nápravní adj.; k náprava
1. ♦ služebník nápravní držitel lenní nemovitosti („nápravy“ 6), nápravník (arch.): že jemu dávámy i také potvrzujem toho u věčné jměnie, aby jměl naše zbožie vlastnie, Flos ten hrad, se všemi služebníky jeho naprawnymy PulkB 156 (~Lobk, ~S, ~N). – Srov. nápravník 1
2. [nemovitost] nápravní (arch.), jsoucí „nápravou“ (sub 6): ode všech zvoduov a odhádanie dědin odúmrtních, právem královým obdržených, buď svobodných, manských, služebných, naprawnich…právo sudieho jest od každého sta deset hřiven ZřízVlad m3b; dvuor nápravní i s službú s té nápravy ArchČ 37,894 (1453); prodávám… v Strážově službu na nápravniem dvoře ArchČ 9,310 (1459); servicium in feodali Curia alias na Naprawniem dvoře SSL (TabMorB 413; 1466). – Srov. nápravničí
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
nápravní, adj.,
v. nápravný.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
nápravný, nápravní, adj. z náprava, Lehen-: se služebníky naprawnymy Pulk. 136a; budeš míti dwory naprawne, k tomu čisté krávy dojné RNeubgA. 84a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².