otvlačiti, -ču, -čí, ojed. otvláčěti, -ěju, -ie ipf. (pf. otvléci)
1. co [skutek] odkládat, odsouvat na pozdější dobu, oddalovat: často v tej rozpači mnohý skutek sě otwlachzi AlxBM 196; vždy pokánie otwlaczy [zlý skutek] ModlMil 56b; chcme nětco dobrého učiniti, avšak den ote dne odwlaczyme ŠtítVyš 33a differimus et procrastinamus; ihned jiesti a nic neodwlacziti LékJádroD 287 (elipsa předm.)
2. (čím) otálet, meškat (s něčím), nepřistupovat k dané činnosti; „neotvlačě“ bezodkladně, bez meškání: ať sě béře [mnich] ven z peleše, a pakliť bude déle odwl̇acziti, žeť jej vyženu OtcB 53a (odwlaczeti ~A, odwlaczity neb prodliti ~F, prodliti ~C, prodlévati ~D) si…distulerit; ať…spěšně, neotwlaczye, činím skutkem [přikázání] ModlMil 46a; já odwlaczym, a ty mne čakáš Aug 8b; pospěš, neopožduj sě, neodwlacz pokáním den ode dne! ŠtítBes 128; aby…přijal [Josafat] i křest a neodwlacze ŠtítBarlB 36 sine mora; dissentire nepovoliti vel odwlaczity SlovOstřS 131; procrastinare odwlacziti SlovOstřS 143
Srov. ottahovati
Ad 2: za lat. differre stč. též dlíti