omyla, -y f.; k omýliti, omýliti sě
1. ♦ bez omyly nepochybně, nesporně, jistě: protož ciesař bez omyle přije jeho [Arnošta] velmi mile BawArn 736 (novotvar v rýmu); vám užitečnějie bylo by bez omyly, byste byli přijeli to, co jest on [Hus] kázal PísHusit 136 určitě. – Srov. bez omyla (omyl 1)
2. omyl, mýlení se: ten [muž] bez omyly pravdu praví ComestK 131a absque ambiguitate neomylnou; zklamánie štěstie světa a omyla blahoslavenstvie světa RokLukA 120a; bez omyly zná [Bůh] pravé pastýře RokPostB 305 neomylně
3. omyl, chyba, nedopatření: když by byl [prelát] chudý, tu by se jim zdála omyla, když by prelát života apoštoluov následoval RokLukA 81a; aby omyla nebyla ArchKol (1498)
4. (v čem) klamání, přehmat: když by ti, ješto jim úřad poručen, věrně a s rozumem nesúdili, beze lsti a bez omyly v spravedlnosti MajCarC 194b
Srov. omyl