lúpiti, -ṕu, -pí ipf.
1. co (plod) loupat, loupáním zbavovat kůry n. slupky; co (rybu) zbavovat šupin
2. koho z čeho, na čem olupovat, loupežně okrádat někoho (o něco)
3. koho okrádat, neoprávněně si přisvojovat něčí majetek, výdělek ap.
4. koho z čeho, v čem, na čem (o žádoucí abstraktní hodnotě) zbavovat někoho něčeho, připravovat někoho o něco
5. co (majetek) loupit, loupežně krást
6. co (místo obsahující majetek) vylupovat, vykrádat
Sr. lámati, lúpati, lúpiti sě
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 27. 4. 2024).
lúpiti, -ṕu, -píš, impftiv., loupiti, olupovati, rauben, berauben; stsl. lupiti detrahere. Srov. lúpati. — Vyšedše lupit ad prædandum Ol. 1. Reg. 13, 17; lupie spolians t. Oz. 7, 1. Na téj púšči zběh Jezmas bieše, ten lidi… lupyeſſe ML. 49a, lúpiti koho z čeho; nejeden sě v úřad vkúpil proto, aby lidi lupil NRada 656; (ti) lupíe lid HusPost. 80a; nejmám takých hřiechóv mnoho, bych lupil neb zabil koho Hrad. 144b; to tré lupij nás i pokrádá z nejednoho sbožie duchovnieho Štít. ř. 19a; (Julian) křesťany ze všeho statka lupieſſe Pass. 283. — lupit jich detrahendo spolia MamA. 20b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
lúpiti, -p’u, -píš ned. (koho z čeho) loupit, olupovat (koho oč), vykořisťovat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.