příčinou pána Jiřího Theobalda Černína, neb on z oumysla nám a poddaným našim veliký příkoří činil, kterýžto páni komisaři, jak správu od těch, kteří živi pozůstávají, mám, že sou relací sepsali, ale kde sou ji dodali, toho až posavád doptati se nemohla sem a nemohu. A tak až posavád ta věc k místu a konci přivedena není. Pan Černín pak nemalé ale veliké příkoří pak vkládaní se v grunty naše taky poddaným našim Velemínským činí. Já pak podlé nařízení pánův komisařův tak sem se chovala a žádného dříví mejtiti v těch lesích a gruntech našich, oč činiti jest, sem nedala. Pán pak Jiří Theobald Černín těchto pominulých dnův, v pátek po svatým Ondřeji léta přítomného 1610, v těch lesích a gruntech našich, o kteréž mezi námi a ním spor jest, nemálo dříví březového nočním časem lidem, poddaným svejm, posekati a ihned pryč do dvora svého odvésti dal, berouc sobě k tomu příčinu, že jest Bernart Vlach, člověk poddaný klášterský, z též vsi Velemína, ku potřebě své v nějaké porostlině na svém vlastním gruntu jeho náležejícím místě, co i za půl vozu býti mohlo, nasekati dal, o kterýžto místo mezi pánem Černínem a mnou žádného sporu není, ješto jest týž poddaný náš, po tato léta vždycky toho města a té porostliny pokorně sekáním dříví na latě a k jiné potřebě užíval. Dále pan Černín pohrůžku činí, jestliže by poddanej můj vůz dříví buď na svých porostlinách nasekati dal,