políček, -čka/-čku m., instr. pl. též políčkami; k líce
políček, úder dlaní po líci, facka; meton. rána: jiní policzzki dávali v tvář jeho EvOl 246b (Mt 26,67: políčkovali jej BiblPraž); policzzky jej bichu t. 254a (Mc 14,65: policzkami BiblDrážď) alapis; dáváš mi polyczky MastMuz 389; Nero da jemu veliký policzek PasMuzA 300; vám miesto sniedaně dadie policzek PodkU 100, pod. HusPostH 81b; zákon Čtenie chtěl by, aby trpěli [lidé] policzky ChelčSíť 42b — meton.: miesto poliċka meč má [církev] ChelčSíť 49b; zsinalo [tělo] od policżkuow RokPostA 289b. – Sr. pohlavek, pošijek