líce, -ě, neutr., čelist, obličej, tvář, Kinnlade, Antlitz, Wange; stsl. lice facies, gena, persona. — lyczy jich stiehni maxillas ŽWittb. 31, 9. Úfaje, že má velryb děravé licze ŠtítBud. 127. licze maxilla Prešp. 1199, BohFl. 393; lycze maxilla Vít. 91b, VocabMus. 184b; licze maxillam Ol. Súdc. 15, 15. — Či sě stalo kda dědiciu, by pro mě stál v smutném licziu? AlxBM. 8, 25, stoju v smutném líci, smutném obličeji = jsem smutného vzezření, smuten; stáchu před ním (rodina Dariova před Alexandrem) v smutném lyczy AlxV. 1900. Ta mužě zrádná… postavú smutného liczie ležeta přěd vozem nicě AlxBM. 1, 15. Jide přěd král čsná kmeticě a jmajiúci strachu lycye AlxM. 2, 17. V tak světlém líczi svD. B. 48. — Já mieru lice maje bych na družce osidlo tkaje Baw. 96, jmieti líce mieru, (nepravdivé) vzezření míru; odtud licoměrný, v. t. — Hna na ň (Neguzar na Filotu) s uostrú bradaticí, chtě jej zatieti po lycży AlxV. 1701. Po jeho (sv. Filipa) licziu vrásky… tak opadly, jakož po všem jeho licziu… byla všě plet jako spráhla ApŠ. 151 sl. — Dám pěstiú po tvém lyczu Mast. 385, dáti, tepati… po lícu, po líci = po tváři, odtud políček; kto tě tepe po liczy Hrad. 143a. Tělo mé dal sem bijícím a jahódky lic mých zakrývajícím genas meas Kladr. Isa. 50, 6. Počěch dráti ſwogie liczie AnsW. 2a. — Na ruby a ne na lijce RešSir. 144b, líce, pravá strana, oppos. ruby, nč. líc − rub. — Vizi (praví Aristoteles Alexandrovi), že již dost znáš čsti lycze AlxV. 197, líce = pravá stránka, podstata, das Wesentliche. Jakž brzo Jan (apoštol) přijide, inhed k božie matcě vnide. Vecě: Co sě chce zde státi? Odpovědě ť jemu božie máti: Nevieš, že mi (s) světa sníti a tobě ť jest při tom býti? Svatý k niej Jan opět vecě: Jáz nevědě tomu jistoty ni lyczye, kak samému próvod pěti, když nemohu své bratřie jmieti Vít. 35b (k tomu var. M: a já ť neviem tomu kterak býti), líce = pravý způsob, richtige Art. By Judáš prozván dědicem nepravého stadla liczem, přijat sa v ciuziú dědinu JidDrk. 11, líce nepravého stadla = zdání nepravého stavu (královna dělala se samodruhá — se gravidam simulavit - a vydávala pak nalezence Jidáše za svého syna). — Příjm. mužské: po Ondráčkovi liczowi KolB. 5b (1494). — Skleslé v adv. líc, v. t.

líce, -ě n. čelist, obličej, tvář; stoju v smutném líci mám smutné vzezření, jsem smuten; jmieti líce mieru (pokrytecky) se tvářit mírumilovně, blahovolně (srov. licoměrný); dáti, tepati po líci dát políček, políčkovat; líc, vrchní strana tkanin apod.; pravá stránka, podstata: již dosti znáš čsti líce; pravý, správný způsob; líce nepravého stádla zdání nepravého stavu

líce n. = pravá stránka něčeho, podoba, podstata; pravý způsob