|
|
|
omluvovati sě, -uju, -uje ipf. (pf. omluviti sě); k omluvovati 1. [o obviněném] omlouvat se, ospravedlňovat se: vinieše [Mojžíš] Aarona, že je lid uslyšal, a on sě omluwuge vecě: Bál sem sě lidu ComestC 79b (~S, vymlúvaje ~K) excusans se; jenž sě ve zpovědi omluwuge, jiného vině AlbRájA 91a (sě…omlúvá ~K, pod. ~B, ~C) 2. [o provinilém] vymlouvat se, vytáčet se, hledat si výmluvu: darmo sě, Piláte, umýváš, omluwugye sě PasKlemA 79b (omlúvajě ~MuzA, ~Tisk); sluha zlý… k svému pánu omluwugie se přišel MatHom 366 cum verbis excusationis; ║ moc dáváme bratřím…, aby tiem listem toho jistého platu mohli dobývati…, v ničem se neomluvujíce, ale jim to věrně držíce ListářPlz 1,249 (1409) bez jakýchkoliv našich námitek Srov. omlúvati sě Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
omlúvati, -aju, -áš, omluvovati, -uju, -uješ ned. (o čem, co) mluvit, vykládat; omlouvat, ospravedlňovat, hájit, bránit, vymlouvat; vyčítat, předhazovat; (koho komu) hanět, tupit, osočovat, pomlouvat; obviňovat, žalovat: omlúvachu jej (Ježíše) najvyšší kněží na mnohém; — omlúvati sě, omluvovati sě omlouvat se, žádat za prominutí; (čeho) ospravedlňovat se; vymlouvat se, vytáčet se; (na koho) osopovat se, obořovat se: omlúvají sě i hněvají na ty, ješto je treskcí ze zlého Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|