|
|
|
obierati, -aju, -á ipf. (pf. obrati) 1. co/koho (k čemu) vybírat, z většího množství vyhledávat a brát to nejlepší n. nejvhodnější: chciť [viklefice] Písmo vyložili, biblí i také Čtenie, s námať žádného nenie, budeš sám obierati LyrVil 121 (v dvojsmyslném kontextu); zedník, chtě duom krásný udělati, rozličné kamenie obiera k rozličné věci ŠtítBes 160; kozy… zdravé býlé ku pokrmu sobě obíeragí VýklŠal 113a; neb tak bylo u prvu počátku cierkve svaté, že kněží rozumnú a umělú obierali k zpovědi RokLukA 111a 2. koho (čím) bít, tlouci někoho, zasazovat rány někomu: čtyři počechu ji [pannu] klvati a proti srdci obierati BawArn 3350; jechu [baby] se mne obierati kyjmi, pěstmi, přeslicemi, aj ležím mezi nimi DivKlem 216a (796); kteřížto [Saracénští] jako vlci…sluhy božie nemilostivě jemše, ukrutně a potupně obierali Frant 62a pertractarunt; jalť se jich [mnich ševců] obierati, ažť jsú musili skákati, běžiec, kamž kto věda Pís VýbAkad 2/1,293 Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
obierati, -aju, -áš ned. (co, koho k čemu) vybírat; (koho čím) bít, tlouci; — obierati sě (s čím, čím) zabývat se něčím, pracovat, manipulovat s něčím; (s kým, s čím) zacházet, nakládat, jednat; stýkat se, obcovat; (s kým, mezi kým, kde) přebývat, zdržovat se; (s čím, čím, v čem, po čem) zaměstnávat se, obírat se něčím; věnovat se něčemu; po svú rukú sě obierati živit se vlastníma rukama; žít, trávit život: v svých modlitbách i nraviech snažně sě obierášě; chovat se, počínat si Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|