1. ot čeho oddělovat se, odlučovat se: větší má [vlhkost] účastnost s přirozením těla, později se oddieluge od něho AlchLull 63. – Srov. otděliti sě 1

2. jur. ot koho vyvazovat se ze společného ručení s někým: slibujem [rukojmí] všichni jednú rukú společnú…, tak aby sě jeden od druhého neodděloval ArchČ 9,280 (1446). – Srov. otděliti sě 3

3. ot koho stranit se někoho, vyhýbat se styku s někým: subtrahebat et segregabat [se] odtahováše a odlučováše vel ukrádáše, sě oddielowaſſe VýklKruml 298b (G 2,12: iknov al se a otdielowal se od nich [Petr od pohanů] BiblPraž, sě ukrádáše a od nich odlučováše ~Drážď, ~Ol, ~Pad, ukradieše a odlučováše se ~Lit); Oddieluge se [posměvači božích svátostí] od jiných, do kosteluov s jinými křesťany nechodiece KorMan 33b; oddėlugi se [takoví kněží], to jest od světských, aby za duchovní jmíni byli AktaBratr 1,67b; pakli se kdo zjeví mezi námi v čem zlém, trescem, a neopraví li, oddělugem se od něho AktaBratr 2,36a

4. ot koho čím odlišovat se, lišit se od někoho něčím, být jiný než někdo v něčem: jedni nad druhé se povyšují a skrze tvárnosti zpuosobu života i rúcha ozdobú od jiných se oddėlugj AktaBratr 1,177a; kteřížto [věřící] sou oddėlowali se od pohanuov obcováním, služebností viery své AktaBratr 1,304a; jenž u víře nestojí, od křesťanóv naučením i životem se oddielugice BechMuz 140b; ║ kto od římského kostela se oddieluge, ten jest bez pochyby kacieřem HilPřijA 8 kdo se neshoduje, kdo nesouhlasí s učením církve (srov. otděliti sě 6)