mýliti sě, -ľu, -lí ipf.
k mýliti
1. na čem, čím, o co mýlit se v něčem, být na omylu
2. o co, čím, na čem, s inf. pochybovat o něčem
Sr. blúditi
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
mýliti, -ľu, líš, impftiv., nejistým, pochybným činiti (srov. mýlka = pochybnost): když kto komu slíbí napilniti a potom jemu myly napilniti a posléz i nechce napilniti Rožmb. 229 (či myly omylem m. myslí?). — m. sě mýliti sě, irren: (Herodes) mnieše, by sě (králové) o hvězdu mylyly ML. 46b; tiem sě mylyſs deciperis Ol. Súdc. 9, 36; pak-li by sě nemylili Hrad. 39b; proč si se mylil? dubitasti Lit. Mat. 14, 31.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
mýliti sě nedok. = pochybovati
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.