mieč, -ě m.
sr. měkký
1. míč, měkká koule k házení ap. při hře
2. měkký smotek ve tvaru koule
Autor: Irena Fuková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 30. 4. 2024).
mieč, -ě, masc., míč, Ball; rus. mjač, polab. mãc, maď. (ze slovanštiny) mancs, Mikl. Etym. Wtb. 189, tedy z býv. męčь, koř. męk- měkký atd. — Na jakéž si době, jež slušie, poslal sem tobě (Darius Alexandrovi): uzdu, měšec, myecz okrúhlý AlxV. 981, Gualth. 2, 27: teretem pilam. Hospodin… jako myeczem tobú vrže pilam Pror. Isa. 22, 18. Král s svými na miecz hra…, tehdy král miecz ztrati Apoll. 134b. — Připrav jemu (kýlavému) pás s myeczem Chir. 287b. — miecz *letra Prešp. 2379 v kap. De artificibus, mecz (sic) též Rozk. 3476; myecz pila BohFl. 212; miecz pila *letra RVodň. 68a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
mieč, -ě m. míč
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.