kukla, -y f.
k střlat. cuculla
kukla, kapuce, kápě zakrývající hlavu a ramena, samostatná n. pevně spojená s oděvem
Dolož. též jako vl. jm. osobní a místní
Sr. kápě, kapicě, kuklicě, kuklička, kuklík, -a/-u, kuklvejt
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 8. 7. 2025).
kukla, -y, fem., kukle, Kogelhaube, Kapuze; z lat. cuculla. — Když sě jednú (sv. Dominik) s kacieři hádal…, posmieváchu sě jemu… plijíce na ň, blátem plískajíce a na smiech s zadu slámu k kukle přivazujíc Pass. 405. A nejediné ť jde (pýcha) v hrdých světských rúšiech, ale i v šerých, i w kuklach zákonných ŠtítBud. 198. Že jsú staří w kuklach jako kněžie nebo židé na súdu seděli VšehK. 289a. A což nás (vlkův) jest, vše ť sme šeří, divoce ť hledíme z kukly NRada 733. Má s sebe kuklu snieti Řádpz. 56. Neb sukně, neb kukla HusPost. 201a; kuklu snímaje HusE. 1, 73. Svrchu (při sukni) bude kukla capitium Ol. Ex. 28, 32; kuklu na svrchnie straně (sukně) t. Ex. 39, 21. — chudila cuculla Prešp. 1761, kukla caputium tamt. (rozdíl chuch- a kuk- strojený); kukla cuculla Rozk. 2681, kucla též BohFl. 789.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kukla f. (z lat.) = kapuce, jež kryla hlavu a splývala na ramena
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.