Modlitbu svú vzkazuji, důstojný a ctihodný pane děkane karlštejnský, pane otče duchovní, mně v Pánu Bohu milý.

Oznamuji Vaší Milosti příhodu mou, kderá mi se děje od kněze Bartoloměje, kaplana mého tejneckého. Na den Svatého ducha, když jest se spil a dopil, u večír z městečka přišedše, kol zvonil, tlouk, haněl, plundroval, na mně ani na pannách mých cti za peníz nenechal, chtíc, aby mu piva dáno bylo, i již pozdě bylo, nebo ten hod slavný jeden každý sobě, jako vážíc, spokojí se, jakož i my panny, již i čeládka v klášteře, se byli spokojili, ale já ještě sem očekávala, aby se klášter zavřel. Nazejtří jest mne opustil, ty dva dny službami božími, běžel do Prahy k Jeho Milosti knížecí pánu, panu arcibiskupovi, co sem já žalovati spravedlivě pro jeho plundrování měla. To on žaloval, že mu v jídle a v pití ujímám, ješto jakživ žádný kněz nikdá sobě pro jídlo nestěžoval, ani na předkyně mé, a mně ani pannám mým jakživ to nemluvil žádný, co jest on mluvil tehdáš. I přinesši mi poručení od Jeho Milosti knížecí, aby mu bylo vydáno z konventu mého, což by mu náleželo, však s doložením, že Jeho Milost neráčí důvěřovati tý vší jeho žalobě. I strojila sem se na každý čas Jeho Milosti na to odpověd také dáti, ale pro ty vejroční svátky, kteréž se slavností dály, sem toho zanechala a vždy očekávala, zdali co bude líp, jeho také podlý nejvyšší možnosti jídlem a pitím sem posavad fedrovala na poručení Jeho Milosti. Však maje velikej nedostatek do sebe, dočenej kaplan nemůž svého nechati, jakož teď minulej čtvrtek u večer v městečku spil se. I poslala sem pro rychtáře za nějakejmi příčinami, tedy jest naň před klášterem vyskočil sekerou a plundroval, zhaněl, mnoho mi mluvíc, což Vaší Milosti pro vyrozumění samého teď životně odsílám, bude toho moci správu učiniti lepší, co jest