ohyždžovati, ohyžďovati, -uju, -uje ipf. (pf. ohyzditi)
1. (koho/co) tupit, hanět, hanobit; za koho, za jakého [zlého] hanebně označovat: když komu čso dáš, neohizdyg BiblDrážď Sir 41,28 (neohyzzdug toho ~Ol, neuhaňuj ~Lit, nehaněj ~Pad, neomlúvaj ~Praž) ne improperes; každý muž modle sě nebo písmo vykládaje z zavitú hlavu, ohyzzdige svú BiblOl 1 C 11,4 (ohyżduge hlavu svú ~Lit a ost.) deturpat; za ďábelníka potupován a ohyżḋowán [Ježíš] AktaBratr 1,222b; dobré věci za zlé věci mrzce ohyżḋugj AktaBratr 1,328a; ║ adulterantes ohyzdygicz MamBřevn 147b (2 C 4,2: ani cizoložiece slova božieho BiblOl a ost.) čachrujíce se slovem božím (B. Ryba)
2. koho (čím [řečí] přěd kým) pomlouvat, křivě obviňovat, osočovat: když je [vyvolené boží] řečí tupie [křesťané] neb ohyzdugi nebo nevinně ohlašují PříbrZamM 156a (~P); vždy nás tiem ohyżḋugj kněžie, praviec, že pravé víry nemáme o těle božiem AktaBratr 1,2a; křivé věci, kteréž na nás mluví [naši protivníci] ohyżḋugice nás před vámi AktaBratr 1,217b špiníce