omluviti sě, -v́u, -ví pf. (ipf. omlúvati sě, omlúvěti sě, omluvovati sě); k omluviti
1. (komu) ospravedlnit se, řečí zdůvodnit oprávněnost svého jednání; [o obžalovaném] obhájit se: když sě jemu [Ježíši] bieše omlvwyty, sta přěd nimi [židy] jako ovcě, a nepromluvě i slovcě AnsVít 50b; jimžto [papeži a mudrcům] sě omluwil svatý Quirillus a řka: Všeliký duch všelikým jazykem jmá boha chváliti PasMuzA 576; dievka svatá Maria sě omluwila a řkúc: Na to jsem tuto dána, abych bohu slúžila KristA 5b
2. omluvit se, požádat o prominutí: svatý Jan sě pokorně omluwil a řka: Jáz nejsem duostojen řemíka jeho obuvi odvázati PasMuzA 281; netřebať se omluwiti [pro nedokonalost rady], ale věrně děkovati, ctný orle, chci tobě věčně FlašRadaA 363 (se omlúvati ~B)
3. (komu čím) vymluvit se (na něco), poukazem na nějakou nepodstatnou překážku vyhnout se plnění povinnosti: počěchu sě raditi [vozkové], kak by sě tu nestaviec, někak sě omluwiecz, pryč přěd sě jěli PasMuzA 129 excusationem praetendere; když nemohl zbýti [syn], ani se otci a mateři omluwiti, pojal pannu OtcE 81a (sě… odmluviti ~B a ost.); někto jiný mohl by sě omluwity a řka: Chudoba mě tiskne…, nemohu hostí přijímati MatHom 169 causari; chce sě pak kto omluwyty, by bez toho [smilstva] nemohl býti ŠtítSvátA 102b; jíž [křehkostí těla] by sě mohli omluwiti [zavržení andělé] Astar 148b
Ad 1: v dokladu pak sě jě ciesař kniežatóm omluwyty (DalC 29,17) jde o chybu m. omlúvati (v. t.)