ochotiti, -cu, -tí pf. (ipf. ochocovati); k chotě (adv.), srov. vzchotěti ap.
1. koho naklonit si, získat (aby vyšel vstříc); [rozhněvaného] uchlácholit někoho, odvrátit něčí nevoli: rozhněvánie králové – poslové smrti, a múdrý muž ochoti jeho [krále] BiblOl Pr 16,14 (ukrotí ~Lit a ost.) placabit. – Srov. ochocovati, ochotný 1
2. koho čím [žádoucím] oblažit, potěšit někoho, vzbudit libost v někom: ochoty [Bůh] spravedlné svú milostí BiblDrážď Sir 35,25 (var. v. ochotnúti) oblectabit; Ochotiſſ li tento lid i oblechčíš slovy milostivými, budeť tobě [králi] slúžiti BiblOl 2 Par 10,7 (slíbíš li se ~Card, ~Pad, ~Praž, pod. ~Lit) si placueris zalíbíš-li se
3. koho/co („sobě“) oblíbit si, laskavě přijmout: ješto [dcera faraónova] ochotyla sobě Mojžieše VýklHebrL 190a (~K) adoptavit; ani na ni pomysliti, by neochotyla [P. Maria] žádosti těch, ktož ji milují Aug 31b
Jde o obměny prvotního významu ‚učinit chtejicím, ochotným' (1, 2) a ‚učinit chtěným, žádoucím‘ (3, srov. obľúbiti)