našinec, -ncě m., poses. našincóv; k náš
našinec, náš člověk, jeden z nás; „každý našinec“ každý z nás: a protož nehub darmo sebe, nebo s již naſſinec OtcB 6b (náš ~E) unus ex nobis; est nostras nassinecz, vestras vašinec KlarGlosA 1192 (De nominibus personarum); každý naſſynecz bližniemu svému slib se ku polepšení BiblLitTřebT R 15,2 (z nás ~Lit, nás ~Pad) unusquisque vestrum; abych [Jeroným] překládané v latinský jazyk z židovského patery knihy naſſynċouima neb našima ušima vydal ProlBiblL 148a (Prol. ad Pent.: ~K, BiblPad) nostrorum auribus každého z nás; zdali ne jeden bůh stvořil nás, proč tehdy naſſynec pohrdává bratrem svým JakPost 200a my pohrdáme; nestrpieť [kněží] jeho jako kterého naſſyncze KorMan 26a; ║ neb pro svú starost jest již od přirozenie jemu [rytíři] zimějie nežli naſſinczi komu TkadlA 42b komukoli z nás. – Srov. náš II/2
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
našinec, -ncě, masc., der Unsrige; srov. stsl. našinъ nostras. — Hospodine, každého naſſynczye jsi diel i jeho krev Modl. 113b; toho naſynecz každý sobě žádá Alb. 14a; naſſynecz jsi unus ex nobis es Otc. 92a; (rytieři) tomu jest zimějie nežli naſſinczi komu Tkadl. 42b; naſſinecz nostras Prešp. 1108, naſſynecz též MamA. 30a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².